Poutník s pohodlně nataženýma nohama v rozšlápnutých, prachem pokrytých kanadách sedí na dřevěné lavičce ve stínu rozlehlé koruny starého dubu. Líný proud široké řeky šuměl malý kousek od lavičky a jeho monotónní poklid narušovalo několik rychlých motorových člunů, které jakoby hrály na honěnou. Poutník se smutným úsměvem vzpomíná na mlhavá rána u Staré řeky, když ještě za šera nasedali s ostatními vodáky do odřených kánoí, splývali s krajem, poslouchali vyprávění ryb a přáli si hezký den se srnci nechápavě přihlížejícími ze břehu.
„Jen nevím… říkají si tihle elegáni s motory také vodáci…?“ zapaluje dýmku, pečlivě urovnává popel v hnědě se lesknoucí hlavičce a líně natahuje ruku k ohmatané knížce položené na obstarožní usárně. Václav Erben, Denár v dívčí dlani. Na bílé obálce hnědá pérová kresba puklé nádoby a několika denárů. Bez dlaně, ale se zajímavým vztahem k paperbackovému vydání. Poutník automaticky pobrukuje melodii kdysi známé písně Motýl, před sebou vidí charakteristický knír trumpetisty, zpěváka a malíře Jiřího Jelínka. Geniální muzikant, o kterém Luis Armstrong při návštěvě Prahy řekl, že v něm našel duchovního syna a hlasového kamaráda, vystudoval akademii u Františka Tichého a Erbenovu detektivku ilustroval v roce 1980.
„Jo, kamaráde, knížku jsi mi sice dal, ale tvůj veliký sen ilustrovat olejem malovanými obrazy Tři mušketýry se ti již nesplnil… Ale když jsi vzal tu svojí stříbrnou trumpetu…“
Poutník se zvedá a ohlíží za siluetou zámku, kde se měl narodit Jiří z Poděbrad. Na nádvoří našel dvě pamětní desky. Jedna patří objeviteli pramenů minerální vody, druhá generálovi Mašínovi a jeho manželce Marii. Josef Mašín se narodil vlastně nedaleko, na rodovém statku v Lošanech. Statečného generála popravili fašisté, jeho manželku o pár let později v kriminále utýrali komunisté… Poutník stojí a uvažuje, kam až může vést nesnášenlivost, chorobná touha po moci a nenávist. Stále zamyšlen vyráží proti proudu Labe, od lázeňského města Poděbrady má úzkou lesní cestou s asfaltovým kobercem namířeno k přítoku Cidliny a ke známé restauraci stejného jména.

 

„Ale Poděbradům se v té detektivce přece říkalo Brody, touhle cestou musel chodit profesor provinční univerzity Ondřej Malík, když se vracel z Libína. Tam s vytrvalou zarputilostí chodil lakem na nehty opravovat datum vyvražděni Slavníkovců a přiváděl tím k šílenství doktorku Janovskou.
Cesta kopíruje línou řeku, vlny vytvořené restauračním parníkem Král Jiří zvlhčují balvany na břehu, za loukou lemovanou lužním lesem trochu nesměle vyhlížejí dva stožáry poděbradského vysílače. Hlavní budovu neprojektoval nikdo menší než architekt Bohumil Kozák, podařilo se mu skloubit rondokubistické stavební prvky se secesními. Dnes slouží za sídlo golfovému klubu. Vysílač původně sloužil zahraničnímu vysílání Českého rozhlasu, od padesátých let ho pilně využívali estébáčtí bojovníci proti imperializmu jako rušičku zahraničních stanic. Poutník si vybavuje setkání s čelným odborníkem na propagandu, který ještě za socializmu prohlašoval, že nejštvavější vysílání není doménou Svobodné Evropy, ale kupodivu Rádia Interprogram…
Ještě jeden zákrut řeky a na břehu mezi zelenými větvemi listnatých stromů prosvítá dřevěná stavba restaurace Cidlina, v románu, po jehož stopách se poutník ubírá, zvaná Na soutoku. Hospoda, ze břehu krytá keři pámelníků, se od časů, kdy na dřevěné lavici konzumoval doktor obojího práva, kapitán Michal Exner, pstruhy na másle, nesměli být cítit fenolem ani mít moučnou chrupku, nezměnila. Pár míst v prosklené jídelně, více pod starými stromy, od kterých je tak krásně vidět na řeku.

 

Stejné jsou i přilehlé chatky, jen nedaleko vyrostlo golfové hřiště se vzorně udržovaným trávníkem a osmnácti jamkami. Cestu do Poděbrad mohou pocestní, jako v dobách hledání pokladu, absolvovat na palubě, lodi přibyla možnost přijet od zámku motorovým vláčkem, který spolehlivě zapudí i ta poslední a odvážná v lužním lese přebývající zvířata.
Zahrada od hospody je přeplněna žížnivými cyklisty posilujícími se před další cestou, mnozí před sebou mají ještě dobré tři kilometry do Libice. Poutník proto soudí, že touhu po pěnivé čepici na oroseném skle bude lépe potlačit a podívat se, zda v Libici ještě provozují krásný venkovský hostinec, který stával na náměstí. Kráčí stejnou silničkou, tentokrát proti proudu Cidliny klikatící se dlouhých osmdesát kilometrů od Lomnice nad Popelkou.
Na travnatém břehu občas sedí zadumaný rybář, pozoruje střídavě splávek a lekníny na zdánlivě nepohyblivé vodě, a vyasfaltovanou cestu z větší části zabírají dva, důvěrně rozprávějící muži, podobní přerostlým artistům. Poutník se zdraví s doktory Bartolomějem Boučkem a Tomášem Coufalem, spisovateli, které Václav Erben vyslal na besedu s pacienty v lázních. V zákrutu řeky míjí místo, kde před chvíli objevili mrtvou studentku; jako brigádnice střežila nález denárů z desátého století, a vyhlíží postavu kapitána Exnera, který jakoby vypadl z oka Jiřímu Kodetovi. Pobřežní silnička zatáčí od Cidliny a stále pod korunami stromů pokračuje na kraj Libice, přímo k akropoli, kde ukončila pozemskou pouť většina vládnoucího rodu Slavníkovců. Bylo to v roce 995 nebo, jak tvrdí profesor provinční univerzity v církevní metropoli na Moravě, v roce 996? Kdo dnes již přesně řekne, konečně záleží na jediném roku nebo spíše na dějinném významu vyvraždění nejvýznamnější rodiny své doby?
Technikou mozaiky vytvořený památník uvádí to nejpodstatnější z dějin slovanského sídliště, poutník prochází opuštěnými základy brány knížecího paláce i na svou dobu monumentálního kostela, míjí nadživotní sochu svatého Vojtěcha a Radima od Marie a Vojtěcha Adamcových, a pomalu se okolo starobylé fary vrací k Libici, k místům, kde se ve fantazii vypravěče příběhů našel poklad obrovské ceny, ceny snížené ztrátou lidského života.
Poutník spěchá ke krásné staré hospodě na návsi. Určitě ho tam již nedočkavě čeká kapitán Exner společně s vousatým archeologem v bílých džínách připomínajícím vyjeveného svatého. Má s nimi důležitou schůzku, chtěl by od obou radu, po stopách jaké knihy by se mohl a měl vydat příště.