| Na světě jsou různé osudy lidí, některé zajímavé, jiné fádní, další dramatické. Ne každý o svém životě někdy něco píše, ne každý příběh je hodný otištění.
Dramatický životní příběh naší autorky Ivety Kollertové, který otiskujeme na pokračování pravidelně každou neděli s názvem „Svlečená do naha“, se skutečně stal. Jí osobně se stal. Tyto neuvěřitelně tragické zážitky nabádají k hlubšímu čtenářovu zamyšlení, uvědomění si hodnot slůvek "zdraví, láska, přátelství, naděje".
Nemáme-li problémy a daří-li se nám dobře, tak si vůbec nepřipouštíme, že by to mohl mít v životě někdo jinak, a dost často si svého "dobrého bydla" nevážíme. Ale lidé, kteří prožijí či právě prožívají svůj těžký životní osud, se naopak dokáží radovat a vážit si každého momentu ve svém životě a ještě mnohdy stačí navíc rozdávat radost a sílu do života ostatním, zdravým spoluobčanům.
Václav R. Židek
šéfredaktor |
| MOMENT ROZPADU
Po návratu z nemocnice do nevytopených dvou místností se moje chuť do života začala hroutit.
První dny byly o zvyšování dávek prášků a apatičnosti ke všemu dění kolem mne. Kdo zná a ví, co je tlumení bolesti, tomu zatrne při vyjmenovávání všech těch zázračných pilulek a náplastí.
Třikrát denně morfiová tableta, třikrát denně Tramal, náplasti č. 25, které přešly do č. 100.
Probdělé noci.
Dny, zahalené spánkem.
Přesto byla tato doba dobou, kdy jsem byla ještě člověk a hlavně žena.
Jarda šel do sebe a běhal kolem postele. Odnášel mísu, vařil, staral se o mne jak o mimino. Rozesmával mne jeho hláškami a dodával mi tak potřebný optimismus. V té době se zachoval skvěle a já si tak říkám, proč se stal tak obrovský zlom. 
Snažila jsem se všechny obtěžovat co nejméně, vlastně jsem se jen dívala na televizi a sem tam mne Jarda vyvezl na vypůjčeném vozíku ven na dvorek. To byly ty chvilky jediného štěstí. Ráda vzpomínám na náš „výlet“, kdy běžel po silnici a mně vlály vlasy kolem tváří. Stromy nás míjely a sklenice studeného piva před hospodou byla odměnou. Pomalu jsem se smiřovala s myšlenkou, že zůstanu na vozíku. Jak je člověk skromný, když chce žít.
Přišel den, který mne měl upozornit na to, že ještě neskončilo moje utrpení.
Naopak, měla jsem poznat, co všechno člověk dokáže vydržet a jaká bestie se skrývá v nemoci zvané rakovina.
I když, jak teď tak o tom přemýšlím, myslím si, že neútočila rakovina, ale následky léčby.
První varování přišlo v podobě mokrého prostěradla pode mnou.
Neudržela jsem moč a to pokoření mne dokonale dostalo na dno.
Bylo mi čtyřicet let, relativně mladá ženská v plenách.
Nikomu nepřeji pocit, který provází zjištění, že nedokážu ovládnout své tělo, respektive svůj močový měchýř. Probrečela jsem dny pokořením a lítostí. Nijak mi nepomáhalo, že mne všichni utěšovali. Pleny se staly mými společníky po další následující čas.
Utrpení se ale stupňovalo.
Bolesti se mne držely od rána do noci a občas jsem měla pocit, že mne dole někdo prořezává nožem. Přes den jsem se držela, už kvůli dětem, ale v noci mne přepadaly bolesti na těle i u srdce. Litovala jsem se a představa smrti i nebytí ovládla celé mé myšlení. Mirča se v noci budil, vstával a utěšoval mne. Nenáviděla jsem se, že se nedokážu ovládnout a přidělávám mu starosti.
A přišel další naprostý šok!
Začala jsem dole krvácet.
Pomalý nepřetržitý pramínek tmavé krve stékal do plen a mne polilo horko.
Sáhla jsem po mobilu a třesoucím se hlasem jsem žádala doktora, aby za mnou přijel.
Ta půl hodina byla k nepřečkání.
Klepala jsem se jak osika a prosila nebe, aby mi někdo pomohl.
„Copak se děje?“ ozvalo se konečně ode dveří.
Musel poznat, jak mi je. Musel vidět, že jsem na totálním dně.
„Pane doktore, co to je? Co se to děje?“
„Mladá paní, přetrhla se vám zřejmě kůže, spojující rectum s vagínou.“
Ztuhla jsem.
Dívala jsem se na něj s vytřeštěnýma očima a nedokázala položit jedinou otázku.
„Dokud to jde ven, je to jen dobře. Horší by bylo, kdyby se vám všechno nashromáždilo vevnitř. Bude to pro vás samozřejmě nepříjemná záležitost, ale já vám teď něco píchnu a uvidíte, zklidní se to.“
Neposlouchala jsem další slova útěchy, byla jsem v šoku.
Co to znamená?
Rozpadám se snad?
Co když to bude pokračovat dál a dál?
To mi půjde stolice jinudy a jak to budu čistit?
Jak můžu s tímhle žít?
A chci to vůbec?
POKRAČOVÁNÍ DÍL 17. |
