V malé vesnici Jarošově nad Nežárkou žila moje babička Růženka. Nikoliv Šípková, i když za domkem u plotu bujně rostl šípkový keř. Měla kulaté tmavohnědé oči, bílé vlasy smotané na temeni hlavy v malý uzel. Byl pátek a ještě k tomu třináctého. A jako každý pátek pekla babička buchty, tvarohové, povidlové nebo ovocné. Hodiny na zdi odbíjely zrovinka půl dvanácté, když babička odložila bílou zástěru a zvolala: „Jeminé, tolik hodin, abych stihla vlak z Brna!“ Poprvé přijede její vnučka sama vlakem. Chvatně si rukou přejela vlasy, sešla dolů na dvorek a zavolala na dědu, který právě krmil králíky jetelinou: „Františku, promazal jsi zadní pravé kolo u vozíku? ..víš, že skřípe, ať nejedu na nádraží s muzikou… „Huš, huš, rozháněla rukama poletující slípky a spěchala ke kůlně, kde děda oprašoval dřevěný vozík. Sára ji prosila do telefonu, aby určitě vzala k vlaku „tu starou káru,“ jak ji nazvala. Kola vrzavě pískala, jakoby protestovala jet po hrbolaté silnici. Slunce nemilosrdně pálilo, zlatavé obilí, prokvetlé vlčím mákem, se měkce vlnilo jak moře. Zrovna odbíjely kostelní zvony poledne, když přijížděla lokálka z Jindřichova Hradce. „Babičkóóó,“ volal dětský hlas z okna vagónu. Babičce se radostí orosily oči. Za chvíli běžela Sára po peróně a vláčela za sebou velký hnědý kufr, v ruce držela sáček s bonbóny. Dlouhé kaštanové vlasy za ní vlály a oči jí svítily. Objala babičku a na každou tvář jí přilepila karamelovou pusu. „ Kde máš káru?“ netrpělivě se rozhlížela po nádraží. „Jako vždycky pod javorem“, usmála se babi spiklenecky. Vozík s kufrem a Sárou poskakoval po silnici jako poník prvně osedlaný a babička nestačila odpovídat na zvídavé otázky své vnučky. „A máš ještě na půdě tu zaprášenou truhlici a ty dlouhé šaty po tetě Julince? Jak se má Matěj?“ Míjely JZD, základní školu, první domky a v dálce se začínal rýsoval obrys kostela. Stará hruška před jejich domkem skláněla větve pod náporem větru a Sáře připadalo, jakoby ji na uvítanou pozdravila táhlým zašuměním. Děda stál u branky a v náručí držel angorského králíka Matěje. Sára seskočila z vozíku a běžela se s oběma přivítat.Vítání nebralo konce, až do toho zasáhla rázně babička. „Umýt, najíst, vybalit všechno oblečení a potom můžeš pro mě za mě nakrmit králíky“. V chodbě byl příjemný chládek provoněný venkovem a čerstvě napečenými buchtami, na zdi visel dřevěný vyřezávaný kříž s Kristem, pod schody do sklepa stálo staronové, fialově natřené kolo. „Fííí, dědo, taková barva se mi zrovinka líbí, mooc děkuji“, zajásala Sára.Uprostřed prosvětlené světničky byla postel s nadýchanou peřinou jako z Ladových obrázků, za dveřmi stál starý vyřezávaný sekretář s broušeným sklem, který se používal jen na velké svátky, dubová skříň s proutěným košem a stůl se čtyřmi křesly. Sára se rozhlédla po pokoji, zda je vše při starém, ani obrázek s Pannou Marií nad postelí nechyběl. Bleskurychle vyprázdnila kufr a nohou jej zasunula pod postel. Při obědě se pro změnu babička vyptávala, co nového v Brně. Sára odpovídala tak rychle, až se jí cukr prášil od úst, v duchu se už viděla ve mlýně. Dvě buchty si zabalila do ubrousku, provlnila se kolem kuchyňského stolu a zmizela ve dveřích. Přejela krátký most přes řeku Nežárku, kde si hrál hlouček rozjařených dětí; …„ententýky dva špalíky,…“ rozfoukával vítr po krajině. Projela přes náves, kolem sýrárny, kde cesta začala prudce stoupat a hadovitě se kroutila podél lesa. Mlýn, rozlehlý vesnický statek s přilehlými chlévy a dobytkem, kdysi plný života, kde se klepot mlýnského kola nesl po okolí, čeládka pobíhala po dvoře a pes z dlouhé chvíle proháněl slepice. Lidé z blízka i daleka přicházeli po vyšlapané cestě mlít obilí. Kovovou bránou přes dvůr zamířila Sára k nízké budově, která sloužila jako kuchyň. Vedle modrých kachlových kamen, ve kterých se dodnes peče voňavý chléb, byl dřez s nádobím, podél zdi starý selský nábytek a uprostřed velký dubový stůl pro osm lidí. Stařičká služka Kristýna seděla na židli a s hlavou mezi rameny spala. „Stará, dobrá Kristýnka…“ Dvěma okny svítilo do místnosti slunce, tříštilo se o velkou lípu, a zanechávalo mihotavé doteky na zdi. Po špičkách našlapovala po kamenné podlaze, když vtom se otevřely dveře a objevila se kyprá postava tety Liby.
„Jé, to jsou k nám hosti“ s úsměvem přivítala malou návštěvnici, „tys ale povyrostla, samá ruka, samá noha, to musíme napravit, než zase pojedeš domů.“ Pod paží si přidržovala jednou rukou dřevěný škopek s čerstvě nadojeným ještě teplým mlékem a druhou brala z kredence půllitrový hrnek. „Sedni vedle Kristly“, řekla nesmlouvavě a nalévala husté kravské mléko. Sáře se udělalo lehce nevolno. „Teto, před chvíli jsem obědvala…“ Teta se dala do hlasitého smíchu. „No dobrá, městská slečinko, utíkej za dětmi, hrají si za stodolou, a za hodinu ať jste všichni doma“. Sára s úlevou odběhla. Už z dálky poznala Liborův a Toníkův hlas. Děti si zrovna hrály vybíjenou. „Hurááá, konečně přišla ženská posila“ volala Mařenka Svatoňová a její malý pihovatý obličej se protáhl v úsměv. Sára se se všemi radostně přivítala a hned se zapojila do hry. Na své hubené nohy a ruce už nemyslela. Malý psík, na kterého děti volaly „Pajdo“, se s vyplazeným jazykem neúnavně honil za balónem, když vtom vběhl Sáře pod nohy… odnesla to odřená kolena a pravý loket. Mařenka jí pomohla ulehnout do trávy. „Bolí to moc?“ soucitně šeptla. Sára cítila palčivou bolest v noze, dívala se na oblohu, jak pomalu plynou mraky a cítila vůni mateřídoušky. V dálce byl slyšet hlas tety Liby, který se pomalu ale jistě přibližoval. „První den a úraz!“... lamentovala. Bujné poprsí se jí rychle pohupovalo a ztěžka popadala dechu. „To nic není, trochu odřeniny“ utěšovala tetu Sára, kulhavě vstala a společně všichni zamířili ke stavení. Ze zápraží volala chlácholivě Kristla: „Než se vdáš, vše se zahojí.“ Rychle donesla jódovou tinkturu, vyčistila rány, až to zaštípalo, a zručně obvázala. Za chvíli bylo opět veselo, s dětmi i mléko chutnalo. Pejsek provinile vzhlížel k Sáře a na udobřenou ji kus cesty doprovázel. Naposledy se ohlédla, aby zahnala Pajdu domů. V dálce se rýsovala silueta mlýnského kola a venkovského stavení. Na komín si právě usedla oranžová rozžhavená koule, snad aby si na chvíli odpočinula. Sára stěží rozjížděla kolo. Občas se zastavila, aby vdechla vůni jehličí a prázdnin. Babička ji už čekala u branky. „Co se ti pro pána krále přihodilo?“ spráskla ruce, když uviděla ofačovaná kolena a loket. „Už to nebolí, babi, spadla jsem ve mlejně,“ řekla napůl omluvně a popotahovala svíčku u nosu. „Teta Liba nám dala večeři a Kristla mě ošetřila. Jsem unavená, šla bych hned spát“. Babička jí pomohla přenést kolo přes schody a Sára zamířila rovnou do koupelny. Za chvíli už ležela ve voňavých peřinách, jen oči a nos jí vykukovaly. „Babi, pojď se za mnou posadit a vyprávěj mi tu svoji pohádku,“ žadonila. „Vždyť už ji znáš.“ „To nevadí, prosím.“ „Tak dobrá…“ Žila byla jedna holčička, asi taková jako ty, říkali jí Karkulka podle červeného čepce, který nosila. Když se její maminka doslechla, že babička je nemocná, vypravila Karkulku s košíkem sušených bylin a čerstvě upečenou bábovkou na samotu u lesa, kde babička bydlela. Jak tak procházela lesem, potkala vlka Arnošta. Nebyl to ledasjaký vlk, on totiž mluvil lidskou řečí. ‚Jdeš za babičkou?‘ zeptal se. ‚Ano, Arnošte, je nemocná, tak ji jdu potěšit‘. Vlk zastříhal lišácky ušima, rychle se rozloučil a utíkal k chaloupce. Tlapkou si otevřel dveře a hlasitě pozdravil. Babička se usmála a pozvala návštěvníka dál. Po chvíli se vlk zeptal: ‚Babičko, proč mají lidé dvě ruce a dvě nohy?‘ ,Proč?... aby se mohli navzájem obejmout a dvoje nohy, aby si mohli přispěchat na pomoc.‘ ,A proč máme dvoje oči a uši?‘… ,Abychom se navzájem nepřehlíželi a uměli si naslouchat.‘ ,Ale ústa a srdce máme jen jedno‘… ‚Správně, Arnošte, to proto, abychom zvažovali každé slovo, které vyjde z našich úst - jak lehce dovedeme druhé zraňovat.‘ ,A srdce?‘ ,Opravdová láska hluboce vepsaná do našich srdcí je jenom jedna...‘ Sára pomalu přivírala oči a usmívala se. Babička udělala vnučce křížek na čelo a pomalu se šourala ke dveřím. Kužel bílého měsíčního světla ozařoval dívčí obličej. Tiše zavřela dveře světnice i pátečního dne. „Dnes je třináctého“, tiše šeptla. |