Pavel Novotný: Opět přichází ten čas...

Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...

OPĚT PŘICHÁZÍ TEN ČAS…
... tentokrát „kulatého“ výročí s číslicí 70, kdy budeme vzpomínat založení samostatného a svobodného státu, Československé republiky.
Mocní naší dnešní současnosti za doprovodu orchestrů i kutálek budou klást opět věnce a květiny, budou držet nostalgické proslovy, vyprsí se v okázalém natřásání své důležitosti a občas dojatě zaslzí.
Nejsem si vůbec jist, zda zaslzím i já a to hned z několika příčin, jakkoliv by důvody pro slzy vděčnosti i smutku byly hned současně. Myslím v hluboké úctě a respektu na ty, kteří po dlouhá desetiletí v myšlence na samostatnost a svobodu, ve víře v tehdy ještě neexistující stát, vykonali činy, které nejsou dodnes překonány.
Myslím na ty, kteří své životy obětovali bez postraních myšlenek na svůj osobní prospěch, na možné prebendy a obročí. Na ty, kterým oběť sebe sama za svobodu ve státní samostatnosti připadala stejně tak přirozená jako samozřejmá. Vzpomínám na všechny, na které ta, tak zvaná „velká historie“ zapomíná.

Ten čas budu prožívat jako každý rok ve stejnou dobu v pokoře, úctě, respektu a vděčnosti za to, že jsem se mohl narodit, že mohu v této zemi žít a pracovat pro ni, že mohu tuto zemi milovat.
Moje vděčnost, kromě všech anonymních hrdinů, patří jejímu spolu zakladateli a prvému prezidentovi prof.T.G.Masarykovi. Tím, že váhou své osobnosti a intervencí hlavy mezinárodně uznaného státu v r.1921 vyreklamoval z bolševického kriminálu tehdejšího porevolučního SSSR kromě jiných československých občanů i rodiny čtyř českých muzikantů, zabránil tak jejich očekávané popravě. Vytvořil tak faktické podmínky pro to, abych mohl o dvacet let později přijít na tenhle svět. Děkuji!
Mohl bych zaslzet v dojetí nad tím, že mí předci spolu s desetitisíci ostatních spoluzakládali, dnes již neexistující stát. Stát samostatně myslících a konajících lidí, kteří v hrdosti i sebeobětování, právě tak jako s odpovědností a respektu k sobě i ostatním sousedům spoluvytvořili prvou faktickou a pevnou demokracii v tehdy neklidné Evropě.

A tak v tom předčase oficialit s protokolem daných obligatorií a rituálů spíše myslím na to, proč se dnes našinec, lhostejno zda Čech, Moravan, či Slezan jakoby zlehka vzdává všeho, čeho dosáhli jeho předci. Jakoby nevěděl, že téměř každá hrouda této země byla prosycena krví jejich předků. Vidím, jak v touze po hodnotách dočasných prodávají zemi svoji vlastní, tedy hodnotu trvalou.
Pláču na tím, že tato země postrádá osobnosti a přirozené autority. Státníci došli, na jejich místě fungují jacísi administrátoři. Globální problémy státu, které mají mít stabilní kontinuitu, se řeší jen v horizontu jednoho volebního období. Národohospodáře nemáme, máme ekonomy. Množí se přepisovači národní historie a káleči. Demokracie se plynule transformuje v partokracii.
Ptám se, zda ona lehkost, s jakou se vzdáváme tradičních národních výrob, je výsledkem neschopnosti a nebo kalkulu na likvidaci státu. Vidím zástupy těch, kteří tyto procesy legitimizují, jak se v chtíči po dočasném luxusu prodávají a pitvoří. Jak v tartasu spotřebních tanců a šálivého mámení melodií konzumu nevnímají fakt, že jsou nejspíše plevu ve větru. Jakoby bez vůle a bez pevných zásad pozitivního občanství.
Absence jejich povědomí o hrdosti malých národů v bezpočtu generací lidí, které bojovaly o své přežití celých tisíc jedno sto let, je zjevná.. Pud národní sebezáchovy nelze nazvat xenofobií, právě tak, jako lásku ke své zemi nelze matematicky kvantifikovat, nelze ji změřit, zvážit a nebo vyjádřit v účetnickém pojmosloví.

Služebníci „zlatého telete“ se ohýbají v blaženém uspokojení a v servilním hýkání kolouškovské blaženosti. Prohýbají se pod nadšeným plácáním po ramenech od sousedů v servilním předklonu. Pak se dmou ve falešné pýše a tváří se jako nenahraditelní mesiáši. Nikdo z nich si při té chvále „jací, že jsme to pašáci“ nepoloží otázku, kdo a proč tu chválu činí.
Je-li pojem vlast odvozen od pojmu vlastniti, (a já doufám,že tomu tak je), pak ten pojem v sobě skrývá vážný závazek. Totiž: O své vlastnictví se řádně a pečlivě starat se vším, co k tomu patří v odpovědnosti dobrého hospodáře. A pokud se starat řádně nebudeme, postarají se o to dosud „naše vlastnictví – Vlast“ jiní a odjinud, přirozeně v jejich budoucí historický prospěch.
Obávám se toho, abychom nebyli všichni společně na cestě do časů, kdy se úvodní věta Škroupovy písně, naší státní hymny “Kde domov můj“ promění v praktickou otázkou domorodých obyvatel v naší nesamozřejmě samozřejmé existenci. Jediné, ale to největší pozitivum, je budoucnost coby hodnotová kategorie a naše vůle, síla a dokonavost.
Nechci dopustit, aby mí vnuci vyrůstali a žili jen jako občané druhé kategorie, jako trpění hosté ve své vlastní zemi. Nechci aby se naše země stala montovnou a tranzitem pro všechny evropské země a my všichni tou největší evropskou lopatou.

Pavel Novotný
novotny@centrum.cz  
AUTORŮV DODATEK K PŘEDCHOZÍMU ČLÁNKU

MYLNÝ POČET?
(Virtuální interwiev s nejvyššími / Pošetilé přání autora.) V Praze dne 31.10.2008.

Všichni víme, že neuplynulo 70, ale 90 let od r.1918. Úmyslně jsem oněch posledních dvacet let vypustil Rok1988 vnímám co by řadu nejistot v bezradnosti posledního esthabilishmentu moci minulé a vývoj událostí po r.89 jako žádoucí dceřinný produkt velmocenských vztahů ve prospěch našeho národa. Zasloužili jsme se o to pramálo a navíc ani nedocenili.
Přes řadu nesporných pozitiv od r.1989 vnímám jako cestu přes bludné kořeny naší omylnosti, nedokonavosti, naivit i nedůvodných očekávání. A tak jsem se obklopil,(po kolikáté už),vší možnou literaturou, Rádlem a Pekařem počínaje, přes Jana Herbena, Ludvíka a budovatele státu T.G.M., ale i řadou pozdějších autorů.
Vypnul jsem telefon, četl a četl. Svazky dobových knih mě sahaly nad hlavu a jen kouř z dýmek sděloval, že jsem ještě naživu. Pak jsem pro „Janáčkovskou“ velikost hlavy své vlastní nemohl projít mezi dveřmi pracovny. V duchu jsem si dal schůzku s „paní Historií“ a vyslovil přání, aby přišel i ten „Velký šéf“, co je nad námi všemi.
Pak jsem usnul a ke svému úžasu jsem zaznamenal, že mě v tom snu navštívili oba dva. Nebylo jim vidět do tváří, obě bytosti na sebe vzali virtuální lidskou podobu, byli obklopeni nezemským světlem. Poznal jsem několikeré. Za prvé, že to nebude diskuse, poněvadž oni mé pochybnosti a otázky znali dopředu, aniž bych je vyslovil a za druhé, že to nebude nic moc přívětivého.
Jak paní Historii, tak Jemu,“Velkému šéfovi“ bylo dopředu známo, že bych nejraději těch posledních dvacet let vymazal, anuloval, poněvadž je vnímám jako více, či méně málo podařenou hru na demokracii. Věděli, že jsme ani v r.1989 neměli ten „čistý, nepopsaný papír budoucnosti nové doby“ k dispozici. Že jsme byli až příliš vnořeni do své minulosti, kterou jsme každý z nás vlekli za sebou v neschopnosti nacházet dobrá řešení.
V touze po hledání a nalézání východisek a „snadných receptů jsme sami sobě dělali službu přímo medvědí. Oběma bylo známo, že hledám naději v cestě ven z řady problémů a u nich jako universálních arbitrů hledám odpovědi se zadáním: Že ty jejich naděje pro našince musí být reálné a pozitivní. Proto, aby se ta budoucnost bude,li jaká, dala vůbec přežít „bez ztráty kytičky“. Oba věděli, že pro sebe nežádám nic.
Paní Historie se obrátila k „Velkému šéfovi“:„Kdo z nás mu to teda řekne?“ A On na to: „To je Vaše parketa madam“. A přišlo to bez obalu: „Víte človíčku“ s vámi všemi lidičkami je to věčná potíž. Jednou chcete vymazat tu, nebo onu část své historie, podruhé zase úplně jinou, a tak to jde pořád dokola.
Víte dobře, že zapatlaných a pokálených etap máte „na triku“ za tisíc jedno sto let svého úsilí o přežití tolik, že to je z mého hlediska už nepřijatelné. Já neznám žádná „Co by se, kdyby se“. Ostatně Vy Češi, Moravané a Slezané nejste jediní. Nevíte, že téměř každý evropský národ a stát by nejraději „vyradýroval“ některou z etap svého historického vývoje?
Že téměř každý národ hledá „v nových časech“integrace svou novou identitu? Nevíte často čí jste, komu sloužíte a proč to děláte“. Pomyslel jsem si cosi o nějakém reparátu, ale ona už to věděla a povídá: „Jediná cesta platného reparátu spočívá ve vaší budoucnosti. Přestaňte vrtět svými chvosty, přestaňte pokorně kolouškovat a pitvořit se ke všem ostatním a tvořte si svojí budoucnost rozumem vlastním.
Neopisujte kdejakou pitomost od jiných. Obvykle to nefunguje v jiných podmínkách, než právě jen tam odkud to, či ono slepě přejímáte. Nevidíte, že jste svojí servilitou ostatními nesnadno akceptovatelní až k smíchu? Važte si všech okolo, ale není žádný důvod pro to, aby jste se nechávali vydírat a nebo zašlapávat do země. A to Vám říkám jen proto, že i moje nestrannost má své hranice. Jakkoliv jste jinak dost protivní, tak vám všem tak nějak fandím.
A „Velký šéf“ ten jen občas jako by slabě pokývl a nebo potřásl hlavou: “Váš problém všech lidí na planetě Zemi vidím i v tom, že ztotožňujete mojí existenci s existencí všech církví. To není jedno a totéž. Naopak. Vnímejte každou církev jako eminentně pozemskou instituci. Je lhostejné, zda jako eseróčko, nebo akciovku. Oni pouze tvrdí, že mě tam dole u vás všech zastupují. Že jsou prostředníkem mezi mnou a vámi.

Mám mnoho podob a ta jednotlivá s.r.óčka mají pro mou existenci více jmen a u každé církve vypadám v jejich vnímání trochu jinak. Odlišně interpretují mé SLOVO. Věřte človíčku, že mě to trápí také. Já je nemohu klepnout přes prsty, když svým ovečkám tam, či onde říkají hlouposti, když je všelijak obluzují, matou a zneužívají. Když se prohřešují proti řádu země a všeho míra, když se zpronevěřují své povinnosti spolužít ve vzájemné lásce, míru a obecné pospolitosti“.
Nabral dech: „Mého jména bylo velmi zhusta zneužíváno, byl jsem vzýván a zatracován jakkoliv mé viny vlastní by nalezeny nebyly. Pokud by každá církev od počátku lidských věků činila jen to, co má na svém vývěsním štítě, tak by v celé historii lidstva nemusela ukápnout jediná kapka zvířecí, natož lidské krve. Nemusel by být zmařen jediný lidský život. V tom je obsaženo ono universálně platné pozitivum. Já vám jako jedinému človíčkovi, ani libovolnému součtu osob všech národů nemohu vydat nějaký generelně platný odpustek vaší historické minulosti.
To nemohou ani pozemské instituce, církve, poněvadž jsou její součástí. Navíc by vám to všem nebylo k ničemu, poněvadž by to byl irelevantní dokument. Očistu své minulosti, stejně jako přítomnosti musíte prokazovat svými skutky, ne nějakým glejtem. Ostatně i církve by to udělaly nejspíše jen tehdy, když by jim z toho kynul nějaký měřitelný prospěch. To samo o sobě je nevěrohodné. Vaším nejspolehlivějším, universálně platným odpustkem je, jak řekla paní Historie vaše budoucnost. Nevražděte se a nepodvádějte bližní, netrpte skutků, kdy jedni uvrhují do novodobého otroctví druhé. Věřte, že odpírání zlému není žádnou zásluhou, ale elementární povinností. Jen tak mě to vaše hemžení a usilování bude milé.“ Konec této virtuální audience se dostavil stejně tak rychle a tiše, jako začal. Obě bytosti najednou z mého snu zmizely.
Pavel Novotný

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 10. 2008.