Jalový potok klidně plynul a tiše šuměl. Ve stínu vrby na jeho břehu neseděl kupodivu vodník Čvachoň, ale čert Barnabáš. Sledoval těsně pod hladinou se prohánějící bělice, lehký vánek čechral čertí kožich a pekelníkovi vlastně vůbec nic nescházelo k naprostému štěstí. Z pekelné centrály sice opět přišlo důrazné upozornění na skluz v dodávkách duší hříšníků, ale Barnabáš usoudil, že když je tak milé odpoledne, administrativa klidně nějakou tu chvíli počká. Užíval si a přemýšlel, kdo mohl přijít s tvrzením, že Jalový potok nese své jméno podle toho, že v něm nebyl a není život.
„To bych rád věděl, proč tady tenkrát, jakpak to máme dlouho - dvě stovky let – ti zlatokopové povykovali jako na černé lesy, že je to tu jalový a přitom se cpali rybama a olizovali až za ušima?“ mudroval a přece jen se začal obírat nepříjemným pekelným přípisem, který ráno přišel napsaný rovnou na červeném pergamenu.
„No, no. Červený lejstro, to je pokaždé průšvih. On si to pán pekel hezky naplánuje, a ty se, čerte v terénu, přeraž, třeba i přetrhni. Že je to dneska na světě samej pořádnej člověk, je mu jedno. Ještě, že je tady tolik politických stran, jinak nevím, nevím… Ona je potíž i s těma stranama. Jako třeba ten poslanec od zelených. Lítá tady, nesmysly vymýšlí, docela i voličům lže, krásnej materál to byl. Jenomže já, mezek, si ho splet s vodníkem Čvachtoněm a nechal ho být…“
Čertisko stále sledovalo potok a líná hladina jako kdyby náhle připlavila myšlenku. Barnabáš vyskočil jakoby nebyl pravý, ale pouťový čert, které komedianti vyrábějí z celuloidových panenek, váží je na kus gumy z galanterie a prodávají jako hit mezi hračkami v Japonsku. Praštil se tlapou do čela a svižným krokem se vypravil údolím nahoru proti kopci. V lese Háj byl za pár minut, sice se trochu zadýchal, ale jako mladík zmizel v hustém křoví, kterého byl les plný, a to ani nešlo o lesopark.
Ze strašidelného houští byla velice krásná vyhlídka směrem ke kusu skalky přezdívanému poustevníkovo lože. Při troše fantazie tvar jakési nehezké postele vzdáleně připomínala, i poustevník se poblíž našel. Spíše ležel než seděl, no; povaloval se u jeskyně, kde bydlel, a s labužnickým výrazem obíral stehýnko od kachny. Muselo být ještě vlažné, protože vonělo až k čertovi, který si uvědomil, že od rána nejedl nic jiného, než pár malin a jednu žížalu rousnici. Poustevník dojedl, kost zcela neekologicky hodil mezi vzrostlé jehličnany, ale jakoby naschvál směrem od křoví, kde se ukryl pekelník. Způsobně si lemem roucha svého otřel ušmudlaná ústa a berlí ze vchodu do svatyně přitáhl silnou knihu. Čert se až vyděsil, že poustevník začne předříkávat modlitby, což by jeho sluchu nijak nelahodilo, ale záhy zjistil, že obavy byly bezpředmětné. Poustevník si knihu podložil jako polštář pod hlavu a za chvíli se temným hvozdem linulo chrápání přímo bohatýrské. Barnabáš pro jistotu chvilku počkal, připlížil se ke kosti, spokojeně jí schroustal a zacouval do původního úkrytu. Nečekal dlouho. Sotva znatelnou pěšinkou na břehu Jalového potoka přicházely dvě malé děti, Jeníček a Mařenka z blízkého města, kde tatínek občas živil rodinu výrobou podivných látkových kápí. Slovo občas je na místě, protože častěji byl k vidění v krčmě U černého orla, kde konečně bylo mnohem příjemněji, než v malé dílně. Děti se prohýbaly pod tíží proutěného košíku, chvílemi si musely odpočinout a otřít zpocená čela.
„Já nechápu,“ rozčiloval se Jeníček, „proč právě my se musíme věčně tahat do lesa s košíkem a zásobovat poustevníka. Copak jsme jediní ve městě? To je stále dokolečka; kachničky, kuřátka jitrničky, buřtíčky, koláčky, vínečko… Po městě se potom bude vyprávět, že se živí kořínky, vodou ze studánky a celé dny mešká na modlitbách. No, podívej se, vůbec tady nikde není. Aby to bylo jako posledně. To taky meškal, ale u mlynářky.“
Čertisko pochopilo, že nastává jeho chvíle, a vylezlo z roští.
„Davajte, děťátka, davajte…“ zahýkal tím nejhrobovějším hlasem. „ A nekoukejte tak vyjeveně. Já jsem sice váš milovaný poustevník, ale dnes mám svou vlastní podobu. No, co… Tak nosíte proviant čertovi. Zase tak veliký rozdíl v tom není.“ Sebral dětem košík a začal nadšeně konzumovat jeho obsah. Oloupená pacholátka se dala do breku a prchala směrem k městu. Správně tušila, že skutečné problémy teprve začínají.
Úpěnlivý řev pacholat probudil poustevníka, který mrknutím oka zhodnotil situací a usoudil, že se jeho budoucnost začíná jevit v poněkud chmurném světle. Pohled na pekelníka požírajícího jeho zásoby nebyl právě povzbudivý, představa opravdového sycení se lesními kořínky také do budoucna nevěstila nic dobrého. Vrchol všeho byl, když Barnabáš ze dna košíku vylovil časopis v lesklé obálce, na které byla znázorněna sice vnadná, ale poněkud nedostatečně oděná slečna.
„Ten neřád…“ zalapal po dechu. „Ten neřád mi sežere všechny zásoby a ještě čumí do mého Playboye…“ vypustil z úst poslední slova, povědomým pohybem se chytil za srdce a zvolna sesunul do mechu.
Čert Barnabáš z povzdálí se spokojeným úsměvem sledoval duši, která zvolna opustila chladnoucí tělo, vznesla se trochu vzhůru a po krátkém zaváhání vyrazila směrem k sídlu mocností pekelných. „No prosím,“ spokojeně povzdechl. „Na nějakej čas by měl být zase od dušiček pokoj… Krásně mi teď celý peklo může vlézt na záda,“ mumlal pekelník a rozšafně kráčel k vrbě u Jalového potoka, o jejíž chladivý stín se dělíval s vodníkem Žblkuňčákem.
Méně spokojené byly po návratu do rodné chýše děti. Když se otec dozvěděl o podivném konci poustevníka, neprojevil se jako milující tatíček, ale spíše jako starý surovec a hulvát. Kvílící, řvoucí, po komůrce pobíhající potomky mlátil potěhem hlava nehlava a slova, kterými je častoval, by patrně neprošla ani v zákonodárném sboru. Rychle si totiž uvědomil, že konec poustevníka je i koncem obchodů, které spolu vedli. Svatý muž od něho dlouhé roky odebíral režné kápě, které za provizi rozprodával dalším poustevníkům s tím, že mu je z nebe nosí sám archanděl.