Vždyť nad mraky slunce svítí!

Jak příznačný je název předposledního měsíce v roce. Podzimní koncert pod taktovkou větrného kapelníka trylkuje městskými ulicemi. V objetí padajícího listí bravurně tančí své větrné tango, a když nabere na síle, s hravou rozverností protáčí své tanečnice ve vířivých piruetách. Po chvíli dopadají na zem a vytváří zlatavý koberec šustící pod nohama. Stromy pomalu ale jistě odhalují svojí nahotu, marně si přidržují své zvětralé košilky. Toužebně vyhlíží paní mlhu, která dovede mateřsky obejmout a zahalit do nylonového pláště. Jak je milosrdná…
Sluneční paprsek se občas projede mračny jako jehla a podbarví krajinu ostrým, studeným světlem. Životadárná míza ve stromech vysychá a příroda pomalu usíná. Havrani krouží v hejnech nad hlavami lidí, hledají něco k snědku, a krajinou se ozývá chraptivé krrááá… Jak nevlídno a neútulno… Člověku je z toho někdy až smutno u srdce.
Ve dnech slunečních nemáme zapomínat, že přijdou dny deštivé a šedé a naopak ve dnech nehostinných nemáme zapomínat na dny prosvětlené sluncem. Vždyť nad mraky slunce svítí.
A na závěr jedna pozitivní skutečnost… za několik měsíců se příroda znovu probudí, oblékne květinový šat, zavoní mládím a rozroste se pro naši potěchu, inspiraci i obživu. A pak že se nedějí zázraky… 
 

Dělaj šaty člověka?

Krajina nedělního dopoledne jako vymalovaná z Ladových obrázků byla pokryta sněhovou peřinou, i když díky přicházející teplé okluzní frontě asi dlouho nevydrží. Za chvíli se bílo promění v nahnědlou kaši, která ztěžuje chůzi, zebe do noh, a pokud vám vypadne rukavice, možná utrousíte i nějakou nadávku.
Ze sněhových jazyků přepadajících ze střech se stanou průhledné kapající špalky, stejné, jako když při rýmě kape z nosu. Boty přede mnou vyšlapaly úzkou cestičku ke kostelu, po které si bez jakýchkoliv obav z lidí vykračoval havran, snad v blahé naději, že mu dobří lidé utrousí něco dobrého k snědku. Jenže do chrámu Božího se nechodí se svačinou v kabelce, ještě tak by se našel kancionál.
Za dřevěnými, bronzem zdobenými dveřmi vdechnete kadidlovou vůni, jemně uháčkovanou v neviditelnou clonu. Zbývá několik minut do začátku mše svaté. Vedle mě usedl mladík s dlouhými vlasy v hrubě upleteném svetru, do jehož rukávů si vsouval prokřehlé ruce. Podvědomě jsem si přitiskla kabelku k tělu a hlavou mi problesklo: „Jestli ses přišel, hochu, ohřát do našeho kostela, nezvolil sis zrovna ten nejteplejší“…
První tóny varhan zaplavily chrám. Rychle jsem listovala v kancionále, když vtom můj soused, znaje text zpaměti, zapěl krásným tenorem. Jako čerstvý jiskřivý vánek se nesl klenbou kostela jeho hlas, i sochy svatých neznatelně pootočily svůj zrak v němém úžasu, kdože to tak krásně zpívá. Onen mladík nebyl žádný nahodilý zbloudilec či bezdomovec. Moje nálepka byla unáhlená a nesprávná; jak lehce se člověk může mýlit. V duchu jsem se mladíkovi omlouvala a letmo na něj pohlédla.
Ucítil můj pohled a hned se začal omlouvat, že zpívá moc hlasitě. „Ne, ne“… zašeptala jsem. Do mysli se mi vkradla písnička Voskovce a Wericha, ve které se zpívá, že “šaty dělaj člověka“… ano, snad na první pohled, ale při druhém hlubším, je možno uvidět víc než šaty, něco co vychází ze samotného srdce.
Z kostela jsem odcházela s pocitem klidu a radosti. Po havranu nebylo ani vidu, ani slechu. Bezděky jsem sáhla do kapsy, abych si vytáhla kapesník. Po několika krocích slyším za sebou hlas onoho mladíka. „Paní vypadla vám rukavice“…
Krajina nedělního dopoledne byla vymalovaná jako z Ladových obrázků. Usmívala jsem se.