NEROVNÉ VĚTY

„Mluv rovně, přímo, bez kudrlinek, jasně, zřetelně, bez postranních úmyslů a hlavně – srozumitelně!“
To mně říkávala moje babička Kristýnka z Nemanic. Nevěděla, že její ponaučení budou přinášet potíže. Přišla doba, kdy se muselo mluvit opatrně. Na toto slůvko babička zapomněla.
Dávat si „bacha“ na slovo, nevěřit nikomu, nevyjevovat svou duši. „Tohle si jenom mysli. Přikývni a jdi dál! Kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti!“
A přišla další doba, něžná a demokratická. Jako bych odhodil závaží, které tížilo můj totalitní chrbát. „Teď budu moci říci i to, co jsem nosil hluboko po kapsách!“ Brzy jsem poznal, že babička neměla opět pravdu. Jdeš-li se srdcem na dlani, jsi pro lidi blázen nebo podezřelý pomatenec.
Chceš-li proplouvat v řece života, nerozbít si čenich na útesech lidských proradností, musíš sahat do slovníku nerovných vět, hledat okliky, jak útesy obeplout.
Nikomu, i když tvrdí opak, se nelíbí kritika, která připomíná vlastní chyby. A rozhodneš-li se pro cestu, kterou moje babička hlásala, připrav se na mnohé překážky. Nalezneš-li na cestě, která se jmenuje FÉR, štěstí, nevím. Ale každopádně najdeš jistotu, že jsi statečný. A když na tuto cestu vykročíš, nezalévej pouze bodláky. Jsou i květiny laskavé.