| Navštívíte-li Letohrad (dříve, až do roku 1950, se jmenoval Kyšperk), pak neopomeňte prohlédnout si zdejší krásný raně barokní zámek s rozlehlým anglickým parkem, barokní kostel sv. Václava, kapli sv. Jana  Nepomuckého na kopci nad městem, muzeum řemesel v atraktivním areálu Nový dvůr, pomník národního buditele F. V. Heka (Jiráskova F. L. Věka).
To jsou jistě všechno nádherné památky, ale v Letohradě mají ještě jednu pamětihodnost, kterou by návštěvník města měl uvidět.
Maličko stranou od živého turistického ruchu i každodenního občanského spěchu, na zámecké terase, najdete pomník velikána nad jiné slavného – Járy Cimrmana.
Je dílem sochaře Stanislava Vacka, dne 20. října 2004 ji slavnostně odhalili Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Miloň Čepelka a Genadij Rumlena, a jak se ze skromné bronzové destičky dozvíte, stojí tu jako pocta od vděčných občanů Kyšperka.
Na informační desce se dočtete, proč si vlastně Jára Cimrman sochu zasloužil: „Na podzim v roce 1904 Jára Cimrman navštívil Kyšperk (dnešní Letohrad).
Stalo se tak 20. října, tedy přesně na den před 100 lety, kdy vystoupil z vlaku od Ústí nad Orlicí.
S největší pravděpodobností do Ústí dorazil od České Třebové, protože pro jeho příjezd od Pardubic jsme nenalezli žádné logické vysvětlení. Tedy pokud by vystoupil z vlaku jedoucího od České Třebové, pak bezpochyby přijížděl z Vídně, kde byl v tuto dobu přihlásit svůj nový vynález. Jednalo se o dynamem ohřívané sedlo u kola.
Domníval se, že sezení na studeném sedle v zimních měsících nejen dámám, ale i pánům velice škodí. Byl přesvědčen, že před vynalezením kola se některé nemoci sedacího nervu vůbec nevyskytovaly.
Vynález mu Vídeňáci opět neuznali, protože nebylo komisi jasné, zdali je sedlo teplé od usilovného šlapání, nebo elektrickým ohřevem z dynama. V jeho zápisníku, který později zapomněl v hostinci u Vágnerů v Pastvinách, se dočítáme, že po tom, co mu ujel vlak z Břeclavi, protože nechtěl nechat nedojedenou klobásu v nádražní restauraci, přemýšlel, kterým směrem se má ve svém bádání vydat.
A tak si vzpomněl na slib daný Františku Křižíkovi. Cimrman mu totiž ve slabé chvíli slíbil, že se pokusí o uzavření Zemské brány v Orlických horách. Myslel tím samozřejmě postavení přehrady s hydroelektrárnou. Tento slib dal Křižíkovi po úspěšném nainstalování vlastního vynálezu, kterým bylo možno zaslepit otvory po kohoutcích u fontány na výstavišti Všeobecné zemské jubilejní výstavy v roce 1891. V odborných kruzích se tento vynález dodnes nazývá Cimrmanova uzavírací mufna.
Po vystoupení ze zmíněného vlaku zašel Cimrman do restaurace u Forchů, kde si dal svíčkovou a několik piv. Po obědě se vydal pěšky silnicí k Šedivci a k večeru došel do Pastvin, kde se ubytoval v hostinci u Vágnerů. Zde byl později nalezen ubrus pokreslený plány na stavbu přehrady.
Druhý den se vydal zemskou bránou, kde shledal místo pro stavbu nevyhovující vzhledem k blízkosti hranic s Pruskem. Zde zápisky končí. Další podrobnosti o působení mistra Cimrmana máme z kroniky obce Nekoř. Zde se píše, že nějaký Cimrman každé ráno lezl po okolních stráních s ruksakem a kladívkem v ruce.
Tehdy nikdo netušil, že přehradu navrhl postavit v Nekoři, a to jen o 16 m výše, než dnes stojí přehradní hráz. Podrobným výzkumem zjistil, že v místech dnešní hráze je výstavba nevhodná, zřejmě pro výskyt pohyblivých písků. Doba mu dala zcela za pravdu. Kdyby hostinský Vágner nedal vyprat ubrus s nákresy stavby, ale odevzdal je na příslušná místa, nemuselo dojít k pozdějším problémům.
Jak se nakonec s Křižíkem domluvili, není známo, jisté však je, že podle Pražského večerníku začátkem prosince téhož roku Jára Cimrman připravoval s Emilem Holubem cestu do Kapského města.
Proč nakonec odjel Holub s manželkou, a ne s ním, jak bylo původně plánováno, se také neví. Někteří badatelé se domnívají, že to mohlo být kvůli Zemské bráně, kam se hodlal na jaře příštího roku vrátit.
Přesné datum odjezdu Cimrmana z Kyšperka není známo, ale dá se předpokládat, že to mohlo být začátkem listopadu 1904. Usuzujeme tak na základě unikátního objevu. Ve sklepení pod topírnou byl totiž nalezen linkovaný sešit silně umazaný od zaolejovaných a špinavých rukou.
Jednalo se pravděpodobně o osobní zápisník jistého Theodora Macháčka, kde si dělal poznámky o údržbě strojů. Pod nánosem špíny bylo možné dešifrovat: „...je teprve začátek listopadu a zima jako ...“ další slovo se nepodařilo rozluštit, a dále pokračuje: „...do depa přišel jakýsi člověk neurčitého věku, který chodil po topírně a neustále něco kreslil do zápisníku.
Nikdo nevěděl, o koho se jedná, ale před odchodem z topírny předal strojnímu topičovi Adolfovi Prkennému nákres lopaty, kterou lze přikládat za roh.“ Nemohl to být nikdo jiný než Jára Cimrman.“
A ještě malá rada pro ty, kteří se v Letohradě pokloní památce geniálního Járy Cimrmana: Kdo si na pomníku na Cimrmanovu hůlku sáhne, tomu láska nezrezaví, ale zazelená se. |
