Tak jako mnozí Češi používají běžně v hovoru úryvky z her od Járy Cimrmana (nebo o něm), tak jsou ve Švédsku oblíbené a zlidovělé větičky z knížek (nebo filmů podle nich) Astrid Lindgren.
Donedávna jsem to nevěděla. Navštívila jsem ale besedu v Českém centru Praha, věnovanou této dámě – legendě dětské literatury, od jejíhož narození  nedávno, v  listopadu 2007, uplynulo 100 let.

Mezi půvabnými ilustracemi z dílen předních českých výtvarníků, kteří svými obrázky doprovodili česká vydání knih Astrid Lindgren, o jejím životě vyprávěly redaktorka nakladatelství Albatros Zuzana Kovaříková a překladatelka Jitka Vrbová.
V jejím překladu vyšla v listopadu spisovatelčina biografie z pera Margarety Strömstedt, dlouholeté přítelkyně Astrid Lindgren. Knihu jsem ještě nečetla, hodlám si ji co nejdříve opatřit – a přesto už píšu tenhle článek. V něm chci vysvětlit, co mne k tomu vede, když zatím o spisovatelce Astrid Lindgren mám jen všeobecné povědomí. Že napsala mnoho velmi úspěšných knih pro děti, které byly přeloženy do řady jazyků, a že podle některých byly natočeny i krásné dětské filmy. Že se spisovatelka neváhala vyjadřovat k různým politickým, ekologickým i ekonomickým kauzám a její mínění mělo ve Švédsku velkou váhu.

Proč se tedy tak obšírně zmiňuji o autorce, od níž jsem četla jen dvě knížky – ještě sama dítě, a viděla film podle jedné knižní předlohy? (Podílela se prý na všech scénářích, vycházejících z jejích knih).
I kdyby Astrid Lindgren nenapsala nic jiného než Děti z Bullerbynu a Pipi Dlouhou punčochu, považovala bych ji za nejlepší spisovatelku pro děti hned vedle spisovatele Karla Čapka s jeho Devaterem pohádek, které jsem milovala stejně, ač byly úplně jiné.

Společná jim ale je nesmírná lidskost a teplo.

Děti z Bullerbynu pro mne představovaly v mých deseti-dvanácti letech a i později, kdy jsem se k nim již s nadhledem vracela, nejúžasnější svět. Idylka na třech vedle sebe stojících statcích, vzdálených od městečka, kam chodilo šest dětí do školy v létě pěšky, v zimě někdy na saních. Kde si hrály v zahradách a polích nebo v lese trochu jiné hry, než jsem znala, kde se během roku dodržovaly trochu jiné zvyky, než na českém venkově, kde hodní, ale velmi demokratičtí rodiče a další dospělí jen málo zasahovali dětem do jejich konání. Jen tak trochu je usměrňovali, ale hlavně je milovali, maminky vařily horkou čokoládu, když byly děti nemocné, tatínkové stavěli nové pokojíčky, dědečkové vyprávěli pohádky. Ne, že by to čeští tatínkové a maminky nedělali, zejména moji rodiče i prarodiče mně a mým bratrům vytvořili krásný domov a dětství. Ale bylo to u nás obecně vše tak trochu autoritativnější. Výchova přísnější.

A co teprve škola! Tam se o demokracii vůbec nedalo hovořit, my, děti šikované systémem a Pionýrem jsme zdobily rudé nástěnky, zatímco děti z Bullerbynu pečovaly o nemocnou paní učitelku, aby se jim brzy uzdravila.
Nesmírná pohoda dýchala nejen z popisu poklidného života na statcích Sörgården, Norrgården a Melangården, ale i ze švédské přírody, s níž děti po celý rok žily. To bylo přitažlivé, myslím, hlavně pro nás, děti z Prahy, když jsme si knížku četly doma v zaprášených Vysočanech, kdysi čtvrti plné kouřících komínů ČKD (dnes prodělává velkou proměnu na příjemné místo k bydlení). Sounáležitost s přírodou jsem cítila odmala, také jsem většinu víkendů a celé prázdniny trávila u hodných prarodičů na vesnici nebo na chatě u Berounky.
Nikdo už tam ale soukromě nehospodařil, neoral s voly a koňmi, nejezdil v zimě s velkými sáněmi, už se jen zahradničilo. A to nebylo tak úplně ono. Zkrátka děti z Bullerbynu to měly lepší. Ještěže můj dědeček s babičkou pěstovali na velké zahradě brambory a měli aspoň toho zlého berana a ovce, podobně jako v knížce, a taky pár slepic a králíků. Aspoň jsem si dovedla krásně představit, když Bosse z knížky (nebo to byl Lasse?) měl s beranem problémy – podobně jako můj bratr, kterého dědečkův beran zahnal na zahradě na strom.

Děti z Bullerbynu byly mými kamarády. Záviděla jsem Lise, která děj vypráví, dva starší bráchy (mám dva výrazně mladší, s odstupem času ale vidím, že i to je skvělé.) Toužila jsem si posílat provázkovou poštou do protějšího domu psaníčka s kamarádkami, jako Lisa s Annou a Brittou. (To mezi vysočanskými činžáky opravdu nešlo.)
A co teprve ta horká čokoláda v malých porcelánových šálcích! V mém dětství se nic takového nevyskytovalo, čokoláda byla jen tabulková, docela obyčejná, nanejvýš s oříšky. Že se dá pít, jsem vůbec netušila.
Babiččin seník byl sice taky romantický, ale chyběli ti kamarádi, kteří se schovávali v mnohem větším seníku, kde se daly kutat spletité chodby v čerstvém seně a schovávat tajné vzkazy. Nikdy jsem se s venkovskými dětmi u babičky nespřátelila, byly nějak úplně jiné, než ty z Bullerbynu. Při jednom z mála pokusů o seznámení na mne bůhvíproč chtěly plivat. Tak jsem v tom našem seníku aspoň o prázdninách vylehávala ve vikýřovém okně, hřála se na sluníčku a četla a četla.

Jeden z nejlepších úryvků si pamatuju dost přesně dodnes. Lisa a Anna jdou nakupovat do vzdáleného městečka. Po celou cestu si – aby nezapomněly– prozpěvují seznam věcí, které mají koupit. A na konci zpívaného seznamu vždy procítěně zapějí: …a kousek falunské uzenky – té nejlepší! (přesně, jak maminka nakázala). V obchodě pak vše paní prodavačce předříkají, zboží naskládají do proutěných košíčků a vydají se na cestu zpět…Když už jsou ale málem doma, napadne je se do košíčku podívat, kde je ta falunská uzenka – a s hrůzou zjistí, že na ni zapomněly, a že chybí ještě i něco jiného. Dívky se musí dlouhou cestu vrátit a opět si prozpěvují …kousek falunské uzenky, té nejlepší! Dopadne to tak, že pak se musí vrátit ještě víckrát, protože na uzenku při prvním návratu zapomenou znovu.
A tahle průpovídka o falunské uzence mi okamžitě přišla na mysl, když jsem v Českém centru slyšela to o zlidovění některých průpovídek hrdinů A. Lindgren. Málem jsem vypukla v hlasitý smích, protože jsem si vzpomněla, jak jsme chodily já a moje nejlepší kamarádka Hanka nakupovat při společných pobytech s našimi malými potomky na venkově. I Hanka miluje Děti z Bullerbynu a zná moc dobře stejný úryvek. (Ostatně obě jsme knížku dětem předčítaly.) Chodily jsme do malého venkovského krámku a vzpomínaly, co že potřebujeme k našemu vaření. Zpravidla jsme na něco zapomněly a s úslovím o falunské uzence na rtech se na zpáteční cestě nebo už doma začaly chechtat, když jsme na to přišly. Naštěstí jsme to zpátky do krámku měly o hodně blíž než Lisa s Annou.

Další mé setkání s hrdiny Astrid Lindgren probíhalo již na televizní obrazovce, i když ještě na té černobílé. V první televizi, kterou rodiče domů pořídili zkraje 70. let, dávali seriál o Pipi Dlouhé punčoše, jednu z nepatrného počtu výjimek, kdy Československá televize zakoupila něco ze západu.
Pipi mne zaujala hlavně tím, že neměla maminku ani tatínka (ten sice existoval, ale plavil se kdesi po vzdálených mořích). Připadalo mi to hodně divné a litovala jsem hrdinku, která si ale právě proto mohla dělat co chce.
To se sice vymykalo mým představám, ale líbila se mi. Nespoutaná, zrzavá a drzá Pipi měla věčně problémy s dospělými, nechodila do školy, starala se o sebe sama (něco nevídaného!) ve své velké vile se zarostlou zahradou. A měla svého opičáka a koně, kterého dokázala uzvednout. Ke svobodomyslným divočinám svádělo to (jinak dobré a spravedlivé děvče) své kamarády, sourozence Aničku a Tomíka, děti ze slušné rodiny. I na švédskou tolerantní výchovu to byl prý průlom a zatímco se Pipi stávala nejoblíbenější dětskou hrdinkou, bouřily se různé svazy dětských psychologů, rodiče, učitelé a jiní povolaní, kteří mluví do výchovy dětí. I u nás byly Pipi plné stránky dětských časopisů a dětské karnevaly se neobešly bez masek pihaté holky s trčícími zrzavými copy.

 Pipi s Andulkou a Tomíkem a všech sedm dětí z Bullerbynu, tedy Lisa, Anna, Brita, Lasse, Bosse, Olle a malá Kerstin zůstali hluboko v mém srdci. Pohoda a dětský ráj Bullerbynu a nespoutanost, odvaha a smysl pro spravedlnost u Pipi a jejích přátel, to je to, co oslovilo nejen mne, ale i mé tehdejší kamarády a pak i naše děti. A myslím, že osloví i další generace, i když jsou už vychovávané trochu jinak.

Do značné míry k tomu krásnému vztahu přispěly právě i ilustrace českých překladů, protože Bullerbyn a jeho obyvatelé prostě nemohli vypadat jinak, než jak je vymyslela a namalovala Helena Zmatlíková. Pipi a její bláznivou společnost zas naprosto geniálně ilustroval a tím pádem pro české děti vizuálně stvořil Adolf Born.

Navíc jeho ilustrace úplně korespondovaly i s výtvarnou podobou seriálu, který následoval o něco později. Byl doprovozen chytlavou hudbou, jejíž ústřední melodii si i po mnoha letech mnozí ještě dobře vybaví. Perličkou nakonec může být, že tuhle výstižnou muziku k „nejšvédštějšímu“ dětskému seriálu složil Čech, skvělý jazzový hudebník a skladatel Georg (Jiří) Riedel. Žije totiž od útlého věku ve Švédsku. Proto se nám v Československu asi tak dobře pamatovala…

Osobně laděné vyznání Astrid Lindgren skončím díkem za docela velký, třpytivý kamínek v mozaice mého šťastného dětství. A mám dojem, že podobně by jí rádo při příležitosti stých narozenin poděkovalo již několik generací dospělých i dětí na celém světě.