Iveta Kollertová: Se sklopenou hlavou
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| Svlečená do naha (3.) |
| SE SKLOPENOU HLAVOU Moje hrdost mi nedovolila, abych se vrátila zpátky tam, odkud mne vyhodili. Trpěla jsem jak zvíře, duševně jsem trpěla. Ponížení a nepochopení mne bolelo víc než ta zatracená jizva. Objeli jsme ještě dvě lékařky, které mne nevzaly jen proto, že jsem byla nad stav nebo mimo jejich působiště. Ženy mi dají jistě za pravdu, jak nepříjemná jsou jen slova: „Vyskočte si nahoru", natož doprošování o znovupřijetí tam, kde vás "vykopnou". *** Opět jsem se vrátila k zaběhnutým rituálům, mým zvířátkům a k práci na zahrádce. Vždyť bylo jaro, moje nejoblíbenější období. Múza mi seděla jak umělá kožešina za krkem a já pobíhala po zahradě s tužkou za uchem, cárem papíru v kapse a motyčkou v ruce. „Ivet, máme tu návštěvu," ozvalo se jednoho dne ze dvora. Oklepala jsem si ruce a vydala se směrem k domu bytného Karla. Uprostřed dvora stála mně neznámá rodinka. Manželé a dvě děti. Tady je na místě vysvětlit vztahy, které se mne v té době zas tak nedotýkaly, ale později byly velmi důležité. Karel byl vdovec, jeho žena zemřela před šesti lety na stejnou nemoc, která zasáhla později i mne. V době jejich společného života vychovali spolu dceru, kterou Karel vyženil. A to byla právě ta návštěva - dcera jeho manželky, která mu neřekla jinak než dědo a její děti Karla milovaly jako vlastního dědečka.
A dny ubíhaly při práci u domku, krmení králíků, shánění dřeva. Vesnický život je tvrdý chlebíček, obzvláště v takovém provizoriu, kde jsme bydleli. Střecha děravá, podlaha jak led i v létě, sekání trávy na seno, sušení a spousta dalších tak potřebných věcí. Bolest v tříslech otupěla nebo jsem jí přestala vnímat, ale bulka rostla a rostla. Pořád jsem doufala, že je to jen něco podkožního a že se to časem vstřebá. Nevstřebalo, ba právě naopak. Doba prázdnin a nesnesitelná vedra mi dávaly natolik zabrat, že jsem jen s obtížemi došla do obchodu nebo s dětmi k rybníku. Milování se stávalo nepohodlnou a bolestivou záležitostí, i když pravda, můj Jarda uznával spíš popíjení lahvového piva za vhodné a přiměřené jeho postavení. Byl papírově nezaměstnaný a jeho věta mi dodnes zní v uších: „Do práce půjdu, až sem přijde někdo z pracáku!" Veškeré finance ležely tedy na mých bedrech, a že to nebyla horentní suma, je nasnadě. Stále častěji jsem zažívala dny, kdy jsem se raději nenajedla, jen abych měla na jízdenky a jídlo pro děti. Ale přece jen... ten pocit, že máme kde bydlet a že se přes to všechno máme rádi, byl k nezaplacení. Jenže můj stav se začal rapidně zhoršovat. Únava na mne sedala i v pravé poledne a to, co jsem dřív svedla levou rukou, jsem dodělávala jen s velkými obtížemi. Nedá se nic dělat, musím se vrátit k jediné možné lékařce. První školní den po prázdninách, první cesta do města. V kapse jsem žmoulala rovných dvě stě korun a pocity? Ponížení, vztek, bolest a strach. Došla jsem ke dveřím, o kterých jsem si myslela, že je v životě neuvidím, a zaklepala. „Moment," ozvalo se. Stála jsem jak sloup, nohy ztuhlé a v tváři jistě patrné utrpení. „Sedněte si, mladá paní." Mladá žena s malým klučinou se na mne soucitně pousmála. „Není vám dobře, že ano?" dodala. Zavrtěla jsem hlavou a v duchu prosila, abych už měla všechno za sebou. Konečně se otevřely tolik proklínané dveře a sestřička mi pokynula hlavou. Vešla jsem do ordinace a jen hlesla: „Chtěla bych se zaregistrovat, už jsem u vás jednou byla a doktorka mne vyřadila z evidence." „Proč ne, máte sto sedmdesát korun?" zeptala se sestřička a prohrabovala se v papírech. „Běžte si do té první kabinky." dodala a šla zavolat další pacientku. Zase jsem stála uprostřed maličké místnůstky, zase mne zábly nohy na studené podlaze. Bylo mi všechno tak nějak jedno. Chtěla jsem mít ode všech a všeho pokoj. Doktorka zavolala moje jméno. Vstoupila jsem do těch známých míst, kde jsem už jednou ztratila svou důstojnost. Kupodivu se na mne usmála a zeptala se na obtíže. Opakovala jsem to samé, co zhruba před rokem a po výzvě jsem se položila na lehátko lidově zvané koza. „Tak to jsem ještě neviděla, můžu si vás vyfotit?" slyšela jsem doktorku. Jen jsem kývla a zeptala se: "Je to hodně zlé?" „Teď vám nic neřeknu, odebereme vzorky a pošleme je na histologii. Proč jste, proboha, nepřišla dřív?" Její otázka mne uzemnila a vrátila do doby mého ponížení. „Ale já jsem tady byla a vy jste mne nechtěla vzít, prý kvůli tomu, že jsem nechodila na kontroly. Já vám už vysvětlovala, jak to se mnou bylo." Chtělo se mi brečet a řvát. Ještě, ať mi vynadá. Prohlídka skončila a já se mátožně sesula z lehátka. Bolelo to jako čert. „Přijďte pozítří, budu mít výsledky," dodala doktorka a já se odpotácela zpátky do kabinky. Zůstala jsem stát opřená o stěnu a nabírala dech. Mám to za sebou, to nejhorší mám za sebou. To jsem ale netušila, co ještě přijde... Během následujících dvou dnů jsem sbírala síly na nevyhnutelnou rozmluvu s rodinou. Nevěděli, netušili, co se ve mně a se mnou odehrává. Spíš je překvapilo moje nepředvídatelné jednání. Chvilku jsem se smála z plných plic, aby na mne z ničeho nic sedl splín a slzy se mi řinuly po tváři. Abych pravdu řekla, docela jsem se těšila do ordinace už jen proto, že jsem doufala v bezbolestnou léčbu. Dají mi nějaké prášky, v nejhorším případě půjdu pod kudlu. Člověk míní, doktorka mění.
|
| O naší autorce se ještě více dovíte: Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi... |
Uvítala jsem celou rodinku, uvařila kafe, ale nebyla to moje návštěva, jistě si spolu měli o čem povídat. Prohodila jsem pouze pár zdvořilostních vět s bytným a šla si po svých.Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Eva Rydrychová http://evussa.wz.cz/index.html
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Dobrý den, paní Iveto! 17. května 2008 |
| Vážená redakce pozitivních novin! 15. května 2008 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 05. 2008.
