"Uděláme si telefón!" vybalil na nás Brďa skvělej nápad, když jsme se v sobotu po obědě sešli na dvoře. Natáhl ruku, ve které držel dva kelímky od hořčice spojené nití.
"Napni to!" vyzval mě. "A ten kelímek si dej na ucho!"
Udělal jsem dva kroky zpátky, strčil ucho do kelímku a v něm zřetelně slyším Brďu, jak říká, že to funguje i na velikou vzdálenost.
"Ale lepší jsou plechovky," dodal.
"Máma včera nějaký konzervy vyhodila!" vyhrknul Ferďásek a ponořil horní polovinu těla do popelnice. Vítězoslavně vylovil dvě malé plechovky od rajčatového protlaku.
Vypláchli jsme je pod kohoutkem v prádelně, hřebíkem udělali do dna dírku, já skočil domů pro režnou nit. Za chvíli jsme telefonovali přes celý dvůr.
Do nejlepšího přišel Jirka Skořepa, zvanej Skořápka, co bydlí v Komenskýho ulici. Ozkusil telefon a povídá: "To je bezvadný! Uděláme si všichni telefonický propojení!" Rozhlídnul se a plánuje:
"U Ventila na balkóně bude ústředna, vod něj pude jedna linka k nám, druhá k Ferďáskovi a třetí k Babordovi, Baborda se spojí s Brďou..."
"A co já? Já budu vodříznutej!" zakňučel Venca, ale nikdo ho už nebral na vědomí. Režných nití jsme měli veliké klubo, a tak se začalo s natahováním. Vyběhl jsem do třetího patra a z našeho balkónu začal spouštět nitě.
"Eště povol! zakřičel Brďa, přivázal na konec klacek a hodil ho na balkón Babordovi. K Ferdovi stačilo jen nit spustit do okna v přízemí.
"Jak to natáhneme k vám? volám na Skořápku při pohledu přes tři zahrady.
"Uvaž to nahoře a hoď dolů klubo!" Když jsem seběhl dolů, začali jsme rokovat, co s tím. Filova zahrada není problém, ale vedle je Kozel. Tedy pan profesor Novák. Ale Kozel mu říkají všichni někdejší i současní studenti z gymplu a tudíž i ostatní lidi. Asi z toho důvodu, že furt cumlá příšerně smradlavou fajfku a podle mě taky proto, že věčně běhá po zahradě a šoufkem rozlejvá po záhonech obsah žumpy. Do všech zahrad v okolí se odvážíme, dokonce i k panu Matkovi, který jako bývalý sokol v sedmdesáti cvičí každé ráno do půl těla na hrazdě a rostou mu na besídce výborné hrozny, ale ke Kozlovi ne.
"Jde jenom o to přelézt zeď a přesprintovat přes zahradu. Plot k Filovům už je brnkačka!" zvažuje Jirka.
Přistavili jsme k betonové zdi popelnice a nakoukli vedle. Kozel si u sudu s vodou oplachoval ruce, závan charakteristického odéru prozrazoval, že právě skončil s hnojením. "Už se meje. Když teď odejde domů, bude to bez problémů. Koupelnu a kuchyň mají do ulice," špitl Jirka. "Já to oběhnu, přelezu k Filovům a přes plot ti pomůžu," obrátil se na mě s hotovou věcí, jako že já jsem ten, kdo dostal černýho Petra.
Než jsem stačil zaprotestovat, seskočil a zmizel v chodbě. Za pár minut se jeho hlava objevila v šeříkovém listí naproti nám. V té chvíli si Kozel otřel ruce o usmolené kalhoty a zmizel v domě.
Sotva zaklaply dveře, rozhodl jsem se. Zkontroloval jsem, že Brďa má špulku navlíknutou na klacku, aby se mohla nit volně odmotávat, a že ji mám pevně přivázanou k zápěstí, vytáhl jsem se na zeď a z dvou a půl metru seskočil...
Očekávaný tvrdý náraz se však nedostavil. Naopak. Mlasklo to a já se po kotníky zabořil do čerstvě zrytého záhonu prosyceného rozšmelcovanými sračkami. Ztratil jsem rovnováhu a oběma rukama následoval nohy. Brrr... Pud sebezáchovy mě však katapultoval z hrozné pasti, přeběhl jsem zahradu a přehoupl se před plaňkový plot takovým skokem, že Skořápka měl co dělat, aby uhnul. Teprve když jsme přelezli druhý plot, uviděl jsem kluky, jak se nad zdí příšerně řehtají.
I potom, co mě Jirka ostříkal hadicí, jsem smrděl tak hrozně, že z budování telefonu už pro dnešek nic nebylo. Doma mě čekala horká koupel a pár facek. Ty facky nejdřív, koupel až potom. Telefony jsme dodělali až v neděli odpoledne. I přes tři zahrady jsem v plechovce od paštiky slyšel, jak mi Jirka Skořápka líčí, že si Kozel přišel k panu Skořepovi stěžovat, že mu Jirka šlapal po zahradě a chtěl si prohlídnout jeho boty.
"To bys měl vidět, jakej hodil ksicht, když mi vočuchal kecky!" kuckal mi na dálku do ucha.

Z knihy "Než malej Ventil dostal rozum"