„Slovutný Mistře,
Zvěděl jsem v zařezanosti své oklikou a pozdě o zakulacené řadě dnů žití Vašeho. Blahopřeji Vám k tomu velmi vysokému stupni umění, kterého jste tak svéráznou horskou cestou dosáhl a přeji mnohá šťastná léta ve zdraví a na vrcholu. V úctě srdečné Vám… oddaný, Franta Kaván“. Z dochovaného dopisu malíře Františka Kavána, adresovaného malíři, portrétistovi, figuralistovi a krajináři JOSEFU FIALOVI (1882 – 1963).

Po rodičích, kteří pocházeli z venkova, zdědil Josef lásku k přírodě a k venkovskému životu. Již jako chlapec nadšeně kreslil, ale nenacházel u předků pochopení pro budoucí povolání – měli strach, že ho neuživí. V životopise, sepsaném umělcem roku 1911, se dovídáme, že jeho cesta k malířství nebyla nijak jednoduchá a přímočará.
Po rodičích, kteří pocházeli z venkova, zdědil Josef lásku k přírodě a k venkovskému životu. Již jako chlapec nadšeně kreslil, ale nenacházel u předků pochopení pro budoucí povolání – měli strach, že ho neuživí. V životopise, sepsaném umělcem roku 1911, se dovídáme, že jeho cesta k malířství nebyla nijak jednoduchá a přímočará.
„…Tam jsem chodil do obecné školy a roku 1893 vstoupil do I. třídy reálného gymnázia na Smíchově a roku 1894 přestoupil jsem do II. Třídy c. k. vyš. Reálky… kdež jsem setrval do roku 1897, kdy jsem… vystoupil, abych pomáhal ovdovělé matce se živiti… Byl jsem dva roky v obchodě matčině… Pojednou rozhodl jsem se a vykonal zkoušku na akademii umění v Praze, ježto jsem měl značnou zálibu v malířství již od dětství. Absolvoval jsem pět let akademie umění v Praze a odebral jsem se na akademii umění v Mnichově… Poté obdržel jsem cestovní stipendium a vykonal jsem několik cest do Itálie, Francie, Anglie, Holandska a Belgie a nedávno jsem se vrátil do Prahy...“
Fiala studoval u profesora Vojtěcha Hynaise. Svým založením, nepopíratelným talentem a rodovým vztahem k venkovskému prostředí jen posílil svůj umělecký intelekt, odrážející se v jeho rozsáhlé tvorbě. Zmíněné studijní cesty po Evropě vzbudily u něj silnou touhu po českém venkovu. Osud ho nejdříve zavedl do Jižních Čech a na Chodsko. Většina stěžejních prací však vznikala v chudé, o to více milované Vysočině, kam se autor dostal hlavně díky zvědavosti. Podle pamětí Fialova syna Eugena se do městečka Svratky se stejnojmennou řekou vydali malíři ze spolku Jednoty výtvarných umělců. Se zvědavostí, co je to za krajinu kolem Kameniček, kde Antonín Slavíček vytvořil nejeden svůj obraz. Krajinu, podle níž vznikly verše: „Na břehu řeky Svratky kvete rozrazil…“. Její malebnost a krása, obyvatelé a dramatičnost zdejší přírody si Fialu podmanily natolik, že polovinu roku tvořil na Milovech právě nedaleko Svratky a druhou polovinu ve svém pražském ateliéru podle skic a náčrtů i vzpomínek. Vznikala řada děl, v nichž se prolíná téma krajiny s figurou, například Útěk pasačky v bouři, V lukách, Koupající se hoši, Děti na mezi, Dělnická madona. U posledního plátna byl inspirován Madonou V. Hynaise. Byť není pojetí Fialovo tolik církevní, vliv jeho učitele je tu více než patrný. Jeho madona má tři varianty: ústředním motivem je mladá dvojice ušlechtilých tváří. Předlohu matky se zasněným výrazem a dítětem v náručí našel malíř u své ženy Eugenie. Umělecké pojetí tématu a použitá technika obrazu je natolik zajímavá, že jedna z variant byla na zahraniční výstavě zakoupena norskou královskou galerií do jejích sbírek.
V plátnech autor zachycoval téměř vždy prosté lidi při jejich každodenní práci i ve volných chvílích. Nejvíce děti při sběru plodin, při hrách nebo u ohýnku. Zpodobňoval je bez přikrášlení, takové, jaké skutečně byly. Vzrušené a s dychtivostí a zvědavostí ve tváři, ale i se smutkem v dětských očích. Na podkladě vzpomínek svých synů maloval také je i jejich kamarády nedaleko Svratky na kopcovité louce, které se díky tomu v této době říkalo Fialovna. Protože měl malíř silně vyvinuté sociální cítění, platil svým dětským modelům za hodinu stejnou mzdu, jakou dostávali jejich rodiče za úmornou práci na poli. Na Milovech pracoval také po druhé světové válce a po nástupu komunistů k moci. S niterným nesouhlasem s dobou a s jejími změnami a zároveň s existenční nutností přizpůsobení se vytvářel díla, která již v sobě nemají tolik malebnosti a pochopení. Přesto mají autorovy obrazy krajin, hlavně však jeho portréty, sílu tématu i výrazu a poutají nás svou barevností.
Josef Fiala zemřel v roce 1963 a jeho ostatky jsou uloženy v kolumbáriu Mikulášského kláštera na Staroměstském náměstí, kde v době své prezenční vojenské služby spolu s dalšími kamarády – malíři restauroval nástěnné fresky. Propojení jeho života pozemského s posmrtným na jednom místě v chrámu je krásným uzavřením jednoho velmi lidského a uměleckého života.

Ten si můžeme plně uvědomit i vychutnat na výstavě Josefa Fialy v Galerii Vrtbovská zahrada v Praze – do 31. října 2008, která je zároveň připomenutím výročí jeho úmrtí.