Slavomír Pejčoch-Ravik: Rozhovor se zrcadlem (2/4)

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

     ROZHOVOR SE ZRCADLEM aneb 0TEVÍRÁNÍ ZAPOMENUTÝCH KOMNAT (2/4)

Zrcadlo: Což nám připomíná, že na internetu máte dvojníka – Ivo Pejčocha, který mapuje vývoj pancéřové techniky, lodí, tanků a jiných bojových vozů.


To je, prosím, dílo mého syna. Bydlíme sice v jedné ulici, nejspíše se i potkáváme, aniž bych svého potomka vůbec poznával.

Zrcadlo: Jak tomu mám rozumět?

PhDr. Slavomír Pejčoch - RAVIKInu život je dlouhý, a Ivo Pejčoch pochází z mého studentského manželství. Tehdy jsem byl značně nezkušený, odcestoval jsem na dva roky, jak ještě uvidíme do vzdáleného Orientu – a nebylo divu, že manželství nakonec skončilo rozvodem. Protože jsme byli mladí šlo o rozvod pavlačový, takže mi synka přivedla až jako pětileté dítko má ukázat do budovy rozhlasu má maminka. S podmínkou, že se nebudu hlásit k synovi jako otec. I tak měla dost problémů vysvětlit někdejším příbuzným vyprávění kluka o blikajících světlech, což byla v rozhlase vlastně personální signalizace, kterou se sháněli režiséři či šéfredaktoři k telefonu nebo do studia.
Naštěstí si Ivo ponechal rodové jméno naší rodiny, takže když o mnoho později než já začal psát, vystupoval jako Pejčoch. I když na stránce věnované všem možným Pejčochům naleznete i některé mé práce, já jsem od roku 1963, kdy jsem od žurnalistiky přešel k publicistice, užíval jméno Ravik. Tam mě tedy můžete nalézt s větší spolehlivostí.

Zrcadlo: A to nepátráte po vlastních osudech?

Ivo si prostřednictvím mého bratra sice vyžádal kopie našich rodokmenů, neboť zatímco já jsem dospěl kdysi, ještě jako mladík, k předkům z 18. století, on nejspíše putuje dále. Pouze otce cestou pominul. Takový je již život – ale protože oba neseme v sobě stejnou genetickou výbavu, včetně bouřlivých povahových rysů, ba dokonce i impulsivnost, obávám se, že by mi mladší oddenek mohl při setkání verbálně ublížit a tedy nechávám eventuální naději spíše plout na vlnách nejistoty, než bych riskoval výměnu názorů, která by nejspíše oba mrzela. A tak jednoho dne, až opustím tento svět, skončí nejspíše můj rozsáhlý archív se všemi dokumenty a fotografiemi, jak bývá zvykem, v některé popelnici. Jestliže se však se synem potkáváme, tedy se ani nezdravíme – já proto, že jej fakticky neznám.

Zrcadlo: To není tuze veselé čtení, vraťme sraději k válečným dějinám a pancéřovanému válečnému loďstvu. Těmi ekonomickými aspekty všechno skončilo?

Ale kdepak – chtěl jsem se válečné historii věnovat i nadále. Hned po promoci jsem se snažil dostat do Vojenského historického ústavu, který ovšem snižoval početní stavy svých badatelů, ale docela o mě, co by o historika, stála Vojenská politická akademie. Tedy speciálně byl zainteresován kapitán jménem Vlčko a filozof Jindřich Filipec. Jenomže „vojáci“ o civilního odborníka nestáli. Když byl vypsán konkurs, moji příznivci vytušili, kolik uhodilo a zajistili mně pěkný špalek důvěrných či tajných materiálů sovětského generálního štábu. Ve stohu interních studií byly rozebrány všechny velké operace na východní frontě, se závěry taktickými, operačními a strategickými. Šel jsem tedy do jinak nerovného boje velmi dobře připraven – a dostal jsem jako hlavní otázku největší tankovou bitvu u Kurska. Tak se stalo, že ze zkoušejících se stali posluchači, kteří se po hodinové přednášce zajímali hlavně o zdroje mého poznání. Nejspíše by se rádi poněkud přiučili – ale do vojenské akademie mě nevzali – z prostého důvodu, že nejsem v „rodné straně“. Moji patroni zase shledali, že mé úrovně nedosahoval nikdo, takže místo zůstalo neobsazeno a konkurz byl zrušen. Tak jsem se řadu měsíců ocitl ve vzduchoprázdném prostoru. Kapitán Vlčko i Jindřich Filipec byli tehdy odvoláni, s panem kapitánem posunovali od posádky k posádce, takže nakonec se tento mladý a sympatický muž v Táboře zastřelil. Filipec měl údajně také velké potíže, a dokonce snad nějaký čas pracoval i na silnici.
Takže, jak jsem nakonec shledal, osud stál ve zdánlivě kritickém údobí vlastně při mně. Zatím se ovšem dozvěděli o mé nezaměstnanosti v Zahraničním vysílání Československého rozhlasu – na Štědrý den roku 1957 ke mně přiklusal posel, abych na Nový rok nastoupil. Byl to v dané chvíli přepychový vánoční dárek – a já jsem se ocitl v poměrně sympatické partě lidí. S kolegyní Věrou Jandovou, s níž jsem se seznámil již během studií, s pozdějším komentátorem Jiřím Hanákem. Nějaký čas jsem pracoval i s Arnoštem Lustigem, který nás o vánocích zdravil svým svérázným stylem: Ahoj, vy kurvy, narodil se vám mesiáš. Nezapomenutelný byl ovšem Otakar Procházka, reportér sportovních zápasů, který vystupoval v kdysi legendární trojici s Josefem Lauferem a slovenským kolegou Mašlonkou.
Arnošt LustigOta Procházka, jak se tradovalo, vstoupil v roce 1948 do strany, což byla dobová úlitba rodné straně. Protože se mu však lámání charakterů odjakživa nelíbilo, nemluvě o tom, že se šířily zvěsti o brzkém pádu komunismu s rozvěšováním bolševiků na lucerny, odevzdal stranickou legitimaci v ten nejméně vhodný okamžik – v roce procesů 1952. Takže strana se mu revanžovala lopatou na zbraslavské silnici. Ota pak ve chvílích, kdy mě práce v rozhlase otravovala, (protože mnohé kontakty s lidmi v rádiu nebyly žádnou slastí), uklidňoval vlastní zkušeností. V zimě nebo v mlhavém podzimu vyhlédl z okna a zavzpomínal na dobu, kdy k němu táhla mlha od Vltavy. Na Zbraslavi začínal, samosebou bez kafíčka a bez ranní cigaretky v mrazivém ránu od šesti. Rusové takovému počasí, pokud si dobře pamatuji, říkávají „sabačije cholodno.“
Tenkrát jsem ovšem já zdaleka neuvažoval nad možnou existenční likvidací, která se dříve či později tak jako tak dostavit musela. Mezi mými přáteli sehrál ovšem velkou roli Bedřich Utitz, který tenkrát ještě netušil, že Bedřich Utitzza pár let bude Československo obsazeno a on bude zakládat nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem.

Zrcadlo: Takže myšlenky na vojenské dějiny vyšuměly nejspíše do ztracena…

Ale ovšem že ne – roku 1970, kdy jsme byli okupováni, jsem vydal drobnou knížku o tom, že je naše země tuze malá pro velké války. Byl to tak trochu vděk Milanu Danešovi, který mě prosadil do literatury a později mě pokryl i existenčně. Jak jsem se dozvěděl, v Mladé frontě tehdy dospěli k závěru, že nemohou opomenout 25. výročí konce války, a že prý jedině důstojně a s citem se s touto publikací vypořádám já. Tak se i stalo. I když jsem si několik zlomyslností neodpustil. Zařadil jsem do ilustrací esesáky, mířící na Národní muzeum – s textem: Poslední hrozba. Tady – co se textu týče, zapracovala cenzura. Tank projíždějící Prašnou bránou zase provázely klasické verše, připomínající, že „takovou fugu" by nezahrál sám Johann Sebastian Bach, co my jim tu zahrajem, až přijde čas. Snímky zůstaly, texty však pohltila cenzura.
A protože se tehdy již zase přestaly “nosit“ kříže, zařadil jsem do drobného díla snímek, který na mé naléhání vyfotografoval Kocek nedaleko Liptovského Mikuláše. Bylo to na zasněženém hřbitově, Kristus přibitý na kříži, byl vytvořen z omalovanému plechu v životní velikosti, a nemýlím-li se, napočítal jsem na něm dobrých 56 průstřelů, tedy „ran do figury“. Krádež textu Smrt se učí létatJeště později jsem napsal obsáhlou studii o konci velmocí, spojenou s tématem o bitvě u Hradce Králové, dílo, k němuž jsem musel vypracovat i dosti objemný rejstřík. Šlo o prusko-rakouskou válku roku 1866. Navíc jsem vytvořil práci, k níž jsem již nemohl připsat zasloužené autorské jméno. Šlo o tajné zbraně V1 a V2 a evropský boj proti nim. Musel jsem tedy použít zapůjčeného autorského jména, které se nakonec stalo předmětem krádeže celého textu. První vydání, které zajišťoval můj přítel Milan Daneš v nakladatelství Mladá fronta, neslo tedy autorské jméno Vilém Nejtek. Což byl pro tohoto pseudoautora skvělý obchod – za jednání s redakcí, v níž jsem se nemohl objevit osobně, byl Nejtek ochoten za půli honoráře připsat své příjmení. Svazek vyšel pod názvem Smrt se učí létat. Na přelomu let 1989 a 1990 vyšla kniha podruhé, i když, byť na poslední chvíli, jsem se na obálku mohl vpasovat sám. Jaké však bylo moje překvapení, když se kniha objevila na přelomu tisíciletí potřetí, s poněkud změněným názvem: Okřídlená smrt. Chápu, že toto dílo, které bylo náročné a pracné, vedlo Nejtka k mimořádné zamilovanosti – ale vydat cizí dílo pod svým jménem a bez konzultace se mnou, ve chvíli, kdy jsem mohl publikovat byla nehoráznost doslova do nebe volající.
Spojil jsem se tedy neprodleně s vydavatelem, a samo sebou i s Vilémem Nejtkem, který mi (netuše, že jsem poradcem premiéra) vyhrožoval mafiemi východního ražení. Stačilo však mé, jak se zdá velkorysé upozornění, že chci obvyklou polovinu honoráře, s malým dovětkem, že zvednu-li telefon, bude díky mému postavení do hodiny v teplákách. Pro honorář jsem si došel do kavárny, ovšemže s doprovodem. Mimochodem tato kniha, vůbec první, kterou jsem doslova odedřel, byla souhrnným obrazem odboje proti nacistickým tajným zbraním (V 1 a raketám Wernhera von Brauna V 2). Což znamenalo pročíst literaturu a dokumenty německé, ruské, anglické, francouzské a polské, jimiž Nejtek nevládl. Musel jsem vyhledat muže, kteří pracovali pro britskou zpravodajskou službu, a z 800 Čechů, kteří v pohoří Harzu kutali v tunelech, jsem s druhou manželkou, která roku 1996 zemřela, vyzpovídal dobrou polovinu. Jenom v Brně se jich sešlo na dvě stovky, takže jsme si je museli rozdělit, abychom jejich informace vyhodnotili a zvládli. Projeli jsme s někdejším vězněm Václavem Polákem Čechy i Moravu, a na obálce připravovaného vydání byli uvedeni manželé Ravikovi.
Na tomto textu se dodnes fakticky nic nezměnilo, a bylo již předem anoncováno i s ukázkami textu redaktory Našeho vojska. Tehdy se ovšem rozčílil Jiří Žák, vězeň z Buchenwaldu, který se rozhodl, že si bude koncentráčnickou tématiku monopolizovat pro vlastní pero. A protože byl ke všemu ještě přítelem Jiřího Hendrycha, ideologického sekyrníka a člena komunistického politbyra, převážil Žákův odpor původní pochvalu redaktorů nakladatelství. Posudek Jiřího Žáka jsem dostal od redaktorů se slibem, že jej nedostanu do ruky, abych ho nepohnal k soudu. Mimochodem o morální a intelektuální úrovni recenze, kterou jsem, jakkoli je to neuvěřitelné, nikdy nečetl, svědčí závěrečná věta, v níž měl jít „zasraný filozof do prdele“. Tak se stalo, že jsem originální text znechuceně uložil mezi ostatní rukopisy a definitivně na něj zanevřel. Teprve když přišla léta zlá a bídná, a když mi kdosi z rodiny přivedl Viléma Nejtka, zařídil jsem vydání pod propůjčeným jménem v Mladé frontě.

Zrcadlo: Dovedu si představit, kolik bolestí může provázet jedno pracné dílo, a jak odpovědná by měla být práce korektorů a lektorů. Zlodějny samy o sobě jsou kapitolou nechutnou, zejména, jde-li o autora, který vskutku strádal, absolvoval těžké infarkty – a když nakonec dojde k loupeži ještě v časech současného, mírně osvíceného věku. Avšak jak tě vůbec napadlo toto raketové téma, které i připravilo tolik těžkostí?

Tak teď se musím vrátit na samý počátek své žurnalistické práce. Nelze nevzpomenout na Jana Weniga, člena proslulé rodiny výtvarníků a literátů, který se sám věnoval Praze a býval mimochodem ještě jako dítko častým hostem své blízké příbuzné, slavné zpěvačky Emy Destinové. V době, kdy jsem se po studiích vracel do rozhlasu, tedy roku 1958, byl pan Wenig odsunut do dokumentačního oddělení. Tam jsme se spřátelili a Jan Wenig si nejspíše všiml mého zájmu o českou kulturu a počal mne jako rozkvétající plodinu jak se patří pěstovat. Objížděl se mnou Prahu, o níž sám nemálo napsal, připravoval mi pro mé reportáže dokonalou dokumentaci, a seznámil mě s řadou významných osobností. Mimo jiné s budoucím rodinným kmotříčkem, zlatníkem a hodinářem Janem Růžkem, který byl zpřízněný s Adolfem Branaldem, vychovávaný se slavným hercem Františkem Smolíkem. Byl rovněž znamenitým znalcem Prahy, takže jsem byl od počátku zaměřen na Prahu, na vývoj výtvarného i užitého umění. Avšak hledal jsem i dáEliška Junkovávno zapomenuté osobnosti. Našel jsem dokonce i mechanika prvních vozů, který byl literární předlohou Branaldova vyprávění, nazvaného Dědeček automobil. Kupodivu žil ještě v dobách, kdy jsem za ním přijel. Objevil jsem i dávné automobilové závodníky, krom proslulé Elišky Junkové také Bohumila Turka, slavného závodníka, který triumfoval na českém voze Aero. Po jedné havárii absolvoval na sto plastických operací, takže jak sám s humorem vyprávěl, to co tatínkovi trvalo deset minut, napravovali chirurgové několik desetiletí.
Zajímavé osudy potkaly i první české filmaře, zejména z éry, kterou jsem při literárním zpracování nazval „Svět ticha“. Šlo tedy o éru němého filmu. Měli jsme i skvělé cestovatele, v dobách, kdy putování světem nebylo zdaleka tak pohodlné jako dnes. Tak jsem se poznal s manžely Zelenkovými, kteří procestovali arabský svět a vydali dokonce první česko-arabský slovník. Slavné byly i počátky českého filmu, a nevěřil jsem vlastním očím, když jsem se setkal s prvním českým aviatikem Františkem Šimůnkem. Ten létal dokonce dříve než náš pilot Jan Kašpar, který si koupil první letoun typu Blériot.Tento stroj byl mimochodem nejprve vystaven v Praze, a František Šimůnek, jinak zámečník, ho rovnou okopíroval a bez znalosti pilotáže také sám sestavil. Jeho kolega Karel Tuček se dokonce s Blériotem, který poprvé přeletěl kanál La Mance, seznámil. Absolvoval jeho pilotní školu pod Pyrenejemi. Tak se mi řadily poznámky a fotografické snímky Bedřicha Kocka, na nichž byly zobrazeny stovky vynikajících, leč zapomenutých osudů. Zcela zvláštní kapitolu představovali detektivové pražské „čtyřky“. Vyprávění o jejich osudech vycházelo časopisecky v dobách, kdy žurnalistika policii první republiky dvakrát nepřála. Tedy v půli šedesátých let. Teprve o pár let později vyšli Hříšní lidé města pražského, které s největší pravděpodobností moje časopisecká svědectví inspirovala. Jiří Marek začal totiž svá „panoptika“ psát a vydávat roku 1971. Mimochodem cestou za kuriozními a velkými postavami jsem se setkal i s králem kasařů, Ladislavem Kašpaříkem, darebou, který se pokoušel prostřílet s veleničemou Leciánem z kriminálu.
Inu a právě v souvislosti s pátráním po zapomenutých postavách našeho času jsem potkal Václava Poláka, pamětníka tajné výrobny zbraní V 2 ve věznici Dora, či ve štolách pohoří Harz. Absolventů této raketové továrny bylo v Čechách, jak jsem se již zmínil, na 800, a jak bylo řečeno, s velkou částí jsem také osobně hovořil. Také jsem potkal spolupracovníky britské zpravodajské služby, kteří informovali západní špionážní centra o střelnici na ostrově Usedom a v Polsku. Nakonec se ukázalo, že proti tajným zbraním bojovala tehdy celá Evropa, zvláště Poláci a Francouzi, ale také podzemní organizace v samotné výrobně. Časem, po studiu informací z Německa, Francie, Ruska či Británie se tedy schylovalo ke zpracování již zmíněné knihy o raketách Wernhera von Brauna.
Diky dramatickým časům ovšem mnohé dílo vyšlo buď pod cizím jménem, nebo časopisecky, a kniha zvaná Zapomenuté osudy spatřila světlo světa až roku 2000. Lépe by bývalo bylo, kdyby se vydání těchto „Osudů“ dočkali hrdinové mých příběhů – leč nestalo se. Nicméně v dobách, kdy jsem s řadou postav hovořil, sepisoval jsem jedinečné svědectví zapomenutých, kteří by jinak nejspíše zapadly v prachu dějin téměř beze stopy.

Zrcadlo: To se psala léta šedesátá…

A nastalo další studium. I tentokrát sehrála roli náhoda - náš šéf Bedřich Utitz se snažil získat pro některého z redaktorů stipendijní místo v Anglii. Leč o takovéto teritorium byl takový zájem, že přítel Bedřich nepochodil. Naproti tomu ovšem dostal nabídku doslova orientální. Již léta bylo připraveno deset stipendií v Obálka knihy Zapomenuté osudyIráku, a ministerstvo školství neobsadilo ani jeden z těchto postů. Podmínky byly jasně vymezeny – vycestovat měl muž, ne starší než 30 let, s absolvovanou vysokou školou a se znalostí angličtiny. Takže, jak Bedřich Utitz shledal, jediným možným aspirantem jsem byl já, no a já jsem lehkomyslně přikývl. Čímž bylo rozhodnuto i o osudu mého krátkého studentského manželství, ale též o zkoušce života v orientálních a z půli pouštních podmínkách.
Můj šéf, bojující za války ve spojenecké armádě, se ovšem rozhodl přezkoušet mě z angličtiny. Ta byla, po pravdě řečeno, v nejlepším případě školní. Tedy v podstatě chabá. Ujistil jsem tedy Bedřicha Utitze, že za tři měsíce před odjezdem budeme moci při večeři v Klubu novinářů při večeři hovořit jen anglicky. Stalo se – později jsem si ověřil, že stejnou metodou pracoval na cizích jazycích dávno přede mnou egyptolog Champolion, žijící na přelomu 18. a 19. století. Našel jsem si učitelku, milou starou paní, která svého času pracovala u Standard Oil. Té jsem sdělil, co mě zakrátko čeká, přestal jsem pracovat pro redakci, a denně jsme se s paní profesorkou scházeli na hodině, která trvala většinou hodiny tři. Od prvního okamžiku se mnou patronka angličtiny hovořila pouze anglicky, a bylo-li třeba něco vysvětlit, dělo se tak výhradně německy. Paní profesorka byla ovšem pokroky ze dne na den nadšená – učila do té doby pouze děti, které neměly zdaleka tak silnou motivaci. Já začínal se slovíčky a učebnicemi již u snídaně, a končíval jsem k půlnoci. Mezitím jsem debatoval nad novinami s anglickými a americkými žurnalisty, kteří pracovali v zahraničním vysílání, a chvilkami jsem se učil s Araby nezbytné abecedě, abych do Bagdádu nepřijížděl úplně s holýma rukama.
Po čtrnácti dnech jsme tedy s paní profesorkou vedli docela plynný rozhovor, po třech týdnech jsem již provázel Indy, projíždějící Prahou, jako tlumočník. No a na večeři s Bedřichem Utitzem, který přece jen občas zapomněl správný výraz, jsem již napovídal. Tato metoda mi ovšem ve vzdálených končinách byla málo platná. Arabové totiž vůbec nebyli připraveni na výuku cizinců, a nás se tu najednou sešla pestrá paleta. Číňané tam byli v hojném počtu již nějaký čas, přicestovali však Afgánci, jugoslávští orientalisté, jeden Němec, nějací Rusové a Bulhaři. Československo jsem zastupoval sám. Můj učitel Muhsín Džamaldín mi dal vybrat mezi dvěma možnostmi. Buď se učit ze slabikáře jako prvňáček a nebo s ostatními číst pohádky tisíce a jedné noci. Vybral jsem si logicky druhou alternativu, která bylAutor se učí arabskya ovšem příšerná. Musel jsem se učit říkanky, v nichž se ocitala spousta kytiček, nebo jsem putoval s arabskými koráby, na nichž se vozilo všemožné zboží. Skořice a jiná koření, jež mi byla málo platná v běžném životě. Ale hlavně tam, kde překladatel pohádek tisíce a jedné noci, Felix Tauer končil, tam já jsem musel začínat. V koleji se mě ujali čtyři levicoví studenti, s nimiž jsem sdílel pokoj, a ti mi pomáhali s přípravou na další den. Číňané byli nějaký čas také ochotni přispět radou, ale jakmile se bratrské strany rozkmotřily, byl jsem odkázán jen na laskavost svých spolubydlících. Tedy dopoledne se vyučovalo, odpoledne probíhala příprava, přičemž jsem se musel opírat zejména o anglické učebnice, které měly obsahem blíže k běžné řeči. A to jsem si ještě přivydělával v našem kulturním středisku výukou češtiny – učil jsem Araby, kteří se připravovali na studia na našich školách. Mimochodem děkan naší fakulty (College of Arts) mě zrazoval od navštěvování kursů, když fakulta potřebovala profesora evropských dějin. To bych ovšem již nestihl.

Zrcadlo: A jaké byly tvoje životní podmínky?

První lekci jsem dostal v okamžiku, kdy jsem vstoupil z výhně sluneční záře do koleje. Všechno jsem se sebe shodil a rovnou jsem se začal sprchovat. A to tak vydatně, že jsem po skončení koupele mohl ručníky ždímat. Jenomže než jsem se opět oblékl, byly ručníky suché jak troud. Jídlo bylo děsivé – většinou skopové, které jsem odjakživa nesnášel, natož abych je chutnal. Večer jsem si nechával v kantýně upéci vaječnou omeletu, jinak jsem se sytil v místních bufetech, ale pouze v těch, které by snesly srovnání se středoevropským kulinářstvím. Přesto jsem si jednou ve vzorně vykachlíkované restauraci dal k obědu karbanátek. Když jsem byl v půli, vykoukla na mě nožička s hřebínkem. Se zvednutými útrobami jsem pochoutku rozkrojil a shledal jsem, že uvnitř byl zapečený přibližně pěticentimetrový šváb, připomínající nejspíše trilobita. Takže výběr stravy se mi od tohoto okamžiku značně zúžil – jedl jsem vařená vejce, sardinky, které jsem již brzy nemohl ani vidět, uherák a nejrůznější konzervy evropské provenience. Zkrátka za rok jsem shodil 16 kilogramů, ale zato jsem již za sedm měsíců byl schopen překládat českým obchodníkům technické podmínky soutěže na účast při stavbě velkých průmyslových celků. Musel jsem se tedy například orientovat ve výkonech, typech turbín, výšce přehradní hráze, nebo naopak v zařízení na výrobu tužek, které naše země v Iráku budovala. Naše účast byla vskutku značná, jméno „Čiki“ pro Čecha bylo vyznamenáním a naše pověst byla v tomto ohledu prvotřídní.
Ve škole jsem si pak ověřil, že co se mazanosti týče, s námi nemohl nikdo soutěžit. Jednou jsme se měli naučit předlouhou báseň, a při zkoušce ji napsat na čistý papír. Ovšemže v pohodlnosti jsme si byli všichni rovni. Někteří si popsali ruce, jiní si připravili taháky, někdo počmáral na židli britského typu, (totiž se širokým pravým opěradlem, na němž spočíval sešit), celou opěrku. Já jsem si ovšem práci napsal načisto doma a během hodiny jsem ji používal jako „lenoch“. Položil jsem na něj čistý papír a vesele jsem propisoval. Když šel kolem Muhsín Džamaldín, stačilo uvolnit ruku – a i nepatrným pozvednutím horního listu lenoch či podložka, rázem zmizely. Byl jsem tedy hotov nejrychleji, a zatímco zahraniční kolegové studovali verše napsané na zápěstí, já si již na chodbě popíjel kávu s cigaretkou.
Nebyl jsem ovšem v nejmenším líný. Když jsem přijel na dovolenou do republiky, našel jsem si novou metodu výuky. Denně jsem četl arabské noviny, vystřihoval politické články a na protější stranu jsem zapisoval slovníček. Kupodivu doma, tak daleko od Iráku, jsem také pochopil strukturu arabštiny jako jazyka. A když jsem se vrátil zpět, a to nakonec i pana učitele napadlo, že bychom mohli s větším efektem číst noviny, Muhsín mě nepoznával. Učinil jsem vskutku zakrátko nejpronikavější pokrok.

Zrcadlo: A přece ti nakonec arabština souzena nebyla…

Šéf letiště mě sice po návratu nabízel, abych se ujal role reprezentanta na některém z pěti vybraných letišť v arabském světě, leč v té chvíli jsem byl už příliš unavený. Zakládal jsem novou rodinu, hledal byt, nemluvě o tom, že se psal rok 1963 s jarním probuzením. Takže jsem již ani nechtěl šéfovat arabskému vysílání. A právě v té době jsem obdržel již zmíněnou zakázku na ekonomické analýzy, která vyšla roku 1965. A odsud byl už krok k mému angažmá ve vládě a v politice našeho „jara“, jak se o této době probuzení začalo později hovořit. Mimochodem v této době mě nakladatelství Mladá fronta nabídla již zmíněný titul, který jsem nemohl odmítnout. Nejprve to byly politicko-ekonomické analýzy, ale byl to i svět starožitností. Když jsme probírali dějiny umění na fakultě, byl to tehdy jen kurs o dvou semestrech, zatímco mě starožitnosti s přibývajícími Jedna z knih Emanuela Pochelety začaly doopravdy zajímat. I když jsem nebyl na literární práci zdaleka připraven, smlouvu jsem s jistou drzostí podepsal – abych se totiž donutil k pečlivému studiu a vyplnění mezer ve vzdělání. Měl jsem věru štěstí, že mi vyšlo vstříc Umělecko-průmyslové muzeum a jeho pracovnice, takže jsem mohl navštívit Hrubý Rohovec, zámek v němž toto muzeum uložilo rozsáhlé sbírky mobiliáře, uspořádaného ve stylovém pořadí. Poznal jsem se s Emanuelem Pochem a navštívil jeho skvostný interiér. Muzeální pracovníci mě kromě vystavených expozic nechali procházet i depozitáři, tedy přehlídkami keramiky, skla a cínových předmětů a sbírkami hodin. Navíc mi byla k dispozici přebohatá knihovna muzea a stohy knih, které jsem mohl prostudovat. Tehdy jsem začal pracovat na kartotéce osmerkového formátu, a protože již z časů archeologického studia jsem se naučil obkreslovat dávné objevy, provázel jsem i své písemné poznámky stylizovanými kresbami užitého kumštu ze všech oborů. Hodně jsem se věnoval například starožitnému nábytku všech epoch.
Zkrátka, když jsem byl téměř připraven a dvě krabice byly plné kreseb, informací a poznámek, nastalo Pražské jaro. V rozhlase visely na chodbách petice. Na jedné z nich se podepisovali překladatelé zahraničních redakcí (zejména z Latinské Ameriky), tvrdící, že moje komentáře odmítají překládat, na jiné vývěsce kolegyně, která přijela z Ruska sdělovala, že nás monitorují v Moskvě, a že mě zařadili mezi tři největší protisovětské štváče. V té době jsem také, jak již bylo uvedeno, (protože jsem se hodně věnoval ekonomické tématice, zvláště přestavbě) přišla nabídka Oty Šika, který se stal v dubnu místopředsedou vlády pro zásadní hospodářské změny. Nastoupil jsem během týdne. Jako bych tušil, že času je vskutku nakrátko, prakticky pět měsíců psal jsem (jak již bylo uvedeno) jako zběsilý. Dodnes, když s odstupem času vezmu do ruky krabici projevů a tiskových vystoupení, žasnu, co všechno jsem stihl. Muži jarního probuzení, kteří seděli ve vládě, se počali obávat, kampak má Ota Šik namířeno, když můj šéf skoro denně vystupoval v některých novinách. Těžko je mohlo napadnout, že v pozadí je tiskový mluvčí, který se vyžíval v moci vládního telefonu. Psal jsem téměř denně, (a že bylo tehdy námětů!) a stačilo pak zavolat šéfredaktorovi některých novin a hned nazítří uvolnili místopředsedovi vlády celou stránku. Největší úspěch ovšem sklidila zmíněná brožura My a oni – tu jsem nabídl rovnou televizi a Ota Šik šestkrát za sebou hovořil o našem řízení, životě, výrobě, stavebnictví, obchodu a nadějích. Úspěch byl nad očekávání velký, a dodnes mám uložený kreslený vtip s plačící televizní moderátorkou a brečící rodinou, která sleduje obrazovku. Podtitulek pak praví doslova, že "O stavu českého národního hospodářství hovořil Ota Šik."
My a oni - Ota ŠikSrpnem dostal seriál ještě větší popularitu, a mimo českého vydání, které šlo rázem do šrotu, vyšlo ještě (v již zmíněných ) 9 cizojazyčných vydání – kromě všech evropských jazyků zasáhl seriál i do severských zemí, Ameriky a Japonska. V té době jsme se ještě bláhově domnívali, že jsme srpnovou invazí vlastně zvítězili my, zatímco Brežněv měl dostatek času a mohl si na počátek normalizace ještě pár měsíců počkat. Teď si pomyslíte, že jsem i já byl naivkou, ačkoliv mě můj kolega Valtr Komárek varoval, že půjde o hodně dlouhou trať. Bylo pozoruhodné, že zrovna v té době jsem dostal nabídku – na můj věk přímo špičkovou: mohl jsem nastoupit na Harvardské univerzitě do pracovního týmu pro evropskou ekonomiku a politiku. Nestalo se tak – manželka, která mi v cestě za Atlantik nebránila, byla však před operací srdce. A právník, který mě nabídl místo u Šika a který žil za války v emigraci ve Velké Británii mi dal srozumitelnou radu. Jsi-li schopný se vzdát této země, nebude-li se ti stýskat po Hradčanech a po švestkových alejích a hodláš-li říci, od této chvíle chci být americkým občanem, potom neváhej ani na okamžik. Jestliže ovšem jen trochu váháš, potom nikam nejezdi. Bude-li nejhůř, odcestuješ odsud jako já, coby brzdař, v nákladním vagónu. A tak bylo rozhodnuto.

Pokračování...  Část 3. 

  Část 1.  /  Část 2.Část 3.  /  Část 4. 

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 02. 2008.