Čerti prostě existují, o tom nikdo rozumný nemůže ani na vteřinu pochybovat. Důkazů máme dost, mnohé z nich jsou nezpochybnitelné. Brána do pekel na hradě Houska je takovým. S pekelnými mocnostmi se tam setkal i Karel Hynek Mácha, a že se o pravdivosti slov klasikových pochybovat nedá, potvrdí každé malé dítě. Poutník zvolna kráčí přes most, směřuje k malému venkovskému nádraží a pozoruje vodáky připravující se k pokoření toku Vltavy. „Jak tak na to koukám,“ bručí pod koženým kloboukem z klokaní kůže, „nemohou se tam přece vejít. Ta Vltava se dneska již snad ani nejezdí, ale chodí… Pánové, kolik let to je, co jsem tady prvně lezl do kánoe… Čtyřicet? Tenkrát tady ale krom naší party nikdo nebyl.“ Nadhazuje na zádech usárnu a vstupuje do příjemné čekárny. „Jednou do Loučovic, prosím pane, vlak vám jede za hodinu,“ mile se usmívá pokladní i výpravčí v jedné osobě. „Jak, za hodinu? Má jet přece každou minutu?“ „Ale kdepak, ten sice jezdí, ale jen v zimním období, to jste se podíval špatně do jízdního řádu.“
Poutník kráčí o poznání svižněji směrem k městečku. Na náměstí Vyššího Brodu je přece ta výborná pekárna, kde dělají skvostné zelňáky. Nečekaně volný čas využije k doplnění zásob, jen je mu divné, že by se přehlédl v jízdním řádu. Právě on, který vlaky projel polovinu Spojených států a celou Austrálii. Hodina uplynula, vlak zastavil u nástupiště. Ač by v tuto dobu měl být plný turistů, kroutí poutník hlavou a nechápe, že je více než poloprázdný. Průvodčí s lehkým pokývnutím vrací jízdenku, poutník sedí sám v celém vagóně. Vláček rozvážně míjí jezero, za okénkem je stále vidět silueta kláštera, který čerti chtěli zatopit, souprava nabírá na rychlosti. Bez zpomalení míjí zastávku na lesní mýtině a nabírá na rychlosti. Koleje vedou úzkým průsekem mezi nekonečným lesem, zpestřuje ho občasná hromada balvanů, tempo jízdy jako by neodpovídalo lokální, málo vytížené trati.
„Těch šest kilometrů trvá nějak dlouho,“ přemítá poutník a zakusuje se do první placky ochucené kyselým zelím. „Přísahal bych, že posledně to tak dlouho nejelo… No, konečně civilizace…“ Objevují se první domy i nádražní budova, u které elektrická lokomotiva se dvěma vagónky s naříkavým skřípěním trhaně zastavuje. Poutník opatrně sestupuje z příkrých schůdků a liduprázdným perónem přechází vedle zašlého domu s vybledlým nápisem Loučovice na stejně opuštěnou ulici. Sedá na obstarožní dřevěnou lavičku, z kapsy vesty loví dýmku, z druhé plechovku hnědého, hrubě řezaného Mc Barenu. Je zvyklý na samotu a liduprostá místa, ale město bez lidí, po příjezdu vlaku, mu připadá přece jen nezvyklé. Dýmka se plní voňavou směsí. Nacpává jí nejprve silou dítěte, pak ženy, nakonec silou muže, škrtá zápalkou a opatrně zapaluje rovnou vrstvu tabáku; k protrhaným oblakům stoupá dým vždy tak spolehlivě zapuzující pocit osamění. Opouští nehostinnou lavičku, míjí několik zanedbaných zahrádek, kroky vedou okolo sice omšelých, ale svým způsobem krásných industriálních staveb. A cesta, možná ještě ulice, je stále prázdná.
Hned za posledními domy začíná les, který z oken vlaku vypadal tak nekonečně. Pěšina, spíše stezka se mírně klikatí, chvíli po břehu řeky s korytem plným balvanů, chvilku blíže kolejím. Mraky konečně zmizely, slunce začíná hřát a svět vypadá mnohem příjemnější než na nádraží v Brodě, kdy obloha ještě nevěděla, zda se nerozhodne k dešti. Les je tichý, voda divoce padající přes kameny méně, stezka občas ukáže stopu pěšáka, jindy otisk pneumatiky horského kola. „Tak to bychom mohli být,“ bádá poutník nad mapou, „přesně pod Čertovou stěnou, na téhle straně je rezervace Lůč. Tak a někde zde čertiska stavěla přehradu, když chtěla zaplavit klášter. Stejně nevím, proč tak složitě. Když budu chtít vyplavit mnichy, postavím přece hráz pod jejich domečkem a je pokoj. Určitě bych se s ní jako čerti nestavěl proti proudu, potom ji neplánoval zbourat a čekat na povodňovou vlnu.“ Schází z kamenité cesty k balvanům v řečišti, na jeden opatrně šplhá, usedá a spokojeně dojídá poslední zelnou placku.
„No, taky do těsta mohli dát, pacholci, sádlo,“ uvažuje a vzpomíná na babičku, která si zelňáky jinak než s vepřovým sádlem nedokázala představit. “Jsou hned takové vláčnější, dlouho vydrží měkké, jo to bývaly časy, dneska je to sice bez cholesterolu, ale čert ho vem...“ Vzpomene si, že dávná tradice káže vzít si domů z každého místa, kde se mu líbilo, na památku nějaký pěkný kámen; má jich poctivě zarovnanou velikou skříň, navozil je z mnoha zajímavých míst na světě. „Stejně to je zajímavé. Mám šutr z opálových dolů i ze Siery Leone, ale proč ty nejhezčí najdu vždycky zrovna tady na Šumavě, mi ještě nikdo nevysvětlil... „Sklání se k hladině, tázavě pohlédne směrem, kde předpokládá Čertovu stěnu. „Smím, čerte, viď?“ a ze dna neomylně vytahuje další nejhezčí kámen, kulatý, lehce zploštělý. Otírá horninu do maskáčů, opatrně balí do téměř čistého kapesníku a ukládá pečlivě do kapsy. Všimne si, že kámen, na kterém sedí se hodí i jako improvizované lože, povrch je jakoby vytvarovaný negativně podle lidského těla. Nabídku a výzvu k delšímu oddechu přijímá téměř vděčně, zjišťuje, že kamenný odlitek skoro přesně odpovídá jeho tělesným proporcím. Mhouří oči proti slunci, intenzivně vnímá sílu prostředí. které dokáže skloubit tajemný zvuk vody s nehmotnou energií předávanou nekonečným množstvím mohutných kamenů i vysoko strmých skal, pomalu začíná chápat, proč Bedřich Smetana napsal právě Vltavu... „Tohle je krásná výhoda samotářského putování,“ chechtá se pod rozježenými vousy. „Mít s sebou pár ženských, musel bych je slušně požádat, aby na chvilku zmlkly a byly alespoň trochu slyšet peřeje....“ Zvedá se, přeskakuje z kamene na kámen, složitě postupuje po proudu řeky směrem k Brodu. Náhle zastaví a nevěřícně zírá na otisk, ne kopyta; těch je po Čechách spousta, ale na skutečný otisk čertovy nohy. Divně se leskne, reliéf vyniká proti okolnímu kamení, že jde o nohu čerta není pochyb. Jen čert dokáže měnit podle potřeby svou velikost a noha je dlouhá dobrých padesát centimetrů. Kámen v kapse začne ještě ke všemu podivně hřát a jako by se zachvívat. Je málo věcí, které poutníka dokáží vyvést z míry, ale setkání s tajemnem a nevysvětlitelnem vždy. U prázdné lesní chalupy přichází na asfaltovou silničku, křižuje potok a kráčí k nádražní budově na lesní mýtince, u které již žádný vlak dlouho nezastavil. Obloha se temní, během krátké chvíle začínají padat první kapky deště, ale přístřešek nad perónem je vhodný úkryt. Dobíhá pod něj v pravý čas, slovo liják je jediné výstižné. Kapky se stávají provazy, vodní clona prakticky neprůhlednou. „Přece tady nebudu sedět do konce světa,“ uvažuje poutník. “Čerte, nemohl bys s tím počasím něco udělat? O kámen jsem tě přece slušně poprosil, tak co bys ještě chtěl? Chovám se ti v revíru slušně? Chovám, tak o co ti vlastně jde?“ Někdo by třeba nevěřil, ale déšť téměř okamžitě přestal.
Poutník se jen lehce usměje výrazem určeným jen bytostem které se běžným pocestným neukazují ani jim nenaznačují svou přítomnost. Přechází koleje, míjí zvednuté závory a pustou asfaltovou silničkou kráčí z téměř neznatelného kopečka dál, do cíle dnešní cesty. Silnička je monotónně nudná, nepostrádá jen živáčky ale i motorová vozidla, přivádí cestovatele k západní části vodní plochy zvané Malé Lipno. Poutník soudí, že je ten pravý čas chvilky snění nad klidnou vodní plochou, čas debat s rybami a hlavně se sebou. Překročí hliníková svodidla, protáhne se pod ježatou větví rozložitého pámelníku, sestoupí blíže k vodě a usedá na omšelý pařez, který určitě pamatuje kácení při výstavbě obou přehrad. Pohodlně natahuje dlouhé nohy v zablácených kanadách a uvažuje, kudy a vlastně i co dále. Poryv větru který byl naprosto nečekaný, přišel společně s neskutečně rychlým, doslova černým mrakem. Druhý, za jasného dne nedaleký břeh mizí v temné mlze, umělé jezero vypadá náhle přírodní, tajemné a záhadné. Vítr, jako by to běžně uměl, se snáší k hladině a žene po ní jednu jedinou vlnu, spíše téměř metrovou barieru černé a řvoucí vody s bílou pěnou graficky ukončeným vrcholkem. Vlna, spíše bariéra, se pár metrů od břehu zastavuje, pomalu klesá k projasňované hladině až se stává její neviditelnou součástí... Poutník si najednou uvědomuje chybu, které se toho dne dopustil hned ráno. Svižně vyskakuje, vztahuje obě ruce k nebi a rozvážně pronáší slova, která mnozí, ve zdánlivě nepochopitelných dějích se nevyznající, obvykle sledují s pobaveným kroucením hlavou: „Přicházím v dobrém...“. A již obyčejným tónem dodává: „Tak promiň, čerte, nemusí přece hned být tak zle...“
|