OBYČEJNÝ ZÁŽITEK

Do hospice sv. Alžběty v Brně na Kamenné ulici chodím již několik let jako dobrovolná pracovnice. Pomáhám sestřičkám s večeří, naslouchám nemocným. Leží zde většinou pacienti s onkologickým onemocněním. Někdy se přede mnou otevře kniha lidského života a já kráčím kus cesty s ním.
Nemoc, či neštěstí druhých vnímáme rozumem, pokud jsme ale sami sevřeni utrpením nebo někdo z našich milých, uvažujeme a jednáme srdcem. Klademe si otázku „proč zrovna já nebo on?“ Bolest, úzkost, někdy i hněv na nás dopadnou a drtí jako balvan.
Nemoc často člověka změní. Najednou máme spoustu času na přemýšlení, očima dlouze hledíme na strop, ale i do svého nitra, žebříček našich životních hodnot nabývá jiných priorit. S vděčností člověk přijímá lidský dotek a vědomí, že na to není sám.
27. září mají svátek sv. Vincenc z Paula a Jonáš. Den jako každý jiný, spěchala jsem za jednou pacientkou, která mi byla blízká věkem i svojí osobou. Měla krásné jméno - Svatava. Z dřívějšího vyprávění jsem znala úsek jejího života, který jí zanechal jizvu na srdci. Po třicetiletém manželství se její muž zamiloval do své kolegyně a rodinu opustil.
Dvě dcery ji pravidelně navštěvovaly. Ten den mi řekla: „Kdyby se tak otevřely dveře a on přišel aspoň na chvíli, ráda bych ho ještě jednou uviděla, vždyť víc jak čtvrt století jsme se budili každé ráno vedle sebe.
Odpustila jsem mu, ale on nemá zájem,“ smutně dodala. Těžko se v takové chvíli něco říká. Mlčela jsem. Po chvíli, abych převedla řeč na jinou kolej, jsem se Svatavy zeptala, jestli nemá chuť třeba na zmrzlinu. „Ne“ odpověděla. „Víš, co bych si přála? Probudit se doma, uvařit si kávu a vdechnout její vůni, dívat se otevřeným oknem do zahrady a ucítit vánek větru na tváři“.
Potlačovala jsem slzu. Nepřála si zlatý prsten, či voňavku, ale obyčejný zážitek z každodenního života. Uvědomila jsem si, že přijde doba, kdy se obyčejné věci změní ve vzácné - tak málo si jich vážíme. Cestou z hospice mírně poprchávalo a začala mně být zima.
Zase jsem zapomněla deštník, blesklo mi hlavou, a trochu nazlobená nad sebou samou jsem si vyhrnula límec až k uším. Svatina slova se mi honila hlavou; vzpomněla jsem si na jednu větu, kterou jsem kdesi četla…
– „Člověk časem zapomene, jaké jsi měl oblečení, jak jsi vypadal, snad i co jsi mluvil, ale nikdy nezapomene, jak se vedle tebe cítil.“
Vtom jsem se zastavila a zahleděla napříč Kamennou ulicí. Nikde ani živáčka, naprosté ticho, ani vítr nezafoukal, nebýt jemných kapek deště, připadal by mi výjev přede mnou jako živá pohlednice, jako v nějakém sci-fi filmu, jen udělat krok a vstoupit do něj. Nebe drželo v náruči tmavošedé těžké mraky a domy v ulici si na chvíli zapůjčily její odstín. Pouze dvě světla na konci ulice dávala tušit lidskou blízkost. Uvědomila jsem si neopakovatelnost této chvíle, která potrvá jen několik málo okamžiků, než se tma překlene nad městem.
A stalo se.