Pavel Novotný: O hrdosti-nehrdosti a vojácích-bojácích

Rubrika: Publicistika – Postřehy

S vnukem na hřbitově

Minul státní svátek dne výročí založení republiky a včera jsme vzpomínali na památky našich zemřelých. Celý rok téměř pusté pietní místo, kde je v tichu slyšet ta moje veverka, co si vždy přijde pro pamlsek, se proměnilo v tlačenici podobné té v hypermarketu. Všichni přítomní pozůstalí v tlačenicích zápolí s pietními předměty, konvemi a hrabičkami s košťátky v jakémsi mravenečkovsky přepečlivém úsilí. Pak téměř většina z nich na své bývalé milé zapomene a přijdou až za rok.
Dali jsme s vnukem na hrob našich předků čerstvé květiny, pomodlili se a jdeme zpět přes vojenský hřbitov. Listopad nám říká, že to letos s počasím už lepší asi nebude. Před námi se otevřel pohled na pomníky vojáků, otočím se k Oldovi a ptám se: „Oldíku, vzpomínáš si, když jsi byl menší, jak si říkal ,,bojáci,, namísto vojáci?
Koukne na mě a zakroutí hlavou a po krátké chvilce z něho vypadne: „Ale já jsem říkal „bojáci" ne jako, že se bojej, ale že bojujou“.
Dívá se po ploše hřbitova, přes řady vojenských náhrobků. “A to jich bylo tolik, co umřeli?“ “Bylo jich mnohem, mnohem víc,“ povídám. „A kolik?“ Nejsem si vůbec jist, když poklekám na jedno koleno a kreslím klacíkem do písku cesty číslo 120 000. Nevím, zda to číslo vyjadřuje počet skutečných obětí obou posledních válek a všech tří odbojů dohromady. Nevím, zda zahrnuje ty nepohřbené, nebo unesené, nezvěstné, ubité a taky umučené v koncentrácích.

Vzdávám ve svých myšlénkách úctu všem obětem, vnuk se dívá na číslo v písku a zjevně usilovně přemýšlí.
A já jsem hrdý na své prarodiče a jejich generace, že za čtyři roky první války a dalších dvaceti let práce vybudovali prvou samostatnou Československou republiku. Vyspělou a respektovanou demokratickou zemi se solidními základy prosperujícího národního hospodářství.
Vzpomínám na oběti šesti let německé okupace, oběti našich vojáků i civilistů, bez ohledu na jejich rasový původů a náboženství, kteří zahynuli na všech frontách.
Vzpomínám obětí bývalého režimu. Kladu si v duchu otázku, jaké poselství nám ti zemřelí stále sdělují, zda si ho vykládáme tak, jak oni měli ve své mysli, když odcházeli z tohoto světa, co nám jejich poselství říká pro dnešek i pro budoucno? Jsme schopni si ho vůbec sami pro sebe i pro druhé správně vysvětlit? Proč se od dětství až do dědství všechny ty znepokojivé otázky jen vrší? Proč je často házíme za hlavu pro jejich nepohodlnou nesnadnost, a nebo proto, že nejsme schopni nalézt uspokojivé odpovědi ?

Vycházíme bránou hřbitova ven, jdeme k autu a on čtrnáctiletý se na mě podívá zkoumavýma očima a ptá se: „Dědo, a proč teda všichni umřeli?“
Stydím se za to, že mu neumím odpovědět jednou větou a současně ho nechci odbýt. A tak jsem mu po cestě zpět navrhl, že si třeba spolu uděláme takovou šňůru výletů. Ne na hřbitovy, ale po našich městech a po kraji.
A taky by bylo dobré mu pouštět „Vzpomínky ztraceného času“ pana Čáslavského a pak taky „Šumná města“, aby viděl, že tu nejsou jen galerie a muzea, ale že nesporné hodnoty minulosti jsou patrné téměř na každém kroku.
Je zapotřebí ho naučit se dívat a to, co vidí, správně pochopit v míře zjevných, ale i skrytých hodnot.

Odbočka: Vzpomenul jsem si výroku arch. Miluniče, když po požáru části výstaviště prohlásil, že autentickou rekonstrukci té památky nikdo tady nezvládne, že to už dneska nikdo neumí. Ať mu všichni, co to umějí, dokážou, že se mýlí, ať těm, co to umějí, dají ti mocní příležitost a šanci to dokázat. Stejně jako to dokázali ti před námi.
Zpět k té osvětě a ponaučení: Aby i Olda viděl a slyšel, že jeho pra- a prapradědci nebyli žádní neumětelové, bloudi a nemrcouši. A že často pokládali své životy proto, poněvadž tu svoji zem měli rádi a že jim stála za tu oběť nejvyšší v dobách ohrožení jen proto, že si přáli, aby ti, co je přežijí, ji mohli mít rádi stejně jako před tím oni.
Aby svojí prací stále odůvodňovali, že tu nesamozřejmou samozřejmost své státní samostatnosti si plně zasloužíme. Aby potvrzovali skutkem, že si jí umíme vážit jako hodnoty z nejvyšších. A taky že pro ni byli schopni pracovat a odevzdávat to nejlepší, čeho byli sami schopni.
Že si těch našich frajkumšterů v uměleckých řemeslech vážila nejen ta naše stará Evropa. Pravda, že jsou tu i škody, a nemalé. Na své cestě za domnělým pokrokem jsme povětšinou zapomenuli téměř vše, co bylo fortelně pěkně udělané, krásné a co bylo nejenom oku libé, ale i užitečné.

Přistihl jsem se, že přemýšlím nahlas: „Ty myslíš jako třeba taťka, když kove železo? A nebo mamka když točí na kruhu? A nebo, když ty něco maluješ a pracuješ na těch starejch obrazech?“
A já povídám, že jo, že šikovnejch lidí tady máme habaděj, akorát, že se o nich nic moc neví a každého díla, kterému není dopřáno vzniknout, je velká škoda.
„Táta říkal, že si tu menší výheň převeze na chalupu a bude dělat i tam. Že ušetří na benzínu a taky čas a že toho víc udělá.“
A já na to: „A my dva mu budeme přitloukat.“ Tak se na to, doufám těšíme snad všichni.

Pavel Novotný
atelier_novotny@centrum.cz  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 11. 2008.