Dominika Hošková - Jiří Hošek: Jablko nepadá daleko od stromu

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Dominika Hošková

Dominika Hošková (nar. 1982) se v posledních letech přiřadila do české mladé interpretační špičky. Na violoncello začala hrát již ve čtyřech letech pod vedením svého otce. Hoška. Poté vystudovala pražskou konzervatoř ve třídě prof. Václava Jírovce a prof. Vladana Kočího.
Úspěšně se zúčastnila řady violoncellových soutěží, na základě anonymní nahrávky se probojovala mezi kandidáty mezinárodní violoncellové soutěže Pražské jaro 2000 a stala se nejmladší českou účastnicí této soutěže.
V roce 2002 získala jednu z hlavních cen na soutěži konzervatoří. Na jaře 2008 ukončila studia AMU v Praze pod otcovým vedením. Její interpretační kvality ocenila Nadace ČHF udělením stipendia pro nejúspěšnější studenty (v r. 2000 i 2002). Svoji interpretační vyspělost potvrdila již v šestnácti letech recitálem se závažným programem (Bach, Dvořák, Fauré, Saint-Saëns), sólově účinkovala v České televizi, absolvovala řadu koncertních vystoupení na hudebních festivalech doma i v zahraničí. Kritika oceňuje na její hře zejména svrchovanou techniku a oduševnělý výraz. Její současný sólový repertoár již dnes zahrnuje stěžejní skladby světové violoncellové literatury. Společně se svým otcem uvádějí skladby pro dvě violoncella na četných koncertech i na CD (Popper, Sluka, Haydn-Kraft).
Jiří Hošek

Jiří Hošek je pokládán za jednu z nejvýraznějších postav interpretačního umění současnosti. Hru na violonello studoval u Pravoslava Sádla na Konzervatoři v Praze a u prof. Miloše Sádla na Hudební fakultě AMU.
Své umění pak zdokonaloval ještě u prof. Bernarda Michelina při stáži na pařížské konzervatoři a letní akademii v Nice (1981). Jako stipendistu Českého hudebního fondu jej vedli Alexanr Večtomov a Josef Chuchro, absolvoval i Bartókův seminář v Szombathely.
Zúčastnil se 10 mezinárodních soutěží, v nichž byl oceněn mj. jako finalista Casalsovy soutěže v Budapešti, diplomy Bachovy soutěže v Lipsku a dvou Čajkovkého soutěží v Moskvě 1978 a 1982.
Stal se laureátem mezinárodní violoncellové soutěže Pražské jaro 1980. Řadu dalších cen a diplomů získal v domácích interpretačních soutěžích (absolutní vítězství v interpretační soutěži ČSR 1980).
Od studentských let pravidelně koncertuje doma i v řadě evropských zemí, nahrává pro rozhlas i na CD - nejen jednotlivá slavná díla violoncellové literatury, ale i významné souborné nahrávky (Prokofjev), soubory židovské hudby a komplet děl Antonína Krafta, Davida Poppera či soudobých českých autorů. V roce 1999 nahrál na CD oba violoncellové koncerty Bohuslava Martinů. Pozoruhodně se uplatnil jako sólista i zanícený vykladač v televizních pořadech o Antonínu Kraftovi, Davidu Popperovi a o Mikuláši Kraftovi, z jejichž tvorby některé skladby i rekonstruoval a oživil.
Má velmi bohatý repertoár od hudby barokní až po dnešek a je vůbec mnohostranným hudebníkem: byl koncertním mistrem Symfonického orchestru Českého rozhlasu (1991–1996), v současnosti je docentem Hudební fakulty AMU v Praze. Kritiky je ceněn zvláště pro brilantní techniku a oduševnělý výraz. Za propagaci Žižkova vyjádřenou zejména hudebním festivalem Nekonvenční žižkovský podzim, který založil a organizuje od roku 1997, byl zapsán v prosinci roku 1999 do knihy cti městské části Praha 3 a v roce 2000 vyhlášen „osobností Žižkova“.

Dominika HOŠKOVÁ

Na jaře skončila definitivně AMU v tátově třídě, má za sebou absolventský koncert a diplomovou práci. Zároveň taky ale nahrává s Plzeňskou filharmonií další díla Davida Poppera, vydatně koncertuje, chystá se na zahraniční studia… takže práce až nad hlavu.


•  Na jaké téma byla diplomka?
Židovské motivy ve violoncellové tvorbě, kam se dá zahrnout i ten David Popper a Izrael, kde jsem vloni byla, absolvovala jsem tam kurzy.

•  Takže tento zájem jste podědila po tátovi, který je známý nejen interpretací židovských autorů, ale také bádáním o nich, někdy až trochu detektivním, jak se dozvíme dál. Jak to ale přišlo od začátku, že jste začala hrát také na cello? Chtěla jste už jako dítě sama?
Já jsem si to ani nestačila uvědomit, že budu hrát na cello, protože už jako miminko mne dávali spát do cellového futrálu (smích). Takže já jsem v tom prostředí vyrůstala, táta doma cvičil, já jsem vlastně znala už jako dítě nazpaměť většinu skladeb cellového repertoáru, což byla výhoda.
Samozřejmě, že tatínek už odmala zkoumal, jestli mám na to hraní prstíčky. Ve třech letech jsem pak začala hrát na violu s bodcem.

•  A táta vás učil úplně odmala?
No ano, ale pak jsem musela do hudební školy – a to se mnou cvičila maminka, protože táta neměl čas a trpělivost. Samozřejmě se mi nechtělo hrát, ne že by mne to nebavilo, ale měla jsem i spoustu jiných zájmů. Ale zůstala jsem u toho. Asi v deseti mi začalo být líto, že neumím na klavír, ale pak mne to přešlo. Když jsem ho pak měla povinný na konzervatoři, už mne příliš nebavil.

•  Ale vy jste dvě, máte sestru…. Taky hraje na něco?
Sestra začínala rovněž na violoncello, ale pak začala hrát na bicí a věnuje se výtvarnému oboru. Teď ale se k cellu vrátila, hraje na elektrické. To je spíš taková ta veselá hudba.

•  A co období, že byste chtěla s muzikou úplně seknout – přišlo taky? Nebo třeba jít za každou cenu nějakou jinou cestou než táta radil? Oponovat, protestovat proti tradici?
Tak to ani ne, jenom v patnácti jsem měla takovou nejkritičtější dobu, kdy jsem se rozhodovala, co bych v životě dělala. Tehdy bylo otevřeno hudební gymnázium, moje sestřenice tam studovala, tak jsem se rozhodla, že tam půjdu na den otevřených dveří. Viděla jsem, že tam mají bazén, posilovnu – no a kvůli tomu – i když asi ne jenom, jsem tam chtěla jít. Musela jsem nacvičit během tří týdnů repertoár na zkoušky a ty jsem pak úspěšně absolvovala. Studovala jsem pod vedením profesora Mirko Škampy, jenže těch předmětů tam bylo požehnaně. Seděli jsme od rána do večera ve škole a o víkendech jsem doháněla, co jsem nestihla nacvičit. V té době jsem uvažovala o studiu medicíny, ale nakonec jsem se rozhodla, že to cello opravdu bude moje milované povolání, a protože jsem to studium a cvičení nezvládala dohromady, přešla jsem na konzervatoř, kde je větší prostor věnován hře na nástroj a méně se studuje to ostatní (smích).

•  Pak jste tedy pokračovala dál na HAMU a jako otec kdysi jste taky jela na studijní pobyt v Paříži. On na ni dodnes vzpomíná, ale vám se tam prý zas tak moc nelíbilo….
To nelze zjednodušeně říct, protože Paříž je nádherná, ale byla jsem tam poměrně krátkou dobu, dostala jsem se k jinému profesorovi než jsem původně chtěla a začali jsme si lépe rozumět vlastně až ke konci pobytu. Ono to souznění s pedagogem vždy chvilku trvá… Ale měla jsem tam pár úžasných zážitků – například když jsme měli povinnou orchestrální hru. V životě jsem se s tak úžasným přístupem nesetkala, byl tam i světově proslulý dirigent. Vůbec na té škole byl skvělý přístup ke studentům, ale chtělo by to tam být delší dobu, abych to mohla lépe zhodnotit.

•  Zato jste byla už víckrát v Izraeli, co vás tam tak láká?
Byla, několikrát, a ted´ od září dokonce studuji na Jeruzalémské akademii. Studovat tam bylo vlastně moje dlouholeté přání, za kterým jsem musela docela dlouho jít … Tamní atmosféra, téma mojí diplomky o židovské hudbě, zkrátka to všechno mne nesmírně zajímalo, jsem vlastně polovičkou duše v Izraeli.

•  Jak je to s tátou, ten v Izraeli byl?
Ne, nikdy. Nevím, možná má z toho trošku strach. U mne je to asi takový fenomén třetí generace, nebo jak se to dnes nazývá, která se vrací k židovství. Moje babička - tátova maminka - přežila holocaust.

•  Předpokládám, že to máte srovnané, když se židovské hudbě takhle intenzivně věnujete… Čím vás ta kultura a hudba oslovují?
Synagogální zpěv a právě to violoncello, jeho tenorový témbr, vyjadřují moje pocity, tedy to, co já právě v sobě řeším.

•  Nesetkáváte se někdy s tím, že by vám třeba pořadatelé, když hrajete židovské autory řekli – tohle nám tady nehrajte, my chceme jiný repertoár?
Ne, spíš naopak. Právě nyní jsem prostřednictvím izraelské ambasády dostala nabídku, když se tedy této hudbě věnuji. Současná izraelská hudba se tady totiž málo propaguje a téměř nehraje, takže nyní se mi naskytla možnost vybrat si nějaké izraelské autory a jejich skladby přímo z izraelského hudebního institutu, a ty pak byly věnovány Hudební fakultě AMU v Praze. Slavnostní předání se uskutečnilo v rámci mého absolventského koncertu jako významná společenská událost. Izraelská ambasáda mi již hodně pomohla dřív, když jsem cestovala na hudební kurzy.

•  A co vaše další parketa, dámské trio Ester, to jste založila vy?
V podstatě vzniklo z mého popudu v době, kdy jsem odjížděla na soutěž Davida Poppera do Budapešti a potřebovala jsem s sebou klavíristu. Zrovna tehdy jsem náhodou potkala svoji nynější klavírní partnerku Ester Godowskou, takže pak jsem se domluvily, že když už hrajeme spolu a docela nás to baví, proč nezaložit rovnou klavírní trio? To je taková ušlechtilá komorní sestava….Našly jsme původně výbornou houslistku, která pak odjela do Německa a už tam zůstala, takže došlo k první změně, teď koncertujeme s Annou Veverkovou. A pro trio jsme zvolily název Ester. Manažerem je můj táta, já jsem hlavní organizátorkou a „hnacím motorem“ takže koncerty domlouvám s ním. Získaly jsme už druhou cenu a zvláštní ocenění za nejlepší provedení díla Bohuslava Martinů na stejnojmenné soutěži. Rády bychom jely ještě na nějakou další soutěž, uvidíme… CD se zatím nechystá, to je těžké, oni ti všichni Dvořáci, Beethovenové a Martinů už jsou skvěle natočeni v mnoha světových verzích, chce to spíš sehnat nějaký dobrý originální repertoár, přijít s něčím novým, to je třeba promyslet.



•  To, že hrajete ve složení tří mladých dívek, je myslím docela výhoda… přinejmenším polovička publika má nejen co poslouchat, ale zároveň se i na co dívat. A není to moc obvyklé, že?
U nás existuje ještě několik dalších dámských seskupení např. trio Artemis, kde jsou také tři dámy, ale mnoho jich není. Je fakt, že v tomto směru to výhoda je.

•  Zažila jsem možná jednu z prubířských zkoušek vašeho tria. Během závěrečného festivalového koncertu Nekonvenčního žižkovského podzimu vloni, v aule Sladkovského gymnázia v Praze na Žižkově, kde je hned vedle kostel sv. Prokopa, přesně v šest bily zvony. A pěkně nahlas. Vy tři jste do toho v úplně jiném tempu hrály složitého Beethovena -a bez mrknutí oka. Úplně jsem trnula a bledla za vás, abyste tempo udržely…
Hrály jsme zrovna symbolicky Beethovenovo Geister trio, tedy „Trio duchů“ a dalo nám dost práce, aby nás zvony nerozhodily, na to vzpomínáme dodneška.
Ale na to musí být člověk připraven, když třeba zazvoní někomu v sále mobil – pořád se koncentrovat. Jenže tam ty hodiny opravdu bily HODNĚ dlouho, HODNĚ nahlas a HODNĚ mimo rytmus.

•  Kde byste si chtěla jednou v životě zahrát a s kým? A nebuďte při zemi – to se nemá.
No, člověk by měl mířit dost vysoko. Kdybych si měla přát, tak mým hudebním snem by byl třeba sólový koncert Carnegie Hall, nebo si zahrát s nějakým světovým orchestrem, třeba s takovou Izraelskou filharmonií, to bych byla šťastná. Je důležité mít před sebou nějaký významný cíl.

•  Nedávno dosaženým cílem byla vaše diplomka. A co nějaké zajímavé koncerty, byly a budou?
Nemohu si stěžovat, že bych měla zas tak málo koncertních příležitostí, třeba na jaře jsem hrála Dvořákův violoncellový koncert h moll s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, dokonce s korejským dirigentem (má ale v závorce USA), to byl pro mne takový mimořádný svátek. Na podzim jsem zařazena v komorním cyklu FOK s recitálem v kostele sv. Šimona a Judy v Praze a pak příští rok v únoru uvedu jedno z nejobtížnějších děl světové violoncellové literatury, Prokofjevovu Symfonii-koncert op. 125 s Filharmonií Hradec Králové.

•  A když nehrajete? Jak vám jde odpočívání?
Ráda si zajdu do kavárny popovídat si s přáteli, je to pro mne odpočinkem – a pak pro změnu chodím do kurzů izraelských tanců, báječná relaxace, při tom úplně vypínám. Taky ráda čtu, někdy jsem spokojená i sama doma, kde mám soukromí a klid. Sousedům moje hra naštěstí nevadí, stěny jsou poměrně masivní.

•  No vidíte, a už jsme zase u hraní. Tak co tedy váš – tedy spíš tátův festival, Žižkovský nekonvenční podzim? Tam se objevujete vždycky?
Každý rok určitě ne, nelze z toho dělat rodinný podnik. Někdy jsem tu v době konání festivalu ani nebyla, ale třeba rok 2007 jsem si docela užila, hrála jsem už na zahajovacím koncertě a pak právě na tom triovém s kostelními zvony...Letos tam mám taky jeden koncert.

•  Čekáme na vašeho tatínka, který je pověstný tím, že vytrvale odmítá vlastnit mobilní telefon…
Jsem zvědavá, kdy asi přijde, protože dnes končí přijímačky na AMU, kde musel celý den poslouchat kandidáty na přijetí. Táta je někdy opravdu těžko polapitelný, i když jinak všechnu moderní techniku využívá, internet, SKYPE, tu úžasnou kameru, na kterou natáčí všechny koncerty festivalu sám a pak to i sám zpracovává, ale mobil stále tvrdošíjně odmítá. A když už opravdu není k sehnání, lidi pak samozřejmě volají mně. Je ale pravda, že kdyby ten mobil měl, tak by mu volalo lidí – a on by ho měl stejně velkou část dne, když učí nebo hraje vypnutý.

•  Ani kvůli tomu festivalu to třeba není nutné?
Tak to musí opravdu vyřizovat někdo jiný, to by dnes nešlo, on dělá strašně moc jiné práce a ještě aby vyřizoval všechny telefony – to spíš mailuje.
Jinak ale většinu starostí má na krku opravdu táta jako ředitel. Všecko od propagace, grafiky přes organizaci až po natáčení dělá sám. Nosí tam ty kufry s technikou, někdy svítí… a jakmile skončí jeden festival, už aby připravoval nový. Dneska už je to rozsáhlá akce – každoročně 18 až 20 koncertů, ale přitom to dělá jen pár lidí, to je celý festivalový výbor dobrovolníků a já.

•  Táta pořád nejde, tak o něm musíte ještě pokračovat sama…
No a to si představte, že se teď nedávno ještě rozhodl oživit Kruh přátel hudby v Rokycanech. Tam se totiž narodil náš děda, tátův otec, pak jsme tam koupili chatu a celá léta jezdili. A navíc je tam odtud violoncellový virtuos a skladatel Antonín Kraft (1749-1820), kterého táta propaguje. Jeho odkazu se věnoval už děda a on v jeho díle pokračuje. Systematický hudební život v Rokycanech ale nějak vyhasínal, a tak se táta do toho pustil a chystá do nové sezony sérii koncertů – v předvečer 900. jubilea města Rokycany..

•  To se tedy musíme ještě vrátit k tomu, co vlastně dělal dědeček… byl taky muzikant?
Dědeček byl kontrabasista v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu. Když jsem byla malá, taky se mnou někdy cvičíval na nástroj. Chtěl všecko perfektně. Za základ považoval harmonii a u klavíru se mnou procvičoval intonaci. Byl nesmírně přísný, ale dneska jsem mu za to vděčná. Tehdy jsem ho za to neměla příliš ráda, protože pak i na mých koncertech byl tím největším kritikem. Když mne někdy pochválil, to už něco znamenalo!

•  No a babička? Ta je vidět všude, kde hrajete vy nebo táta.
Ta si to dnes užívá, žádný koncert nevynechá, je to taková její radost. Musíme se trochu pochlubit, letos měla v ČT krásný pořad scénáristy režiséra Rudolfa Adlera Maluj dokud vidíš. Bylo to o jejím životě, o jejích zachráněných dětských kresbách vzniklých v Terezíně, a my jsme v tom dokumentu s tátou hráli. Babička (Helga Weissová – Hošková) měla strach, co z filmu vznikne, ale dopadlo to moc pěkně.

Jiří HOŠEK

Táta Jiří Hošek vstupuje konečně do dveří, plný dojmů z vyčerpávajících přijímaček. Komentuje výkony některých uchazečů, klesá do židle, prosí o silnou kávu, dobíjí energii tabulkou malé čokolády a já rekapituluji…

•  Od Paříže, na kterou vy tak moc rád vzpomínáte, jsme se s Dominikou dostali do Izraele…
Paříž se za těch 26 let, před kterými jsem tam studoval já, podstatně změnila - no on se změnil celý svět, tak se Dominice ani moc nedivím, že měla jiné dojmy než já.
Navíc pro mne to bylo v jiných souvislostech, tady byla tehdy železná opona a pro nás kontakt s nějakou západní kulturou a vůbec s věcmi, nad nimiž se dnes mladí ani nepozastavují a považují je za samozřejmé, byl výjimečný.
Příklad. Můj profesor mi řekl: „Jdi si oxeroxovat noty!“ „V neděli odpoledne?“ zeptal jsem se. U nás tehdy byly všechny kopírky pod zámkem, hlídaný a na jejich používání byl speciální zákon, ale tam mi ukázali – tady je naproti papírnictví, tam si to oxeroxuj. Jak jednoduché! Žasnul jsem. Nebo se mně třeba ptali, proč do Paříže nelétám letadlem, když je to mnohem pohodlnější, proč tam jezdím vlakem…

•  No ale pak jsme se bavily o Izraeli, kde vy jste nebyl, jak jsem zjistila…
Nebyl – zaprvé se tam bojím a za druhé Dominika si to už dostatečně vybrala i za mne a navazuje tam na to, co já tady de facto začal. Tam je opravdu mimořádná koncentrace špičkových umělců, což je výborné pro vstřebání vjemů, ale už vůbec ne tak jednoduché k uživení, takže odtamtud by měla zase jít výš….

•  Děláte vlastně průkopnickou práci objevováním zapomenutých či lépe řečeno pozapomenutých skladeb židovských skladatelů a spolu s Dominikou nebo sám je interpretujete. Jak jste dospěl k tomu, že nejen hrajete, ale i bádáte?
Bádání patří k profilu inteligentnějších hráčů, těch, co nejsou jen cvičenými opicemi a hudbu hrají bez souvislostí s historií, bez širších znalostí. Takže mají jednak zájem o obor a v tom oboru si nacházejí něco, co je více a hlouběji zajímá a co není úplně probádáno. Třeba autoři, které jsem dával dohromady, jako např. David Popper či Antonín Kraft, nebyli neznámými osobnostmi. Detaily jejich životních osudů, některé zapadlé kompozice byly pozapomenuté, nemají žádnou širší publicitu a přitom jsou to mistři, kteří si bezesporu zaslouží, aby se o nich více vědělo. I když některá jejich díla jsou přece jen poplatná době vzniku a některá jsou psána především na efekt. Ale efektní virtuozita stále oslňuje a zaručeně funguje! A posluchači žasnou a jsou doslova uneseni, protože něco takového ještě neměli možnost slyšet. A proto byly ty věci také napsané, ať se na to kdo chce dívá jak chce. Paganini je podobně jako Popper v podstatě rovněž především salónní, líbivá a vemlouvavá hudba, taky psána především pro pódiové oslnění publika. Ale proč mají lidi chodit na koncerty – aby si jen zaplakali? To je jedna mince vážného umění, ale ne jediná. Důležité je, aby diváci měli i radost z toho koncertního muzicírování a mohli tu virtuozitu zblízka obdivovat.

•  Myslíte, že je dobře, když se dítě učí u svého rodiče od malička a pak i na té nejvyšší úrovni?
Dominika se u mne učila střídavě, měla pochopitelně i jiné vynikající kantory. Ted´už ji nemám mnoho co vyučovat a poučovat, všecko důležité v podstatě umí, spíše by se dalo říct, že její hru a hudební názor na interpretaci koriguji.

•  Už jsem se Dominiky taky ptala, ale teď musím i vás. Kde byste ji chtěl vidět hrát?
Já bych ji chtěl vidět tam, kde si to už podle mého názoru rozhodně zaslouží – a to tam bez rozpaků napište! Ona už je ve fázi uměleckého vývoje, kdy si zaslouží světová pódia, dirigenty a prezentaci ve světovém kontextu. Ostatně svou hráčskou vyspělost dostatečně prokázala například při studiovém nahrávání – bez problémů a napoprvé je schopna před mikrofonem zahrát několikrát za sebou i ty nejobtížnější pasáže a to bez jakýchkoli problémů. Pro světové hraní je třeba několik zásadních předpokladů – jednak ovládat skvěle nástroj, ale k tomu musíte mít aktuálně a kdykoliv k dispozici k uvedení repertoár, pevné nervy, aby to hraní bylo absolutně bezporuchové, fyzickou kondici, ale především, aby divák vnímal radost z hraní. A to je tolik faktorů, které musejí být všechny splněny, aby to vydrželo déle, než dvě sezóny…. Dnes se pouze předávají kontakty, osobní doporučení, řekněme, že se jedná o jakýsi hudební lobbing, reciprocitu… Je to dobře, když jde o kvalitu, ale je to špatně, když se tím upřednostňuje průměrnost.

•  Takže konkurence kvalitou nefunguje, jakby měla?
Jen částečně. Ono totiž i těch dobrých muzikantů je dostatek na to, aby bylo všude přeplněno. Když je někdo opravdu super špičkovým interpretem, nebo je jen nadprůměrný hráč, jak potom pořadatele přesvědčit, kde je pravda?
A taky tam napište, že to tu funguje tak, že když máte úspěšný koncert, pořadatelé si vás několik dalších let schválně nepozvou, protože musí program zase obměnit. Místo toho, aby měli radost, že večer byl úspěšný a lidi přišli, a aby vás pozvali znovu s jiným programem, tak se zase pokouší, jestli sál dokáže naplnit neokoukaný a nový interpret (rozhořčeně) a na vás zase za 3-4 roky zapomenou. Jen opravdu pár pořadatelů ocenilo naši hru každoročním pozváním. Ale přitom když jde o mimořádný a úspěšný koncert, tak se to má za rok za dva zopakovat znovu, aby lidé nezapomněli, protože to bylo skvělé…

•  Každého interpreta dělá nejen hraní, ale i jeho vystupování, celá image. Nakolik je důležitá ve vážné hudbě?
V populární hudbě se image programově vytváří včetně nezbytných skandálů, do vážné hudby tvorbu image přinesli pouze někteří viditelní jedinci, ale ani to každý neumí. Tato oblast „manažingu“ není propracovaná, často se tu hledá bohužel pouze ta atrakce, kožený kalhoty v koncertním sále, utěrka na hlavě v kostele a pod. Mnohdy to zachází až za hranice vkusu. Osobně bych si nedovolil přijít do Rudolfina v džínách či ve sportovním oděvu na seriózní koncert. A už vůbec bych se neodvážil vlézt takto oděn na pódium…
To co je normální, slušné nebo hezké, zkrátka příliš pozitivní, o tom média příliš nepíšou…. Svět chce žít negacemi, chce být klamán pozlátky, a snad také proto je jedním sloganem žižkovského festivalu, který pořádám, slavný výrok Járy Cimrmana „Hudba musí být především vidět a pak se dá i poslouchat.“

•  Snad bychom měli skončit nějak optimisticky, co říkáte?
Umění není jen běžným povoláním, ale především posláním. Moje neskromné přání, nechť se mým oběma dcerám vyplní to, co si v životě vysnily, a mohly toto poslání uskutečňovat, je snad optimistické dost. Protože když na sobě budou vytrvale pracovat, tak se takové přání musí vyplnit!

•  To jim přeju i já.

Rozhovor vedla Martina Fialková

Foto © z archívu rodiny Hoškových

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 11. 2008.