Pavel Novotný: My v kultuře - kultura v nás

Rubrika: Publicistika – Komentáře

MY V KULTUŘE – KULTURA V NÁS
(Tento text věnuji nejenom statečnému příteli MUDr.O.P., ale i čtenářům PN.)

Milý Oldřichu,
nazítří budeme opět vzpomínat na výročí událostí před devatenácti lety a předesílám, že tento text není, ani být nechce politologickým exkurzem. Těch bude jistě dost a autoři už začali trousit. Ocenil jsem, že jsi sám Jan Patočkapoznal, že moje životní rozhodnutí mělo povahu jako by předčasných kroků.
Že vývoj doby se jakoby zadrhával a byl svojí jankovitou a bejčí zarputilostí něčím, co vrhalo člověka zpět. Stále a znova.
Měl jsem tu výhodu, že jsem nebyl sám a podobná rozhodnutí ještě před tím, než přijely tanky v r.68, učinilo více známých i neznámých lidí. Jejich přispěním jsem poznal, jak důležitá je pro našince svoboda. Ta osobní. Vnímal jsem ji jako prvotní lidskou potřebu. Nedávno jsem si s jedním báječným člověkem zavzpomínal na profesora Patočku.
Pak následoval přeskok od jeho milovaného Husserla zpět až ke geniálnímu humanistovi Flamarionovi. To byla vzácná chvíle vzájemně osvobodivého pocitu. V té vzpomínce na šedesátá léta nebyla jen nostalgie za mládím. Spíše potvrzení poznaného, že člověk nesmí zatrpknout, že nemá nárok na to obviňovat jiné ze všech nezdarů, kterými jsme obklopeni. Že; jak říkával můj děda: „Položils-li stéblo křížem, ještě jsi nepostavil Chrám“. (Nikoliv v hmotném smyslu.)

Ještě k mému tehdejšímu rozhodnutí volby svobodného povolání. Samozřejmě, že je to vždycky spojeno s mnoha riziky. Všude na světě a v české zahrádce té doby zvlášť. Každý den a rok po roku. Ty stojíš každodenně „nad tím svým ponkem“ a skalpelem léčíš lidská těla a já staré obrazy. Edmund HusserlOba dva musíme dbát hippokratovského principu: „Neumíš,li pomoci, ublížit nesmíš“. Jsme na tom podobně.
Býváme sami se sebou častěji nespokojeni než naopak. Cítíme, jakoby naše konání byla bez naší vůle zaznamenávána nějakým nepozemským osciloskopem v chronologii trvalých sinusoid. Hodnoty křivek jsou stejně tak proměnlivé jako naše myšlení a skutky. Zaznamenává roky zřetelných úspěchů, ale i držkopádů.
Roky odboček a klopýtání přes bludné kořeny omylů v hledání. Často ryješ drškou v zemi, ale vedeš si stav své mysli tak, jak chceš. Kromě toho studuješ, co potřebuješ, a pokud to přirozená autorita profesora dovolí a na čas se Tě ujme, pak se touha mládí poznávat stává budoucí elementární a celoživotní potřebou. Když ji neukojíš, není to sice,,absťák“, ale v míře vnitřní nespokojenosti se sebou samým to má mnoho společného.
Pokud jeden pozná, že „být“ znamená více než „mít“, pak nemá o čemkoliv rozmýšlet. (I když jednoho samozřejmě může mrzet, že neoplývá hmotnými statky v míře, kterou by přesycoval své bližní.)
A ten osciloskop zaznamenává s neodbytnou vytrvalostí úplně vše, i stav Tvé mysli. Lépe než na ÁRU, když jsou zaznamenávány základní životní funkce pacienta. Pokud si ho správně přečteš a vysvětlíš, pak dojdeš k závěru, že elementární pud sebezáchovy nejenom fyzické, ale duchovní je tím pohaněčem, který Tě inspiruje k projekci toho, co je v každém z nás nejlepšího. Nezbývá než konat.
Otázkou je, zda Tvé okolí bude tyto počiny vnímat jako potřebné, ozdravné a i pro ně povznášející. To nebývá rozhodně samozřejmým pravidlem.

No vidíš, a tak jsem se dostal skrze svobodu jednotlivce k pojmu, kterému přestáváš věřit, totiž k demokracii jako obecnému pojmu správy věcí veřejných. To jsou spojité nádoby. A nebo jsou jako dvě rodné sestry, které často jedna druhou podpírají. Právě tak, jako nelze nadekretovat svobodu, nelze nakomandovat ani Demokracii. Oba pojmy jsou zrcadlem našich duší a z toho pohledu dovnitř, který se nám občas otevře, mohou občas vstávat vlasy hrůzou na hlavě.
Svoboda a demokracie jsou stejně tak silné a nebo slabé, jako je silný či slabý každý z nás. Počítá se výhradně součet všech obyvatel dohromady. Obě kategorie ve svém obsahu poslouží jen těm, kteří jsou vnitřně připraveni. A to jsme jako společnost v tom devětaosmdesátém při předání moci nebyli. Bohužel v mnoha ohledech nejsme dodnes.

Demokracii nevnímám jen jako deklarovanou formu správy věcí veřejných. Demokracii vidím jako každodenní proces. Jako projekci pozitivního do praktického života.
Fakt, že připomíná ve své ouřednické zbytnělosti nejspíš fosilního mastodonta, v nečitelné houštině vzájemně si překážejících instrumentů nesmí odrazovat a už vůbec ne znechucovat. Demokracii spíš vnímám jako pravděpodobně nikdy nekončící proces člověčího vývoje. Vzpomeň si na ,,mojí Šnečí teorii“. V ní tvrdím, že šnek zahradní se mi jeví jako supersonický expres evoluce ve srovnání s Homo Sapiens Malignus, varieta Consumerii.

Ad: Royalismus a Mysticismus a naše minulost v jiných souvislostech. Ten prvý pokládám za vývojově a zcela přirozeně odumřelou vývojovou větev moderních společností. Konec konců i v té naší staré bábě Evropě a zejména v té české zahrádce si to,,králíčkové“ podělali sami a vývojem byli zavrženi. Návrat před Masaryka, tedy do Rakouské Monarchie chápu jako nemyslitelný, jakkoliv nás ti „devadesátníci“ vrátili zpět o sto let zejména likvidací kulturní a výtvarné oborové pospolitosti.
Zavrhli obsah životů a díla desítek generací velmi silných osobností našeho kulturního života od r. 1890 do r.1989 a zavrhli i nás samotné. Před devatenácti lety jsme udělali medvědí službu nastupujícímu esthabilishmentu a oni pak našince zlikvidovali jako potenciální ohrožení své budoucí partokratické nedotknutelnosti, administrativního bořitelství a tunelářství existujících hmotných statků.
Návrat k prokázaným hodnotám minulosti se jeví jako přirozená potřeba pro budoucnost. Fakt, že oborová obec výtvarných umělců z norského království přijela do Prahy opisovat „předlistopadové noty“ podalo zřetelný důkaz o tom, že jejich důvody neměly naprosto žádný politický, ale výhradně profesní důvod.
Přinejmenším dosvědčoval tehdejší vyspělost systému ekonomicko právních vazeb postavení umělce pro evropskou společnost dneška. Z povinného se mohlo stát dobrovolné, ale profesní oborová úroveň ve všech oborech se mohla kultivovat ve prospěch všech. Svoboda v uměních a výtvarném zvláště jistě nemá být predikátem pro profesní nedostatečnost, neumětelství, neprofesionalitu a tvůrčí bezradnost.

A Mysticismus? V dnešní sekularizované době je to vyprázdněný pojem. Důvody samozřejmě leží v nás jako rezavá kotva na dně moře nedaleko břehu. Saháš po ní, jsi přesvědčen, že je na dosah, zřetelně ji vidíš, ale ona se Ti jakoby vzdaluje. A pokud se nedáš ošálit lomem světla ve hře vln a náhodou se jí dotkneš, pak zpravidla zjistíš, že nemáš sílu s ní pohnout, natož ji vyzvednout.
Ta tíha přesahuje sílu jednotlivce. Příchylnost mnohých k mysticismu vnímám jakou takovou hru pro dospělé, zástupnou berličku mylného pocitu hledání jistoty v něčem velikém, co nás přesahuje. Klademe si otázky, zda je v nás cosi víc. Netažme se a pokusme se o to, poněvadž, abychom to zjistili, tak nám nic jiného nezbývá. Podvědomá touha po zakotvenosti v jinak neusazené době měnících se poměrů nás svádí k úletům.
Řada z nás má pocit, jako bychom byli čímsi velkým osloveni a probuzeni, že jsme nadáni zázračnou schopností empatie do středověkých rituálů. Že je možno oživit dávno mrtvou velikost předků. Ve skutečnosti se v takovém případě sami šálíme skrze reinkarnované atributy minulosti.
Důvod je prostý: Přirozené vývojové kontinuity byly dvakrát po sobě násilně přerušeny. Zapomenuli jsme ty krásné a vzácné nádoby své historické minulosti naplňovat odpovídajícím obsahem. A historické národní tradice se vyprazdňují v našem povědomí přirozenou cestou od úmrtí těch v minulosti žijících. Ony nejsou Perpetum mobile, pokud nejsou živeny přirozenou potřebou národní sebezáchovy, tak mizí. Otázka: Přijdou noví obrozenci v postmoderní době? Já je nevidím, ani netuším.

Nedávno jsem byl na Moravě, lezla na mě chřipka stejně jako dnes a z přetopené místnosti jsem vyšel ven do lesa, „do toho mého obýváku“. Byl úplněk a těla mohutných buků mě připomněla svým tvarem sloupy předkřesťanského chrámu. A jak jsem tam v tom stříbřitém šerosvitu stál a poslouchal sílící chorál větru ve větvích, cítil jsem tu svou nedostatečnost ve vztahu k věčnosti.
Chtěl jsem spolu s nimi, s těmi velikány také zpívat. Ouha. Zjistil jsem, že ten pradávný chorál matičky přírody jsem zapomenul, že i její melodii spíš tuším a cítím, než vím a navíc, že už neumím zpívat. Sevřelo se mně v pokoře hrdlo. Mezitím se vevnitř vyvětralo, rozsvítil jsem „velké světlo“ a sekal jsem ty velikány a větve a profil té mé rokle na plátno. Usnul jsem v uspokojivé únavě, aby mě ještě za šera vzbudilo chlemstání za dveřmi. Žíznivý srnec stál rozkročený nad kýblem s vodou a místo poděkování si na mě fortelně zaštěkal.

Pavel Novotný
atelier_novotny@centrum.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 01. 12. 2008.