Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické výjevy (9) - Rozdělení říše/Prorok Eliáš / Nový prorok Elíša / Finále Samaří

Rubrika: Publicistika – Historie

BIBLICKÉ VÝJEVY (9) - ROZDĚLENÍ ŘÍŠE

Je jen přirozené, že prorocká zvěst nezůstala utajena, a tak Jarobeám prchal před trestající Šalomounovou rukou do Egypta. Proroctví se však vyplnilo v okamžiku vladařovy smrti. Je sice pravda, že jeruzalémský trůn zdědil Šalomounův syn Rechabeám (Roboám), avšak sever Izraele se od dosud jednotné říše odtrhl a nabídl Rozdělení říševladařské žezlo někdejšímu místodržiteli Jarobeámovi. Jeruzalémský výběrčí daní Adorám byl vzápětí mimo území judského státu ukamenován – a tak byl jeruzalémský vladař upozorněn na meze své vlastní moci.
Dědic královského trůnu ostatně vývoji událostí jen napomohl. Prohlášení Rechabeámova, že „můj malík je tlustší nežli bedra mého otce“ (1 Kr 12,10) a varování, že „můj otec vás trestal biči, já vás však budu trestat důtkami“ (1 Kr 11,11), nebyla právě nejtaktnějším nástupnickým projevem. Od této chvíle se tedy země neodvolatelně rozpadá a namísto jediného centra vznikají dvě královské rezidence. Jedna pro jižní, judský stát zůstává v Jeruzalémě, druhá pro izraelský stát vyrůstá v Samaří. Od tohoto okamžiku vypučí z jednoho starého kmene dvě nové, a ne právě nejzdravější větve. Severní, izraelská, byla dokonce odsouzena k neodvolatelnému zániku, a my tedy nejprve pohovoříme o jejich krátkých cestách.
Sled izraelských králů (letopočty jsou vyňaty z Biblického slovníku – A. Novotný, Praha 1956) vypadá následovně:
Šalamounova píseň láskyDavid 1019-970 (1013-973)
Šalomoun 970-931 (973-933) Jarobeám I. 931-911 (932-911)
Nádab 911-910
Báza (Baeša) 910-887
Éla 887-886
Amri (Omrí) 
Achab 875-854
Ozochiáš (Achazjáš) 854-853
Jóram 853-842
Jóchaz 815-799
Jóaš 799-784
Jarobeám II. 784-744
Zachariáš (Zekarjáš) 744-743
Sallum (Šalúm) 743
Manahem (Menachém) 743-734
Pekachia (Pekachjáš) 734-733
Pekach 733-725
Ozee (Hóšea) 731-725
Samaří dobyto 722
 
Severoizraelskou říši založil tedy Jarobeám I. Ačkoliv jej prorok Achiáš varoval před zradou Boha Izraele, novopečený vladař záhy podlehl modloslužbě. K duchovnímu pádu jej v podstatě přivedlo přespřílišné lpění na mocenských pozicích. Jarobeám se totiž snažil svým poddaným zabránit, aby odcházeli do jeruzalémského chrámu jen proto, aby tu pod vlivem staré duchovní tradice nepropadli judskému konkurentovi Rechabeámovi. Nechal tedy zbudovat v severním Izraeli dvě vlastní – ovšemže pohanské – svatyně. A tak se vrátily do Izraele pohanské idoly známé už z doby Mojžíšovy: sochy zlatých býků.
Bůh tedy poslal k izraelskému dvoru svého posla, aby vladaře varoval, a to hrozbou roztržení oltáře. Jarobeámovi, který se na příchozího obořil, „uschla ruka“ – a teprve po prosbě k Bohu se jeho paže uzdravila. Prorok Achiáš však přidal ještě jednu výstrahu – že Bůh vyhladí Jarobeámův dům, že Izraelští budou ze země vykořeněni a že je Bůh „rozptýlí až za řeku...“ (1 Kr 14,15). Jarobeám se nicméně nepolepšil; naopak založil na trůně tradice, které vedly k neslavnému konci země.
Po Jarobeámovi se ujal vlády Nádab, který v pěstování modloslužby pokračoval v otcově stylu. Po dvouleté vládě zahubil Jarobeámův dům samozvanec Báza (či Baeša), po němž nastoupil na pouhá dvě léta syn Éla. Bázův dům vyvraždil Zimrí – ten však nevydržel na trůně déle než sedm dní... pak se na výšinu moci vyšplhal velitel vojsk Omrí a předchozí vladař nad sebou v zoufalství zapálil královský dům. V té době již dosáhl rozklad Izraele takového stupně, že se severní království rozpadlo na dva útvary ovládané dvěma vladaři. Omrí však svého soka rozdrtil. Jak víme, byl to právě tento muž, který „získal horu Šomerón za dva talenty stříbra“, jak praví Písmo, a „tu horu obestavěl a město, které vystavěl, pojmenoval Šomerón“ (to je Samaří) (1 Kr 16,24).
Tak se tedy zrodila druhá královská rezidence kdysi jednotného Izraele; volný výklad dějů by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o novém Baalově chrámu v Samaří...
JEDEN Z NEJSLAVNĚJŠÍCH PROROKŮ – ELIÁŠ

Jestliže již Omrí, jak čteme v textech, byl v otázkách víry a etiky horší než všichni před ním, pak jeho syn Achab, pravý výlupek všech nectností, byl zase ještě daleko horší než jeho vlastní otec. Právě tak nectná byla i jeho choť Jezábel, dcera fénického krále, a není tedy divu, že této manželské dvojici biblické dějiny severního království věnují zcela mimořádnou pozornost. Nejde však jen o nectnost koruny – za Achabovy vlády totiž vystupuje i prorok Elijáš (Eliáš), nejslavnější ze starších židovských proroků; ne náhodou budou pod dojmem Elijášovy osobnosti ještě za tisíc let mnozí potomci Izraele pokládat Ježíše za znovuzrozeného Elijáše. Prorok navštívil hned na počátku své činnosti vladaře v Samaří a pohrozil, že za spáchané hříchy v Izraeli nezaprší, ba ani rosa na zemi nespadne. Je přirozené, že král Achabova typu nemohl přejít prorokova slova bez povšimnutí – proto se Elijáš vydává z Božího příkazu do nedobrovolného exilu k potoku Kerít za východním břehem Jordánu. Krkavci mu sem přinášejí maso a chléb a prorok zde setrvává do doby, než vyschnou vodní toky v kraji.Prorok Eliáš Pak se vydává do fénické Sarepty (Sarefta); z Božího popudu tu vyhledává azyl u chudé vdovy. Opuštěná žena a její syn mají pouze hrst mouky a maličko oleje – Elijáš je však upokojuje, že po celou dobu sucha z těchto zásob neubude. Jindy oživuje umírajícího syna vdovy ve chvíli, kdy již nedýchá – „do dítěte se navrátil život a ožilo“. (1 Kr 17,22)
V té době, na konci Elijášova azylu, dostává prorok příkaz vyhledat Achaba, neboť „chci dát zemi déšť“. (1 Kr 18,1) Stalo se – a Elijáš navazuje prostřednictvím Achabova správce Obadjáše kontakt s králem. Obadjáš byl pro tento úkol mimořádně důvěryhodnou osobou – v době, kdy izraelská koruna pronásledovala a mordovala proroky, ukryl tento Achabův správce (podle zprávy Písma) okolo jednoho sta těchto osvícených mužů.
Při setkání s Elijášem Achab svatému muži vytýkal, že trápí suchem izraelský lid. Nikoli já, ale vládce sám opuštěním všech přikázání přivolává na Izraelce trest. Nakonec se oba muži dohodli na setkání na vrchu Karmel v pohoří zvedajícím se do výše šesti stovek metrů. Do jednoho místa se mělo dostavit 400 proroků, kteří jedli u Jazábelina stolu, a též 450 proroků pohanského božstva Baala. Elijáš sám se měl před očima lidu utkat právě s těmito 450 pohanskými modláři. Bůh, který se při předložení oběti ohlásí „skrze oheň“, je pravým Bohem.
Jako první předložili svou oběť – zabitého vola – proroci Baalovi. Avšak jakkoli se namáhali, od rána do poledne jejich hranice nevzplanula. Potom přišel na řadu Elijáš – obětované zvíře i dřevo poléval vodou, aby si dobrovolně ztížil podmínky pro zapálení hranice. A přesto, když „spadl Hospodinův oheň“ (1 Kr 18,38), spálila se i oběť i dřevo, ba i kamení a prsť. Dav zvolal: „Jen Hospodin je Bůh“ (1 Kr 18,39), falešní proroci byli usvědčeni ze šarlatánství, sehnáni přihlížejícími zástupy dohromady a pobiti. Pak přišel déšť... Eliáš dal pobít Baalovy knězeJezábel však ztrátu proroků Elijášovi nezapomněla – a Elijášovi nezbývalo než znovu opustit zemi. Čtyřicet dní a čtyřicet nocí putoval k jihu, k Mojžíšově hoře Choréb. Tam, kde kdysi Mojžíš dostával Desatero, byl nyní udělen příkaz Elijášovi – měl pomazat tři muže: Chazaela za syrského krále, Jehú se měl stát králem izraelským a do třetice měl Elijáš pomazat i svého nástupce, proroka Elizea (Elíšu). Z této trojice vyhledal Elijáš nejprve budoucího nástupce Elizea, který právě oral na poli.
V té době, jak píše Písmo, vytáhl proti Samaří aramejský král Benadad (Ben-hadad). Když obrovská přesila oblehla královskou rezidenci, byl Achab ochoten kapitulovat a vydat nepříteli drahé kovy, ba i své syny a ženy. Jako člověk duchovně, a tedy i mravně slabý, nebyl pevný ani v otázkách správy a ochrany země. Elijáš však Achabovi sdělil Boží slib, že Bůh vydá obléhatele do jeho rukou – a izraelským vojům se skutečně podařilo opilé aramejské vojáky v poli rozdrtit.
Aramejci si potom namlouvali, že izraelský Bůh je Bohem hor – a rozhodli se, že napříště napadnou Izrael v rovině. Elijáš Achabovi předem sdělil, že za rok budou jeho nepřátelé na novém tažení. Když se skutečně chýlilo ke srážce, slíbil Elijáš jinak nemravnému Achabovi, že i tentokrát bude vítězství patřit Izraeli. I nyní byl příslib vyplněn, avšak Achab nesplnil pokyn k zabití poraženého vládce. Za Ben-hadadův život měl tedy padnout život Achabův.
Samařský vládce se ostatně dopustil daleko většího přestupku proti Zákonu. Zatoužil totiž po vinici svého poddaného Nábota, a když se majitel pozemku zdráhal svou parcelu prodat, byl odstraněn z cesty královské hamižnosti násilím. Případu se ujala Jezábel, která zinscenovala proti Nábotovi proces. Dvojice falešných svědků odpřisáhla, že Nábot „zlořečil“ Bohu, a viník byl tedy ukamenován. Když si šel Achab prohlédnout levně získanou vinici, postavil se mu do cesty Elijáš. Vytýkal králi, že zabil člověka kvůli majetku. Trest bude přiměřený: protože krev zabitého Nábota lízali psi, budou psi rovněž lízat krev zabitého Achaba. A protože hlavním režisérem špinavého procesu byla Jezábel, budou její maso trhat psi. Achabův dům pak bude vypleněn, jako se stalo již dvěma rodům, které se v rozštěpeném Izraeli ujaly vlády.Achabova smrtTři léta poté se osud naplnil. Achab se smlouval s judským vladařem Jóšafatem na válce proti Aramejcům. Jóšafat se před bojem podivil, že v Izraeli není proroků, na něž by se mohl obrátit se svými dotazy – inu museli jít všichni už dávno Achabovi z cesty. Jeden prorok se však v kritické chvíli objevil. Byl to Míkajáš, který přislíbil judskému vladaři štěstí. Izraelský lid však Míkajáš viděl rozptýlený po horách jako ovce – ztratí totiž svého pastýře. Achab se na Míkajáše přirozeně rozhněval a dal jej vsadit do vězení. „Jestliže se vrátíš zpět v pokoji,“ odpovídá prorok, „nemluvil skrze mne Hospodin.“ (1 Kr 22.28)
Achab, který přece jen ztratil jistotu, se pokusil oklamat osud. Vyměnil si totiž válečné odění s judským vladařem. Syřané se skutečně snažili zasáhnout v boji především izraelského krále – avšak jeden z mužů „náhodou“ vystřelil z luku a smrtelně raněný král Achab padl k zemi. Z bojiště odváželi umírajícího na povoze – stékající krev skutečně lízali psi a Jezábel si od té chvíle již nebyla jista vlastním koncem.
Pak se stal vládcem země Achabův syn Achazjáš – ten však spadl skrze mříž palácového okna. Elijášův soud byl stručný: Achazjáš z lože, na které ulehl, již nevstane. Vladař se snažil mocí mermo umlčet prorokova ústa, avšak marně; Elijášova slova se vyplnila a nastoupil další mocnář – Jóram (Jehoram).
NOVÝ PROROK – ELÍŠA

Tehdy se však už nachýlil Elijášův čas – i vydal se s Elizeem (Elíšou) přes Bét-el a Jericho na druhý břeh Jordánu. Tam se objevil ohnivý vůz a Elijáš „u vichru“ vstoupil do nebe. Elíša si ponechal učitelův plášť a udeřil jím na hladinu Jordánu, jako to udělal předtím Elijáš. Voda se rozestoupila i jemu... přešel tedy jordánské brody a začal své samostatné prorocké poslání.Eliáš vzat na nebesa Úloha proroků, jak již začínáme pozorovat, nespočívala vůbec v zázracích a v pouhých prorockých vizích. Prorocké vidění mělo smysl jen jako důkaz trestající ruky Páně a jako varování. Proroci byli tedy spíše špatným svědomím země a učiteli váhajících, tápajících Izraelitů než věštci v nejužším smyslu toho slova.
O zázracích se ovšem nejčastěji hovoří především v souvislosti a Elizeem, zvaným dnes v moderní transkripci Elíša. Sotva tento prorok překročil Jordán, aby se vrátil do místa svého působení, „uzdravil“ špatný pramen vody v Jerichu. V té době vládl, jak již víme, Jóram (i Jehoram); nastaly tíživé boje s moábským vladařem a obě hebrejská království se chtě nechtě musela spojit. Sotvaže byla válka vítězně skončena, rozešli se oba spojenci znovu ve zlém. Elíša již na válečném poli, v poušti, dává lidem vodu. Vzápětí pomáhá chudé, zadlužené rodině, která má doma jedinou báň oleje. Nechá totiž přinést prázdné nádoby a rozmnoží olej takovou měrou, že se rodina může zbavit pronásledování věřitelů.
Jindy neplodné ženě slibuje syny – a slib se v pravý čas vyplní. Oživí též mrtvé dítě a z dvaceti chlebů, jako později Kristus, nasytí celý zástup. „Neboť toto praví Hospodin: Budou jíst a ještě zůstane.“ (2 Kr 4,43) Námanovi (Naamán), malomocnému veliteli syrských vojsk, Elíša poradí, aby se sedmkrát omyl v Jordáně, a vojevůdce lepru skutečně vyléčí. Jindy zase sdělí vlastnímu vladaři, kde jsou ukryty nepřátelské vojenské síly. Informace Izraele byly prý tak přesné, že se Aramejci ohlíželi po zvědech ve vlastních řadách. Když se Aramejci chtějí izraelského proroka zmocnit, pohrozí Elíša trestem. Podaří se mu skutečně oslepit vyslané vojáky – a tito nepřátelé prohlédnou teprve mezi hradbami Samaří. Elizeus oživuje zemřelé dítěProrok však zasáhl i do průběhu bojů s aramejským králem Ben-hadadem. Když armáda oblehla Samaří a vyhladovělé město se blížilo ke konci svých fyzických sil, způsobil Elíša zázrak. Aramejci v panice opustili bojiště, neboť „panovník totiž způsobil, že Aramejci uslyšeli ve svém táboře zvuk vozů, zvuk koní, zvuk velikého vojska“. (2 Kr 7,6)
Nakonec svatý muž zamíchal i syrskými poměry. Když onemocněl král Ben-hadad a aramejští vyslali do Samaří posla Chazaela, Elíša příchozímu sdělil, že král zemře a že se právě on, totiž Chazael, stane příštím vladařem. A co víc – že spálí izraelské pevnosti, zmorduje muže staré i mladé, těhotné ženy, ba i nemluvňata. Již druhý den se trůn uprázdnil a Chazael se ujal své svěřené úlohy. Konečně Elíša zasáhl do mocenských poměrů i ve své vlastní zemi: pomazal totiž na příštího vladaře Jehúa. Vydal mu zároveň příkaz. „Vybiješ dům svého pána Achaba“ (2 Kr 9,7), aby byla pomstěna krev všech proroků, které Achab a jeho lidé připravili o život.
Situace byla v této chvíli pro palácový převrat nejpříhodnější. Jóram z Achabova domu se totiž léčil po zranění ve válce s Chazaelem v Jizreelu. Čerstvě pomazaný Jehú, ale také judský král Achazjáš (Achazja) navštívili izraelského vladaře ve stejnou dobu. Jóram si snad nebyl Jehúem docela jist a zeptal se tedy, zda přichází v pořádku a pokoji. „Jakýpak pořádek,“ namítl Jehú, „když trvá smilstvo tvé matky Jezábely a množství jejích čárů.“ (2 Kr 9,22) Ale to již zamířil nově pomazaný vladař lukem, a sotvaže zabil jednoho krále, pustil se i do pronásledování judského Achazjáše. Judský král tak na státní návštěvu doplatil životem.
Před královským palácem pak Jehú zvolal: „Kdo jde se mnou? Kdo?“ (2 Kr 9,32) Vyklonili se snad dva tři lidé a král jim poručil vyhodit z okna Jezábel. Tak se splnila slova Elijášova – na zemi ji, jak pravilo proroctví, „ožrali“ psi.
Nezůstalo jen při této mstě. Achab měl v Samaří sedmdesát synů a Jehú je vyzval, aby si jmenovali vládce, který by byl dostatečně statečný, aby bojoval za jejich dům. Takový se však v Samaří nenašel, a Jehú tedy nechal všech sedmdesát potenciálních následovníků pobít. Sedmdesát hlav bylo Jehúovi předloženo jako důkaz.
Pak se Jehú, tento bývalý důstojník královské armády, vypořádal s modloslužebníky; naoko přišel obětovat Baalovi, a když se svatyně naplnila, zničil nejenom modly, ale také všechny, kdo si zahrávali s pohanskými idoly. Přece však nebyl důsledný. Neupustil od zlatých býků, které do izraelských svatyní zavedl Jarobeám. Proto Bůh přislíbil vládu jen čtyřem Jehúovým generacím, ale již Jehú sám poznal v porážkách od syrských vojsk trestající ruku Páně.
FINÁLE SAMAŘÍ
Ani synu Jóachazovi se nevedlo lépe. Naopak Izrael se dostal do područí aramejské moci. Jóacház se zprvu modlil k Bohu a země se opravdu vymanila z cizího tlaku. Pohanská obětiště však i po této lekci zůstala nedotknutá. Jóachazův syn Jóaš kráčel dál ve šlépějích předchůdců a přibližoval tedy, jako ostatní korunované hlavy Izraele, den trestu pro celou zemi...
V té době již končí působení proroka Elizea zvaného Elíša. Starý muž slibuje Jóašovi, který se s ním loučí, trojí vítězství nad Aramejci – a příslib či prorocká vize se skutečně vyplnila.
Další proroci však již byli na obzoru: do izraelské historie vstoupily dvě nové velké osobnosti, proroci Ámos a Ozeáš. Jejich první počiny jsou datovány dobou vlády Jarobeáma II., nástupce syna Jóašova. Ámos i Ozeáš se tedy vynořují v časech, které nejsou právě příznivé výuce zákona a zpytování svědomí. Jarobeám využil krátké poklidné doby a dočasného oslabení syrské moci a získal zpět ztracená území. Dobyl dokonce i Damašku. V Izraeli se začalo hromadit bohatství, v Samaří vyrůstaly paláce – a nebylo tudíž snadné spatřit za leskem bohatství a moci vážné trhliny. Lidé, kteří žili v nahromaděném přepychu, nechtěli věřit, že by jejich nádherný věk mohl být jen zastávkou na cestě připravované zkázy.
Vystoupení proroka Ámose v severním Izraeli vyvolávalo navíc jen pobouření. Ámos totiž pocházel z Judska. Tento prorok nehrozil jen Samaří, ale též judské zemi, Aramejcům, Filištínům, Amóncům, Moábu, Edómu, ba i Fénicii. V jednom ze svých vidění spatřil Pána s olovnicí spuštěnou mezi hříšný lid; symbol nadcházejícího soudu. Symbolický je i oheň, trestající meč, který připomíná Ámos ve svých proroctvích. Narušuje tak falešnou jistotu samolibých zbohatlíků, těžících z krátkodobé konjunktury. „Zemřou mečem všichni hříšníci mého lidu, kteří říkají: Nás nic nepostihne, nás nepotká nic zlého,“ (Am 9,10) tlumočí prorok.
Hlavní vinu spatřuje Ámos především v propadnutí Izraele cizím kultům, v náboženské vlažnosti, ale zároveň i v nedostatku citu pro spravedlnost a milosrdenství. Vytýká bohatým a mocným, že baží dostat hlavy nuzáků do prachu země...“ (Am 2,7)
Izrael měl v podstatě dvojí volbu: buď se stát svědectvím Páně, životem podle Zákona, anebo zahynout, aby se smrt a vyhnanství staly svědectvím trestu, který žádnou zvůli nemine. „Padla izraelská panna, už nevstane, leží bez povšimnutí... nezvedne ji nikdo,“ (Am 5,2) říká prorok. „Jarobeám zemře mečem a Izrael bude zcela jistě přesídlen ze své země.“ (Am 7,11)
Je logické, že takovéto varování pokládala panující moc za hrubé porušování svých výsostných pozic. Rozhodla se tedy, že Ámos musí opustit Izrael. Delikátním úkolem byl pověřen velekněz Amasjáš. Ani tomu však Ámos nezůstal nic dlužen: „Tvoje žena,“ říká, „bude v městě provozovat smilství, tvoji synové a dcery padnou mečem, tvá půda bude rozměřena provazcem a ty zemřeš v zemi nečisté.“ (Am 7,17)
Nejinak promlouval Ámosův současník Ozeáš, který prožil nejen vládu Jarobeámovu, ale který byl i svědkem pozdějšího střídání vladařů, dokladu to nadcházejícího konce.
O osobním životě Ozeášově toho mnoho nevíme. Píše se jen, že se oženil s nevěstkou, která mu porodila tři děti. Výraz „nevěstka“ představuje v daných souvislostech ženu, která se odcizila duchovnímu společenství Izraele a která je spojena s pohanskými kulty plodnosti. Možná, že celé Ozeášovo manželství je vlastně jen symbolem těžkostí, které má Bůh s nevěrným lidem. Ozeáš také, jak uvádí Písmo, ženu nejprve vypudil z domu, po tvrdé zkoušce ji však povolal zpět a podrobil ji kázni. I tento obraz je symbolikou příštích osudů Hebrejců. V proroctví se ostatně hovoří o budoucím vyhnání vyvoleného národa na poušť, které není jen trestem, ale také příležitostí k pokání a návratu. Ozeáš vytýká svým soukmenovcům pohanské kulty, právě tak jako Ámos. Navíc připomíná ve svých výtkách i dvojnásobnou královraždu Jehúovu a jeho hrozby nesou (stejně jako u současníka Ámose) i stopy sociálního podtextu. „Není věrnost ani milosrdenství,“ (Oz 4,1) říká – a má na mysli zvrácené vztahy mezi lidmi, opomíjení pravdy, zanedbávání citu k bližním. Proto tedy skončí Izrael v asyrské porobě a „jeho králem bude Ašúr,“ říká doslova.
Předzvěst soudu začíná smrtí Jarobeámovou – nastupuje sice syn Zekarjáš (Zachariáš), ale dynastie se neudrží déle než šest měsíců. Splnilo se dávné proroctví, že Jehúovi potomci budou na trůnu sedět pouze „do čtvrtého kolena“. Spiklenec Šalúm (Sallum), který Zekarjáše zavraždil, kraloval v Samaří ještě kratší dobu než jeho oběť – pouhý měsíc. Došlo k další královraždě a s žezlem Izraele začíná vystupovat Menachém (Mamahem). Jak nastoupil, tak vládl. Na trůnu se udržel deset let, avšak musel již říši vykupovat stříbrem. Asyrská moc se stala nebezpečím až příliš reálným. Syn Pekachjáš, který zdědil království i hříchy moci a kulty země, byl zabit po dvou letech. Vojenský velitel Pekach, který vztáhl ruku na izraelského vladaře, spravoval zemi dvacet let. V této době syrský král Tiglat-pileser III. udeřil poprvé na Izrael a převedl část obyvatel do Asýrie. Hóšea, též Ozeáš (Ozee), poslední panovník země, byl již poplatný asyrské nadvládě. V zoufalé tísni se sice ještě pokusil o poslední sebevražednou záchranu: vyjednával s egyptským králem a přestal posílat asyrskému vladaři pravidelný roční plat. Posel vyslaný ze Samaří byl však Asyřany zadržen a osud země byl definitivně zpečetěn. Asyrský král Šalmaneser izraelského vládce zajal a odvlekl do žaláře. Pak vojska oblehla Samaří, které po tříletém obléhání padlo.
Izraelský lid stihl osud předvídaný proroky – Asyřané jej odvlekli do své země a sever Izraele osídlili cizinci přivedení z Babylónu a z jiných míst. Noví osídlenci si vytvořili svéráznou směs z vlastních pohanských kultů a z dědictví izraelské víry. Z těchto osadníků pak vznikli takzvaní Samaritáni, s nimiž se setkáváme na stránkách Nového zákona.
Původní obrázky nazarénské školy připravila pro tisk Olga Janíčková.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 27. 07. 2008.