Po třiceti letech a zároveň poprvé od roku 1989 má veřejnost možnost prostřednictvím rozsáhlé retrospektivní výstavy konfrontace s dílem klasika české malby MIKOLÁŠE ALŠE. Jeho postavení v dějinách českého výtvarného umění, jakožto významného představitele národně orientovaného malířství druhé poloviny 19. století, a postavení ve společnosti bylo a zůstává zcela mimořádné. Vedle nepopíratelných kvalit k němu přispěly i okolnosti přesahující úzce vymezený prostor.  

Malíř, ilustrátor a kreslíř Mikoláš Aleš (18. 11. 1852 – 10. 7. 1913), z rodiny písaře z Mirotic, se projevil již během studií na pražské Akademii výtvarných umění jako důstojný pokračovatel národně orientovaného díla Josefa Mánesa. Romantizujícím stylem a tématy z české historie se vracel až k počátkům českých dějin. Mnohé významné osobnosti jsou dnes známy právě z jeho ztvárnění, například Jiří z Poděbrad či Jan Žižka z Trocnova. Začátek tvorby byl slibný: Aleš působil na statku A. Brandejse u Prahy – Brandejs patřil k předním mecenášům výtvarného umění. Významným byl pro malíře rok 1879: zvítězil v soutěži na výzdobu foyeru pražského Národního divadla a návrhem cyklu čtrnácti lunet Vlast (1877 – 1881) završil rané období své tvorby.

Od osmdesátých let se začal více věnovat ilustraci. Spolupracoval s mnoha významnými literáty doby, pro jejichž díla vytvářel působivé ilustrace. Doprovodil slavná díla A. Jiráska, K. V. Raise, F. L. Čelakovského nebo J. Arbese. Velkou oblibu si získaly Alšovy ilustrace ve dvousvazkové sbírce českých a moravských národních písní Špalíček jednoho sta národních písní a říkadel (1906, 1912). V té době začal spolupracovat i s časopisy Květy, Šotek, Světozor, Humoristické listy a Zlatá Praha, neboť se časopisecké ilustraci věnoval již za dob studií na Akademii pro časopis Paleček. Důležitou roli hrála spolupráce s významnými architekty při návrzích dekorativní výzdoby mnohých staveb: výzdoby fasádní i výzdoby interiérů, například návrh výzdoby dvorany Městské spořitelny či vestibulu pražské Staroměstské radnice. Z malířského odkazu jmenujme nejznámější plátna: Husitský tábor, Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, zmíněný cyklus Vlast nebo cykly Smysly (1876), Živly (1881), Život starých Slovanů (1891).

Aleš byl aktivní ve společenském životě: stal se prvním předsedou Spolku výtvarných umělců Mánes (ten mu vydal knihu o jeho životě a díle). Byl členem Umělecké besedy. V posledních letech života směřoval k secesní tvorbě. Svým dílem dopomohl vytvářet českou národní identitu. Zastoupení jeho tvorby na Národohospodářské výstavě (1895) je snad nejlepším příkladem.

Ideou současné výstavy je celkovou tvorbu Mikoláše Alše nejen představit, ale zároveň sledovat alšovskou legendu, jež přijetí jeho díla neodmyslitelně provází. Respekt a renomé, které mistra provázely za jeho života, pramenily často větší měrou z jeho uměleckých kvalit, ale také z mimouměleckých aspektů. K jeho osobnosti a dílu se postupně přihlásili mladí secesionisté Spolku výtvarných umělců Mánes, členové modernistické skupiny výtvarných umělců, domovské křídlo Umělecké besedy i členové skupiny Máj 57. Alšův výtvarný odkaz a osobnostní příklad byly různými způsoby reaktualizovány, příkladně v době vzniku samostatného státu, při sílící nacistické hrozbě, v protektorátu i v letech poválečných, stejně tak v národně konzervativním pohledu socialistického realismu. Veřejnost si ho spojuje s přívlastkem „malíř svého lidu“ či se seifertovským „šel malíř chudě do světa“.   

Výstava – z bohatého fondu Národní galerie, doplněná exponáty z Památníku národního písemnictví, z muzeí a galerií, z mnohých institucí a ze soukromých sbírek – nabízí v chronologickém sledu přehled Alšovy bohaté tvorby. Vystavovanými obrazy, kresbami, ilustracemi a monumentálními návrhy pro architekturu nechce však bořit žádné mýty a legendy. Chce pouze upozornit na velmi barvitý kontext, v němž se odehrávalo a odehrává naše vlastní přijímání života a díla tohoto umělce.

Výstavu MIKOLÁŠ ALEŠ si můžete prohlédnout  14. 12. 2007 – 20. 4. 2008 v Jízdárně Pražského hradu.