Slovo senior vyznívá téměř cizokrajně. My v Česku říkáme: důchodce neboli penzista. Důvodem tohoto označení je věk.
Uplynulé roky, prožité šťastně, ve starostech, v lásce, se smůlou i štěstím, s nadějí, s nemocemi, v měnících se režimech, a pokaždé s obavami. Jistota ke slovu Život nepatří. Možná, že bychom byli s jistotou nešťastni, ačkoli po ní kolikráte toužíme. Pomyslná jistota člověka uspává, zastavuje a místo abychom se dávali člověčí cestou plnou výmolů, krásných zážitků, proher i výher, utápěli bychom se asi v zápecní jistotě.
„Jednou jsi dole, jednou nahoře…“ Píseň pánů Voskovce a Wericha nelhala a nelže. Snad jen v tom, že mnozí jsou jen pořád dole a k výšinám se nedostanou. To neznamená, že to místo nahoře oplývá štěstím. Jdeme tou krátkou cestou k horizontu a zdá se nám, že hodiny běží rychleji a rychleji. Přibývá chorob, ubývá přátel, přibývá holí, ubývá dálek, a nestačíme chápat záplavu nových, prý moderních věcí: počítače, cizojazyčné názvy, - rodná řeč je plná nepochopitelných slov, mění se ulice, politika, - jen člověk stárne stejně rychle a trvale.

Neběduji! Berme to s nadhledem. To, co nás nyní souží a plní mysl, čeká každého, kdo přijde po nás a nyní nás míjí svižným krokem.
Je smutně legrační nadávat na zkaženou mládež. Vše, co tu užívá, je dílem minulých generací, tedy i nás. Přejme dětem a vnukům, aby měli dobrý život, aby se nevzdávali na té cestě, která je podobná té naší.
Chovejme se tak, aby na nás nevzpomínali jako na žlučovité škarohlídy, nerudné dědy a babky. Nečeká je žádná „procházka růžovým sadem“. My máme vrásky, zkušenosti, leccos nás trápí, ale naše srdce jsou stále mladá. Jen mysl nám stárne a zapomínáme, jací jsme byli.
Káráním, neustálým rádcovstvím, spíláním, zdůrazňováním – že my jsme byli lepší, ušlechtilejší, morálnější… nelžeme si. Za dobu našich životů byly diktatury, okupace, udavači, války, a my? Museli jsme šlapat v řadě a nadávat „za vrátky“.
Nejsem jiný. Občas zapomenu na rozum a rozčiluji se, radím, poučuji ve snaze pomoci svým dětem a vnoučkům. Vím, že jsme kolikráte nevlídní a zaujatí z lásky k těm, které milujeme, ale v té chvíli si uvědomím, že je to také z důvodů bezmoci zastavit ten neúprosný čas. Je to hořkost nad neodvratným koncem mládí, nad ztrátou sil. Nemoci, které se k nám s příchodem podzimu stěhují, nám na náladě nepřidávají.
Nejtěžší je být přísný, ale spravedlivý! Nehledám jen špatnost ve všem a v každém. Snažím se nalézt příčinu. Pokouším se dívat na okolní Svět jako na divadlo, kde už nehrajeme hlavní roli ve hře Život, pro kterou jsme všichni bez rozdílu psali scénář.
Pokaždé, když podlehnu emocím a barvím své kázání chmurnou barvou, vzpomenu si, co čeká asi mladou generaci v budoucnosti a sevře se mi srdce.
Buďme na sebe vlídní. Pomáhejme a neubližujme. Kyselé okurky jsou dobré na kocovinu. Ale když je kyselý člověk, kocovina trvá stále.

/Josef Fousek, táta, děda, - nar. 12. 3. 1939/

Redakce Pozitivních novin upozorňuje, že je opět vysílán pořad Nedělní jitra Josefa Fouska.
Nejbližší termín je 19.srpna 2007 od 5,00 do 8,00 hod. na stanici Český rozhlas 2 – Praha.