Milí čtenáři, nechci psát o historii Českého Krumlova, o tom se můžete dočíst v mnoha publikacích, či si zajedete osobně a prohlédnete si jedno z nejkrásnějších českých městeček.
Okouzluje podnes svojí krásou a impozantností tisíce návštěvníků, kteří ročně zavítají do míst, kde nostalgická reminiscence dýchá vůní předešlých časů.
Ať se to někomu líbí nebo ne, jsme s naší minulostí i budoucností spojeni pojítkem v prostoru i čase. Dějiny nám zanechaly díla hmatatelná – zámky, kláštery, zdobené freskami, obrazy, gobelíny, ručně vyrobeným a zlatem zdobeným nábytkem, knihovnami… a mnohými jinými uměleckými skvosty. Naši předkové jsou s námi propojeni nejen společnou historií, ale i rodovými svazky. Stejně jak pavučina je utkána mnohými cestami a cestičkami, které někde končí a nové navazují na staré, tak stejně lidské.

 

Z hradu a zámku, postavených na skalnatém svahu, shlíželo panstvo nejen do podhradí a podzámčí, které se rozkládá jako na dlani v těsném sousedství, ale i na půvabnou krajinu rybníků i okolí řeky Vltavy.
Přes malý most, kterému dominuje socha sv. Jana Nepomuckého, mimochodem patronem městečka i panovnického rodu Schwarzenbergů, procházíte úzkými uličkami s malebně zdobenými domy a domky.
Malá náměstí s mnoha obchůdky, restauracemi, cukrárnami, galeriemi a uměleckými výstavami skýtá člověku nová poznání i odpočinek. Při posezení v zahrádce, lemované červenými muškáty, zaslechnete němčinu, angličtinu, japonštinu, občas i češtinu. Zmrzlinový pohár s kousky jahod a čokolády chutnal báječně.
Při troše fantazie vám před očima vyvstane provoz řemeslníků, kupců i prodavačů ryb, sběh chudiny i bohatých, mnichů v hnědých sutanách z nedalekého kláštera, údery kladiv a pravidelný pád vody z kola mlýna.

 

Sochy jsou němými svědky válečných nájezdů i slavných průvodů, ale i trpkého života nejchudší spodiny, těžké lopoty tisíců dělníků a spolutvůrců krásy vykřesané z beztvarého kamene, kterou dnes tolik obdivujeme.
Kde zůstala sláva mocných?... Proměnila se v prach, stejně jako ti, co se jí honosili. Sláva, která přetrvá věky, je jako koruna ozdobena pokorou a láska drží ve svých rukou žezlo...
Zvon z kostela se nesl nad střechami a připomínal pomíjejícnost moci, lidského života i neopakovatelnost každého okamžiku.
Podvečerní déšť začal kropit dlaždice městečka a zrychlené kroky návštěvníků směřovaly k přilehlým parkovištím. A neviditelná ruka pomalu rozprostírala tmavý plášť nad celou krajinou.