Barbara Semenov: Vím, dnes jsem Australan spíš...
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| Vážení čtenáři, rád vám dnes představuji krajanský časopis ČECHOAUSTRALAN, s nímž naše redakce navázala prostřednictvím paní Barbary Semenov spolupráci. Nechci zde plýtvat zbytečnými úvodními slovy, když navíc všechno podstatné napsala paní Barbara v úvodu svého e-mailu, který nám přišel do redakce: "Zdravím Vás z Austrálie a děkuji za Váš projevený zájem o Čechoaustralana. Přátelé a pozitvní Čechoaustralani, přínosní přispěvatelé do Vašich Pozitivních novin a mého Čechoaustralana, Zdeněk a Jana Richovi a Ivan Kolařík mi tlumočili Váš zájem o spolupráci. Tu samozřejmě vítám, protože mám ráda pozitvní názory, pozitivní psaní a pozitivní lidi. Podobně jako Vy své Pozitivní noviny, stavím i já Čechoaustralana na pozitivním pohledu, v našem případě krajanů na život v Česku a v Austrálii." K tomu již opravdu není co dodat. Snad jen: Děkujeme, držíme Vám palce a bude nám ctí udělat v Pozitivních novinách jako pro Čechoaustralana i všechny Čechoaustralany maximum. Pavel Loužecký vydavatel Pozitivních novin http://www.cechoaustralan.com |
| VÍM, DNES JSEM AUSTRALAN SPÍŠ... (I still call Australia home)  - Já byl za pólem, - já prošla svět, - zem obeplul kolem, - vždy vracíš se zpět, tam, kde ti září tvůj Jižní Kříž. Vím, dnes jsem Australan spíš. Mám rád zvuk cikád i rudý prach, vůni od moře a žluť v mimosách, - Já vltavský rodák, - můj moravský kraj, - ve snění Didgeridoo taj.. Tisíce let stará - věčně mladá je, jak bilabong života vodu tu má, z ohňů vyjde vzácně, - krásná, i vinná réva tu chutná jak má... Osud mi dopřál mít dvojí vlast, je na tisíc míst, já nedám se zmást, srdce mé česky vždy bít uslyšíš, přesto jsem Australan spíš. Srdce mé česky vždy bít uslyšíš, přesto jsem Australan spíš... |
| ČECHOAUSTRALAN Český text k legendární australské písni Petera Allena „I still call Australia Home“ jsem napsala před pár lety jako odpověď na časté výtky mých přátel, že jsem beznadějný čechofil a nemám ráda svou druhou vlast Austrálii tak, jak bych měla mít. Myslím, že nejsem mezi krajany sama, která trpí tím známým syndromem rozpolcenosti. Časy, kdy nebylo na návrat do rodné země ani pomyšlení jsou zaplaťpánbů dávno za námi. Tehdy si člověk nechal zajít chutě na procházky Kampou a po starých Zámeckých schodech, na nějakou nostalgii a stesk po domově neměl emigrant nárok. Bylo věcí principu neupravovat si vztah, - jaképak upravování jakéhopak vztahu? Smutnění po hradčanské panorámě, po vůni šeříku a lip či po střídě dalamánku jsem si musela umět zakázat a snažit se žít životem nově přiřčené země, jako by mi byla vlastní. O to vášnivější jsou dnes mé návraty do země milované. Vracím se v létě a raduji se z každé maličkosti. Vlčí máky a čekanky u silnic, dech výčepů z hospod v žáru města, polední zvony a klekání... Vracím se v zimě a raduji se ještě víc. Sněhové vločky, námraza, grog. Jmelí a kádě kaprů, vánoční světla a vánoční tma – ráno i odpoledne. Všechno je jinak než v zemi, kde žiji už dvacet dlouhých let. A jinak než v zemi, kterou jsem před tolika lety opustila. Svobodná a demokratická, má stará vlast jen kvete. A v mé duši klíčí přání vrátit se zpět. Zdá se, že vše je obráceně. Blahobyt je dnes tam, kde nebyl a průměr tam, kde dřív slula vysněná bonanza. Přemýšlím, za jak dlouho by se mi začalo stýskat po bílých kmenech gumovníků a záplavě žluti mimosy jedné velké zahrady - Viktorie. Za jak dlouho bych měnila hodokvas kultury stověžatého středu Evropy za poklidné posezení na verandě, rušené pouze nenapodobitelným smíchem kukabůr. Za jak dlouho bych se chtěla vracet k jednoduché leč upřímné povaze národa, na který jsem si zvykla a jehož se dnes cítím být přirozenou součástí. Vracela bych se opět domů. Cicerovo „Ubi bene, ibi patria – Kde je dobře, tam je vlast“, je heslem, kterým se zpravidla emigranti nechávali nevědomky vést. Opustili místa, kde jim dobře nebylo a našli si místa lepší. Odvaha, které je zapotřebí k takovému kroku je nepopsatelná a ten, kdo neprošel jeho proměnou, si nemůže představit jeho dosah. Odměnou se nám dostalo dvojí vlasti. Dnes má každá z nich své půvaby a je bezpředmětné argumentovat, kde je líp. Dokázali jsme se integrovat v nové zemi a můžeme se vracet s klidným svědomím do staré domoviny. Že je pro nás „doma“ v obou zemích, je dnes naším bonusem, který nemá ani Čech ani Australan. To privilegium právem patří nám, Čechoaustralanům. Neřešme, kde je život lepší, nehledejme kazy na dvou domovech, které milujeme stejnou silou. Radujme se z jejich rozdílné krásy a buďme pyšní, že právě my patříme do obou. Nežehrejme na rozpolcenost, vždyť tato životní zkušenost z nás udělala světoběžníky, kosmopolity, kteří se cítí spokojeně po celém světě. To je vzácná schopnost, kterou se může plně vykázat pouze ten, kdo prošel procesy imigrace. Važme si jí tak, jak o tom podobně napsal už kdysi dávno jeden z nás, Jiří Voskovec. „Jestli jsem skrz naskrz Američan nebo Evropan – jestli jsem Čech nebo co jsem, přesně nevím. Já nevím kam patřím, ale jsem rád, že jsem rád. A jsem na světě rád. Tak asi patřím do světa!“ |
Více se dovíte na stránkách: Čechoaustralan
a "krajane.net" Čechoaustralan - nový časopis krajanů v Melbourne
Foto © z archívu autorky
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 09. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Ivan Rössler |
 |
Karel Šíp |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Helena Štáchová |
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Jiří Suchý |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Jiří Menzel |