Pavel Novotný: O předsevzetích a nenaplněných slibech

Rubrika: Publicistika – Komentáře


O PŘEDSEVZETÍCH A NENAPLNĚNÝCH SLIBECH
Mnohdy soukromé i veřejné, jedno jest.

Jsou předsevzetí malá i velká, soukromá i veřejná a z těch pak taková, která se k nám čas od času vracejí, jako bumerang zpět na naše hlavy a do našich myslí jen občas. S končícím rokem a před tím, než vykročíme, si ukládáme vnitřní závazky, počínaje třeba tím, že přestaneme kouřit, a nebo pojídat kila čokolády na posezení, a nebo pít přespříliš. Že nebudeme vrčet na svého psa, když bude chtít delší procházku, že nebudeme "výchovně" tlouci naše milované ratolesti, a nebo že se příště nebudeme pokoušet pokousat svoji tchýni, když vzplane naše ego.
A pak jsou ta, která se týkají naší víry, jež naplňujeme tak či onak, a také ta, která se týkají našeho altruismu ve věci charity hmotné nebo duchovní. Neveselý pohled skýtají ti, kteří v konjunkci Merkura a Saturna zaměňují v této neusazené době svůj privátní, či skupinový zájem v plahočení po zisku hmotných statků a říkají tomu obhajoba "národního zájmu".
To jsou ona závažná předsevzetí a sliby, která, nenaplněna skutkem, se táhnou za generacemi již nežijících, a každá další, právě nastupující, přejímá tu virtuální "železnou kouli" po těch, co ona předsevzetí vyslovila v historických okamžicích vzniku prvého svobodného státu.
Po prvé se tak stalo v Pittsburgu po podpisu mezinárodní dohody umožňující legitimní vznik Československé republiky. Zakladatel státu prof. T.G.M.vyslovil tehdy hluboké poděkování všem, kteří se až do té doby zasloužili o vznik státu nejenom na všech frontách tehdy proběhnuvší světové války, ale masivní podpoře všech krajanů žijících nejenom v U.S.A. Na adresu krajanů vyslovil prof.T.G.M. tehdy slib, že učiní vše, aby se právě naši krajané stali organickou a přirozenou součástí právě vznikajícího svobodného státu. Že se tak od té doby dosud nestalo v míře, kterou by si v součtu svých generací zasloužili, může mnohé. Kromě dějinného vývoje ve střední Evropě, II. světové válce a dalším čtyřiceti jedna letům odlišného vývoje měla tato země za celých uplynulých devatenáct let dostatek příležitosti a šancí poskytnout žijícím realistický pohled na naše tisíc let trvající dějiny boje o přežití, projevem autentické úcty, pokory a vděku všem padlým a našim krajanům důstojné a kulturní prostředí k pěstování vzájemných vztahů. Jako by jediným dostatečným důvodem nebyl fakt, že jsme se směrem za "tu velkou louži", ale nejenom tam, dívali na svoje krajany falešnou a pokřivující optikou ideologizujících interpretací.

Za jeden ze symbolů národní nedokonavosti považuji významnou budovu hlavního města České republiky, Prahy, kterou nelze přehlédnout téměř ze žádného místa ze širokého okolí. Mám na mysli PAMÁTNÍK NÁRODNÍHO ODBOJE, funkcionalistickou budovu arch. Zázvorky. Odhodlání a pevnou vůli prof. T.G.M., prvého prezidenta svobodné země, přerušila zubatá. Jeho zásluhou vznikl památník, obsah nepřežil katastrofální vývoj dějin s dvojí, násilně přerušenou historickou kontinuitou. A po r.1989 se do neuspokojivého vývoje osudu této budovy projektovala celá plejáda příčinných souvislostí.
Neschopnost v artikulaci koncepce obsahu, různost protisměrně jdoucích skupinových zájmů spolu s nedokonavostí dočasně kompetentních.
Na závěr otázky: Vycházím z poznání, že naším největším společným národním kapitálem je to, co personalista nazývá "lidské zdroje". Jak dlouho budeme kvality našich krajanů, zahraničních spoluobčanů, přehlížet? Jak dlouho na ně budeme pohlížet v nedůvěře naší předpojatosti? Jak dlouho je ještě budeme považovat výhradně za "kasičky" do černých, děr našich rozpočtů?
Je myšlenka zřízení MEZINÁRODNÍHO KRAJANSKÉHO KULTURNÍHO CENTRA v budově Památníku odboje na pražském Vítkově fantasmagorickou vizí, a nebo jí vezmou všichni, kterých se to týká, "za svou vlastní" a započnou realizaci této vize, která by se mohla stát i jednou z platforem naší státní diplomacie (dovnitř i ven)? Proč nevnímají všichni mocní to, že stálá expozice dějin našich národů spolu s K.C. představuje významnou edukativní, společenskou a kulturní dimenzi v procesu přirozené integrace našich krajanů do těla společnosti. Jak dlouho budeme přehlížet potřeby laické veřejnosti z celého světa o poznání naší země, studentů a slávistů, včetně mezinárodního společenství odborníků? Jak dlouho ještě potáhnou naše generace tuto "železnou kouli historických slibů a závazků" ve své rozhádané a nervózní ambivalenci k danému úkolu.
Jako autor projektu KRAJANSKÉHO KULTURNÍHO CENTRA nemohu nabídnout nic víc než svoji práci. Končím tak, jak jsem začal: Ten autorský projekt je mým závazkem a slibem soukromým i veřejným současně. Především ke svým předkům a prvému prezidentovi této země a výraz pokory a respektu k ní samotné.
 
O PŘEDALEKÉ CESTĚ
Novoroční vinš.

... Žijeme dobou, kdy technická vyspělost lidstva umožňuje dopravovat mnoho set tun vážící kolosy do vzdálených hlubin vesmíru nad našimi hlavami, zatímco cesta poznání mezi dvěma lidskými srdci zůstává často předalekou a mnohdy bludnou cestou neznámými vesmíry našeho nitra. Často bez toho, aby se kdy poznala, natož aby si porozuměla. Přeškoda každého počinu, či díla, které nevznikne jen z neporozumění.

Nejenom panu vydavateli, a celé redakci „mých“ milých POZITIVEK, ale všem jejím čtenářům vše nejlepší lidem dobré vůle přeje v roce 2009

Pavel Novotný
atelier_novotny@centrum.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 12. 2008.