Dáša Cortésová: Jaký byl Milan Chladil (4)

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...


Dáša Cortésová, dcera zpěváka Rudolfa Cortése, se narodila v Praze.
Po maturitě pracovala krátce jako asistentka v Československé televizi a poté, co jako profesionální zpěvačka složila zkoušky u Pražského kulturního střediska, vystupovala se svým otcem doma i v zahraničí. Se svým manželem, hudebníkem Václavem Rezkem, vytvořili pak v roce 1976 uměleckou dvojici, která s vlastním varietním programem (písničky, humorné scénky, parodie) reprezentují dodnes naší zemi převážně v zahraničí (Německo, Francie, Polsko, Rakousko). Můžete je však vidět i u nás, vystupují pod názvem DUO RiC.
Dáša Cortésová napsala spolu s Ondřejem Suchým knížky „Rudolf Cortés milovaný i zatracovaný“ (nakl. Brána a Knižní klub, Praha 2004) a „Werich, Cortés a Vlachovci“ (nakl. Brána, Praha 2006).
Své vzpomínky na umělce, s nimiž se poznala během své umělecké dráhy, začala nyní psát na pokračování pro Pozitivní noviny.
Jaký byl Milan Chladil (4)

Milan Chladil, jako zpěvák, bezpochyby ovlivnil naše mládí, a s Yvettou Simonovou to byla pro nás nejoblíbenější dvojice, kterou snad dodnes nikdo nenahradil. Já měla to štěstí, že jsem se s ním mohla seznámit blíže.
Krátce poté, co jsem měla po škole, jsme odjeli s tátou a s celým souborem do Mongolska a následně pak do bývalého Sovětského svazu.
V Mongolsku jsme byli menší parta, pouze na státní oslavy a potom se k nám v Moskvě přidali Gabriela Hermelyová a Milan Chladil. Čekalo nás dlouhé turné po SSSR. V Mongolsku nás zastihly povodně a rychlá evakuace. Hodně místních lidí zahynulo.
Dorazili jsme do Moskvy, jak se patří vyčerpaní, vyděšení, s náladou na bodu mrazu.
Když se objevil Milan, jakoby se rozjasnilo. Hned nás začal opatrovat a snažil se, abychom byli opět v dobré kondici.
Byl to člověk, který uměl kolem sebe šířit dobrou náladu. Nepamatuji si, že bych ho viděla někdy naštvaného.Během celého turné nedopustil, aby vznikla takzvaná ponorková nemoc nebo jak on říkal napnelizmus. Byl to náš katalyzátor.
Podmínky byly někdy dost těžké, ale on se snažil bez rozčilování a křiku vyřešit vše k naší spokojenosti. To jsme moc potřebovali, protože můj táta a zároveň vedoucí skupiny, někdy vyletěl a dělal dusno. Sváděl to na svoji polovinu španělské krve. No, nevím. Ale je pravda, že otec neměl střed. Buď byl moc hodný nebo zuřil.
Proto byl Milan pro nás balzám na duši. A hlavně to uměl výborně i s mým tátou. Jak se objevil nějaký problém, hned jsme letěli za Milanem prosit o pomoc.

Jedna příhoda za všechny:
Náš bubeník Václav Rezek zapomněl boty na vystoupení v Novosibirsku. Přišel na to, až když jsme přiletěli do Moskvy. Koupit v těch letech v SSSR hezké moderní boty nebyla snadná věc. 
Postěžoval si Milanovi a ten vymyslel řešení. V Moskvě byla zrovna velká výstava našich bot. Milan tam s Václavem zašli, že tam nějaké botky určitě seženou.
Když zástupci naší firmy (tehdejšího Gottwaldova) uviděli Milana Chladila, hned ho začali objímat, zvát na kafíčko a panáčka, což Milan s Václavem nemohli odmítnout.
V tu samou dobu tam byla delegace z Gruzie, která přijela uzavřít smlouvu o koupi bot. Delegáti od nás hned Milana představili a pochlubili se, že je to jeden z nejpopulárnějších zpěváků naší země!
Všichni dohromady si sedli, jedli a pili, Milánek zpíval a bavil celou společnost. Když došlo k podpisu dohody, zábava byla na svém vrcholu. Gruzínci dali na stůl připravenou smlouvu, kde bylo číslo, o kolik párů bot mají zájem. Milan tam jen tak z legrace nakouknul a začal dělat srandičky, že taková velká země a tak málo bot objednává? A že to pro nás není žádný velký kšeft. Vzal tužku a začal na konec toho čísla domalovávat nuly.
No, nebudu vás dlouho napínat. Nakonec ti Gruzínci mávli rukou, řekli, že souhlasí a Milanem navýšenou sumu podepsali.
Naši zástupci nevěřili svým očím! Mysleli, že se jim to zdá.
Říkali: „Milane, víš co jsi pro nás udělal? To není o několik vagónů bot víc, ale o několik vlaků! Ty jsi pro naší fabriku udělal smlouvu století!“

Milánek byl opravdový gentleman. Samozřejmě chováním k nám, ženám. Navíc byl vždy dobře oblečený, vymydlený a krásně voněl. V době, kdy tady v kosmetice žádný výběr nebyl, Milan užíval světoznámou značku Old Spice. Touto vůní byl známý všude a byl na to hrdý! Jak jsme ucítili Old Spice, bylo jasné, že Milan je na blízku.
Jako „milí“ kolegové jsme na něho vymysleli past. V Sovětském Svazu bývaly v šatnách restaurací automaty na kolínskou vodu. Postavili jste se před automat, vhodili pět kopějek a za pár vteřin na vás z automatu vystříkla sprška kolínské vody. Vůně velice agresivní, těžká, sladká, prostě hrozná. Dala se těžko smýt, natož vyprat, tak byla trvanlivá!
Jednoho dne jsme přišli do takové šatny. Odložili jsme si kabáty a byli jsme domluveni, že při řeči Milana pomaloučku zatlačíme k tomu automatu. Jakmile se to podařilo, jeden z nás vhodil pětikopějku a dílo bylo dokonáno. Nám to ale nestačilo, že nám Milan vynadal. Ještě večer při vystoupení jsme si ho dobírali. V šatně jsme si sedali co nejdál od něho s výroky, že je nám špatně, že se nedá dýchat atd.
Na konci představení při společném klanění jsme se všichni tlačili na jedné straně jeviště a Milana jsme nechávali osamoceného na druhé straně. Tak jsme dokázali být škodolibí za jeho dobrotu k nám. Ale on se naštěstí nedokázal na nás dlouho zlobit. Milan byl opravdu naše SLUNÍČKO!
Teď trochu na vážnější notu.
To, jak se Milan zachoval k mému otci, když už na tom byl dost špatně, to se ani slovy nedá vyjádřit! Bral ho se svým souborem na zájezdy, i když to s tátou bylo čím dál složitější.
Alzheimerova choroba dokáže lidi v okolí pořádně překvapovat. Milan projevil neuvěřitelnou obětavost a trpělivost. Mohl ho klidně vyhodit. Věděl ale, že kdyby vzal tátovi práci, že ten by to vůbec nechápal.
Milan ho držel do poslední chvíle nad vodou. Důkaz: 28.února otec s Milanem ještě vystupoval, 3.března byl hospitalizován a už se nikdy domů nevrátil. Byla bych nespravedlivá, kdybych nejmenovala Karla Hálu, který se o tátu také staral jako o vlastního bráchu. Karlovi jsem poděkovat stihla. Ale Milanovi, který nás opustil tak nečekaně a rychle, to dlužím.  

             

Další díly najdete zde

OHLASY NA ČLÁNEK
                                                                                                                                          29. 12. 2008
Vážený pane šéfredaktore,
 
srdečně Vám děkuji za vlídné zacházení, které jste mně až dosud věnoval, a ten můj novoroční vinš je určen samozřejmě i panu vydavateli, Vám, paní Jitce Vykopalové a všem čtenářům POZITIVEK.

V čase oblíbeného žánru populáru jsem znal zpěváka Rudolfa Cortése spíše z jeho osobní polohy. Tady nedaleko ode mě v Hodkovičkách měl rodinný dům u lesa. A do toho lesa se utíkal vždy, když si chtěl v klidu a zeleni lesa "vyčistit hlavu", nebo něco promyslet a taky do něj chodil samozřejmě na hříbky.
Vzpomínám, když kdysi na Strahově probíhala Spartakiáda, byla neděle po obědě a já s Cilinkou (Bavorský barvář) jsme v dubinách za Cortésovými sbírali 20-30 cm vysoké dubové hříbky. Bylo vedro k zalknutí, musel jsem sundat košili, poněvadž, košíku nemaje, jsem ty krasavce neměl v čem odnést.
Pan Cortés mě z nedaleka pozoroval, já o tom nevěděl, pak mně vyšel v ústrety a povídá: "Mladej, vy jste mně to tady pěkně probral".
Rozdělili jsme se a on se mně svěřil, že to je jeho oblíbené místo, že si sem kromě na hříbky zajde občas cosi i sám v sobě probrat a taky mně, jakoby důvěrně, sdělil, že už zpívání "pověsil na hřebík".
Stýskal si, že musí absolvovat pro profíka pokořující kvalifikační zkoušky v PRKUSU (Pražské kulturní středisko vedle Prašné brány), že kromě naivních děvčátek, vřískajících individuí, kteří se považují za rokery a underground, tam potkává i šmíru a giganty.
Jednou se tam potkal i s Beno Blachutem. A pak si postěžoval taky na Pragokoncert, jak ho otrocky ždíme, a že už to věčné trmácení po zájezdech začíná hůř snášet.
V okolí se tehdy šuškalo, že je vážně nemocný. Nevěděl jsem to tehdy a nevím to ani dnes, poněvadž jsem se po tom nijak nepídil. Bylo mě ho vlastně svým způsobem líto. Tolika lidem dal alespoň nakrátko radost, momentální únik z jinak šedivé reality, aby nakonec se svými obavami, strachy a běsy zůstal sám.
Dceři, paní Dáše, by dnes mělo být něco kolem šedesáti.

Ad Milánek Chladil: Kromě toho, že gentlemanem bezesporu byl, tak byl především příkladným profesionálem, pak služebníkem "krásných dam" a přítelem "Baccha".
Tvrdilo se ve své době, že když se celá společnost toho kterého flámu znemožnila, že byl nezdolný.
Já to nevím. Jediné, co vím, je, že byl velmi častým hostem takových párty v Thámově ul.21 v pražském Karlíně, kde bydlel producent orchestru Karla Vlacha pan Mangl (?) a že když ráno okolo šesté ostatní obyvatelé domu šli odhodlaně či naštvaně "budovat ten socialismus", tak se od pana Mangla trousily lidské, mihotavé přízraky.
Pan Chladil opouštěl společnost s posledními jako ze žurnálu a odjížděl přistaveným taxíkem. Čím voněl, nevím, nečichal jsem k němu, ale vím, že i paměť paní Dáši, stejně jako statisíců dalších, je velmi krátká.
Tvrdí-li ku příkladu, že tehdy v těch letech nebyl u nás žádný výběr kosmetiky, tak se přinejmenším mýlí. Tou dobou půle šedesátých let jsem své novomanželce Anně kupoval na pražské Národní "Pařížské fialky", pak "Molyneaux" a jiné francouzské originální značky. Ani do "Tuzexu" jsem nemusel.
Dnes vás socialističtí kapitalisté poženou pro "Pařížské fialky“ leda do Paříže. Tady se dnes prodává převážně unifikovaný internacionální šunt.
A voda po holení "Old Spice" byla k mání i v drogerii a parfumerii na rohu Žitné a Ve Smečkách. Dnes, devatenáct let poté, dostanete tak nejvýš deodorant Stick. Ach ta paměť.
Mozky se vymývaly tehdy i dnes. Tehdy se v NEW YORKU dočetl strýc, že tady nejsou k sehnání pomeranče. A poněvadž se nám měl narodit Michal, tak jich tehdy strýc objednal tady v TUZEXU 100 kg s tím, aby každý týden dodala firma 5kg. TUZEX DODAL CELÝCH 100 kg NAJEDNOU. Rozdávalo se všude a všem. Ani pan Chladil tehdy nepřišel zkrátka.
                                          
Pana šéfredaktora Židka i paní Dášu Cortésovou
srdečně zdraví
Pavel Novotný
atelier_novotny@centrum.cz 

Foto © archiv Dáši Cortésové a Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 29. 12. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.