Michal Dlouhý: Vánoční a novoroční svátky po četnicku

Rubrika: Publicistika – Historie


Vánoční a novoroční svátky jsou pro většinu z nás spojeny s klidem a pohodou, tedy čas veskrze pozitivní. Ačkoliv jsme na stránkách pozitivních novin, dovolím si čtenáře, na rozdíl od loňského roku, kdy jsem psal o četnické službě v době sváteční poněkud humorně, seznámit i s tou druhou stranou četnické služby.
Pro bezpečnostní složky obecně, a platí to i dodnes, ani doba sváteční není mnohdy časem klidu a pohody.
Svědčí o tom tři případy, kterými se prvorepublikoví četníci byli nuceni zabývat.


HRŮZNÝ NÁLEZ

Za svítání na Boží hod vánoční roku 1937 objevil strojvůdce Michal Krupár při čištění lokomotivy na nádraží Žilina hrůzný nález. Mezi železy lokomotivy byla zachycena pravá lidská noha a na brzdových špalcích visel zakrvácený cár. O nálezu ihned vyrozuměl přednostu stanice, který telefonicky případ oznámil četnictvu.
Na žilinské nádraží se vzápětí dostavila hlídka místní četnické stanice ve složení štábní strážmistr Adolf Sobotka a strážmistr Josef Vaňo. Krátce po nich přijel i automobil Četnické pátrací stanice v Žilině s okresním četnickým velitelem poručíkem výkonným Leopoldem Pečínkou. Hlídku pátrací stanice tvořil zástupce velitele praporčík Jaroslav Nedorost a štábní strážmistři Tomáš Švábík a Václav Brynda.
Vyšetřování se ujal osobně pan okresní četnický velitel. Štábní strážmistr Sobotka činil podrobné poznámky o zjištěných skutečnostech a štábní strážmistr Švábík pořizoval forografie hrůzného nálezu. Osobní vlak přijel do Žiliny krátce před zjištěním nálezu. Jel z Ružomberoka, vyjížděl za tmy a nálezem vyděšený strojvůdce ani topič si nebyli vědomi, že by někoho na trati viděli, či že by lokomotiva někoho srazila, díky čerstvě napadlému sněhu byla totiž na trati velmi dobrá viditelnost. Před odjezdem vlaku z Ružomberoka však strojvůdce prováděl kontrolu brzdových špalků a rozhodně na nich nic takového, co později objevil nebylo.
To máme tedy pěkné nadělení pod stromeček, poznamenal pan okresní ke svým kolegům. V tomto okamžiku se mu zdála Božíhodová pečená kachna na hony vzdálená. Bylo zřejmé, že se jedná o ostatky neznámého muže. Otázkou však zůstává, zdali se jedná o usmrcení nešťastnou náhodou, sebevraždu či vraždu a následné položení mrtvoly na koleje ve snaze předstírat sebevraždu či nešťastnou náhodu. Vykládal možné verze, které štábní Sobotka zapisoval.
Přednosta stanice zajistil pomocí drážního telefonu provedení pochůzky na trati, aby bylo zjištěno místo střetu.
Zástupce velitele pátrací stanice telefonicky vyrozuměl o nálezu všechny četnické stanice jejichž obvody vedla železniční trať, aby ve spolupráci s drážními zřízenci pátrali po místu střetu neznámého muže s lokomotivou, jeho okolnostech a v neposlední řadě i k totožnosti neznámého muže.
Zanedlouho bylo drážním telefonem hlášeno od strážníka ze zastávky Turany, že před časem se tam chtěl dát přejet vlakem místní občan Matúš Šalanda, ale bylo mu v tom zabráněno.
Četnická stanice v Sučanech naproti tomu hlásila, že Šalandova rodina pohřešuje místního choromyslného občana Matúše Šalandu, který si šel po návratu z půlnoční mše lehnout. Nemohl však usnout a stěžoval si na bolesti hlavy a břicha. Vstal, oblékl se a manželce řekl, že jde na záchod. Když manželka ráno po probuzení zjistila, že jmenovaný není doma, učinila oznámení o jeho pohřešování na tamní četnickou stanici.
Po necelé půlhodině došlo drážním telefonem hlášení, že mezi strážními domky č. 123 a 124, nedaleko obce Turany bylo objeveno místo střetu muže s vlakem.
Tak se nám to pěkně rýsuje, liboval si pan okresní a nařídil odjezd na uvedené místo. Při dojezdu ke strážnímu domku č. 123 obdržel hlášení od velitele četnické stanice v Sučanech, vrchního strážmistra Karla Průchy, který spolu se svými podřízenými ohledal místo události. Od místa střetu vedly ve sněhu zřetelné stopy směrem k nedalekým Turanům a podél trati ve směru jízdy byly roztroušeny zakrvácené části lidského těla a oděvů. Podle popisu oděvu, ve kterém pohřešovaný odešel, se jedná skutečně o mrtvolu choromyslného Matúše Šalandy. Jmenovaný se v poslední době opakovaně pokoušel o sebevraždu oběšením či přejetím vlakem. Doposud mu v tom bylo vždycky zabráněno...
Během necelého půldne se tak podařilo objasnit záhadu hrůzného nálezu i pohřešované osoby a pan okresní velitel ještě stihl Božíhodovou kachnu s knedlíkem a se zelím, i když po tom co viděl, neměl na jídlo ani pomyšlení.

Povídka byla uveřejněna v knize Záhadné příběhy z pátrací služby vydané nakladatelstvím PRAGOLINE v roce 2004.

ODLOŽENÉ DÍTĚ

Dne 27. prosince 1935 byl o 16. hodině na četnickou stanici v Dobrém nahlášen dělnicí Marií Salabovou nález mrtvolky dítěte zabaleného v peřince u cesty do Kamenice. Salabová ji zde našla když sbírala haluze.
Na místo se spolu s oznamovatelkou vydal osobně velitel stanice vrchní strážmistr Stanislav Šašek se strážmistrem Ladislavem Macákem, zatímco štábní strážmistr František Skrbek měl za úkol o případu vyrozumět královéhradeckou pátrací stanici a okresní soud v Opočně se žádostí o vyslání soudní komise.
Mrtvolka nemluvněte byla nalezena na udaném místě. Ležela pod smrčkem zahalená v chatrné červené peřince převázané bílým pleteným povijanem. Dítě mužského pohlaví mělo na hlavě čepičku a na sobě bílou košilku. Vedle dítěte stála lahvička od mléka s gumovým dudlíkem.
V automobilu královéhradecké pátračky řízeném strážmistrem Inocencem Šebestíkem přijel štábní strážmistr Josef Arazím a fotograf štábní strážmistr Bedřich Pomezný.
Po vyfotografování místa nálezu byla již za přítomnosti soudní komise mrtvolka ohledána a přenesena do márnice hřbitova v Dobrém, kde byla provedena pitva. Lékaři konstatovali, že na těle dítěte nejsou žádné stopy násilí, že bylo odloženo živé před třemi až čtyřmi dny, tj. 23. nebo 24. prosince a že u něho nastala smrt zmrznutím. V uvedených dnech bylo větrné suché počasí bez sněhu s teplotou mínus pět stupňů Celsia.
Cesta mezi obcemi Dobré a Kamenice, při níž bylo dítě odloženo, je v zimní době nepravidelně a dosti málo používána.
Při pátrání po pachatelce činu se místním četníkům podařilo zjistit, že dne 23. prosince asi v 11. hodin projela Kamenicí směrem na Dobré neznámá žena s dětským kočárkem. Žena byla ve věku asi 24 let, střední postavy, černých vlasů a nápadně červeného obličeje.
Na okolní četnické stanice byl rozeslán pátrací oběžník na základě kterého telefonicky hlásila četnická stanice v Dobrušce, že, že by se mohlo jednat o šestadvacetiletou vícekráte trestanou tulačku Boženu Pálovou z Dobrušky.
Pálová byla 2. ledna 1936 četníky v Opočně dopadena a zatčena. Při výslechu uvedla, že své jednoměsíční dítě odložila v úmyslu se ho zbavit, jelikož jí bylo na obtíž. Proto byla udána pro zločin vraždy svého dítěte
Zajímavé však bylo rozhodnutí královéhradeckého krajského trestního soudu. Soud Boženu Pálovou odsoudil pro odložení dítěte za přitěžujících okolností. Pokud by ale odložila dítě v noci za mrazu na místě obyčejně málo navštěvovaném, nebo kdyby jej vybalila z peřinky, byl by zřejmý její úmysl směřující k usmrcení dítěte a byla by souzena pro vraždu.

Povídka byla uveřejněna v knize Humoresky vážně vydané nakladatelstvím PRAGOLINE v roce 2007.
SILVESTR

Štábní strážmistr Richard Wotke vzpomenul na úmrtí svého kolegy ze školy pro výcvik četníků na zkoušku v Brně strážmistra Adolfa Bartoše, ke kterému svým způsobem přispěl rovněž četnický bodák.
Na četnickou stanici Stará Ves v okrese Rýmařov se 31. prosince 1920 po poledni dostavila rolnice Hermína Schinzelová z Edrovic a udala, že poštou obdržela již dva výhružné dopisy.
První z nich doručený 30. prosince obsahoval výzvu, aby téhož dne v noci složila na určitém místě u Rýmařova obnos ve výši 1.000 Kč, s pohrůžkou, že pokud se tak nestane, bude její manžel udán pro více trestných činů.
Druhý dopis, psaný stejnou rukou, byl doručen na Silvestra dopoledne. Ten obsahoval výhružku podpálení stodoly, nebude-li již dříve požadovaný obnos složen na označeném místě do 1. ledna 1921.
Velitel stanice vrchní strážmistr Jan Lederer se rozhodl vypátrat a dopadnout vyděrače a proto si od 20 hodin předepsal hlídku do Janoušova a Rýmařova. V četnických kasárnách se ještě nacházel ve stavu nemocných strážmistr Adolf Bartoš, který ze služební horlivosti požádal velitele stanice, aby mu dovolil jít na smluvené místo v občanském oděvu, aby nebyl jako četník poznán. Vrchní strážmistr na opakované naléhání svolil s tím, že strážmistr Bartoš nebude zakročovat, ale bude pouze v záloze pro případ potřeby. Dále bylo dohodnuto, že každý půjde jinou cestou k udanému místu na postřížku a že se tam sejdou ve 23 hodin.
Strážmistr Bartoš šel napřed, zatímco pan vrchní navštívil obec Janoušov za účelem pozorování dvou z činu podezřelých mužů, a až poté se odebral na smluvené místo.
Když přicházel k dohodnutému místu, zaslechl křik z místa na silnici, vzdáleného asi 90 kroků. Zde nalezl strážmistra Bartoše zápasícího s neznámým mužem. Vrchní Lederer zakročil proti muži, v němž poznal rolnického synka Rudolfa Schinzela z Janoušova, synovce vydírané Hermíny Schinzelové. Snažil se pomoci zápasícímu kolegovi, ale na náledí uklouzli a všichni tři sjeli do silničního příkopu. Přitom se bodák vztýčený na karabině vrchního strážmistra zabodl do země tak, že jej nebylo možno vytáhnout. Karabinu velitel stanice nemohl tudíž použít jako bodnou, ani jako palnou zbraň.
V tom okamžiku se na místě objevil další muž, Heřman Schinzel, Rudolfův bratr, ozbrojený bodlem a udeřil s ním velitele stanice několikrát do hlavy, čímž pozbyl vědomí.
Nyní Rudolf, ozbrojený ukořistěnou četnickou karabinou a Heřman s bodlem napadli strážmistra Bartoše. Rudolf navíc vyndal z kapsy pistoli a pětkrát na strážmistra vystřelil. Neozbrojený strážmistr, zasažený čtyřmi projektily z pistole, nemohouc se jinak bránit, začal utíkat po silnici směrem ke Staré Vsi. Přitom byl oběma bratry pronásledován a Rudolf na něho ještě vypálil několik ran z četnické karabiny.
Strážmistr Bartoš byl pronásledovateli dostižen u domu holiče Kreuzigera v Janoušově, kde padl vysílením. Zde byl ještě Rudolfem Schinzelem dvakrát udeřen pažbou karabiny do hlavy. Ačkoliv byl seběhlými se občany odnesen do holičova bytu a lékařem ošetřen, podlehl svým mnohačetným zraněním hodinu po půlnoci, tedy na Nový rok 1921. Vrchní strážmistr Lederer, se po nabytí vědomí dovlékl do téhož domu, kde byl lékařsky ošetřen.
Zranění velitele stanice byla lehčího rázu a brzy se z nich zotavil. Četnickou správou bylo veliteli stanice vyčítáno, že dovolil podřízenému konat službu v rozporu se služební instrukcí v občanském oděvu a neozbrojenému, čímž zavinil jeho smrt. Nad nevhodností bodáku ve výzbroji četnictva se tehdy nikdo nepozastavil...

Povídka byla uveřejněna v knize Četnické čtyřlístky vydané nakladatelstvím PRAGOLINE v roce 2005.

Ilustrace © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 12. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.