Slavomír Pejčoch-Ravik: Katedrála na nádraží

Rubrika: Publicistika – Historie

         

Koho jsem potkal cestou    (16)

KATEDRÁLA NA NÁDRAŽÍ

Bedřich Utitz, který mě v Kolíně provázel, přišel do těchto míst jako voják v roce čtyřicátém pátém. Město leželo v ruinách. Spojenci je vskutku zplanýrovali jak se patří, srovnali s rovinou Rýna. Ale uprostřed stála katedrála. Poškozená, zasažená, ale stála. Teď si můžete zvolit jiný šok – totiž vysednout z vlaku v Kolíně a rovnou z nástupiště vyšplhat po schodech až ke katedrále. Nebýt posunu v čase, rozdílu staletí mezi gotikou a objevem železnice, řekl bych, prostě katedrálu postavili rovnou na nádraží. A k tomu všemu ji ještě z druhé strany obestavěli moderními budovami, takže dojem jakým tento chrám měl působit, je nenávratně ztracen. Dojem monumentality, který si katedrála uchovala pouze z hladiny Rýna.

                         Kolínská katedrála utopená v zástavbě   Kolínská katedrála "na nádraží"

Jedno však této stavbě neupřeme – že totiž prověřila nesmírně odvážný, ale nosný systém gotické konstrukce ve druhé světové válce. Krom toho, jak už víme, se řadí velikostí na první místo před katedrálou Ulmskou. A konečně vyhovuje i klasické definici katedrály. Katedrála jako veledůstojná svatyně musí mít ochoz kolem kněžiště, příčnou loď, vnější opěrný systém. A tohle všechno má kolínská stavba v míře nebývalé. Chrám sám je pětilodní, příčná loď je dokonce trojlodní. Délka pětilodní je fantastická – 144 metry a vysoká o 10 metrů výš než sv. Vít – totiž 43 a půl metru. příčná loď, tvořící v půdoryse kříž, je dlouhá 75 metrů a široká 31 metrů. Opěrné oblouky a pilíře – to je přímo kamenné krajkoví, a věže byly vybudovány jako z daleka viditelné dominanty. Měří 146 a 159 metrů a k vyhlídce jedné z nich, do výšky 97 metrů, tedy zhruba do dvou třetin, vyšlapete 509 schodů.

Nás, Čechy, pak samozřejmě zajímá, že po mistru Gerardovi, který tu začal pracovat roku 1248, přišel také náš Petr Parléř, jinak druhý stavitel svatovítského dómu. Jak se stávalo, velké záměry gotiky nestačil skoro žádný panovník realizovat až do konce. Z P. Marie Sněžné v Praze nám zbylo jen kněžiště, sv. Vít zůstal také na dlouho rozestavěn – teprve v posledním století před rokem 1928 dílo dotáhli k úspěšnému završení v průčelí. Totéž se stalo kolínské katedrále. Stavěli tu s přestávkami do 16. století; války a nedostatek financí sehrály zajisté svou roli klasických „objektivních příčin“.
Pak se ke všemu ještě měnilo slohové období a nastala renesance. V Kolíně však, jako v Praze, se probudili až s romantismem 19. století, který si gotiku zamiloval. Navíc v Dortmundu a v Paříži objevili v letech 1814-1816, tedy těsně po napoleonských válkách, originální plány kolínské katedrály. Dali se tedy do díla a roku 1880 byla katedrála hotova. Vysoké věže katedrály
Tady v Kolíně by mohli vyučovat gotice jako před učební pomůckou. Člověku se tají dech, když si představí, že všude kolem padaly bomby, ale systémy opěrných pilířů, které šplhají vysoko ke klenbě, se nezhroutily. Čtveřice zkřížených žeber na vrcholu tvoří jedno pole.
A takových polí je tu nepočítaně. Tlaky, které míří do stran, jsou opřeny o další a další pilíře a žebroví a nakonec je šikmý tlak vyveden mocnými oblouky ven z katedrály. Opěrné sloupy s oblouky se viditelně jako paže opírají o odvážnou stavbu ze všech stran. A aby svedení šikmých tlaků k zemi bylo ještě účinnější, jsou na vnějších pilířích navíc posazeny jehlany, fiály, které působí jako zdobená těžítka, dodávající celému systému potřebnou váhu a jistotu. Tady, v Kolíně, netřeba vyprávět o zákonech statiky v gotickém stavitelství. Jeho ukázka se prostě rozvíjí z kamene před vašima očima.

K tomu připočtěme mohutný, mnohavrstevný portál plný plastik. Gerův kříž z 10. století, kdy se toho mnoho nesochalo, a z toho, co se před rokem 1000 dlátem vytvořilo, mnoho nezůstalo.

Jsou tu na sloupech chóru krásné polychromované plastiky z roku 1320 a z téže doby, jakkoliv je to k nevíře, pochází i sklomalba Klanění Tří králů na prostředním chórovém okně. Katedrála je totiž zasvěcena právě této události, okamžiku, kdy do Betléma přišli tři králové, neodmyslitelná součást našich betlémů. Páni vladaři přinášejí truhličky s dary, za nimi stojí často i velbloudi, kteří jednou za rok přinášejí do našich domovů s kouzlem Vánoc i vůni orientálních dálek. V katedrále se dokonce uchovala nádherná schránka s údajnými ostatky těchto tří králů – provedení relikviáře je pokládáno za největší evropské zlatotepecké dílo.

Jenomže... Ačkoliv jsem přístupný zázrakům, ač živě vnímám program v nás, o trojici králů bych si dovolil poněkud zapochybovat. Písma mluví nikoliv o vladařích, ale o mudrcích. Ti se mně zamlouvají ze všeho nejvíce. Neboť jim snad vyšlo ve hvězdách, že se někde narodí král králů, a protože to byli mudrci, neváhali dát se za světlem komety k jesličkám, aby se přesvědčili. Královské hodnosti a jména Kašpar, Melichar a Baltazar tito moudří mužové dostali až v 8. století. Takže v kterýchpak asi říších hledali bájné vladaře pro kolínskou katedrálu?

Mimoděk mi vytanula na mysl i Stendhalova slova, který v podobné souvislosti psal o Římu: „Není tomu ani sto let a u Svatého Silvestra se ukazoval Kristův obraz, který prý maloval Spasitel sám a který prý poslal králi Agbarovi.“

„Archu úmluvy, jakož i Mojžíšovu hůl a část těla Ježíšova měli u svatého Jana Lateránského. V kostele Svatého Kříže... který je téměř naproti, na druhé straně silnice... ukazovali jeden ze stříbrných, které dostal Jidáš, zrádcovu lucernu a kříž, na němž byl ukřižován lotr po pravici.“

Tak jsem se sice v tichosti svého soukromí v kolínské katedrále poklonil – nikoliv však králům, ale těm třem mudrcům, kteří neváhali vzít ranec a putovat cestou necestou, aby se přesvědčili o pravdě, která promění svět. Jsou to ti věční poutníci, kteří ztělesňují neklidné lidstvo a odvahu nemnohých.

ŽIVOT UPROSTŘED DEZINFORMACÍ

Když se začteme do mediálních zákonů, a Němci jich mají požehnaně, dovídáme se, že materiály mají být objektivní, pravdivé a vyvážené, že podíl stran ve volební kampani má být přiměřený a tak dále a tak dále... Jedno každé z těchto adjektiv vyžaduje přesnou interpretaci, ale profesionál dobře ví, že i zprávu lze při vší zdánlivé objektivnosti zdůraznit nebo potlačit. Stačí její zařazení. Často i tón, jímž ji přečteme ve vysílání. Na podbarvení stačí i vhodně zvolené přídavné jméno.
Při snímání kamery zvolíme záběr osoby z nejméně vhodného úhlu, v nestřeženém okamžiku, nebo nepříliš vhodným objektivem. Můj přítel mě z legrace vyfotil „rybím okem“ a rázem byla ze mě zrůda. Ostatně ne každý z nás je celý den v plném soustředění – a stačí okamžik, kdy nevypadáte právě oduševněle, a cvakne spoušť. Einsteinovi vyfocení vypláznutého jazyku nevadilo. Některému předsedovi vlády zajisté ano – zvláště nedosahuje-li formátu Einsteina. Ostatně, kdo z nás tohoto formátu vůbec dosahuje?

Tak se dostáváme do světa dezinformací, v němž nutně žijeme, ať se nám to líbí či nelíbí. Jsme skrytě manipulováni, ať to vnímáme či nikoliv. V Německu ve druhé půli 80-tých let prováděli šetření mezi diváky televize – tazatele zajímalo, co si která skupina občanů nejvíce cení na tomto sdělovacím prostředku. Dvě třetiny uvítaly rychlost zpráv, 54% plný přehled o událostech. Avšak jen 27% se domnívalo, že zprávy jsou pravdivé a že jsou podány, jak se udály, 29% si myslelo, že nám televizní vysílání může pomoci ve vytváření vlastního názoru a jen čtvrtina si byla jista tím, že je to právě televize, která nám může pomoci najít místo ve světě.

My, které cvičil ve zpravodajství můj průvodce po německých médiích, Bedřich Utitz, dobře víme, jak záleží na rozlišení mezi zprávou a komentářem. A zároveň právě tak víme, jak je těžké vytrasovat mezní čáru mezi oběma útvary. Vždyť zpráva sama obsahuje odpověď na řadu otázek, které vyžadují vysvětlení. Stačí, když opravdu vysvětlujeme, cože se a komu, kde a kdy stalo a proč k události došlo. A už jsme na hranici komentáře.

Když už jsme v Německu, můžeme si ukázat na pouhých volebních výsledcích, jak lze jeden a týž objektivní fakt podávat.

Za prvé: při volbách do Spolkového sněmu dosáhla Křesťansko-demokratická strana 48%, SPD 38 a zelení 5,6%...
Za druhé: při volbách do Spolkového sněmu dosáhla – jako nejvýraznější síla – největšího úspěchu Křesťansko-demokratická strana...
Za třetí: při volbách do Spolkového sněmu dosáhla nejvýznamnější opoziční strana SPD výraznou ztrátu...
Za čtvrté: při volbách do Spolkového sněmu se podařilo poprvé proniknout do parlamentu zeleným...

Všechny čtyři zprávy říkají pravdu. A přece nejsou stejně objektivní, stejně nezaujaté. A to se zde nemluví o ministraničkách, o drtivém vítězství jedněch a drtivé porážce druhých – tedy slovníkem, kterým zaneřádili politický jazyk nejprve fašisté a potom komunisté a potom všichni, kdo je následovali, neboť v politice je jeden nepsaný zákon: že se totiž nikdo nikdy nepoučí a že noví představitelé moci se až s překvapivou křečovitostí snaží napodobit své neúspěšné předchůdce.

Totéž se týká vyváženosti informace. Hovořím-li dnes o tom, jak se kradlo během privatizace, lze si sotva představit, že vzápětí budeme vynášet do nebes firmy, které privatizovaly a nerozkrádaly společné jmění. Nota bene, chceme-li se vyhnout neplacené reklamě, což by slušný zákon rovněž neměl připouštět. A jak hlasité mají být naopak tirády na privatizaci po aférách, které vyvolal tisk?

Televizní reportér Dagobert Lindlau zase prohlásil, že čeká na den, kdy pro vyváženost zpráv o koncentračních táborech nějaký starý nacista před kamerou řekne, že koncentrační tábory měly konečně i dobrou stránku... Je přirozené, že tady je požadavek po vyváženosti zpráv úmyslně dotažen ad absurdum. Na druhé straně se nám vyjevuje, jak těžké je literou zákona postihnout míru pravdivosti a objektivity. Jak se zdá, závisí spíše na kultuře ducha, na demokratické tradici té či oné země. Mimochodem v tomhle ohledu bych nejspíše spoléhal na Angličany, kteří si i na legislativě dali nesmírně záležet.

Vůbec nejsnadněji mohou vybočit z mezí pravdivosti a objektivity televizní kamery. Zdá se, že jen nastavují zrcadlo skutečnosti, přitom obraz není s to postihnout sám o sobě hlouběji zakořeněné důvody událostí. Televizní kamery, které pravidelně zabírají vlády, zase upřednostňují současnou garnituru před opozicí, aniž by kameraman a redaktor porušili zákon. A přitom je to televizní kamera, která při vyvolávání emocionálních reakcí absolutně vede před rozhlasem, o novinových článcích ani nemluvě.

Právě tak je obtížné posoudit míru vkusu, necudnosti a sprostoty u videokazet, fotografií, literatury. Když se Československem přehnala „velká sametová revoluce“, pojednou jako by se lidé zbláznili. Na ulicích, na knihkupeckých pultech byly stohy "prasáren", kdekdo koukal otevřít sexshop, pokud možná uprostřed města. A mimořádně prudérní poslanci a ministři katolických směrů se počali bouřit. Navrhovali vysoké zdanění, zákazy, trestní stíhání, odebírání licencí... a já jsem se marně ptal cizích expertů, cože oni v zahraničí za pornografii pokládají a co nikoliv. Národ naštěstí vystřízlivěl sám... a docela.
Nicméně německou expertku, předsedkyni spolkové zkušebny paní Monssen-Engberding jsem v Bonnu navštívil. Tato veskrze solidní dáma, která má na starosti ochranu mládeže před nebezpečnými tisky a videokazetami, se snažila vysvětlit svoje pojetí fotografie. Tak se mi stalo poprvé, že mi tuto svéráznou produkci předváděla žena. Dokonce dáma a vysoká vládní úřednice.
Její kritérium bylo jednoduché: obrázek, který neměl za cíl vyvolávat vzrušení, pokládala předsedkyně zkušebny za nezávadný. Fotografie nahých žen, které měly manipulacemi ve svých spodních partiích vzrušení vyvolat, byly zkušebnou zamítnuty. Kdyby záleželo na stupni mého vzrušení, přijal bych stejně lhostejně a bez zájmu obojí. Nebyl to prostě, jak by řekl pan Werich, můj šálek čaje. Ale současně jsem si uvědomoval, že jiní němečtí znalci mohou mít jiná kritéria. Francouzi pokládají vysílání nevhodného programu především za ostudu producenta a vysílací stanice...

Nesporné ovšem je, že Němci na tuto branži jsou – alespoň úředně – komisní. Jen v západním Německu, tedy před sjednocením, se touto otázkou zabývalo na 900 úřadů mládeže při městských správách. Tyto orgány tlumočí stížnosti obyvatel zkušebně a ta zase jednou za měsíc svolá grémium, poradní sbor. Plénum, morální tribunál, který se skládá ze 40 zástupců různých společenských skupin a ze 30 zástupců spolkových zemí. Ti pak projdou videa a literaturu a ročně vynesou rozhodnutí v 500 až 600 případech.
Co dva měsíce se objeví seznam – a knihkupci i prodavači videozáznamů nesmějí své zboží předkládat na pultě. Díla tohoto druhu nelze inzerovat, nabízet a prodávat mládeži pod 18 let. Ještě hůře dopadnou televizní stanice. Ty odsuzuje k pokutám až půl miliónu marek příslušný zemský orgán pro rozhlas a televizi – a pokuta, jak mi vysvětlili v RTL, se platí šestnáctkrát. Stejná pokuta v každé ze šestnácti zemí. Stačilo by tedy jedno, dvě porušení zákona a televizní společnost by mohla „balit kšeft“.

A přece ve věku dezinformací nesmírně záleží na tom, kdo a čím a jak urazí míru slušnosti. A jaký máme stupeň přirozeného citu a studu, anebo jak okázalá je veřejná prezentace naší skutečné nebo předstírané pruderie...
PEVNOST NA RÝNU

O Bonnu se někdy hovořívá jako o vesnici. A opravdu jde o malé městečko, navíc roztříštěné do spousty vilových předměstí. Nebýt rozsáhlé čtvrti vládních budov, které časem osiří, až se vláda přestěhuje do Berlína, a bylo by snad o čem hovořit. A přece tu byla kdysi pevnost. Historikové uvádějí, že Bonn vznikl vlastně z opevněného římského tábora Castra Bonensis. Založil ho Nero Claudius Drusus, římský následník trůnu (38-9 před Kristem), někdy okolo roku 12 před naším letopočtem. Drusus se však následnictví nedočkal, neboť se zabil pádem z koně.

Dnes ze staveb pevnostního charakteru zůstala jen jediná – Münster, přeloženo: velechrám, dóm či katedrála. Románská stavba z 11. až 12. století. Samozřejmě i v Čechách se v oněch časech stavěly kostely. Máme v Praze hned tři okrouhlé rotundy a na hradě chrám sv. Jiří. Opukovou stavbu, která svou bělobou září z Hradčan daleko do Prahy. Jenomže v porovnání s německými stavbami, a zejména v Porýní, jsem měl pocit, že Češi před tisíci lety budovali miniatury.
Společné máme jen jedno – sloh, který nutil k mocnému, těžkopádnému vršení hmoty. Valivá klenba těžce dosedala na boční zdi a tlak, s nímž si stavitel nedokázal poradit s takovou graciézností jako architekt gotiky, musel být pasivně podepřen pevnou zdí. Stavitelé si většinou vůbec nedovolili prolomit kompaktní masu kamene širším oknem. Odtud tedy pocházejí jednotlivá úzká okénka, spíše střílny. A byl-li architekt vynalézavý, sdružil taková okénka dvě, tři vedle sebe a z výtvarných důvodů Románský dóm v Bonnu podepřel jednotlivé okenní obloučky dalšími pilíři.
Tak takový je „Münster“ v Bonnu.  Jako by již zdálky signalizoval své pevnostní založení, opevnil se pěticí věží, které jsou ozdobeny střízlivě, obloučkovým vlysem, ale zejména okenními oblouky v horních, zdaleka viditelných patrech. Jedna, prostřední několikaboká věž tak dosahuje výšky 95 metrů. Chrám má dva chóry i křížovou chodbu, plastiky ze 13. století i kryptu a celým založením byl důstojnou svatyní, která mohla přijímat i vladaře. Náš Karel IV. byl například na římského krále korunován právě tady – roku 1346.

Krom toho se v Bonnu narodil Ludwig van Beethoven a tato slavná místa dozajista míjel i univerzitní student Karel Marx, který se díky svým následovníkům stal pro svět spíše pohromou.

V Kolíně, přestože byl válkou hodně zpustošen, se uchovalo podobných pevností víc. Chrámů je tu na třicet – tři však svým původem a založením i hmotností přece jen připomínají bonnský „Münster“ a církevní pevnost zároveň.

Chrám P. Marie na Kapitolu vznikl okolo roku 1040, chrám svatého Martina byl založen ve 12. století a třetí, chrám sv. Apoštolů byl stavěn roku 1020 a okolo roku 1192 přestavěn. Stavby jsou tvárněny do mocného, oblého nakupení hmot, s vysunutými apsidami, jimiž se chrám za oltářem uzavírá. Tady mají všude dokonce v závěru chrámu trojlístek apsid, jimiž se vyznačuje románské stavitelství v Porýní vůbec.
A když se vydáme podél toku Rýna, zjistíme, že takhle velkoryse si tu počínali skoro všude. Být českým stavitelem, nota bene románským, snad bych se tu cítil, jak říkají Němci, „ minderwertig“. Možná že to právě tenkrát začalo i se všemi komplexy. Máme však před sebou dvě možnosti: Buď se sebou něco udělat, vzpomenout si, že jsou obory, v nichž jsme dokázali být dobří, nebo v nichž si Němce můžeme dovolit dohnat. Nebo si nelámat hlavu, smířit se s tradicí a netrápit se komplexy. Já jsem spíše pro tu první volbu...

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 06. 2008.