Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (10)

Rubrika: Publicistika – Fouskův svět

 CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL  (10)
„To, co uplynulo, se nedá vrátit. Proto píši, abych alespoň na chvíli vzkřísil vzpomínky.“

Cesty Prahou – Noc u hracích automatů – Pan Dráb – Výčitky – Rozostřený svět

Pokaždé, když naskočí motor auta, jsem překvapen, že se něco velkého stalo. Technika je pro mne nepochopitelná věc. Více než Rubikova kostka a nebo naše soudnictví. Také mne fascinuje, že naše Země visí ve vzduchu obklopena stratosférou a že my, lidé, žijeme a chodíme díky narození a zemské přitažlivosti.

Ujíždím k Praze okolo Lidic, vnořuji se, či spíše se vecpávám do kolony čadících automobilových konzerv a ignoruji mobil, který oznamuje, že někdo něco chce.
Jsme spojeni technikou, přátelstvím, společnými zájmy, prací a snahou o přežití. Peněžní hon nás rozděluje. Auto je cestovní zpovědnice. Vzpomínáme-li, je naše pozornost menší. Je to chyba, která by neměla mít místo v džungli, kde je potřeba pozornosti k přežití v bludišti značek a reklam a v setkáních se šílenými hlupáky, kteří by neměli jezdit ani na koloběžkách. A za vzpomínky platíme daň.

Mám rád metro. Nelituji za něj peněz. Dopraví mne kamkoli, pohodlně a rychle. Ale stále se bojím, aby naproti, pod zemí, nevyjel omylem jiný vlak. Ten pocit strachu mám ve všech dopravních prostředcích. Srazil jsem se před dvěma roky na klidné rovné lesní pěšině, široké a bezkonfliktní, s jiným použivatelem bicyklu. Díval jsem se do korun stromů a poslouchal jsem zpěv ptáčků. Spadli jsme tvrdě. Můj kolega z havárie vstal první a pronesl větu, kterou jsem nepochopil:
„Ty ústavy by měl stát pořádně hlídat!“ Opucoval si jehličí, odplivl si a odcházel vedouce své kolo vedle sebe. Začal jsem uvažovat o příčině a vině. Proč se mi nevyhnul? Měl místa dost! Mohl to klidně zavinit on. Díval se třeba dolů na cestu, já vzhůru, a naše zraky nesledovaly pěšinu. Možná také, že to byla vina společná.
A já vůl, když jsem spadl na zem, tak jsem křičel:
„Promiňte, omlouvám se! Zamyslel jsem se.“ Ten jeho výrok o ústavech byl příliš. Zpočátku, otřesen pádem, domníval jsem se, že se zajímá o práva, o naší státní ústavu.
„Pokládal tě za cvoka, který vajchnul z ústavu!“ poznamenal Franta, který nedaleko sbíral dříví.
Toho cyklistu jsem potkal asi za čtrnáct dní před kladenským divadlem. Seděl na schodech, na sobě cyklistický oděv, rukavičky, a na kolenou mu ležela krásná přilba. Pozdravil jsem. Usmál se. Přátelsky jsem prohodil:
„To byla legrační srážka, že?“ Díval se mi do očí a zcela bez jakéhokoli vznětu odpověděl:
„Já se nikdy s nikým nesrazil! Já jezdit na kole umím!“
Polkl jsem a nevěda co říct, odcházel jsem směrem k Okresní hygienické stanici.
Syn Tomáš mne už čekal. Oznamoval mi, že Mladý svět už nebude uveřejňovat mé fejetony. Honorářů mi dali polovic. Vzpomínal jsem. V „tamtom“ komunistickém režimu, prohlásila jistá paní šéfredaktorka (dej jí Pán Bůh soudružský mír), že Fouskovy epigramy do jejího Mlaďáku nikdy! Miloslav Šimek se marně pokoušel dámu obměkčit. Kdyby existovala pošta do Nebe, poslal bych té ostražité paní své knihy epigramů. Změnil se tu trochu svět, ač některé redakce zůstaly.
„Chápej, Pepíku,“ říkal mi Áťa Vrtiška v noci, uprostřed hracích automatů, kde měl službu, „nikdo si s tebou nebude pálit prsty a ubírat ze svého platu. Jsi kolečko, které nebulvárně narušuje stroj! Děláš poruchy!“ Bylo krátce po půlnoci. Áťa, starý tramp a dítě z trampské rodiny, kouřil svou dvacátou zakázanou cigaretu (kardiak jako já). Popíjeli jsme kávu. Moderátor Odlesků osadních ohňů na Country rádiu, bývalý hostinský slavné trampské hospody CHICAGO, nyní zaměstnanec herny. Není lehké sehnat práci. A není lehké mít práci. Myslel jsem na jeho cévy spravené angioplastikou. Z venku blikala zářivka, modravá a neurčitá, jak oči lehké holky. Naproti v hospodě Na zastávce někdo zatáhl roletu.
Byli jsme v herně sami. „Dneska nejsou peníze. Je dva dny před platem!“ říkal Áťa. Vyprávěl jsem o vystoupení v CI5, klubu na Smíchově. Ani jsem se nezmínil, že v herně byla se mnou moje žena. „Fousek se nešetřil,“ trochu žalovala, „přidával skoro hodinu.“
„Pepik se nesmí šetřit,“ smál se Áťa, „jeho hnacím motorem je práce!“
Měl pravdu. Patřím mezi lidi, kteří nikdy nebudou důchodci. Je jedno, jestli já dědek zpívám, vyprávím lidem, nebo zda jiný dědek jezdí s kočárkem, sbírá papír a hadry z popelnic. Všechno, co má smysl je práce. A může být i práce beze smyslu. Té se bojím. Třicet metrů odtud byly kulisy mého mládí.
Naproti hostinci, který se mihotal v nočním mrholení, tak trochu uhlopříčně, šejdrem, stál dům, v němž bývalo řeznictví pana Drába. Tady jsem před lety ohrozil příslušníka Sboru národní bezpečnosti, esenbáka pana Ziku.
Můj táta, přesvědčený (téměř až do smrti) bolševik, mi říkával:
„Pan Dráb není žádnej velkouzenář! Je malouzenář. Měří sotva sto šedesát pět centimetrů!“
Když jsem pana Drába pozdravil, „dobrý den, pane velkouzenáři!“, napomínal mě vlídně:
„Pepíčku, já jsem jen řezník!“
Druhý den jsem pana Drába pozdravil:
„Dobrý den, soudruhu řezníku!“
Podíval se na mne, na bříšku si žmoulal zástěru, obrátil se, vešel do krámu a v okamžiku se vrátil:
„Vezmi si, Pepíčku, a říkej mi – pane Drábe!“ S koňskou sekanou jsem odešel do nedalekého průjezdu a hltavě jsem jedl. Ještě se z ní kouřilo. Nemusel jsem se dělit. Kluci mne neviděli. Jen pan Kocián, herec kladenského divadla, mne přistihl a řekl:
„Pepánku, ať tě papů neudusí!“ Potom mne pohladil. Pan Kocián nás kluky měl rád.
V Austrálii jsem si na pana Drába vzpomněl na ranči mezi Melbourne a Sydney. Jezdili jsme tam jedno odpoledne se Slávkem Šimkem a Jiřím Krampolem na koních. Když jsem pohlédl do očí těchto vznešených sluhů lidí, uvědomil jsem si, že jsem možná jednoho koně za svůj život snědl proměněného v sekanou pana Drába. Už koňskou sekanou nejím. Možná, abych napravil svůj hřích napsal jsem píseň Oči koní, kterou zhudebnil a zpívá Petr Spálený.
Stále mne pronásleduje pocit viny, že s chutí pojídám živé tvory změněné ve svíčkovou, bifteky, guláše a salámy.
Po každém dobrém setkání s lidmi planu nadšením. Druhý den euforie opadne a jsem opět ve víru pochyb. Někdo řekl, že pochybování o sobě je nejlepším lékem na chronickou ješitnost. Určitě je to pravda, a to ve všech oborech lidské činnosti. Mnozí předstíráme skromnost a nad postelí nám visí zarámovaný Napoleon Bonaparte.
Hned vedle Hracího baru stojí starý dům rodiny Harapádových. Pamatuje podnájemníky Bechnerovi, kam jsem chodil jako kluk. Měli dva syny Bohouše a Václava. Sedávali jsme kolem stolu, hráli jsme remy a pili pivo s rumem. Nebylo mi ještě čtrnáct let. Ten rum jsme si dávali do piva tajně. Pan Bechner byl často opilý, seděl u kamen a neustále přikládal uhlí. Pokaždé, když přiložil lopatku černého uhlí, tiše jsme zahoukali a Bohouš zakřičel: „Kladno – Praha – Nučice!“
Pan Bechner měl vyhublou, úzkou tvář a byl ohnutý jako přetížený stromek. Seděl shrbeně a nikdy nespadl ze stoličky. Stále jej vidím s cigárkem, v béžových podvlékačkách a v kabátku od pyžama.
Nezajímal se mimo piva o nic. Politika jej míjela a nikdy jsme nepřišli na to, co ho vlastně zajímá. Ptali jsme se ho, čím chtěl být v mládí. Neodpověděl, vhodil cigárko do uhláku, a odšoural se do pokoje. To jsme zkusili několikrát a potom jsme přestali. Pochopili jsme, že ho ta otázka trápí. Paní Bechnerová, maminka Bohouše a Václava, byla oddanou soudružkou a ctitelkou kladenských rudých tradic. Tak jako můj otec a všichni ti, kteří k nám chodili. Moje tetička Marie byla velkou kamarádkou paní Bechnerové. Můj život do čtrnácti let byl prosycen setkáními se soudruhy. Veliká slova jako Stalin, Lenin, Marx, Engels, Zápotocký, Gottwald, byla na jídelním talíři v kantýně mé nezralé duše. Recitoval jsem pokrokové básně opěvující tvrdou pěst dělnické třídy a Bechnerka, jak jsme ji říkali, tvrdila, že kdyby bylo takových pionýrů jako já více, byl by na světě mír.
„Škoda, že tě neslyšel soudruh Stalin,“ říkala zasněně, „určitě by tě pochválil!“
Kvůli paní Bechnerové a mojí tetě Marii, jsem se naučil báseň jejich milovaného básníka Pavla Kohouta. Když jsem recitoval měly obě slzy v očích. Moji zlomyslní kamarádi se sázeli o pivo, která začne brečet dřív. Nejraději měly Traktorovou častušku, kterou jsem dostal od soudružky učitelky.

Traktory, traktory,
i vy, traktoristé,
údernické prapory
zasloužili byste!

Pan farář hned ráno kázal:
„Přišla na nás mravní zkáza,
konec boží naděje!“
Místní statkář k tomu dodal,
že se čeká velká voda,
slintavka a kurděje.
Traktory, traktory
– svatá pravda jistá ďáblovy jsou výtvory,
dílo ancikrista!

Dneska u nás mladí, staří,
ženy, děti, výměnkáři
– a děvčata nejvíce –
bombardují ministerstva,
aby u nás byla zčerstva
traktorová stanice!


Už tenkrát jsem byl exhibicionista. Když jsem viděl úspěch, učil jsem se další básně, abych dojal své posluchače. Později jsem recitoval tyto revoluční básně proletářské poezie v hospodách. Nikdo nikdy asi nevěděl, jestli si dělám legraci, nebo je prožívám. Přesto jsem měl paní Bechnerovou i svoji tetu Marii rád. Někdy jsem si vyčítal, že jim hraji komedii. Obě měly v sobě ideály, že bude beztřídní, nezkažený, spravedlivý svět. Tak jako mého tátu a mnoho dalších, je podvedly myšlenky „myslitelů“, kteří lákají dušičky a potom jsou z toho diktatury, kde se člověk promění v bezbrannou myš.
KOMUNISMUS šel hodně daleko od našich pubertálních a romantických dušiček. Hráli jsme si na drsné muže a v koutku se nám tetelila něha smíchaná s ostychem. Nevěděli jsme, že se lidé báli všech komunistů, kteří chtěli spasit svět. Nedovedl jsem si představit, že by lidé, které jsem potkával v ulici, mohli vést naši republiku. Ten dojem mám stále. Ti, co nadávají a vykřikují, že by udělali pořádek, kdyby dostali šanci, by proměnili stát ve velkou arénu, kde bychom se rvali o skývu chleba. Ovšem za zvuků optimistických písní.
V kamnech plápolal oheň. Pan Bechner dýmal cigáro ze špičky a paní Bechnerová nám dělala na plotně topinky. Byla neustále ustaraná. Měl jsem dojem, že roznáší propagační materiály strany a pozvánky na schůze ráda, neboť se zbavovala svého muže, který neustále popíjel, hleděl do plamenů kamen, a nikdy ji nepohladil. Možná, že kdyby měla lásku doma, vykašlala by se na lásku ke Straně. Dneska jsem přesvědčen, že fanatici jsou a nebo byli nemilovanými dětmi. Paní Bechnerová nám dala poslední sousta z kredence. Lakomá nikdy nebyla a na rozdávání toho neměla nikdy moc. Jindra Pichl nás vývojově předbíhal. Holky na něj „letěly“, a tak jsme ho ctili. V té době jsme věděli, že existuje Elvis a nosili jsme „maďary“, boty s podezdívkou, bílou bužírkou lemované, úzké roury a paťary, vyčesané vzhůru do kohouta. Tvářili jsme se zatraceně otráveně.

Moje maminka měla starosti s tátou. Buď byl na schůzi nebo s kumpány v hospodě. Nikdy mne ani mého bratra Bohouše neuhodil. Byly jsme děti válečné generace s parfémem pětačtyřicátého roku, s infekcí padesátých let, s vědomím dvouletky a pětiletek, ovíváni východním větrem rudých hesel, modrých košil svazáků – slyšeli jsme Kde domov můj, Kol Rusi veliké, Internacionálu, Ó zazni písni vznešená, Teď když máme, co jsme chtěli a Boháči chtí, aby vzplál války žár... Byli jsme vychováváni k nenávisti ke všemu, co je od Aše na západ.
Záměr se minul účinkem. Právě proto, že nám cpali do hlav rudé náplně, otáčeli jsme hlavy k Západu, k písním, které voněly dálkami a svobodou, kde nebyly drátěné zátarasy na hranicích. Rádio bylo poslem těch vzdálených světů.
A přesto jsme žili, ač si to protiřečí, šťastně. V náruči dobrodružství a asanační, dekadentní romantiky. Asanace, zmar, rozbité vagony, domy, tajemné konstrukce na kladenských haldách, uličky bez osvětlení, to vše mne okouzlovalo. Jako mnoho dalších, kteří hledali svět vonící minulostí.
Áťa vyprávěl Jarmile o zákaznících herny.
„Teď je tu ticho. Je dlouho po půlnoci. Jindy tu sedí a hrají, dokavaď mají v kapse poslední minci! Jsou to figurky podobné zlatokopům. Pořád čekají, že to zachrastí a ozvou se ty zvonivé tóny padajících peněz.“
Zaslechl jsem Jarmilu:
„Fousek tohle nehraje, ale kdyby začal, tak je s ním ámen. Všechno dělá naplno. Když kouřil, tak čtyřicet denně, když pil, tak rum z dvoudecovek, a teď je opatrnej. Někdy!“
Dělal jsem, že neslyším. Myslel jsem na svého dědečka Bohouše. Sto metrů od této herny pracoval u Stavby silnic. Asi byl skladníkem. Nevím. Někdy mi dal dvacetikorunu. Měl velký ostrý nos a připomínal mi inkvizitora. Díval se přísně. Za peníze, které mi dával, jsem kupoval cigarety.
„Pepíku, nekuř,“ říkával mi Karel Přenosil, syn našich sousedů v Divadelní ulici, „budeš slabej na plíce!“
Tenkrát jsem mu samozřejmě nevěřil. Mládí věří pouze sobě. V parku u divadla, v altánku, hrála občas hudba. Tam jsme kouřili cigárka a pili nejlacinější víno. Většinou Hořčák. Herec kladenského divadla, pan Mirko Erben, nás několikrát přistihl. Pokaždé se zastavil, nasál dým, odkašlal, pomlaskl a zašeptal: „Ó ta vůně blbejch kluků! Ó to krásné mládí!“ Nikdy na nás nežaloval. Jeho výrok jsme si pokaždé opakovali, když jsme si zapalovali cigarety. Používal jsem ten výrok ještě na vojně. Byl to nakažlivý citát. Kluci jej používali a nevěděli, že vznikl u kladenského divadla v padesátých létech.

Nerad vzpomínám na jeden den z minulosti. Blízko knihkupectví U Skalických bydlel s rodiči kluk Brandejských. Měl nervovou poruchu a při chůzi se kroutil. Už nevím, kdo z nás s tím začal. Soutěžili jsme, kdo ho nejlépe napodobí. Holky seděly na opěradlech lavičky a smály se jako blázni. Snažil jsem se být nejlepší. Ve chvíli, kdy jsem předváděl své figury, ozval se za mnou hlas:
„To je smutný! To je moc smutný! To dobrej člověk nedělá!“
Za mnou stál pan Brandejský a díval se na mne. Pamatuji si dodnes, že se mi udělalo hanbou špatně. Nedokázal jsem říci ani slovo. Pan Brandejský odcházel a za altánkem se k němu připojil jeho nemocný syn. Klátil se za ním jako loutka. Pan Brandejský ho držel jako dítě za ruku. Už nepamatuji, co jsme dělali, ale nálada byla špatná. Nikdy jsme už o tom nemluvili. Pokaždé, když jsem potkal pana Brandejského a jeho syna, sklopil jsem hlavu. Až po roce jsem se odvážil pozdravit. Pan Brandejský odpověděl a já měl velkou radost. Nepamatuji si, které holce jsem dal první pusu, ale okamžiky, kdy jsem ublížil, si pamatuji dodnes.
Odjížděli jsme od herny domů. Áťa Vrtiška mával za námi. Zůstával do rána v herním baru. Tam blikaly stroje, ve kterých byly tolik toužebné a mocné peníze. V Baráčkově ulici jsem zpomalil u opuštěné vily. V tomto domě mně pouštěl Jan Vyšín, kamarád z boxerského oddílu, první rokenroly Billa Haleyho. Otevřel láhev kořalky. V té sklenici byl had. Napil jsem se, abych dokázal, že jsem chlap. Oči hada se dívaly na mne. Zdálo se mi, že je živý. V roce 1960 jsem začal boxovat za Kladno v lehké střední váze. Měl jsem rok po vojně. Chtěl jsem být Mistrem republiky, snili jsme o Evropě. Honza, Bohouš, Karel, Pepik, Viktor. Nikomu z nás se nepovedl atak na první místa, ale sen jsme snili dál. Četli jsme prokleté básníky, poslouchali rokenroly a ráno jsme nastupovali do práce. V hutích, v dolech.
„Kam jedeš?“ vzkřikla Jarmila. Usmál jsem se: „Vzpomínková cesta! Jsme u bývalých kladenských lázní!“ Mlčela. Pochopila, že tuhle noc jedu po stopách odvátého mládí.
„Tady bydlela rodina Rysovic,“ ukazoval jsem těžko rozeznatelný dům na rohu proti lázním. Strýc Karel byl Jugoslávec, tetu Marii jsem už představil. Byla sestrou mého táty. Jarmila mlčela. Později říkala, že tušila téměř všechno, co jsem prožíval. Karel, Miroslav, Lubomír. Moji bratranci. Karel se na nás dívá z Nebeského penzionu, Mirek, slavný hokejista a fotbalista, se vrátil domů z Chicaga a občas vypijeme v kladenském baru Dalas malé pivo. Lubomír se toulá s Jaromírem Jágrem po Americe. Karla, nejstaršího z Rysů, jsem měl rád jako kritika svých písní a básní. Říkal mi pravdu, i když bolela, a občas pochválil. Prožil politické opojení a vystřízlivěl, obtěžkán zkušenostmi. Byl prvním porevolučním starostou města Kladna. Tedy po tak zvané Něžné revoluci. Jezdili jsme po okolních vesnicích a propagovali rodící se demokracii na vesnicích. Pod praporem Občanského fóra. Zpíval jsem, recitoval a kolikráte jsme sklidili ticho a nedůvěru. Úšklebky bolely nejvíc.
Herec kladenského divadla Jiří Wohanka říkal:
„Chlapci, jsme vlastně průkopníci a musíme učit i sami sebe.“ Karel Rys dodal:
„Otroci těžko naučí druhé otroky, jak se má svobodně žít!“
Inženýra Matičku, který chodil do školy s mým synem, a který s námi také jezdil, za několik let zastřelili před jeho bytem v kladenském sídlišti. Nikdo neví, kdo to udělal.
Nedaleko bývalého domova Rysových, za rohem v tiché uličce bydlí Vladimír Kolmistr. Byl vyobcován ze své rodné strany svými soudruhy po okupaci naší země spřátelenými vojsky. Býval Okresním tajemníkem a byl vysokým „zvířetem“ partaje. Klaněli se před ním, a když byl na indexu, báli se jej potkat. Soudruzi se mu obloukem vyhýbali. Setkali jsme se v tanečních v kulturním domě Sítná. Podali jsme si ruce a vyprávěli si o dětech, které chodily na výuku společenských tanců. Vladimír mi ukazoval na soudruhy a pány, kteří jej míjeli mlčky nebo s letmým tichým zašeptáním -ahóóój- a rychle mizeli v davu.
„Připadá mi to, jako by se tě báli!“ říkal jsem. Usmál se.
„Ti všichni se klaní jen těm, kteří vládnou. Jsou servilní, udávají, lísají se, ale když vycítí, že je někdo v nemilosti, utíkají, aby nebyli s osobou prokletou spatřeni.“
Takhle nějak mi to řekl ten bývalý silný muž, který stranil Dubčekovi a socialismu s lidskou tváří. Přiznám se, že jsem byl tou lidskou tváří také nadchnut, ačkoli jsem nebyl nikdy komunista. A bylo nás hodně. Byli jsme „děti“, které vítaly Jaro. Do té doby, než jsme se probudili a bylo u nás pět armád vedených atamany Ivany. Přišli dočasně na dvacet jedna let. Konsolidace zametla s vlastními soudruhy. Bohužel s celým národem. Když jsem se v osmdesátých létech vracel autobusem z divadla, setkávali jsme se. Vladimír, bývalý první tajemník OV KSČ stál vedle mne, držel se madla nad hlavou a já viděl jeho zrohovatělé ruce od dřiny. Lepil v té době lina na podlahy. Mluvil nahlas a všechno to, co se nesmělo říkat. Přiznám se, že jsem byl někdy rád, když jsme dojeli do Kladna. Musel jsem si dodávat odvahy, ale nikdy jsem se mu nevyhnul. Po něžné revoluci se stal poslancem. Tuším, že za Obrodu.
Ani nevím, jak jsem se rozjel. Jarmila mne nerušila. Blížilo se svítání. Lázně mne opět vrátily do pubertálních let. „Už tady projíždíme po druhé,“ ozvala se Jarmila.
V lázních jsem nalézal tajemné pole nekalých zájmů. Proč nekalých? Mladé dívky a ženy, pára, přítmí, nechtěně připravené doteky s bílými těly v plavkách. Společný den! To byl pro nás svátek. Polibky v zamčených šatnách a nepoznané pocity, které vháněly do tváří až omračující horkost. Moji rodiče mne nezvládali. Dělal jsem si, co jsem chtěl. Vysoká škola ulice. Maminka mne občas pořádně zfackovala, bila mne do tváří svými pěstičkami. Moc to nebolelo. Stál jsem v koutě a ani jsem se nehnul. Díval jsem se mamince drze do očí. Ani jsem neměl vztek. Vždy, když mne maminka bila, myslel jsem na holky, které jsme osahávali pod vodou. Holky pištěly, ale moc nás neodstrkovaly. Asi měly stejné pocity jako my.
Starší páni, kterým ženy nic neříkaly, s námi navazovali hovory a nabízeli drobné dárky. Jakmile jsme vstoupili do místnosti s horkým vzduchem nebo s párou, už byli za námi. Dívali se něžně a někteří z nich byli poeticky naladěni. Jeden obtloustlý pán, který neustále předstíral, že mu padají plavky, nám recitoval básně. Říkali jsme mu Majakovskij. Jednu jeho báseň jsem musel za pivo recitovat v hospodě Na zastávce.

Ptáčku, ptáčku, kde se skrýváš,
poleť ke mně z úkrytu,
celou noc tě budu žmoulat,
vzhůry vzlétneš v úsvitu.


Později, když někde zazněla píseň Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, okamžitě jsem se rozesmál a vzpomněl si na „Majakovského“, slizkého básníka z lázní. Můj starší kamarád Pedro tvrdil, že nejlepší jsou francouzské polibky. Přemluvil jsem Markétu z Bressona, aby šla se mnou do šatny a tam jsem se ji snažil políbit podle Pedrova návodu. Začala křičet a chtěla vyrazit dveře.
„To byl francouzskej polibek,“ vysvětloval jsem jí. Vytrhla se mi, otevřela dveře a křičela:
„Ty Francouzi, volíznul jsi mě jako naše prase v chlívku u babičky!“
Dlouho jsem pak do lázní nechodil. Pan lázeňský, který dohlížel na pořádek a občas masíroval naše těla za malý peníz, prohlásil, že kanci nemají přístup do veřejných lázní. Řekl mi to před klukama a já byl určitý čas vážený. Bylo mi čtrnáct let. Po vojně jsem potkal Markétu v Liberci,kde jsme boxovali. Poznala mne. Dívala se výsměšně. Nebylo to její vinou, ale v Liberci jsem boxoval nerozhodně. Přišla za mnou do šatny, a když jsem se jí podepsal na plakát, řekla hodně nahlas: „Mersí, Mesjé!“ Jen já věděl, proč to říká. Honza Vyšín pronesl:
„Vole, ta buchta tě měla za Francouze!“
V bývalém kladenském pivovaru se dávno pivo nevaří. Na místě třešňové aleje vyrostlo sídliště a nad ním v zatáčce, chřadne bývalé kino dětství – EPOCHA. Byl to biograf prvních velkých příběhů. BLEŠÁRNA, jsme to kino nazývali. Kino někdo koupil a zbyly z něj trosky. Maják vzpomínek zhasl.
V restauraci U MEISNERŮ, naproti troskám Epochy, jsem býval kdysi dost častým hostem. Teď tu bývám každým rokem hostem zrakově postižených. Je to takový malý dar těm, kteří slyší a skutečnosti pouze tuší. Staré Kročehlavy. Vždy mne dojmou bílé hole opřené o stoly, limonády před sebou, a nejisté pohledy slabých očí na rozostřený svět. V tom samém sále, kde jsem před čtyřiceti lety zvedal židle zubama a zpíval na dva akordy Žabí kvaknrol, recituji básně a mám radost, že malým skutkem vyplňuji tmavomodrý svět svých přátel.
Za necelé dva měsíce jsme seděli ve studiu Svobodné Evropy s Janem Kristoforim. Byli jsme hosty Yvonne Přenosilové. Yvonne mám rád. Říká, co si myslí, i když to občas zabolí. Vítala mne: „Dědku, ahoj, chtěla jsem tě slyšet! Je půlnoc a tak se nezlob, že ti volá baba!“ Vyprávěli jsme s Janem o knize, kterou vydalo nakladatelství ACADEMIA, Kristofóry – Fouskofóry. Opravdu musím sdělit, že jsem byl potěšen, že mohu Janovy kresby doprovodit svými epigramy a aforismy. Jan si něco v životě protrpěl. Sedm let v komunistickém lágru. Posluchači Svobodné Evropy občas zavolali, ptali se proč my dva atd. Ale ke konci vysílání zvedla Yvonne telefon. Volající byl z Kladna. Jeho hlas šel do etéru a samozřejmě k nám do studia.
„Pane Kristofóri, já si vaší knihu asi nikdy neprohlédnu. Jsem nevidomý. Ale přesto vám k ní gratuluju. Musíte být určitě hodný člověk, když jste si vybral Josefa Fouska, aby vám k ní napsal básně. Abych vám to vysvětlil, pan Fousek chodí mezi nás každej rok, mezi nevidomé, baví nás a nebere si žádný peníze. Já se vždycky těším, že přijde. Potom na to několik měsíců myslím a je mi dobře.“
Nějak jsme nemohli ve studiu promluvit. Yvonne se po chvíli ticha rozloučila za nás všechny s posluchači. Na chodbě nám řekla: „Pánové, větší odměnu, už dostat nemůžete.“

Oči koní

Rád se dívám do tmavých očí koní
A vnímám tu krásu víc než dřív
Dík šeptám těm kamarádům lidí
Do rozevlátých hřív

V těch očích vidím biče dostavníků
A slyším dusot kopyt rozháněných stád
Ctižádost žokejů a obchodníků
A někdy krutý pád

A jizvy od střepin šílených válečníků
Jezera potu pod bičem zachvění
A věrnou práci koní pro lidi pro člověka
Jen ticho odmění

Rád se dívám do plachých očí koní
A vnímám tu krásu víc než dřív
Dík šeptám těm kamarádům lidí
Do rozevlátých hřív

(hudba Petr Spálený, text J.F.)

Pokračování příště...

Josef Fousek
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL


Copyright © Josef Fousek 2002
V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE
jindrichkraus@volny.cz    www.pragoline.cz  

© Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE
web Josefa Fouska -  www.pepafousek.cz

Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 09. 02. 2010.