Vzájemné zdravení

Pokaždé, když se setkám s někým, kdo jde jako já po osamělé cestě, pozdravím. Nutká mě k tomu myšlenka, že potkávám člověka. Možná je to dlouhotrvající nápovědou mé maminky, která zdravila každého, koho potkala.
Samozřejmě, že zdravím jen ty, které nějak znám. Na těch cestách, mně připadá nemožné minout někoho, kdo jako já jde uprostřed lesa nebo krajiny sám. Pozdravím klidně i ty, kteří jsou o mnoho let mladší než já. Neberu to jako ponížení. Pouze pozdravem oznamuji: „Hej, jsme na světě, známe své tváře, a tak ti přeju hezkej den.“
Těch, kteří vcházejí do barů, restaurací, čekáren bez pozdravu, je také dost. Mlčí! Buď mají starosti, nebo jsou nabubřelí, a trochu hloupí. Včera jsem omylem pozdravil ve vagónu metra. Hodně zvučně.
Jeden mladý muž udiveně a hlasitě pronesl: „Vole, zdravit v metru, to jsem ještě nezažil!“
Jeho kamarád doplnil: „Pán se vrací ze sanatoria na sobotu domů!“ Možná měli pravdu!
Zdravení je intimní záležitostí a někdo nechce být otravován cizí osobou. Někdy moje společenská snaha dopadne nepochopitelně.
„Dobrý den,“ pozdravil jsem jednu paní, kterou potkávám v trafice.
„A proč myslíte, že je dnešní den dobrej?“ zeptala se znechuceně. „Za chvíli mi budou trhat stoličku!“
Přesto zdravím dál. Bojím se mlčení.

O lakotě

Mně nevadí, když někdo zasvětí svůj život opatrnosti a šetrnosti. To slovo – šetrnost – neznamená, že se jedná o hamižnost o lakotu v pravém smyslu. Ani skrblictví není ten nejhorší úkaz. Je pochopitelné, že si chceme našetřit na dárky, na dovolenou, na stáří. Horší je, když člověk musí šetřit aby vůbec vyšel s platem, s důchodem. Aby nakrmil rodinu a měl na nějaké to pivo a doutníček. To je nejčastější důvod šetřivosti. Ono vlastně nic jiného nezbývá. Většině lidem zůstává jen snění.
Je životem potvrzené, že začnou-li penízky přibývat, vlastník a šťastlivec začíná být ještě více šetrnější. Pak přichází hamižnost a to už je poslední schod k lakotě. Má a nedává. Má a nepomáhá.
Z pocitů štěstí, z lásky, laskavosti, se náhle stanou pocity strachu – večer se počítá při spuštěných roletách, dveře se vybaví závorami, pořídí se vzteklý pes, dvoukilový kolt.
Začíná otroctví a nedůvěra. Na jedné straně touha ukázat světu – Já je mám, na druhé straně obava ze závisti.
Člověk se stává majetkem svého majetku. Peníze jsou dobrý vynález. Mít je je potěšující. Je to kousek svobody. Každý vypráví jak jimi pohrdá a každý je touží mít. Odříkaného chleba největší krajíc. Máš-li je není s tebou tolik oráno.
Z bohatého je na dálku cítit síla. Nikoli jeho osoby. Peněz. Štědří boháči jsou moudří. Je jich málo ale jsou. Pomáhají druhým a tím pomáhají sobě. Jsou jakýmisi strůjci smysluplných činů.
Netěší je jen bohaté konto, ale pocit, že jejich peníze to byly, které potěšili, pomohly. Někteří lidé celý život šetří a když si chtějí koupit lepší rakev tak nemohou, protože mezi tím zemřou.
Beru z kasičky stokorunu a jdu do kladenského baru Escaddo na slivovici a kávu.