| Divný psík - Osudové znaky - U Preclíkové - Přijede astrolog Bódyš
Nutonice vypadaly jako po moru. Nebylo divu. Bylo před půlnocí. V domě kartářky Kleopatry Preclíkové ale svítilo. Holt čarodějnice žijou v noci.
„Zabouchej,“ vyzvala mě Kornelie.
Poznal jsem z jejího hlasu, že má trému a strach. Jemně jsem zabouchal. Nahoře se pohnula záclona a nějaký stín na nás koukal.
„Zabouchej ještě jednou,“ vybídla mě Kornelie.
Bouchal jsem, ale ani tentokrát nám nikdo neotvíral. A při tom měla na vrátkách ceduli NONSTOP. Dírou v plotu vyběhl malej pes s velkou hlavou. Občas ho převážila a tak se čumákem odrážel, aby se dostal do správný původní polohy. Motal se kolem nás. Choval se hodně podivně.
„Hele, on nás láká, abysme šli za ním,“ šeptala žena.
Měla pravdu. Psisko k nám přibíhalo a odbíhalo. Kornelie za ním odvážně vykročila a tak mně nezbylo, než bejt odvážnej taky. Pes s padající kebulí nás zavedl k zahradním vrátkům. Rozhlédl se, zvedl zadní nohu a ulevil si u sloupku. Potom vyskočil a packou zmáčkl kliku.
„To jsem ještě neviděl,“ žasnul jsem.
„Já taky ne,“ šeptala Kornelie, „je vychovanej. Vodí klienty zadem, aby bába nemusela platit daně.“
Takovej nepořádek, jakej měla Preclíková na zahradě u domu jsme neměli ani po malování. Na baráku skomíravě svítila a blikala zaprášená žárovka, pokaděná od mušek a můr a pod ní byl pověšenej svazek mrkve s nápisem na šerpě - NEBOJ SE, PŘIJDU ZA TEBOU. Pes zachrčel, dveře se skřípavě otevřely a my s Kornelií vstoupili do jinýho světa. Prošli jsme síní plnou obrázků koček a vstoupili jsme do pokoje kartářky. Bylo to jako v pohádce. Preclíková se houpala v houpacím křesle, na stole stál glóbus a posmrtná maska karbaníka Šímy, kterej byl na základní škole milencem Kleopatry. Šíma zemřel vlastní rukou, když prohrál v Kladně, kde dělal na šachtě Klement Gottwald, barák, kolo, auto, pole a fajfky po dědovi. Šíma se pověsil před kasínem Modrá sedma na lucerně. V dopise, kterej si dal na krk, bylo napsáno:
„Kleopatro, v Kladně, dopadnul jsem vadně. Tvůj Arnošt.“ To nám pozdějc vyprávěl policajt Kučírek. A policajtí nelžou. U stropu visel lustr z barevnejch sklíček, ve velikým akváriu plavaly tři oranžový ryby z bakelitu, v nočníku rostla pažitka a na zdi visel zarámovanej plakát z filmu Dívka na koštěti.
„Čekala jsem vás,“ vítala nás hlubokým prokouřeným hlasem, když nás nechala prohlídnout si její pracovnu.
„Jak jste mohla vědět, že přijdeme,“ naivně se divila moje žena.
„Bagr mi to řekl!“
„Prosím?“ divila se Kornelie.
„Tady můj inteligentní psík,“ ukázala na psíka, kterej se zrovna pokoušel čumákem odrazit od podlahy.
„Bagr,“ řekl jsem obdivně, „hezký jméno. Takový budovatelský!“
Pochválil jsem obludu a zeptal jsem se proč se jmenuje ten poloboxerbuldogjezevčík, Bagr. Preclíková se ušklíbla a ostře se mi podívala do očí:
„Našla jsem ho na staveništi ve lžíci!“
Nepochopil jsem její vysvětlení.
„To muselo bejt malinkatý štěně,“ přikývl jsem.
„Trápí vás něco, že?“ oslovila Preclíková mou ženu a zapálila si cigaretu bez filtru.
Začal jsem pokašlávat.
„No,no,“ okřikla mě kartářka, „jsou to Detvy ze zahraničí. Z Nitry! Posílá mi je stará klientka, který jsem vyčetla z karet, že se republika rozpadne a ona bude bydlet v cizím státě na východě.“
Vytáhla z rukávu karty a šíleně rychle je zamíchala.
„Chcete vyložit, že ano?“ nečekala, až moje žena odpoví, a rychle míchala ošuntělý karty. Přitom tiše spiklenecky povídala:
„Kdyby se vás někdo ptal, co jsme tady dělali, řekněte, že jsme hráli černýho Petra. To se smí. Jsem pod kontrolou! Jde po mně BIS, FBI, Interpol, KGB a Sí aj sí. Moc toho vím a hlavně vím, co bude!“
Kleopatra se rozesmála, až se Bagr třásl nevolí. Potom vyzvala Kornelii, aby si sedla proti ní a vyprávěla jí o svejch snech.
„Vy, pane Rákos, buďte zticha,“ přikazovala, ačkoli jsem ani nepíp.
Taky mně bylo divný jak znala naše jméno. Zabodla do mně zrak:
„Sedněte si k akváriu a pozorujte život němých tváří!“
„Vždyť jsou bakelitový,“ vyhrkl jsem nesměle.
Sjela mě pohledem:
„To si jenom myslíte!“
Už jsem raději mlčel a díval se na ty ryby, kterejm tam vháněl motorek bublinky.
„Kornelie vyprávěla o svejch snech. Preclíková vykládala pomalu a se semknutejma rtama karty na stůl. Mumlala:
„Hadí ocas, koště s chlapem, kocour, srdce žluví, ať mi karty nelžou dneska, ať jen pravdu mluví!“
Rýmovalo se to, ale bylo to pitomý. Kornelie se ale začala třást, dejchala jako kůň Arthur, když ho trápilo astma. Preclíková otáčela neustále v prstech červený eso a mumlala:
„Chtělo by to fundament. Paní Rákosová, musíte trochu lobovat!“
Kornelie nechápala a ani já. Lobovat! Divný slovo. Pak ale Konča pochopila.
„Chtělo by to stovku!“
Kornelie vyndala z taštičky stokorunu. Preclíková ji s láskou uhladila, třikrát na ni plivla a přikryla jí červeným esem. Chvíli koukala, jako když myslí na husu v troubě, prudce sebou trhla a vytáhla zelený eso. Obracela ho v prstech jako to červený a šeptala:
„Jó, Afrika! No jó! Nenažraná rozvojová země. Ta bída! Chce taky!“
„Co chce taky?“ zeptala se Kornelie.
„Komenskýho!“ pokývala hlavou kartářka.
Kornelie zase nechápala. Kleopatra vysvětlila s lítostivým kukučem:
„Pan Jan Ámos Komenský je na bankovkách, které mají hodnotu dvě stě korun.“
Kornelie vyndala padesátku a dělala, že přeslechla. Preclíková na ní prskla vztekle zelený eso a pootáčela glóbusem. Už měla čtvrtou Detvu a kouř lezl do průdušek. Pak začala vykládat osud Kornelii. Nestačil jsem zírat.
„Žijete ve vesnici, v domě, který má zdi,“ začala strašidelně, „uprostřed zvířectva a vzduchu. Váš muž vás poslouchá, ale v noci se převtěluje do schránky tělesného čarodějníka a používá jako dopravní prostředek koště.“
Kornelie i já jsme jen koukali jako dva blbové. A kartářka pokračovala:
„Osudové znaky, které vám zkřížily cesty se musí odstranit!“
„Jak?“ šeptla Kornelie a kýchla.
„Pozdrav Pánbůh,“ řekl jsem.
Kartářka vyskočila jako kouslá psem: „Toho sem nepleťte! Tady rozhoduju já.“
A pokračovala:
„Musíte chytit kocoura, v noci ho donést v pytli k mé zahradě a hodit pytel s kocourem přes hradbu. Ten pytel musí být od brambor a převázaný mašlí z nanukového dortu!“
Upila z láhvičky a já cítil vůni chlastu.
„Co to lejete do hlavy tý mý ženě?“ odvážil jsem se ozvat.
Okřikla mě a ani jsem jí nestál za pohled:
„Vy mlčte, oříšku, a sledujte život mořských tvorů!“
Bagr pohoršeně na mě zavrčel.
„Potom musíte ve spánku potírat spánky svého muže kozí močí, aby z jeho drškovních prostor odešli hadi navždycky!“
Kleopatra Preclíková, kterou jsem začal skoro nenávidět, zmlkla a já s hrůzou poznával, že má žena těm žvástům začíná věřit.
„A co s tím Emanovým lítáním na koštěti?“ zeptala se oblouzněná Kornelie.
„K tomu teď docházím!“ zapálila si detvu kartářka. „Až bude váš muž spát, musí být měsíc v úplňku, vezměte dvě husí křídla, ustříhněte je nad ním, a z plných plic zakřičte: ‚Už jsi dolítal, koštětový pilote!‘
Kartářce se začal plést jazyk. To bylo jasný. Byla přiožralá a to je u ženský ošklivý. Pletla nesmysly.
„Křídla vykoupejte v hypermangánu, potom spalte houpací křeslo a poplivejte levou zeď na který vám visí cedulka Státní nivelizace - poškození se trestá.“
Moje žena si, husa jedna, psala poznámky.
„Nemusíte si nic psát, paní Kokosová..“
„Rákosová,“ opravil jsem Preclíkovou. Mlela dál:
„Mohla jsem vám dát instrukce na počítači. Umím plynule šestsetdvojku a přecházím na World systém.“
Potom dala Kornelii papír a vyzvala ji, aby ho po přečtění spálila ve studeným ohni. Už jsem nerozuměl ničemu. Na rozloučenou musela dát Kornelie ještě stovku, kterou si Preclíková strčila pod podvazek a ani se přede mnou nestyděla. Usnula na kanapi. Pod vedením Bagra jsme vyšli do tmy. Bagr se za námi díval od sloupku, kde dělal potřebu. V lesklých očích měl nekonečnej psí stesk a mně se zdálo, že žebrá o stokorunu.
Druhej den jsme spali hodně dlouho. Myslel jsem, že se Kornelie z těch pitomejch blafů vyspí, ale zmejlil jsem se. Musel jsem koupit od Ženíška položivou husu a Pikart ji zabil, protože já to nedokážu. A to mi ještě řekl:
„Kdy budete stavět tu svou vilu?“ 
A vzal si za zabití a oškubání padesátku. Ale díky tý šílený bábě z Nutonic jsem se měl jako v ráji. Husa byla skvělá, i když za živa vypadala špatně. Měla chřupavou kůžičku a voňavý masíčko. Nejsem pravidelnej pijan, piju pivo jen jedno, ale na husu jsem vypil celej džbán. V noci mě probudil výkřik. Lek‘ jsem se hrozně. Na tváři mě šimralo péříčko a Kornelie v natáčkách stála nade mnou. Přímo křičela:
„Už jsi dolítal, pilote!“
V první chvíli jsem ženu nepoznal a vyděsil jsem se. Přestal jsem mluvit. Cukl jsem sebou, vypadly prkna v posteli a já zmizel v peřinách. Ani nevím jak a byl jsem na zahradě. S krumpáčem jsem kopal díru. V podvlékačkách mi byla zima. Kornelie zahrabala perutě a třikrát na ně plivla. Všechno dělala podle papírku, na kterej si svítila petrolejkou.
„Ták a teď mě nebudou strašit podivný sny, Emánku!“ šeptala a dala mi pusu. Konečně jsem usínal.
„Co ten kocour?“ řekl jsem aniž jsem chtěl. Posadila se v posteli.
„Já na něj zapomněla,“ řekla nešťastně.
Ráno tvrdila, že jsem ji ve snu strašil, že mi lezli z pusy hadi a raci.
„Musíš chytit Klimešovic kocoura,“ říkala a hleděla mi do očí. Ulekl jsem se:
„Je rychlej, škrábe a umí běhat rychlejš než já!“
Nenechala se ale zviklat: „Musíš na pole a chytit živou myš.“
Myš jsem koupil od Valibuka za deset korun. Dali jsme ji do igelitovýho pytlíku, uvázali na režnou nit a šli jsme na lov. Kocour Barabáš se procházel po skleníku u Klimešů. Zíval a drbal se na hrudi.
„Zamňoukej,“ nařídila mi Kornelie.
Vydal jsem divnej zvuk a Barabáš se udiveně podíval k nám. Hodil jsem pytlík s myší k němu. Barabáš se nahrbil a prskal. Po chvíli se přišoural k pytlíku, vytáhl drápy a zkušebně začal sekat do vzduchu. Myš lítala jako blázen. Popotáhl jsem pytlík a kocour šel za ním. Prolezl plotem a já zase popotáhl. Skočil, Kornelie rychle přikryla prádelní hrnec a kocour byl v něm. Běsnil jako lev.
„Máme ho,“ radovala se Kornelie.
Do černýho pytle jsme kocoura dostávali hodinu. Já i Kornelie jsme byli poškrábaný jako od ostružin. Kornelii nepomohly ani svářečský rukavice. Kolem desátý večer, jsme stáli u zahrady Preclíkové. Cestou nás nikdo nepotkal. Hodil jsem pytel do zahrady a za zdí se ozvalo zakňučení. Objevil se Bagr. Vypadal při měsíčním světle jako prase křížený s dogou. Zuřivě cenil zuby. Dali jsme za okno láhev hodonínského vína Pálava a Kornelie zaťukala. Okénko zavrzalo a ruka vtáhla víno dovnitř. Dal bych za to krk, že to nebyla ruka Preclíkový, ale packa Bagra. Šli jsme domů do Tumlovic nadbíhačkou přes luka. Svítil bledej měsíc a nebe bylo obložený hvězdama jako talíř s bramborovým salátem. Kornelie mlčela. Věděl jsem na co myslí. Řekl jsem to nahlas.
„Toho kocoura je mi líto.“
Kornelie přikývla:
„Kocoura, i tý myši.“
Byli jsme smutný a styděli jsme se, že dva živí tvorové, který neměli nic společnýho s lidskejma snama, za ně museli trpět. Zakopli jsme o majitele, podnikatele a obchodníka Édu Těšíka. Mařka, kterou zahříval seshora, křičela, abysme dávali pozor na cestu, ačkoli tam žádná cesta nebyla. Klimeš a Klimeška chodili jako ochrnutí. Celá vesnice věděla, že se jim ztratil kocour. Klimeš vypsal odměnu dvě stě korun a polepil celou vesnici výzvama. Kluk Klimešovic se postavil s transparentem před Obecní úřad, ale Krtička mu dal ihned pokutu dvě stě korun pro neoprávněný zabírání obecního prostoru k vlastnímu podnikání. Mladej Klimeš si dal tyč od transparentu na nárt boty a stál tam dál, protože už se nedotýkal země obce. Vitouš a Břéťa Pikart začali pátrat na vlastní pěst. Oznámili Klimešům, že máme poškrábaný ruce a Valibuk prozradil Břéťovi, že jsem od něj koupil živou myš. Stali jsme se podezřelejma. Klimešovic nás od rána nepozdravili. Vitouš přivedl k nám na zahradu Klimeše, ukázal pod jabloň a řekl:
„Tady něco v noci zakopali! Viděl jsem je, když jsem šel večer z diskotéky.“
Klimeš se nás ani neptal, napřáhl krumpáč a kopal.
„Stůj, hulváte, kopeš na cizím hřišti,“ vykřikla rozzlobená Kornelie.
Klimeš, naštvanej ztrátou Barabáše, kterej vyhrával ceny na výstavách, vytáhl z kapsy pistoli a namířil ji na nás. Ani jsme se nepohli. Věděli jsme, že je v tý naší zemi tolik blbů, který hned stříleji, že je lepší nehejbat se. Klimeš vytáhl z díry dvě husí křídla.
„Co to je?“ zvolal udiveně.
„Kocour Barabáš,“ klidně mu odpověděla Kornelie.
Klimeš vytáhl cigaretu a zapálil si ji tou falešnou pistolí. Něco zadrmolil, kopl na plocho Vitouše, dal pohlavek mladýmu a schlíple odešli. V úterý se Barabáš vrátil domů. Sousedé se přišli podívat. Byl vyhublej, na krku mu visel utrženej provaz. Klimešová mu udělala játra na smetaně a od Kornelie dostal litr kozího mlíka. Sekl po ní drápkem a zaprskal. Jen my věděli proč. Kornelii se přestaly zdát ošklivý sny, ale zdál se jí sen mnohem horší.
„Zdálo se mi,“ vyprávěla po ránu, „že k nám přijede z Moravy Ládínek a Růža. A s nima Madla a Rudla s Danem a Janem.“
„Bylo by lepší, kdyby se ženě zdálo, jak v noci lítám na koštěti,“ pomyslel jsem. Veterinář Jiskra vyprávěl policajtovi Kučírkovi a hostům, že se v Nutonicích stala strašně divná věc.
„K tý čarodějnici Preclíkové vletěl v noci obrovskej kocour, poškrábal jejich psa Bagra, pak poškrábal Preclíkovou a zmizel.“
Upil jsem z bandičky piva a čekal jsem u pultu, co bude Jiskra říkat dál. Jiskra dodal s pěnou od piva ve vousech:
„Preclíková tvrdí, že prý přijdou velký mrazy.“
Zaplatil jsem džbánek a řekl chlapům v hospodě:
„Kocour je živej, hadi z pusy zmizeli, stovka je červený eso, padesátka pod zelený eso a hodonínská Pálava, to je moc.“
Když jsem míjel otevřený okno hospody, zaslechl jsem Ženíška:
„Von Rákos nikdy nebyl žádnej vědec, ale tohle je už moc. Měli by ho dát na státní náklady do ústavu. Stejně neni nic naší vesnici platnej.“
Na sloupu jsem si přečetl při lucerně plakát: -DO TUMLOVIC PŘIJEDE ASTROLOG ING. BÓDYŠ. Přednáška o osudových čarách a o neodvratnosti vesmírné budoucnosti. Vstup 90 korun. V sokolovně - 18.00 - 17. listopadu. Zve vzdělávací a osvětová společnost při Akademii věd.-
Doma jsem se napil piva ze džbánu a řekl jsem Kornelii:
„Končo, neboj se, nejsme zaostalý. Celej svět věří na nesmysly, kocoury, čarodějnice a osudový kola v pšenici. Lítá se na měsíc a lidi by byli schopný upálit na hranici bábu, která má uhrančivý oči.“
Kornelie přikývla:
„Buď rád Emánku, že jsme oba normální.“
Usnula po tom pivě v křesle a její šedivý vlasy zářily jako stříbrnej měsíc. Pomyslel jsem, jestli je to dobrý bejt normální a jestli vůbec někdo ví, co je to bejt normální. Slavný astrolog ing. Bódyš nepřijel. Hvězdy mu ukázaly, že by u nás v Tumlovicích nenašel štěstí. Vstupný nám všem vrátila paní z tý vzdělávací a osvětový společnosti. Hostinský Knotek důvěrně, aby to slyšelo půl hospody prozradil, že Bódyš nepřijel, protože se bál aby ho kočí Falousek nezabil sekerou.
„Vona žena Falouska navštívila před půl rokem toho Bódyše a ten jí řekl, že Saturn a Jupiter chtějí, aby dali všechny úspory do banky. Že je čekaji veliký úroky. Falousková vzala všechny peníze ze štrúzoku a ze spořitelny a dala je do tý kampeličky Věčná naděje. Nó a kampelička zkrachovala. Prej v tom měl prsty i Horáček, ale to netvrdím. Falousek, když se dozvěděl, že astrolog přijede, koupil u Těšíka brusku a brousil sekeru. Bohužel, vlastně bohudík to řek‘ kartářce Kleopatře Preclíkový a ta to řekla inženýrovi.“
„Ona ho Preclíková zná?“ zeptal jsem se, a hostinský vysvětlil:
„Bodejť by né! Spolupracujou! Maji akciovou společnost.“
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
