Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (8)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ  (8)

Osmé vyprávění 
Svatební hostina - Pragocentristé - Ztráta kufrů - Útěk z domu

Potom nás seřadil jeden pán, co bejval dřív podplukovníkem na generálním štábu v Praze, a vykročili jsme do obřadní síně. Madla a Rudla si nechaly zahrát samorostlou píseň od Ulrychovců. Lidé začali slzet a zavoněla slívovice. Velké potíže nastaly, když měli ženichové svý nevěsty políbit. Oba se styděli, a tak se na ně Madla s Rudlou vrhly samy.
„Chtěl bych vidět svatební noc,“ šeptal vedle mě jeden z policajtů, „to aby tam měli poradce.“
Na hostinu jsme museli jet zpátky do Bulic nad Bečvou. V restauraci, kde měla bejt hostina, bylo zavřeno. Někdo z konkurence oznámil, že tam mají maso ze šílenejch krav a bombu. Byl už večer, když se v tělocvičně začal podávat jako předkrm oběd. Sto padesát tři hostů zasedlo za stoly, který zely prázdnotou.
„Jedna láhev vína pro osum osob,“ šeptala Božka mé ženě, „to jim musí stačit!“
Jeden knedlík a koprová omáčka zmizely brzy. Dvacetipětilitrový soudek osmistupňovýho piva byl vypitej v okamžiku. Ti, kteří si stačili natočit do umělejch pohárů, dávali napít těm, na který se nedostalo. U pípy se zasekla tlustá manifestantka a pila jedno pivo za druhým.
„Na žízeň léky nejsou,“ křičela vesele.
Nesmál se nikdo.
„Dělá kontrolorku v zdravotní pojišťovně!“ šeptala paní Yvonne, matka Jana a Dana. „Nenávidí chlapy. Měla jich už šest. Dva se oběsili, jeden je v blázinci, jeden skočil z Nuselského mostu v Praze, jeden se sám zadusil polštářem a ten poslední uprchl až do Austrálie.“
Právě ve chvíli kdy už začali svatebčaní reptat, přinesl Ládínek dva demižony svý vlastní pálenice. Zábava se začala zvedat. Dvě dvojice začaly tancovat. Božena náhle vstala, zjednala si bouchnutím do švédský kozy klid a začala mluvit:
„Prosím pana Hamšu, otce ženichů Jana a Dana, kteří dostali ruce našich dcer Madly a Rudly, aby řekl pár krásných slov, tadyhle těm novomanželům, do života.“
Všichni zatleskali a pan Hamša, celej červenej studem, povstal. Jeho ruce se začaly pohybovat nahoru a dolu a i do stran. Jeho žena, paní Yvonne, která chtěla bejt v mládí zpěvačkou, překládala:
„Manžel Dušan říká, že od teďka si každý musí platit svou konzumaci každý sám.“
Ozvalo se bručení, ale zachránila to hudba z magnetofonu. Jožka Černý spustil Vínečko bílé... a někteří se přidali.
„Proč nemluvil?“ zeptal jsem se Ládínka.
„Je němej,“ zašeptal tak, že to slyšelo půl tělocvičny, a smál se: „Aspoň se nepohádáme.“
Nepohádali se, ale za necelou čtvrthodinku se poprali jako koně. Ládínek, kterej pocházel z Vysočan, měl praxi profesionála. Nadarmo mu neříkali Zkáza výčepů. Ale na němýho Dušana Hamšu nestačil. Ten gestikuloval, protože nemoh‘ nadávat, a tím mátl Ládínka. Němý dával facky a kopance, a protože měl ještě pidlooký oko, Ládínek nepředvídal, odkud rána nebo kopnutí přiletí. Rudla a Madla se svými ženichy rváče roztrhli a mezi ně posadili pekaře Pažouta, kterej byl nejtěžší z Bulic.
„Proč se poprali?“ ptala se Kornelie.
„Kvůli vnoučatům,“ vysvětlovala Božena. „Hamša chce, aby se vnuci učili anglicky, kdyby k nám vtrhli Američaní a Ládínek chce, aby se učili rusky, kdyby nás obsadili Rusové.“
„Ještě že se nikomu nic nestalo,“ oddechla si Kornelie.
„To by bylo jedno. Je tu šest doktorů, dvanáct saniťáků a hrobník Kopáček. U prvního stolu pod kruhama vstal pán s rezavým knírem, zatleskal, vyndal z kapsy paličku na maso, zabouchal s ní do stolu, potom ještě do železný hrazdy a zjednal ticho.
„My zaměstnanci kina Obzor, si dovolujeme, jako svůj dáreček novomanželům, promítnout starší český film v původním znění - Jak ošetřovat angrešt napadený angreštovou plísní.“
Nikdo netleskal. Zhaslo světlo a na plátně se objevily poškrábaný obrázky. Zvuk zmizel v první minutě a tak ten pán od biografu vysvětloval, že postřik angreštových keřů musí bejt provedenej v ochrannejch rukavicích a v kukle. Švagrová Božena vylezla po skončení filmu na židli, zjednala si ticho a její silnej hlas probudil spící a hladový svatebčany.
„Tak a teď můžete nosit svatební dary,“ vzkřikla povzbudivě. „Dávejte je na žíněnky ke stěně,“ dodala.
Ačkoli bylo sto padesát tři hostů, darů bylo jen dvacet sedm. Byly to ale dary pěkný.
„Škoda, že nemáme děti,“ šeptal jsem Kornelii, mohli jsme mít taky spousty věcí. Podívej, čtyři žehličky, šest krabic příborů, pět paliček na maso...“
„A nebo taky nic,“ urazila se moje žena a poslala mě k autu pro koláč.
Pořád jsem musel myslet na našeho Karla. V osmnácti odešel do světa.
„Nebaví mě pořád čumět na vás a na maloměstský ksichty,“ řekl na rozloučenou.
Mluvili jsme o Karlovi málo. Ale Kornelie se občas dívala z okna k nedalekejm kopcům a dlouho mlčela.
Šofér mně pomohl sundat z auta kufr a tak jsem mu uříznul kus koláče. Říkal, že by se jeho kluci doma o ten dobrej koláč určitě poprali a tak jsem mu uříznul ještě dva kusy. Krabici se zbylým koláčem jsem položil vedle pěti mixérů a čtyř sošek nahejch žen s jeleny.
„Hele, Rákosovic teta přivezla z Česka klobouk,“ křičela nadšeně Rudla a opile tleskala.
Když zjistily Rudla a Madla, že to není klobouk ale koláč se švestkama, radovaly se dál, protože měly pořád hlad.
„Klobouku se nenajíš,“ řekla Kornelie a lidi jí zaplácali.
Pomyslel jsem si, že je má Konča opravdu myslivna. Mohla by bejt klidně i v senátu. O půlnoci bylo hodně opilejch. Hosté si nosili zezdola z hospody rum a pivo. Někteří hosté začali cvičit na tělovýchovnym nářadí. Svatba skončila náhle. Ekologickej aktivista, bývalej anarchista a teď rehabilitační pracovník Vojtěch Krůta, ve snaze vytáhnout se před svou o pětadvacet let mladší ženou, vzkřikl:
„Hej sokolové!“
A pak svlečenej do spodního prádla vyšplhal po provaze až ke stropu. Potom spadl dolu. Krůtu odvezli přivázanýho na žehlicím prkně na střeše zánovního žigulíka. Aby se mu nepohnula nabouraná páteř. Jeden doktor tvrdil, že je Krůta mrtvej. Ale asi lhal. Byl primářem na patologii a všechno viděl černě. Opilí hosté mávali a paní Krůtová si ze zoufalství dávala šluky z doutníku. Bylo mi jí líto a tak jsem jí řeknul:
„Nebojte se, paničko, třeba ho zachráněji. Doktoři dneska dělaji zázraky.“
„Co když skončí na vozejku,“ brečela Krůtová.
„Nebojte se, nenadřete se. Dneska už jsou elektrický!“
Moje slova ji uklidnily. Už nepromluvila. Za chvíli jsme zjistili, že nám ukradli kufry, který byly na autě.
„Špatně si je přivázal,“ kárala mě Kornelie. Ale potom mávla rukou:
„Kufry sem kufry tam. Hlavně že jsme živí!“
Oba ženiši, Jan a Dan, nemocenští kontrolóři, zařídili pro nás všechny ubytování v sanitních stanech z nedotknutelnejch válečnejch zásob. Stany stály na louce vedle domu Ládínka.
„Vy budete spát ve Wartburgu s lehátkovou úpravou,“ říkal nám hodně namazanej Ládínek, „jste přece blízký příbuzní!“
Ráno nás vzbudily fanfáry jednoho z pohřebních vozů. Dlouhodobě nemocní marodéři se dali do bourání stanů. Jeden ze saniťáků si držel břicho a tvrdil, že má nemoc šílenejch krav z toho bifteku. Protože žádná večeře s biftekem nebyla, přestalo ho břicho bolet. A pak se stala ta nemilá věc. Lidi se maji rozcházet jako přátelé. Ale nám se to nepovedlo.
Božka křičela na mě a na mou ženu a hodně nahlas:
„Fůj, koláč a ještě ukrojený! Tohle dát svým neteřím k svatbě, kterou mají jen jednou v životě!“
„Třeba jich budou mít víc,“ řekla tiše Kornelie. Její sestra Božena řvala:
„Ty jsi měla hluboko do kapsy už tenkrát ve škole! Místo abys dala pětikorunu na africký děti, koupila jsi si makovej rohlík! A ani na Karlovej most jsi nedala!“
Kornelie zbledla:
„A co šest stovek za dráhu? To je málo? A co ty kufry? Kdoví, kdo je otočil!“
„Snad bys nechtěla, abysme vám platili jízdenky na dráhu?“ syčela Božena.
„To nebyla svatba, ale odtučňovací kurz anebo setkání indickejch jógínů!“
Hlouček přihlížejících rozhrnul pan Hamša, otec ženichů a zuřivě mával rukama. Vzpomněl jsem si na jeho přezdívku a opatrně se otázal:
„Co si přejete?“
Zkáza výčepů mával rukama dál a já zapomněl, že slyší a řekl jsem Kornelii:
„Třeba nám chce ukázat, jak se plavou prsa.“
Nestačil jsem uskočit. Hamša byl rychlejší. Porazil mě na zem. Potom mě přiškrtil. Zachránila mě moje Kornelie.
„Tomu říkám rodinka,“ křičela, „svatebčany o kufry okradou, hladem je umořeji a ještě zabijou. Jste pěknej tožvčílovej cuk.“
Potom ukázala Kornelie na chalupu Ládínka a prorocky zakřičela:
„Tohle není domov, to je hospoda Jamajka!“
Ládínek si zjednal ticho, ukázal prstem k nádraží a zvolal:
„Táhněte domů, vy pragocentristí!“
Ani já, ani Kornelie jsme neměli potuchy, co to bylo za nadávku.
„Hlavně že máme jízdenky na dráhu,“ uklidňoval jsem nešťastnou Kornelii.
Svěsila hlavu a šeptla:
„Nemáme, dala jsem je do kufru!“
Na nádraží jsem prodal stříbrné hodinky, které jsem dostal od jednoho profesora za to, že jsem mu vrátil zlatý hodinky, který ztratil v seně, když učil Mařku Šafránkovou podvojnýmu účetnictví. Koupili jsme si zlevněný důchodový jízdenky a ještě nám zbylo na dvě housky se sýrem a na multivitamínovou limonádu, ze který jsme dostali, já i Kornelie, průjem. Cesta proběhla klidně, akorát dvacet kilometrů před Prahou někdo zatáhl za záchrannou brzdu a jeden jehovista, kterej seděl proti nám, si prokousnul jazyk. Až z Nutonic jsme šli pěšky.
Kornelie ohřála na plotně dva hrnce vody a vykoupali jsme se. Koupáme se v jedný vodě, protože je vody málo a je drahá. Jeden blbec z nějakýho úřadu chce, abysme platili dokonce i svou vodu ze studny.
„V životě mě žádnej už na žádnou svatbu nedostane!“ mumlala Kornelie a srkala heřmánkovej čaj.
Nespali jsme dlouho. Ozvalo se bouchání na okno. Přijel na kole pošťák Přenosil.
„Tady máte telegram z Moravy,“ volal na nás. Kornelie si vzala ty dioptrový brejle, co koupila u Těšíka a četla:
„Kufry se našly! Moraváci nekradou! Vezeme je k vám! Těšíme se! Stop!“
Přenosil, zvaný „Expres“, nedostal ani zpropitný. Kornelie na něj z okna křičela:
„Ty šejdíři, takovýhle telegramy nemůže doručovat slušnej člověk!“
Druhej den jsme odjeli na dobrovolnou brigádu do Blevic. Vyhlásil ji starosta Dobřík, kterej měl šanci bejt hejtmanem. Sbírali jsme u silnice a v lesích pytle s odpadkama, který tam odhazujou lufťácí a chataří, když se vracejí v neděli po opicích z těch jejich víkendů. Na vrátka našeho stavení jsme dali velikou čtvrtku s nápisem: „ODJELI JSME NA NEURČITO DO ZAHRANIČÍ.“

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 08. 2008.