| Pomluvy a nadsazenosti – Luhačovická setkání – Asanace vzpomínek – Velehrad – Starý veterán
Pomluvy jsou mračna na bezmračném nebi. Jejich dešti neunikne nikdo. Lidé milují pomluvy. Člověk, který nemá smítko na kabátě, je přes noc zasypán bodlinami jedovatých slin. Píchají jako rzivé jehličí z černého lesa. Vyjdou z hlavně úst a zasáhnou. Zranění jste jimi na dlouho a někdy na věky. Žádné ředidlo, ani Smrt, neodstraní křivé nařčení. Někdo dokáže mávnout rukou, pokrčit rameny nebo si odplivnout. Závidím těmto moudrým.
– Pomluva je podstatné jméno, od slovesa domnívati se. –
Tryská z nenávisti, z hlouposti. Čím více jsme daleko od sebe, tím více se domníváme, že on o nás někomu řekl, vyprávěl a přidáváme domněnek jako špatný zedník malty na křivou zeď.
„Jiří Krampol uprchl z kladenské nemocnice! Hledala ho policejní helikoptéra! Pil s opilcema v hospodě! Měl otravu alkoholem!“ V Supru se objevila neoholená tvář známého herce a moderátora populárního televizního pořadu stanice PRIMA Nikdo není dokonalý. Ne, to nikoli. Nechci tvrdit, že můj kamarád Jiří je notorický abstinent a že má ambice stát se představeným kláštera a lektorem Nedělní školy pro mládence a dívky, ale nyní nastala pravá žeň kampaně lidu. Tak zvaný „fámismus“.
„Slezl po žebříku a po provaze, který si upletl z prostěradel z osmého patra! (Kladenská nemocnice má čtyři patra). Seskočil ze čtyř metrů na beton a se zlámanou nohou se doplazil do hospody U Vaňků!“ To se vyprávělo u kadeřníka. Když se napije kdokoli, když udělá dvanáct dvanáctek, deset paňarů rumu, říká se: „Trochu to dneska přepísk!“ Když se napije osoba všeobecně známá, říká se:
„Byl ožralej jako doga! Kousal a kopal! Museli ho svázat! Má hroznou sílu, je kulturista! Utrhl saniťákovi ucho!“  Jirka Krampol je můj kamarád. Nikdy mne nenechal v louži. Poznal jsem jeho široké srdce, když to se mnou seklo v sedmaosmdesátém na Moravě v Malenovicích. Má spousty chyb, a když je dáme dohromady, je z nich pěkný pytel průšvihů. A proto ho bráním. Bráním tím i sebe. A také všechny, kteří nežijí jako bezkrevné konzervy. Hraje, baví lidi, filmuje, zkrátka dělá svou práci u ponku Thálie, kam jej Pán Bůh postavil – nevnímá čas, ale ten vnímá jeho. Je to cesta, kde se stárne rychle v objetí dřiny a potlesku. Kde se míhají pohledy obdivu, pohrdání, štiplavé úšklebky, když se něco nezdaří. Ale to je v každém lidském konání. Jen na tomhle pódiu komediantů je to více vidět. Vlasy šednou, objevují se zákopy vrásek, blíží se zastavení vlaku. Přicházejí televizní medailony, benefice, oznamující nenápadně:
„Musíme tě ještě natočit, než přijde poslední scénárista.“
Kára s pomluvami se rozjíždí pomalu a dole ji nikdo nedokáže zastavit. Dokud nás pomlouvají a říkají – hele to je ten průserář – jsme na tom celkem dobře. Horší bude, až se bude říkat – hele, pamatuješ se na toho průseráře, když ještě žil? –
O mně říkali už asi pětkrát, že jsem natáhl brka, a tak díky – jsem tu ještě.
Jak to s Jiřím, českým Belmondem vlastně bylo? Na podzim roku 2001 Jirka seděl mezi kamarády v hospůdce poblíž nemocnice, ze které nedovoleně odešel, aby v zájmu rekonvalescence navázal přátelství se světem mimo areál nemocnice. Stýskalo se mu po lidské sounáležitosti. Odešel hlavním vchodem a neb nechtěl rušit službu ve vrátnici, odešel obezřetně a nepozorovaně. Přes plot vedle hlavního vchodu. Měl po několikatýdenním maratónu natáčení, filmování a jeho hypertenze se pokoušela dosáhnout vyššího tlaku na pohoří přepracovanosti. Napsal jsem pro Jiřího obhajovací báseň, kterou přečetl v divadle ve Znojmě. Měl velký úspěch a já se těšil také. Vlastně se nic nestalo. Já trochu fabuloval, Jiří také, novináři o trochu méně a dohromady vznikla poezie. Tu básničku, lidovou říkanku, jsem zplodil v restauraci u hradu Okoř. Bílá paní mi radila. Nemocnice usnula
A byla noc chladná
Přes plot lezla postava
Do nočního Kladna
Prchal známý umělec
V bufáči se stavil
Anekdoty vyprávěl
A dělný lid bavil
Policie pátrala
Našla stopu v louži
Dál vrtulník sonduje
Dál nad Kladnem krouží
A jak to v Čechách bývá
Udavač ze stesku
Nahlásil to za bakšiš
Do Supru a Blesku
Tak se národ dozvěděl
Jak se slušně žije
Že i Jirka Krampolů
Občas s lidmi pije Vlak popularity má různé zastávky, opravy a výpravčí. Od umělců chce každý režim, aby sloužili a poslušně pomáhali za peníz různým stranám a instancím, které jsou u moci. Mnozí neodolají a nechají se udolat. Ti, kteří komediantům fandí, nemají tolik stanic, kde je výpravčí ovlivňuje, kam přehodit veksl.
Každá doba, každá společnost, nás někam zavádí. Vzdorujeme a nakonec i podléháme. Z únavy a zklamáním. Je málo těch, kteří přestáli nízké doby s hlavou vzpřímenou.
LUHAČOVICE. Druhá návštěva. Jaro se probouzí. Klid! Co to je? Není to zkáza, která člověka uspává a činí z něj manipulovatelného tvora, který je uspán narkózou poklidu, nicnedělání, přehnané pokory, a s hlavou sklopenou podřizující se osudu, tomu osudu, který kočírují ti, kteří na klidu založili svou prosperitu? Jsme bezzubí a bouře svobodného konání jsou přeháňkami před aprílem.
Tomáš je číšník v hotelovém baru. Dnes večer přišel smutný. Dítě, které čekala jeho žena, skonalo při porodu. U akvária v průčelí místnosti, poskakoval malý kluk. Ťukal prstíkem na sklo a udiveně pozoroval barevné rybky. Něco se jim snažil vyprávět a divil se, že ti divní tvorové mlčí. Zahlédl jsem Tomášův pohled. Díval se na toho kluka také.
„Moje paní je mimo nebezpečí,“ říkal nám. Prohodil jsem pár konvenčních vět. S bolestí je každý sám. Přinesl nám dva kalíšky doma páleného kalvadosu. Připil jsem s Tomášem na naději.
Za oknem se smrákalo. Kopce v dálce nad Luhačovickým údolím se choulily do mlhavého převlečníku a okénka domů zablikala na pozdrav. Pod hotelem, uprostřed noční zeleně, kozel s kozou zaháněli své děti, tři bílá kůzlátka, do osamělého domu obklopeného hromadou dříví na zimu.
Do Luhačovic přijeli hosté na velikonoční svátky. Dívali jsme se s Jarmilou na cestu před cukrárnou pod Myslivnou.
„Musíme jíst hodně zeleniny,“ říkal jsem s přísnou tváří své ženě, „málo masa a hodně zeleniny!“ Přikývla a rozesmála se. Věděla, že všechny mé moralistické a zdravotní přednášky jsou míněny vážně jen tak dlouho, dokud se nepodívám do jídelního lístku. Celý život bojuji se svou slabostí. Nekouřím, ale závistivě pozoruji paní vedle u stolku, jak si vypráví s přítelem o včerejším koncertu z Janáčkova díla a vykuřuje ameriku. Labužnicky vyfoukává kouř.
„Jsem silný, mám vůli,“ říkám si v duchu. „Už dvacet pět let nekouřím.“
„Když jsme šli kolem hotelu Alexandria,“ přerušila mé nikotinové vzpomínání Jarmila, „potkali jsme skupinku lázeňských hostů.“
„Vím,“ přikývl jsem, „a co má být?“
„Ten hrozně fousatej říkal tomu hubenému: – Hele, to je ten – Kterej? – Nó, ten pošuk, co jezdí na kole v lese! – Kterej? – Nó, ten, co napsal se Spáleným tu písničku! Ten pohřební marš! – Ahá, už vím. Hráli jí mýmu bratrancovi v Hodoníně! - Takhle nějak to říkali!“
Divil jsem se paměti a sluchu mé ženy. A také jsem si uvědomil, jakou sílu má televize. Odvysílali mne v PRÁSKU na NOVĚ a rázem jsem na trhu. Nebudu lhát, že mi to docela dělá dobře. Kdo říká, že nikoli, buď lže nebo je slepý. Ale zároveň to přináší pohledy dobré i zlé. A ty zlé bolí.
Večer jsme se usadili v první řadě kinosálu v Luhačovicích. Před patnácti lety jsme zde hráli se Šimkem a Krampolem. Koupili jsme si lístky a těšili se na začátek představení.
Před dvěma hodinami jsem spatřil na kině plakát „Dnes večer Jiří Suchý a Jitka Molavcová“. A divadlo začalo. Sál plný do posledního místečka a mne hřál pocit, že je plno, ačkoli to nebylo moje představení. Myslel jsem na člověka na pódiu. Zpíval bez playbacku, živě, pohyboval se a s Jitkou Molavcovou vytvářeli obraz poctivého kabaretu. Sedmdesátiletý mladý muž, legendární pan Jiří. Díval jsem se a učil, jak pracuje profesionál.
Jarmila neměla lehkou pozici. Její zážitek z představení byl ovlivněn náhodou. V každém lese najdeš mezi hřiby muchomůrku nebo pýchavku. Pán vedle Jarmily pospával. Nechápali jsme, proč si koupil nebo kdo mu daroval, lístek. Jarmila do spáče strkala. Probouzel se a nevrle se na moji ženu díval. Celý sál tleskal a tomu chlapovi padala hlava. Byl z něj cítit česnek a griotka. Napadlo mne, zda to není zlomyslný člověk, který chce poškodit představení. Jarmila bojovala. Jakmile klesla hlava jejího spolusedícího, ihned do něj drncla. Jarmila vyhrávala. Lidé tleskali a žádali přídavek. Spící otrava vstal první a zmizel u východu. Zápach česneku a griotky nechal u nás.
Pod stromy v Jurkovičově aleji se vinula cesta podél potoka k hotelu. Lampy kouzlily stínové obrázky. Bolela mne páteř. Někdy se pro mne chůze stává utrpením. V duchu jsem myslel na pana Suchého. Na jevišti se musí zapomenout na věk, na klouby, na páteř, na srdce, a duší léčit neduhy vlastní i těch, kteří chodí do toho malého a krásného divadla SEMAFOR. Vykročil jsem, napřímil se, a Jarmila mi sotva stačila.
Děti, které jsme včera potkali u sanatoria Bedřicha Smetany, se zastavovaly v příkré cestě a hluboce se snažily nadechnout vzduchu. Byly zde na léčení s průduškami.
U potoka v Ottově aleji, jsem napsal básničku: Sviť sluníčko sviť
Ohřej kopce ohřej vršky
Ohřej naše zmrzlé držky Na nenarozené, správněji řečeno, na ty, které světlo světa nespatří, ač cítí lůno maminčino, na děti nechtěné, jsem myslel ve Velehradě v chrámu Cyrila a Metoděje. Na nástěnce, poblíž boční kaple byly obrázky nenarozených dětí. Zase říkám nepřesnosti – narozených, ale ještě nespatřivších světlo světa.
Začal jsem přemýšlet o interrupci. Ať říkáme cokoli na její obranu, je to zabití, zmaření života. Nikdy se nedozvíme, co by to bylo za člověka, jak by žil, co by vykonal, jak by miloval, jak by trpěl, jak by hledal své místo ve světě.
Koupili jsme si velehradské oplatky s čokoládou, dvě maďarská vína Medvědí krev a zatočil jsem auto přes Chřibské vrchy do Kroměříže. V roce 1987 jsem prožil dovolenou v tomto městě na Jednotce intenzivní péče. Nebudu lhát, že do tohoto města vcházím s pocitem napětí. Zastavil jsem auto poblíž radnice. První setkání potvrdilo, že vzpomínkám neunikneme.
„Dobrý den, pane,“ oslovil mne muž se dvěma malými psy, „dívám se na vás, nejste pan Fousek?“ Přikývl jsem. Muž mi byl povědomý.
„Já jsem doktor Lžíčař,“ podával mi ruku, „já jsem vás tenkrát přijímal, když vás přivezli k nám do nemocnice s infarktem.“
Potom mi říkal, jak sleduje moji dráhu, má mé knihy, viděl mne v televizi a jak ho s kolegy těší, že dál pracuji a hlavně žiji. Nechal jsem pozdravovat doktora Francka a doktora Rataje a vykročili jsme do města. Tím setkáním ze mne spadla tíseň.
Církevní vážnost středověkého města na mne působí jako uklidňující lék. Mám rád staré stavby, kostely, chrámy, kapličky. V mém městě Kladně je jich poskrovnu.
„Tady jsem se za tebe modlila,“ ukazovala Jarmila na těžké masivní dveře kostela sv. Jana Křtitele.
„Je zavřeno,“ řekl jsem a chtěli jsme odejít směrem k zámku. Jarmila se nevzdala a zmáčkla kliku. V tu chvíli se dveře otevřely a vítala nás paní Drábková. Připravovala chrám pro velikonoční bohoslužby. „Dnes je Zelený čtvrtek,“ vysvětlila mi moje žena.
„Znám vás, pane Fousku, pamatuji si váš příběh. Pojďte dál!“
V roce 1987 mi bylo čtyřicet osm let. V této kapli stála Jarmila s naším synem Tomášem a modlili se za mne. Koupili jsme si svaté obrázky pro Alici Vedralovou do Chicaga. Procházel jsem tímhle krásným městem a spousty krás jsem vnímal jen vzdáleně. Do mysli se mi zapisoval Kulturní dům. Stál za silnicí. Tam bylo vždy na Semafor vyprodáno. Ať hrála skupina Jiřího Suchého nebo Miloslava Šimka.
17. listopadu 1989 – Kroměříž. Kulturní dům byl vyprodán. Lidé přišli na Šimka a Krampola. V Praze se připravovala změna režimu.
Podivná, ale díky za ní. V kumštu je člověk vždycky sám, ačkoli se okolnímu světu předvádí píseň souznění. Byl jsem malým a nepatrným kolečkem v pořadech protagonistů a byl jsem rád, že jím jsem. Zpíval jsem ve svém výstupu písničky, deklamoval epigramy a básničky. Po vystoupení jsem vyhledával hospůdky a bary a dával si slivovičku nebo dvojku vína. Někdy toho bylo víc, ale vždy jsem se snažil neselhat.
Pozoroval jsem chod divadelní potulné zájezdové mašinerie. S popularitou nacházíte hodně známých a opravdových přátel ubývá. Začnou se k vám chovat vlídně lidé, které jste míjeli. Ti, kteří vám dávali rady a ponaučení na cestě za úspěchem, odpadají a jejich ruka je studená. Čím více vás světlo jakési úspěšnosti osvítí, tím dříve slyšíte v okolí:
„Nosí nos nahoru! Dělá frajera! Už nás nepotřebuje! Vono na něj taky dojde!“ Náhle jste na indexu lidské závisti a v bažině pomluv. Přesto věřím, že více je těch, kteří mají dobré srdce a moudrou mysl. Snažím se věřit! Všichni máme v sobě nějaký neznámý jed, který nás nutí dívat se na spolutvory jako na nepřítele. Všichni jsme zasaženi domněnkou, že jsme na světě ojedinělí. Jsme směšní a smutní zároveň. Sám jsem někdy tak hloupý a téměř blbý, že se za své myšlenky stydím. Odháním je jako mouchy.
V MALENOVICÍCH u Zlína se narodil hudebník Felix Slováček. V osmdesátých letech vytvořil hudbu k písním, které jsem otextoval pro úspěšnou inscenaci Jiřího Svobody Švédská zápalka. V roce 1992 přišel Felix se svou Dádou na křest mého prvního CD. Nevěděl jsem, že má Felix bratra.
Vraceli jsme se přes oceán z New Yorku 16. září 2001. Kapitánem letadla byl Felixův bratr. Myšlenky oblečené do kostýmu kardiaka se neustále vtíraly do mých vzpomínek. Jak se mé vyprávění zdá nesouvislým, ale život je také nesouvislý. Je plný přemetů, kdy akrobaty nad propastí jsme my, kteří se domnívají, že vše plyne klidně a pravidelně. Jsou horší věci na světě nežli infarkty.
Když bolí DUŠE a člověk nemá nikoho, komu by se svěřil, kdo by mu pohladil ruku, kdo by mu řekl: „S tebou jsem rád, neboj se, nejseš sám, dokavaď mne máš!“ Největší bolestí je, když člověk slyší ticho uprostřed okolního světa. Vzpomínky jsou, ač jsou jak chtějí trpké, vždy nadějnější, než strach z přítomnosti, kde nemáme nikoho, kdo by nám věřil a komu bychom věřili my. SVĚDOMÍ je břímě krásné, ušlechtilé, ale bolí jen slušné lidi. Tuto knihu nepíši jako humoristický román, plný vymyšlených historek. Potkávám doteky dnů, všímám si jich a dělím se s vámi o ně.
„Pepíčku, jestli budeš štěkat, nedostaneš kostičku!“ Říkala stará babka (o pár let starší nežli já) svému pejsánkovi. Ten miloučký ratlík měl jedno oko šilhavé, chromou nožku a barvy měl takové, že by je nenamíchal ani slavný František Ringo Čech.
„Dala jste mu hezké jméno,“ říkal jsem pochvalně, „já jsem také Pepíček!“
Zadívala se na mne. „To je možný, ale do mýho Pepánka máte hodně daleko. Ten je ostříhanej, fousy má učesaný a šilhá – promiňte mi tu drzost – méně než vy!“
Den před odjezdem do Luhačovic 24. března 2002, jsem byl pozván na televizní natáčení Benefice Jana Vyčítala. Mezi hosty byli Jiří Suchý, Adolf Born, Greenhorns, Jan Rosák, Ondřej Hejma, Pancho a další osobnosti. Každý jsme něčím přispěli k šedesátým narozeninám ilustrátora, zpěváka, hudebníka, textaře a trampa. Veterán
Jednou budu starý veterán
Zatoulám se do těch krásnejch míst
Na které jsem nikdy v mládí neměl čas
O kterejch jsem mohl jenom číst
Přes rameno malej pingl dám
Starej nůž a mapu okolí
Dobrý boty harmoniku foukací
Vyrazím do lesů do polí
Dál krajinou dál a dál
Dál krajinou tuláků
Krásný písně se mi promění
V dým, co zůstal od vlaků
Jednou budu starej veterán
A vrátím se domů z krásnejch míst
Řeknu ženě že jsem svý sny nepotkal
Že je lepší o nich jenom číst
(hudba Petr Spálený, text J. F.)
Pokračování příště... |
