"Nápad to nebyl nejlepší. Kolikátý týden se vleču Labem proti proudu. Kolik už jsem prochodil přítoků, to opravdu nevím. A nikde nic. Ani jeden zajímavý kousek horniny. Asi měli v Brodě pravdu, když říkali, že Šembera ani přítoky nejsou pro mě vůbec zajímavé," přemítal hledač kovů, kterému říkali Matyáš.

"Ale zase na druhou stranu, co oni mohou vědět o nerostech ? Vůbec nic o nich nemohou vědět. Kdyby tušili, kolik nalezišť jsem před roky objevil až v dalekých Krkonoších. Jenomže tam člověku občas pomohl mocný vládce hor, ale tady se na předvoj kovkopů každý vykašle," prohrábl hornickým kladivem skomírající ohníček.

Obloha potemněla, objevovaly se zvolna první hvězdy. A Matyáš měl plné břicho hladu. V potoce nejen že nebyly rudy, ale ani ryby, byl doslova dvojnásobně jalový. Jenomže ve středověku voda měla prospektorům dávat nejen kovy, ale i potravu. Jalovému potoku to bylo nějak jedno.
Matyáš přihodil ještě kousek dřeva na skomírající ohníček, zachumlal se do dlouhého pláště z poctivé kůže a zkusil usnout. Byl pevně rozhodnut, že zítra hned ráno přestane v téhle oblasti hledat a vrátí se k mohutnému Labi.

"Hele, přestaň tady chrnět! No, chlapisko... Vstávej povídám! Je tohle možný? Sotva se setmí a on spí jako zabitej."

Matyáše ten divný hlas probudil. Protáhl si pod pláštěm bolavá záda a vystrčil hlavu. Ne že by nebyl na leccos zvyklý. V horách se setkal se spoustou permoníků, jednou i se samotným Krakonošem.
Nadpřirozené bytosti mu nikdy neškodily, naopak většinou pomáhaly. Jenomže - co je moc, to je moc. Aby se v posledních jiskrách jeho ohně vyhříval černý a chlupatý čert, to ještě nezažil.

"No, že se pán ráčí probudit, když s ním chce pobesedovat zástupce pekelných mocností. A netřes se jako támhle ta babyka. Já ti neublížím, nakonec na poctivé lidi ani nemáme právo, tak klid," plivl čert do ohně a ten se okamžitě rozhořel. Ani sírou nesmrděl.

"Ty se jmenuješ Matyáš a já jsem Barnabáš. To jsou jména skoro podobná, tak bychom se mohli domluvit. Jo, abych nezapomněl! Tady máš z čertovského vaku něco k zakousnutí. Kuřátko je sice už studené, ale zato by tam měly být kyselé okurky. Ty máme my čerti moc rádi," sedlo čertisko ještě blíže k ohni, a kdyby se umělo smát, zdálo by se, že hladového prospektora pozoruje s úsměvem.

"Málem jsi svou práci vzdal těsně před cílem. Ach jo, to jste celí vy, lidi. Ale čerti jsou dobráci a rádi pomohou. Koukni se. Támhle nad údolím je vesnice jménem Krupá. No a kdybys šel dopředu, brzy dorazíš do Kostelce. Ale to je zbytečně daleko, protože hned na soutoku dvou potoků se říká Dolní Peklov. Peklov, no to bych ještě pochopil. Žijeme tam pár set let. Ale proč dolní, když o žádném horním jsem v životě ještě neslyšel? Na tom ale nezáleží. Tam popátrej, " domluvil pekelník a znova plivl do ohně, protože už nehořel nijak jasně.

Matyáš měl podepřenou vousatou bradu rukou a dlouho přemýšlel.

"No dobře Barnabáši, ale proč mi pomáháš, co za to budeš chtít? Jestli duši, tak na všechno rychle zapomeň! Mám jenom jednu, a docela se mi hodí."

Pekelník se rozchechtal.

"Prosím tě, kde žiješ? Ty jsi nějak předběhl dobu. Takovéhle nesmysly vám lidem o nás napovídají všelijací pisálci až časem. Od tebe nechci opravdu vůbec nic. Naopak. Ještě ti nějakou maličkost přidám. Koukej! Kámen, který hoří, jsi asi ještě neviděl."

Sebral sytě hnědý balvan, hodil ho do ohně a kámen skutečně vzplanul jasným plamenem. Hřál podstatně více, než nejsmolnější dřevo.

"Tady s tím žádnou slávu neuděláme, ale časem to samé najdou někde u Kladna. Má to být západně za Prahou. Tomu šutru budou říkat uhlí. Sám bych rád věděl proč zrovna uhlí?"
 

Matyáš čertům dvakrát nedůvěřoval. Spíše by byl ochoten věřit politikům, kdyby tehdy nějací byli. Ale hned po rozbřesku mu to nedalo a vyrazil na další cestu proti proudu Jalového potoka. Pekelník mluvil pravdu.

Po chvilce chůze narazil prospektor na pravý přítok, a malý kousek vedle něho na místo, které skutečně připomínalo bydliště čertů. Tajemná strž, zarostlá všemožným křovím, byla plná záhadných děr a jiných vchodů do podzemí. Matyáš si vyhrnul rukávy a dal se do práce.
 

Uplynuly slabé tři roky a starý prospektor byl jedním z nejbohatších a nejváženějších měšťanů v Kostelci. Sám již nekopal, stal se nákladníkem a jen rudu vykupoval. O jeho bohatství svědčí dodnes dům, stojící na náměstí, který nese jeho jméno.
 

"Co jsem vám říkal, kolegové ďáblové? Lidi si o sobě jen myslí, jak jsou chytří, moudří a vzdělaní. Můj plán se pochopitelně vydařil. Dali jsme jim rudy, dali jsme jim k nim bohatství," chechtal se v pekle čert Barnabáš a mnul si spokojeně pazoury.

"Nevědějí roupama co dělat! Podívejte se na ty přeplněné krčmy. Chlastají, rvou se, a nám se do pekelných kotlů dušičky jen hrnou. A to já mám ještě lepší nápad. Tady je to necháme pomalu vytěžit a pomůžeme jim objevit stříbro. To budou teprve věci! Co byste říkali třeba takové Kutné Hoře?"