Dostal jsem pozvánku na vernisáž od dlouholetého přítele, kterého stejně jako spoluvystavující autorku dovedly k malování zvláštní důvody. Otázka: Jak ono to vlastně s tou amatérskou tvorbou je?

Pro ilustraci: „Dneska maluje každý“ konstatoval jeden z mých profesionálních kolegů. Potřásal hlavou, tahal se za lalůček levého ucha a nevěděl jak okomentovat nevelká dílka postaršího amatéra instalovaná v hale jednoho z velkých pražských supermarketů.(Viditelně byl nesvůj a drbal se na zátylku.) „Tady nejsi na umělecké komisi, o to tu přeci vůbec nejde,“ povídám mu. To je o něčem jiném.

MISOMUSOVÉ – KULTUROLOGOVÉ A SVOBODA TVORBY
JSOU JEJICH ODSUDKY DŮVODNÉ?

Pokud profesionálnímu umělci sluší pokora a skromnost, o umělci-amatérovi to platí dvojnásob. Pojem amatér znamená milovník. V případě krajinomalby to znamená kromě jiného i úctu a respekt k zobrazovanému motivu stejně jako k divákovi, kterého není radno podceňovat. Poučovat kohokoliv sáhodlouhými výklady, co si má o dílech pomyslet, či co má dílo a v jakých intencích představovat, je pošetilé a nepatřičné.

Důvod: Ta díla hovoří sama za sebe. Pajány a recenze často pracují ve svých slovech s duchovními pojmy a emocemi (pozitivními i negativními), které nelze spočítat, škatulkovat, měřit v jejich intenzitě, či matematicky kvantifikovat. A každý divák, co jich je, představuje nekonečnou množinu jedinců z nichž každý je jinak vzdělán a odlišně duchovně a citově vybaven. V tom spočívá celá ošidnost takových, „nepochybně dobře míněných soudů.“ To ponechme v hájemství profesionálních teoretiků a kulturologů. Často je nazývám „duchovními pitvaly“. (O autorovi, či jeho dílech, vědí často víc a mnohdy úplně něco jiného než oni sami.) Ostatně to velmi dobře vyjádřil i v úvodním slově vernisáže můj kolega, sochař, kurátor výstavy, akademický sochař pan Milan Martiník, který jejich jazykem v parodujícím přednesu vernisáž uváděl.  

A poněvadž neexistují návody na universálně platnou genialitu a na generelní pravdy s velkým „P“ o tom, do jaké míry má být autorův jazyk konformní s obecně respektovanými estetickými normami a nebo jak a čím být „nový a objevný“, můžeme být venkoncem spokojeni. Důvod je prostý: Vzniká tak základní podmínka pro vznik široce rozvětvených tvůrčích počinů v pluralitním a svobodném prostředí občanské společnosti. Jinak ovšem cokoliv předstírané zpravidla čouhá z díla jako čertovo kopyto, to se rozumí. Autora–amatéra šlechtí touha po poznání techniky  a technologie malby v přirozené touze chtít dál profesně růst. Penzum dobře zvládnutého řemesla techniky je neoddiskutovatelnou podmínkou. Někdy takový autor překročí hranice dosažené kvality uměleckého projevu zcela přirozeně (a to je důležité), často nevědomě, a dosahují úrovně obvyklé u profesionálních tvůrců. Jindy naopak trpělivě vzdělávají „svou líchu“ aniž by tušili, že se to při možné pasivitě v jejich vlastním sebeuspokojení nemusí podařit třeba nikdy.

V tom viděl internacionální srozumitelnost všech „krásných umění“ napříč civilizacemi a odlišnými světy kulturních tradic i prof. V. V. Štech (jeho citát z r. 1964.) Je to současně i spravedlivé. Svoboda uměleckého projevu je pouze prostředkem k vyjádření obsahu duchovního světa tvůrce. Ona díla vyjadřují obvykle jinak obtížně sdělitelné polohy autorova vnitřního vnímání. Jsou reflexí k vnějšímu světu a současně projekcí jeho intimních vizí a předkládají divákovi autentickou hloubku prožitku „jeho témat“.

A postavíš-li člověka, diváka jako takového do řady vedle sebe, každý z nich ty pojmy jako „vřelost, autenticitu a hloubku citu a lásku ke krajině, stejně jako její pomíjivé proměny a nálady vnímá odlišně v hranicích vymezených jeho psychogramem. To vše se vymyká možnostem prostého slovního popisu. O kvalitě díla rozhoduje na prvém místě jeho vnitřní pravdivost, bezprostřednost a poctivost realizace. Svoboda uměleckého projevu na straně druhé není ovšem tím, co by generelně pardonovalo tvůrčí bezradnost a nebo tápající neumětelství. Rozsah obou škál je tak široký, že je není vůbec radno vymezovat a vyslovovat hodnotící soudy. Není to ani mým záměrem, natož smyslem věci.

„Autorka JUDr. Dana Římanová vnímá neuvěřitelně široký rozsah barev a jejich odstínů v krajině, kterou se zaujetím sobě vlastním miluje. Neodříká se ani ostatních témat: zátiší, květiny, portréty. Krajinomalba ale převažuje, neboť se v ní mohou nejlépe realizovat stavy jejího nitra; dá se říci, že její obrazy jsou hlasem její duše. Malování je pro ni zdrojem radosti ze života a prostředkem obnovy sil“... (výňatek z Pajánu, autorčin syn.)

Vynechám-li obtížně uchopitelné pojmy vašeho duchovního vnitřního světa, můžete zmínit onen faktický impulz, který odstartoval vaši tvorbu?
Těžko říci. Celý život jsem si dělala náčrtky, popřípadě zaznamenávala obrazy své fantazie a nebo skutečnosti. Byl to snad i podvědomý útěk od jinak náročné práce právníka-legislativce do světa světla i stínů, stejně jako sluncem zalévající krajinu. To vše bylo a zůstalo dominantní inspirací. Když po skončení práce pozorujete své dílo, můžete se z něj radovat a ta radost se násobí, když se dílo líbí i ostatním.

V jaké vaší životní etapě k tomu došlo?
Že se budu věnovat trvale malování nejspíš v okamžiku oslavy mých padesátin, kdy mi přátelé věnovali kufřík se školními olejovými barvami.

Všiml jsem si, že užíváte ve své tvorbě ve značné míře téměř čistých a nelomených tónů, jakoby přímo z tuby. Barvy vybuchují před očima diváka až eruptivně, že se sám sebe ptám, zda je to důsledek expresivního pozitivizmu, invazivní spontanity, momentálního duševního pohnutí a nebo jen prosté touhy upoutat pozornost? A nebo je to od každého kousek v předem neodhadnutelném poměru?
Použití barev a jejich kombinace je naprosto impulsivní bez toho, abych měla jakýkoliv zájem tímto způsobem zaujmout. Atmosféra tématu, který zpracovávám, mne vede jakoby sama.

Nejenom jako malíř, ale zejména jako restaurátor obrazů, se ptám takto: Zajímá vás dlouhověkost vašich obrazů? Zajímáte se o technologii malby?
To víte, že ano, ale jsem finančně omezena, a proto využívám v mezích svých možností materiál, který by teoreticky měl vydržet.
K té druhé části otázky: Ano, jak jde čas, stále se snažím využívat techniky olejomalby v různých postupech. Jinak se ale technologií barev z jejich chemické stránky moc netrápím.

Můžete mně rozumně vysvětlit proč nepodepisujete své obrazy?
Své obrazy signuji zásadně na zadní straně.

Poznámka autora: Věru originální. Bez komentáře.