Slavomír Pejčoch-Ravik: Biblické příběhy (11) Návrat do staré vlasti

Rubrika: Publicistika – Historie

NÁVRAT DO STARÉ VLASTI
 
Vraťme se však do dob perského přepadu Babylónu. Události, které pozoroval jako očitý svědek náš známý Daniel, vedly k náhlé proměně mocenských koncepcí. I když nový vladař Kýros udržel celistvost říše, popřával svým poddaným, podrobeným zemím značnou míru autonomie. Tento liberálnější postoj otevřel tedy Židům cestu do vlasti.: „Kdokoli z vás, ze všeho jeho lidu – Bůh buď s ním – se může vydat na cestu do Jeruzaléma, který je v Judsku...“ (Ezd 1,3)
Kýros dokonce vydal Židům 5 400 předmětů, které Babylóňané ukořistili v Šalomounově chrámu, povolil obnovu chrámu Páně a přislíbil i finanční podporu.
Tak se tedy zvedlo v Mezopotámii 42 360 Židů, nepočítaje otroky a zpěváky. Putovali v mnoha proudech a v jejich čelo se postavili dva předáci, jeden civilní, druhý duchovní. Zerubábel, údajně vnuk zajatého jeruzalémského krále Jójakína, pečoval o věci světské a Jéšua (Jozue), první známý velekněz poexilní doby, plnil úkoly ryze duchovní...
Návrat nebyl nejslavnější a přicházející Židé si jej snad představovali poněkud jinak. Místo zvuků trub a jásotu je přivítal ztichlý, pobořený Jeruzalém. Obyvatelstvo, které Nebúkadnesar zanechal v zemi, se zajisté cítilo novými usedlíky spíše ohroženo. Jeruzalém také přestal být už dávno hlavním městem a do popředí se vysunulo kdysi nenáviděné Samaří, sídlo místodržitele pro oblast Palestiny. Všechny skupiny – jak lid Samaří, tak judští starousedlíci, ale i exulanti – se pokládaly za dědice pravého ducha Izraele. Netrvalo však dlouho a vrchu nabyli navrátilci a Judsko se počalo snažit o získání nezávislosti na Samaří. V těch časech končí starozákonní doba a události, k nimž nyní v zemi docházelo, byly již jakousi přípravou na věk Zákona nového. 

     Návrat ze zajetí Návrat k Zákonu

Izraelský lid, který kdysi tak snadno podléhal cizím vlivům, se v letech exilu mnohému naučil. Daleko od Jeruzaléma, mezi Eufratem a Tigridem, nebylo židovských chrámů, a tak celé společenství Izraele nespojovaly již oběti a bohoslužby, ale Zákon, a zvláště některé odlišnosti Izraele od babylónského prostředí. Lid především ctil jako den sváteční sobotu, vykonával obřízku a dbal na formální předpisy Zákona. Tak se Izraelci stali lidem svatých knih, lidem, který až úzkostlivě dbal na zachování litery Mojžíšova Zákona a který stále pedantičtěji dodržoval formální odlišnosti Izraele. Tak se stalo židovstvo vůči světu jakýmsi uzavřeným celkem. Země navíc zůstávala bez vladaře, a tak hlavními představiteli lidu byli duchovní, především velekněz, jehož moc nevídaným způsobem vzrůstala. O tom, kde skončil Zákon, o jeho výkladech a pozici velekněží se přesvědčujeme o dalších pět století později, životem a smrtí Kristovou.
To však bychom předbíhali událostem. V našem vyprávění musíme navázat na příchod exulantů do staré vlasti. Víme, že Židé před rozbořeným chrámem obnovili oltář a položili základy nové chrámové budově. Tam však dobré úmysly Izraele skončily. Tito takzvaní Samaritáni, cizí osadníci z dob asyrské říše, kteří rovněž uctívali Boha Izraele, se nyní pokoušeli spolupracovat s Judejci na obnově chrámu. Izrael však podíl Samaří odmítl. Říkalo se totiž, že samařská obec zradila víru otců... Samaritáni se tedy rozhodli postavit vlastní chrám na hoře Garízím u Sichemu.
Co však bylo horší, z rezidence samařského místodržícího začaly pršet stížnosti adresované perskému králi; tím však už nebyl příznivě naladěný Kýros. Samaritáni upozorňovali především na stavební podniky v Jeruzalémě a hrozili, že Židé (s ohledem na velké finanční výdaje) nebudou s to platit daně. „Nuže, vydejte rozkaz,“ píše se v královské odpovědi, „ať je zabráněno těm mužům dostavět město, dokud nevydám příslušný rozkaz.“ (Ezd 4,21) A samarští sousedé se úkolu podjali s mimořádnou ochotou.

      Stavba jeruzalémského chrámu Oprava městských hradeb

Avšak proroci, kteří v Jeruzalémě vystupují jako v dávných časech, volají znovu po dostavbě chrámu. Objevují se jména Jóel, Abdijáš, Malachiáš, ale především Ageus a Zacharjáš, kteří společnými silami mravně vybrušují Izrael.
Ageus se Zacharjášem především povzbuzují vůdce Izraele, aby neotáleli se stavbou chrámu. Projekt dostal i legální pečeť, když bylo za perského Dareia (521-485) nalezeno v královském archívu Kýrovo schválení chrámové stavby. Zacharjáš povzbuzuje Izraelce svými vizemi a slibuje, že chrám, město a opevnění budou dobudovány. Ageus navíc odmítá tvrzení vlažných, že nenastal pravý čas. A pro vaše výstavné domy, ptá se, čas nastal?
Tak se pod stálým tlakem stavba přece jen blížila svému dovršení. Roku 515 bylo dílo dokončeno...
Dílo obnovy vyvrcholilo zvlášť za časů Ezdráše a Nehemjáše, kteří jsou neodmyslitelně spjati s počátky obnoveného života. Poměry v Jeruzalémě a v celém Judsku byly zřejmě dlouho neurovnané. Snad si Peršané sami uvědomovali, do jaké míry okupace, zajetí a nucená přestávka ve státním životě musely vykolejit veřejný a náboženský život, a vysílali sem proto s posvěcením nejvyšších míst skutečné znalce. Prvním z nich je Ezdráš, který je do Jeruzaléma vyslán (458) králem Artaxerxem (465-424). Provází jej list se žádostí, „aby dohlédl na Judsko a na Jeruzalém podle Zákona svého Boha...“ (Ezd 7,14) Ezdráš byl sám předním znalcem Zákona a v královské kanceláři zastával místo experta pro židovské náboženské otázky. Byl tedy na slovo vzatým odborníkem pro překlenutí rozvratu ve sféře duchovní. Nehemjáš, který putoval do Jeruzaléma s jistým zpožděním, byl rovněž vysokým hodnostářem perské říše – a svého vlivu v maximální míře využil k opevnění města, k uspořádání správy a k vyvázání Judska ze samařské rezidence. Nehemjáš sám získal funkci judského místodržitele.
Na cestu se vydal roku 445 a zdržel se v zemi dvanáct let. Jedním z prvních počinů bylo ohrazení Jeruzaléma, neboť neohrazená rezidence neskýtala nejmenší záruku klidného, uspořádaného života. Je přirozené, že Nehemjášovým projektům netleskal ani místodržitel Samaří, ani správce zemí za Jordánem. Samaritáni se dokonce pokusili shromáždit vojenské síly a zabránit dostavění hradeb. Uvažovali o zavraždění Nehemjáše a neustále znepokojovali lid vršící val kolem Jeruzaléma. Nehemjáš tedy Jeruzalémské rozdělil na dvě skupiny: na jednu, která stavěla, a na druhou, jíž byla svěřena obrana. Avšak i stavitelé měli po ruce zbraně. Hradby byly ještě v roce Nehemjášova příchodu dokončeny a jejich výstavba byla skončena během pouhých dvaapadesáti dní.

      Zjevení proroků v době nejtěžší Juda Makabejský

Nezůstalo však jen při stavbách. Nehemjáš a Ezdráš se starali i o očistu náboženského života v zemi a bránili například smíšeným manželstvím Židů s cizími národy, a tedy i s cizím duchovním ovzduším. Obnovovali zapomenuté židovské svátky a vytvářeli nové vztahy mezi členy izraelského společenství. Protože se Izrael, začínající znovu, utápěl ve finančních starostech a dlužníci zastavovali svůj pozemkový majetek, vyhlásil Nehemjáš obecné prominutí dluhů. Sám šel příkladem vstříc a po celých dvanáct let svého místodržitelství nevyžadoval od země dávky, které mu příslušely...
Touto novou renesancí víry a Zákona se vlastně dostáváme i na poslední stránky biblického textu. Judsku zbývala po mnohatisícileté historii nyní již jen čtyři století. Kristus, větev Davidova kmene, otevírá již novou epochu víry. Ona čtyři století je Judská země zmítána konflikty svého historického prostoru. Peršany zakrátko vystřídal Alexandr Makedonský a dlouhá řada mocnářů, kteří rozbíjeli dědictví Alexandrovo. Nejhorší vzpomínky Izraelských se pojí se jménem Antiocha IV., zvaného Epifanés (175-164). Tato postava znesvětila pohanskými obětmi jeruzalémský chrám. V zemi byly ničeny posvátné knihy, Židy nutili násilím obětovat modlám a pojídat vepřové maso, které jim zakazoval Zákon. Židé před vůlí mocných prchají do hor a pouští. V osadě Modeínu (Modin), 30 kilometrů západně od Jeruzaléma, žije však odvážný kněz Matitjáš s pěti syny, a když trestná výprava s modlářským oltářem dorazí do těchto míst, Matitjáš zabije Žida, který přiložil do ohně před modlou kadidlo.
Začalo povstání a Matitjáš se syny shromáždil odhodlané. Matitjášův syn Juda Makabejský, který přebíral velení bojů po svém otci, dal tomuto povstání adjektivum „makabejské“. Antiochoz Epifanés, který se chystal k přepadu Jeruzaléma, vypadl na cestě z vozu a zahynul. Juda pak porážel jednoho vojevůdce za druhým.

      Bratři Judy Makabejského Antiochos Epifanés vypadl z vozu

I když se nakonec Judovým potomkům podařilo na čas obnovit samostatnost země, přece jen se Juda nevyhne dynastickým konfliktům a dalším válkám, vraždám a násilnostem. Roku 63 před Kristem dobude Jeruzaléma Říman Pompeius a v Judsku nadchází čas čtvrtého království, předvídaného Danielem. Zemi ovládnou Římané, kteří nepochopí, že malá zemička, vzdálená výspa velkého impéria, sveřepě odmítá přijmout některé z univerzálních božstev Říma. Bez pochopení a také bez povšimnutí mocných projde i narození, život a smrt Kristova. A přece v tichém zrodu posledního království dostane Starý zákon nové podání a nový výklad a Evropa se počne sjednocovat na jiných než imperátorských principech...
 
 
POZNÁMKY AUTORA PŘED DALŠÍM VÝKLADEM BIBLE.
 
Řekněme si, co bude následovat po veškerém předchozím textu: Nejprve "Úvaha nad mýty Starého zákona"
...Dočetli jsme dějovou osnovu, zopakovali jsme si sled postav a událostí, které čas a bibličtí autoři navlékali za sebou do jedné šňůry jako korále. Čtenář má tedy možnost se zorientovat v časové posloupnosti, v historické úloze jednotlivých osobností Starého zákona. Kdybychom však zůstali u tohoto výčtu, došli bychom ke stejnému výsledku, jako kdybychom stručně zrekapitulovali čistý děj například skvělé Hemingwayovy novely Stařec a moře... Jestliže tedy chceme po více než dvou tisíciletích pochopit autory starozákonních zvěstí, budeme muset pátrat po skrytém obsahu biblických pasáží. Kdybychom setrvávali pouze na povrchu děje a kdybychom měřili celé Písmo jen měrou pravděpodobnosti sepsaných událostí, nedostali bychom se nikam a mohli bychom si pročítání stovek stran v podstatě ušetřit.
 
Další kapitolou bude pojednání "O symbolu stromu poznání".
Základní symbolikou první knihy Mojžíšovy, Geneze, je obraz stromu poznání dobrého a zlého a stromu života...oba stromy jedno jsou - neboť na poznání a uskutečnění dobrého závisí život a jeho trvání. A tu nás maně napadá, že tímto stromem života a poznání je vlastně sama bible, která svým čtenářům odpovídá na otázky společné všem generacím od Adama po dnešek...
 
Následuje kapitola "O modlách a zhroucených stupnicích hodnot”.
...Jakoby slovo zákona překlenulo tisíce let, aby s daleko větší naléhavostí promlouvalo k synům dvacátého století. Z citovaných pasáží totiž vyplývá, že za uctívání pohanských idolů nemůžeme pokládat jen uctívání model, ale i docela určitý způsob života a myšlení...Člověku, který inklinuje k tomu, aby si zbožnil stát, sebe, svou sílu a status určité životní úrovně, se tak dostalo poprvé v dějinách varování...
 
Další kapitola hovoří "O znesvěcení moci".
...Mnohé nám napoví již fakt, že Starý zákon není ústavní listinou vlád, že nezakládá pozice mocenských autorit. V prvé řadě ukládá lidem etická pravidla, normy pro samostatné rozhodování v životě...Starý zákon nám pak dodnes skýtá výzvy k probuzení vnitřních sil, k oproštění se od strachu před praktikami moci...
 
Poté kapitola nazvaná "Velké úkoly pro malé národy".
...velké národy mají pramálo citu pro subtilní otázky duchovního života. Velcí nehledají smysl své existence právě proto, že rozloha, bohatství a síla se jim jeví jako přirozený stav existence, základ samospasitelnosti, záruka pravdy a doklad moudrosti. Pády biblických veleříší, ztroskotání Egypta, zničení Asýrie, pád Babylónu a porážky Peršanů svědčí o opaku. Avšak tyto dějinné lekce se velikánů v mocenské aréně téměř nedotýkají...
 
Přichází kapitola "Meditace o bohu zákona".
...Hranice mezi hmotným a nehmotným se počíná stírat a lidský rozum se přizpůsobuje vnímání, chápání neviditelného. Čím hlouběji se lidské poznání noří do tajemství hmoty, tím blíž má k překlenutí násilné propasti mezi hmotnou a duchovní stránkou člověka...
 
A konečně kapitola "Život jako cesta".
...Exodus není například pouhým putováním, je jen obrazem toho, co na cestě svých životních zkoušek musí učinit každý z nás: opustit vžitá schemata životního stylu, staré koncepce, duchovní vlivy a pověry, rozejít se se vším falešným, co až dosud tvořilo nepravý smysl našeho života. Kanaan, do něhož Židé směřovali, nebyl také jen teritoriální sférou, ale novou duchovní oblastí, novým pásmem našeho úsilí...Starý zákon je pro dnešek aktualizovaný právě touto výzvou, neboť současný krizový stav naší planety, který zachvátil všechny oblasti našeho bytí, se stal výzvou k novému exodu...S tím ovšem souvisí i převzetí vyšších měřítek osudu a času, než jaké jsou nám s to nabídnout soudobé společenské systémy. Jinak by se totiž nic nezměnilo na podobě světa, který sice spěchá, ale netuší kam...
 
Po všech těchto naznačených úvahách otevřeme koncem měsíce září Nový zákon.

Původní ilustrace nazarénské školy připravila pro tisk © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 08. 2008.