| Jezinka
Měl jsem kdysi dávno, ještě ve válečných letech, spolužáka Oldu Nikodýma, který podobně jako já, miloval přírodu, zvířata a les a byl rozhodnut pro kariéru lesáka. Mnohokrát jsme spolu prochodili celé oujezdské polesí, které se svými dvanácti sty hektary nebylo sice velké, ale pro nás, kluky z přilehlých vesnic, jediné. Nejbližší porosty, které si zasloužily názvu les, byly totiž až u Brandýsa na severu, u Kostelce na východě a v Posázaví na jihu, takže pro nás byly téměř nepřekonatelně daleko. 
Stopovali a pozorovali jsme zvěř, sbírali brouky a motýly, a zachraňovali ježky před krutou zimou, brodili se sněhem při zakládání sena do krmelců, lovili v mokřadech čolky a zemní mloky, zkrátka les byl naše láska a náš druhý domov. Když nás pak později v poválečných letech život rozdělil a rozešli jsme se všichni různými směry zeměpisnými i společenskými, ztratil jsem kamaráda Oldu nejen z očí, ale vlastně i z mysli, zkrátka docela jsem na něho zapomněl.
Léta ubíhala a já jsem se již dávno nemohl věnovat lesu jako v dětství. Nestal jsem se totiž ani lesákem ani přírodovědcem a moje technické povolání a cestování mi nedovolilo věnovat se ani aktivní myslivosti. Protože jsem ale tuto zelenou vášeň obdivoval, sledoval, a když to bylo možné, užíval si jí alespoň jako honec nebo při střeleckých soutěžích jako divák a trávil se svými kamarády krásné chvíle na posledních lečích.
Jednou, když jsem byl povolán na již šesté a předposlední vojenské cvičení, měl jsem těch pět týdnů odsloužit u vojenského útvaru v Sušici. Tam jsem ve stanovený den spolu s několika dalšími záložáky nastoupil, byl vystrojen a ubytován. Druhý den nám velitel pluku sdělil, že pro nás nemá žádné zaměstnání ani čas (probíhaly tam právě jakési prověrky) a doporučil, abychom se příliš neukazovali, zejména před důstojníky prověrkové komise.
Protože byl již konec dubna a krásné teplé počasí, nebyl vůbec problém tomuto přání vyhovět, a tak jsem již třetího dne prošmejdil hrad v Kašperských horách, promáčel boty na březích Otavy a téměř denně chodil těmi krásnými šumavskými hvozdy. Vdechoval jsem vůni jehličí a pryskyřice, počítal volání kukačky, vyrušil tlupu prasat v kališti, zahlédl i jelena s dvěma laněmi. Zkrátka užíval jsem si tu lesní vojnu plnými doušky a teprve pozdě odpoledne jsem se, unaven a plný dojmů, vracíval do kasáren.
Jednou mi u piva v jídelně jeden z důstojníků útvaru řekl, že ve vojenském polesí Skelná, kousek za Hartmanicemi, chovají bílé jeleny. Vyhledal jsem si to místo na mapě, vhodné autobusové spojení v jízdním řádu a hned následující den jsem se tam vypravil. Spojení bylo dobré, takže po necelé hodině jsem již vystupoval na zastávce v té malé vesničce, na křižovatce silnice a lesní cesty, po níž jsem se na radu jednoho místního dobrodince pustil pod klenbou rozložitých, dosud holých korun dubů. Po chvíli ty mohutné kmeny vystřídaly neméně statné smrky a za čtvrt hodinky jsem stanul před pěknou myslivnou označenou plechovou tabulkou s nápisem „Vojenské lesy, polesí Dobrá Voda, hájovna Skelná, ohlašovna požárů.“
Branka v plotě sice nebyla zamčená, ale nechtěl jsem vstoupit na cizí pozemek bez ohlášení, jenže zazvonit jsem nemohl, nebylo totiž na co. Zkusil jsem tedy hvízdnout, což mělo účinek v podobě pěkného ohaře, který přiběhl zpoza stavení, opřel se předními běhy o branku a jen krátce dvakrát štěkl, při čemž se na mne zeširoka smál a vrtěl pahýlkem prutu až se i ten plot třásl. V tu chvíli se v patře otevřelo okno: „Alane, zpátky, a vy pojďte dál, von nekouše!“, zavolal odtud chlapík v zelené košili a přibouchl okno.
Otevřel jsem, vešel a po deseti krocích jsem se octl na velkém dlážděném dvoře s hospodářskou budovou a stodolou, v jejíchž otevřených vratech stál malý traktor a o zeď opřená Jawa 250. Než jsem se stačil více rozhlédnout, ozvalo se mi za zády: „Co si přejete, soudruhu nadporučíku? A jak jste se sem dostal, kde máte auto?“
Otočil jsem se a za mnou stál chlap v rajtkách a jezdeckých botách, s rozepnutou lesáckou blůzou a se služební čepicí na hlavě. Koukám na něho a překvapením nemohu říct v první vteřinu ani slovo, ale pak vyhrknu: „Hrome, Oldo, jsi to ty? Kde se tu bereš, takovou dálku od oujezskejch lesů? Zdravím tě, kamaráde, poznáváš mne?“ a podávám mu ruku. Jemu to sice trvá o chvíli déle, ale nakonec si vzpomene a oba si div nepadneme do náručí, popadne mne za ruku a táhne do chalupy: „To musíme zapít Luďku, vždyť už to je přes dvacet let co jsme se neviděli. A jak to, žes jen nadporučík, kruci, po tolika letech.“
Musel jsem vysvětlit, že nejsem voják z povolání, ale jen na cvičení, a vyprávět, co že jsem celá ta léta dělal, jak a proč jsem se tak najednou octl u něj na lesovně, co dělají naši společní kamarádi, rodina, atd., atd. Na oplátku jsem zase já vyslechl se zájmem pěkné vyprávění o práci, lese, zvěři, i jeho osamělém životě. Je rozvedený, jedno dítě jim zemřelo ještě maličké a žena nevydržela ten život na samotě, bez elektřiny a vodovodu, kilometr od vesničky jen s několika domky, bez obchodu, dokonce i bez hospody a odstěhovala se i s druhým děckem, dvanáctiletým synem, k rodičům do Vimperka. Žije tu sám, jen se psem už přes dva roky. O bílých jelenech je to jen fáma, žádní se tu nikdy nechovali. Jeho předchůdce tu před lety sice jednoho měl, ale ten brzy uhynul na nějakou chorobu.
Seděli jsme a zabrali se do družného hovoru tak, že nám při slivovici a domácích klobáskách čas rychle uběhl a na kraj lehla tma.
„Teď už nemůžeš nikam jet, do Sušice už nic nejede. Zůstaneš u mne na noc a zejtra tě hodím do kasáren na motorce,“ přemlouvá mne Olda, „místa je tu dost, vyspíš se tady dole na válendě. Já mám nahoře svou prázdnou manželskou.“
Dopili jsme, smyl jsem ze sebe celodenní prach, shodil uniformu, popřál Oldovi dobrou noc a ulehl na lože, na němž mi ustlal. Únava zapůsobila a já po chvíli usnul. Jenže, jak už to bývá, v noci jsem se probudil, jen tak abych se na lůžku obrátil. Podíval jsem se na svítící ciferník hodinek, byly tři minuty po druhé, když tu jsem uslyšel jemné vrznutí dveří z chodby a tiché drobné, jakoby dětské kroky. Jasně se ozývají mlaskavé zvuky bosých nožek na linem pokryté podlaze a najednou i vrznutí nohy židle, do níž tajemný chodec v té tmě patrně narazil.
Neměl jsem žádnou svítilnu a jako nekuřák ani zápalky či zapalovač a v domě nebyl vypínač, abych rozsvítil, a tak jsem jen čekal, kdy to dítě přistoupí k mé posteli, a uvažoval, jak se zachovám. Zdálo se mi, že ta bytost bloudí po místnosti už dobře pět minut, když mi došlo, že tu žádné dítě nemůže být. Pojednou se krůčky začaly vzdalovat, uslyšel jsem ještě hluboký povzdech a náhle bylo opět ticho. Zcela bezmocně jsem ležel a zíral do té egyptské tmy, až jsem zřejmě znovu usnul.
Ráno mne probudilo denní světlo z okna a vůně kávy z kuchyně, kde Olda připravoval snídani. Vyskočil jsem z postele, odbyl rychle ranní toaletu včetně umytí u pumpy a pozdravil a posadil se s kamarádem k bohatému stolu. Plátky domácího uzeného, sýr, máslo, borůvková zavařenina, malinová šťáva, chléb a káva, to bych nečekal ani v sušickém hotelu. Pojedli jsme skoro mlčky. Olda asi neměl po včerejším popíjení příliš náladu a já si tu noční záhadu nechal zatím pro sebe.
Po snídani mne kamarád provedl po svém hospodářství, ukázal kravku, kozu, deset slepic, dvacet králíků a ochočenou lišku. Zíral jsem na tu zvířenu a obdivoval ho, že to všechno stačí nakrmit a obsloužit.
„No jo, dá to práci“, přiznal, „ale dělám to rád, pomáhá mi to v tý samotě překonat ty častý depky. Bez práce, mýho Alana a Jezinky bych tu asi dlouho nevydržel“.
„Ty máš ještě fenu? Žes mi ji ještě neukázal! Kde je?“ a rozhlédl se po dvoře.
„Ale ne, to není pes. Je to samice jezevce. Našel jsem ji loni jako opuštěný mládě a vychoval jsem si ji. Teď zrovna ji asi neuvidíš, možná chrní. Já jí nechávám plnou svobodu, takže courá, kde se jí líbí. V noci chodí i po domě, funí a mlaská jako ježek a občas chytne i myš, tak ji nechávám otevřený dveře na dvůr, aby mohla do baráku i ven.“
„Aha, to děláš dobře, když už člověk přivede domů zvíře z lesa, neměl by ho zavírat do klece“, schválil jsem to a už mi bylo jasné, kdo byl tím mým nočním návštěvníkem.
Ukončili jsme exkurzi po dvoře i rozsáhlé zahradě a všichni tři (tím třetím byl samozřejmě Alan) se vrátili do domu. Posadili jsme se ještě na chvíli k dalšímu hrnku kávy a Olda najednou ukázal do kouta za „mou“ válendou. „Hele ji, vopici, támhle spí.“ Vstal a zvedl toho spáče do náruče. „Tak tohle je, kamaráde, naše Jezinka. Žije tu se mnou a Alanem ráda, my máme rádi ji, a tak tu vlastně nejsme sami“.
K tomu jsem chtěl něco říct, ale nemohl. Měl jsem najednou v krku nějaký knedlík a Jezinčinu hlavičku s těmi tmavými pruhy jsem viděl zamlženě. Pohladil jsem to zvířátko i Alana a vyšel na zápraží. Za minutku se objevil i Olda, zamkl oba své kamarády v domě a šel pro motorku. Seděl jsem tu chvilku na lavičce pod oknem a vzpomněl si přitom, jak jsem kdysi toužil stát se lesákem a viděl jen tu zelenou kamizolu, flintu a les. Nikdy mne nenapadlo, že bych jednou mohl taky někde žít jen s nějakým Alanem a Jezinkou.
Olda přivedl Jawu, nasedli jsme, a po čtyřiceti minutách už jsem stál u brány sušických kasáren, nikým nepostrádán ani neočekáván. Poděkování, stisk ruky a Olda mizí za zatáčkou v obláčku dýmu z výfuku, abych ho už nikdy nespatřil.
O Vánocích jsem mu napsal a dostal jsem i odpověď, ale smutnou. Jezinku mu zastřelil jeden plukovník, který tam byl na lovu prasete. Náhodou mu přišla na loučce za myslivnou do cesty, a protože nevěděl, že je ochočená, domníval se, že má vzteklinu a vpálil do ní ze své kozlice plnou dávku broků. Tak přišli Olda i Alan o kamarádku a zůstali sami.
Příští rok jsem na svůj velikonoční pozdrav a dopis už žádnou odpověď nedostal. Proč, to jsem už nikdy nezjistil. Možná ale, že je to i dobře, nerad bych se byl dověděl, že někdo z těch dvou zůstal úplně sám.
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
