| Uhodila zima - Kornelie jede hlídat - Chlapi blbnou - Nečekaná návštěva
Vánice se proháněla v Tumlovicích. Na střechách bylo tolik sněhu, že to vypadalo jako kafe se šlehačkou. Okna a voda zamrzaly a kamna polykaly dříví, jako kdyby měly celej podzim hlad. Místo z lesa, z kterýho zbylo pár pařezů a malej křivej smrček, na kterej zloději zapomněli, jsem vozil dříví z nedaleký stavby dálnice. Bylo ho kolem hodně rozházenýho. Kornelie odjela do Prahy. Můj nevlastní bratr Robert si vymejšlel pořád nějaký nový problémy. Ale hlavně to dělala ta jeho rozmazlená Zuzana. Starej Přenosil přines‘ telegram: „Teto Kornelie, přijeď hlídat Ríšu. Musíme oba na školení naší „dýrerské“ skupiny Voňavka pro každého. Zdraví Robert a Zuzana.“
Kornelie nadávala, ale odjela a na stole ležel lístek:
„Jela jsem. Zase přijedu. Kup si chleba. Nakrm králíky slepice a kozy. Vajíčka máš ve špajzu. Nechoď do hospody! Tvoje Konča.“
Přečetl jsem ten dopis a skočil jsem do postele. Převaloval jsem se a chumlal pod peřinu. Člověk může mít ženskou rád, ale potřebuje občas samotu. Přiložil jsem do kamen a přemejšlel, že ke štěstí stačí trochu jídla v bachoru, rozpálený kamna a ten krásnej pohled z okna na vánici, která připomínala, že se blížeji Vánoce. I když ještě nebyly, vzal jsem komeníčka a dal ho na kamna. Byla to taková posvátná vůně, která mi připomínala, že nás tu asi někdo stvořil a určitě měl jiný představy o tom, jak se k sobě budeme chovat. Kolem dvanáctý mě vzbudila zima. Odkopal jsem se a v kamnech vyhaslo. Byl jsem rád, že je Kornelie pryč. Ne, že bych jí měl po krk, ale když jsou dva pořád spolu, tak se hádají a nejhorší je, když se mlčí. Taky si můžou dělat naschvály. Umyl jsem si oči, navlík kožich z berana, vzal si pletený palcovky a vyrazil jsem k hospodě. Za kulečníkem seděla parta vožungrů.
„Á, proutkař,“ volal na mě Mašek a snažil se vytáhnout z dřevěný nohy skobu, kterou mu tam nabil ze srandy kovář Landa. Ženíšek, Vitouš a Klimeš se chechtali, jako by to byla velká legrace.
„Pojď se posadit, sousede,“ zval mě Klimeš a přistrkoval mi židli, „copak, stará tě pustila?“
„Není doma,“ přiznal jsem, „jela hlídat nevlastního synovce.“
Poručil jsem si u Knotka pivo a malej rum. Knotek utřel sklenici zástěrou, která byla špinavá jako rohožka po dešti a šklebil se:
„Emane, nechceš ohřejváček?“
Kumpáni se smáli. Byli v takový tý náladě, kdy se směje člověk všemu. On ten smích je jako dědictví lidoopů. Schválně jsem mlčel. Nač otvírat hubu, když z ní vyjdou hlouposti. Nade mnou visela cedulka: KDO PIJE MÁLO, ŠIDÍ SE, KDO PIJE HODNĚ, STYDÍ SE. Když jsem vypil čtyři piva a čtyři rumy, který zaplatil Šaloun, kterej mi dělal televizní anténu na záchod, poznal jsem, že alkohol není dobrej rádce. Začalo se mi všechno okolo líbit. Kamna hicovaly, dřevo praskalo a vuřty s cibulí byly dobře proležený. Hospoda se pomalu zaplnila. Vánice žene lidi k sobě. Hledaji lidský teplo. Mladí hráli v koutě pod jelenem krabičky o piva. Seděl jsem pod obrazem místní fotbalový jedenáctky. Plný stěny vlajek klubů. Byla to pýcha hostinskýho Knotka. Fotbalu rozuměl, ale horší to bylo s počtama. Kolikrát mně dal míň peněz zpátky než měl.
Otevřely se dveře, dovnitř vletěl závan sněhový patálie a dveře zakryla povědomá postava. Hned jsem ho nepoznal. Bylo to asi tím, že jsem víc vypil. Sedl si ke stolu a poručil si grog a viržínko. Dýmal, plival a kolem dokola se nesl ohavnej pach. Nemám rád viržínka. Můj děda je kouřil a pohlavkoval mě. Proto mi vždycky připomněly ty viržínka ty pohlavky.
„Copak tu děláš, Tibore?“ oslovil ho agronom Ječmen od kulečníku.
„Ale, byl jsem se podívat u starýho Pikarta na ten jeho mercedes. Můj kluk mě otravuje, že ho chce. Je celej divokej do veteránů.“
Už jsem věděl, kdo to je. Janda! Nevím, co mě to napadlo. Vstal jsem a řekl:
„Klid, sousedé!“
Okamžitě nastalo ticho, protože všichni byli překvapený. Já jsem na veřejnosti nikdy moc nemluvil. Ukázal jsem na Jandu:
„Tohle je Tibor Janda! Z Ratolůstek! Měl starou, šedivou, ochrnutou babičku!“
Mládež přestala cvrnkat krabičky a nadšeně tleskala. Povzbudilo mě to a tak jsem zvýšil hlas:
„Dobrej večír,“ pozdravil jsem Jandu.
„Dobrej,“ zakoktal nejistě.
„Tenhle vykutálenej Janda mně prodal za sto padesát korun skříň!“
„Hurá, ať žije skříň!“ přerušil mě povaleč Ženíšek.
„Tu skříň jsem ale musel za dva dny spálit, protože měla nájemníky. Šváby a štěnice!“
Hospoda propukla v řehot a některý pískali. Tibor Janda, kterej měl už několikrát podmínku za rvačky vstal a podkopl mi židli. Zalehl mě na zemi a dusil.
„Pomóc,“ zakřičel jsem a Tumlovičtí mě nedali.
Tibor Janda vyletěl oknem do závěje a jeho klobouček se štětkou za ním.
„Platit nemusíš,“ křičel za ním Knotek, „připočítám to Rákosovi.“
Tibor Janda se ale nevzdal. Měl tvrdou náturu. Byl na vojně kaprálem u přepadovejch jednotek. Do okna vletěly ledový koule, který mu pomáhal dělat za viržínko Tonda, vnuk starýho Ženíška. Druhá koule zasáhla barevnou televizi, chloubu a skvost Knotka, kterej ji leštil každej den flanelem. Další koule zasáhla starou Knotkovou, která si v kuchyni upravovala černej podvazek, aby to viděl Pazdera. Spálila si leknutím loket o rozpálenou cibulku.
„Na něj, občané!“ zařval Pazdera a vyřítil se s kulečníkovým tágem ven do vánice. Vitouš dal prchajícímu Jandovi stoličku. Chvíli balancoval a pak dopadl na klouzačku a zastavil se dole u poštovního úřadu. Starej Ženíšek zpohlavkoval Tondu a řval, že má mezi vlastní krví zrádce.
„Jen si vzpomeň, co si dělal za ruský okupace,“ řval vnuk Tonda.
Knotek doběhl celej zasněženej k ležícímu Jandovi.
„Není mrtvej?“ zeptal jsem se.
„Neni,“ lítostivě odpověděl Knotek.
„Mohl by nastydnout,“ připomněl jsem.
„To je pravda,“ mumlal Knotek, ale má stará si spálila loket a poškodil barevnou televizi!“
Kde se vzal nebylo jasný, ale objevil se policajt Kučírek. Když se vyptal a dozvěděl příčinu rvačky a hluku, nařídil, aby Jandu opřeli o zeď a zavolali veterináře Jiskru.
„Proč veterináře?“ nechápal Knotek.
„Protože je ožralej jako zvíře.“
„Zvířata nepijou,“ řekl jsem policajtovi Kučírkovi.
„Tak proč upadnul?“
Vitouš přiznal:
„Prosím, já mu dal stoličku, ale on si začal. Kouloval nás ledovkama!“
„A moje stará si spálila loket o rozpálenou cibulku,“ žaloval Knotek. Každej něco mlel a zatím vánice utichla. Kučírek se otočil na mě:
„Helejte se Rákos, vy vypadáte střízlivej, jak to bylo?“
„Je to kvůli švábům,“ řekl jsem.
Kučírek se rozhlídl a když viděl, že všichni kejvaji, už se neptal. Já bych mu asi víc neřek‘, protože nejsem udavač.
„Musíme ho odnést do hospody a dát ho do tepla. Jsme lidi. Třísknul se do hlavy a má otřes mozku. Je ve stavu hlubokýho bezvědomí!“
Z okna služebního bytu vykoukl pošťák Přenosil a řekl Kučírkovi:
„Není, protože utekl! Helejte se, jak peláší k Ratolůstkám!“
Opravdu. Janda běžel a ani jinak nemohl. Klouzačka vedla až k rybníku. Kučírek uzavřel vlídným slovem:
„Nakonec každá selská bouře končí, dostal za vyučenou. A vy, občaní, jste chránili rodnou vesnici! Pípo, jdi roztočit korbely! Nějak mi na tý poušti vyschlo!“
Tu poslední větu o poušti říkal celý roky. Jeho táta zmizel před mnoha léty na Sahaře, když tam stavěl beduínům pivovar. V hospodě vládla klidná a sváteční nálada.
„Lidská moudrost zvítězila,“ deklamoval referent Krtička, který v rohu upíjel svou milovanou gorbačovskou vodku.
Ten klid netrval dlouho. U hospody zastavily obrovský sáně tažený koňma a z nich vyskákali nejlíp rostlý mládencí z Ratolůstek. Vedli je Libor a Tibor Jandovic. Dík překvapení měli převahu. Já byl schovanej pod kulečníkem. Mně bylo dobře. Horší to bylo nade mnou. Ratolůstky jasně vyhrávaly.
„Moment překvapení sehrál svou dějinnou úlohu,“ křičel Krtička do té doby, než ho přehodil junák z Ratolůstek přes výčep do kuchyně.
Podrazil Pazderu, kterej zrovna upravoval černej podvazek paní hostinský Knotkový. Pazdera, když viděl, že za ním vběhnul Libor Janda, uprchl oknem záchodku. Okenní rám mu zůstal na těle.
„Hele, zarámovanej vůl, to jsem ještě, klucí neviděl!“ divil se Břéťa Pikartů, kterej s ostatníma klukama sledoval bitvu u okna.
Hostinská vzala boj do svejch tučnejch rukou. Rozpálenej omastek skončil boj. Starej Vitouš, bejvalej zápasník a nosič pytlů v družstvu, přesnejma chvatama likvidoval budoucnost Ratolůstek. Policajt Kučírek pomocí chvatů džijujitsu si sám sobě nalomil palec na levý ruce. Vylezl jsem zpod kulečníku. Akorát do rány Tiborovi Jandovi. Probudil jsem se na kulečníku. Agronom Ječmen mi lil do krku Becherovku a Mařka Šafránková dělala sukní průvan.
„Nic to není, sousedé,“ smál jsem se. Už jsem v pořádku.“
Knotek mi beze slova nastavil zrcadlo. Nebyl jsem to já. Ze zrcadla se na mě koukal divnej opuchlej chlap s modrejma monoklama pod očima.
„Jako od inkoustu,“ zašeptal jsem.
Řezník Kocián mě opravil:
„Né, od podpatků!“
Ukázal na svý zutý kozačky, který mu Janda sundal v boji.
„Kde jsou?“ zeptal jsem se ustrašeně a každej věděl, koho myslím.
„Koně se splašili, sáňky převrhly a Ratolůstkáři šli pěšky,“ vysvětlil Kučírek.
Knotek mi pověsil na krk věnec vuřtů.
„To je bolestný,“ zachechtal se.
Právě když jsem si chtěl ťuknout na vítězství panákem rumu, ozvalo se od dveří:
„Emane, zaplať a sypej domu. Já ti něco vysvětlím!“
Kornelie stála ve dveřích a zděšeně se dívala na muj modrej obličej.
„Hned si umej tu čmáraninu z pusy!“ křičela.
Hospoda propukla v jásot. Šel jsem za ní beze slova. Motal jsem se. Chtěla mě umejt nasliněným kapesníkem modrý pod očima a tak poznala, že to čmáranina neni. Na klouzačce uklouzla a kousla se do jazyku. Mlčela až domů. Zatopil jsem a uvařil Kornelii čaj. Ohřál jsem vuřty a Klimešová mi půjčila kousek chleba. Kornelii to usmířilo a začala mě litovat.
„Co se ti stalo, Emane?“ ptala se účastně.
„Kocián otevřel prudce dveře a rovnou do mýho obličeje. Náhoda!“ lhal jsem.
Kornelie pojídala šestej vuřt a potutelně na mě hleděla.
„Ženíškovic kluk tvrdil, že jsi byl schovanej pod kulečníkem a že to bylo kvůli švábům.“
Mlčel jsem. Za chvíli jsem se opatrně zeptal:
„Proč jsi se vrátila?“
Kornelie se vysmrkala: 
„Když jsem dojela do tý Prahy, ta zmalovaná Zuzana mi řekla, že Ríša jel autobusem k nám. Že se mu u nás líbí.“ „A co tys jí řekla?“
Kornelie si zamnula ruce:
„Co bych řekla. Dali mi tři stovky a jsem zase tady. Aspoň tě uhlídám abys nepil a nepral se.“
Právě jsem se chtěl zeptat, kde ten neposlušnej harant je, když se ozvalo z půdy:
„Teta, nalej ubohýmu synovci šálek čaje a přidej vuřtíčka s kremžskou hořčicí.“
Ríša sestupoval po schodech a za ním, v tom jeho kutlochu, řval magnetofon nějakou pitominu. Ríša dal Kornelii pusu, pohladil ji po vlasech a ta se jen rozplývala. Jakoby jí ubylo let. Mně podal ruku a obejmul mě. Vztek se ze mě ztratil úplně. Kornelie i já jsme oba najednou pohlédli nahoru na schody.
„Dobrý večer, pane Rákos, dobrý večer, paní Rákosová,“ mňoukala Žofinka Pikartová.
Bylo už půl dvanáctý a tak jsem koukal na naší rozšířenou rodinu jako jelen. „Nekoukej,“ pobídla mě Kornelie, „a dej tam ještě vuřtíky!“
Bylo mi divný, že si nevšímli mejch modrejch modřin. Ukázal jsem na ně a Ríša se usmál:
„Strejdo Emánku, to je tvoje věc, jak se líčíš.“
„Docela vám to sluší,“ připojila se sladce Žofinka.
Vyprávěli jsme si u čaje a bylo nám docela dobře. Žofinka se občas bavila s Ríšou anglicky a tak jsem jim řek’:
„Nechte toho, my vám nerozumíme. Taky byste nám mohli nadávat!“
„Tobě a tobě, ukázal na nás Ríša, „nikdy!“
Chtěl jsem taky něčím přispět k zábavě a tak jsem vyprávěl, co jsem viděl na záchodě v hospodě za novej nápis. - Pamatuj, že ruka, která vajgly z mísy vybírá, ti stejnou rukou pivo nalívá.-
Všichni se smáli a Ríša řekl Žofince:
„Vole, tomu říkám konkrétní poézie.“
Dostal od Kornelie konkrétní pohlavek a šel spát. Žofinku odvedla domů. Bylo to k neuvěření, ale nelhala.
Pikart řekl vlídně:
„My jí dneska dovolili, aby byla u vás dýl, když přijel ten její z Prahy.“
Byli jsme z toho s ženou tak překvapený, že jsme usnuli až kolem druhý hodiny.
Pokračování...
Předcházející díly najdete zde |
