Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidí (31)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
| EMAN A KORNELIE, BOŽÍ LIDÉ (31) |
| Převratná událost - Stavba dálnice - Stěhování – Potopa Pošťák Přenosil určitě věděl, co v tý obsílce je, ale nic nám neřekl. Podivně se rozhlížel a mrkal očima. Kornelie tvrdila, že vypadal jakoby nás litoval. Daroval nám tužku jedný firmy a řekl: „To je tužka největších zlodějů v republice, ale píše.“ Odjel a Kornelie rozlepila obálku. Nasadila si brejle, který koupila v marketu a četla: -8.8.- to je v úterý, dostavte se na Obecní úřad. Ohledně stavby dálnice. - Krtička mladší v. r. - Kdo se nedostaví, bude na něj podáno trestní oznámení s následným předvedením policistou Kučírkem. – „Jaká stavba?“ ptal jsem se ženy. „To nevím,“ zakroutila hlavou. Celej den jsme nestáli za nic. V úterý ráno jsme se trochu lepší oblíkli a šli jsme na úřad, kterej byl na konci Tumlovic. U dveří stála Klimešová s Klimešem a Pikart s Pikartovou. „Jste třetí,“ oznámila nám Klimešová a marně se snažila podrbat se na zádech. „Umím počítat, paní Klimešová,“ řekla slušně Kornelie. Všichni koukali zaraženě. „Je to tragédie,“ vzdychal Klimeš. Pikart přikývl s pohřebním pohledem: „Copak Rákosovic, ty na tom ještě vydělaji, ale co my?“ Koukali jsme s Kornelií okolo a nic jsme nechápali. Drželi stejný obálky s modrým pruhem jako my. „Pojďte dál,“ vyzval nás ze dveří Krtička mladší. „Já jsem třetí,“ řekla Kornelie a zůstala stát. „Jen pojďte všichni! Týká se to vás všech.“ Vstoupili jsme do nádherný kanceláře, plný koženejch křesel a zarámovanejch diplomů. U malýho chromovanýho stolku seděla fiflenka s dlouhejma nohama. Před sebou měla tu počítačovou televizi a jezdila po koberečku sem tam tou bakelitovou buchtou, co jí říkají myš. Vůbec si nás nevšímala a mlčela. Asi to bylo to nejlepší, co uměla. Byla odbarvená na blond, vostříhaná nakrátko a obočí jí zůstalo z polokaštanový brunety. Měla holý nohy, jako když jí ohořely. Na zádech měla nápis Fitcentrum supr. Krtička se uvelebil v koženým křesle a nejistě začal: „Občané, občani, občanky...“ „Mám jí s sebou,“ ochotně přerušila Krtičku moje žena a ukázala občanku. Krtička nepochopil, ale já jo. „Řekl jste občanky,“ povídám mu. „Myslel jsem tím oslovení pro zde přítomné ženy.“ Písařka se na mou ženu opovržlivě podívala a zakroutila banánovitou hlavou. Krtička byl znervóznělej, ale pokračoval: „Dostali jsme od krajského hejtmana a krajského architekta plány, kudy povede dálnice E 0055.“ Krtička uhnul před ostrým pohledem Klimeše. „Civilizace si vyžaduje oběti.“ „A to jsme my!“ řekl nešťastně Pikart. Ostatní přikývli. Krtička se falešně usmál. „Ale, ale, soudru... pánové,“ ihned se opravil, „dostanete za své domy náhradu a byty v novostavbě. Všechno s vámi projedná náš právník JUDr.Vendelín Papáček.“ „Kolik dostaneme za svý domovy?“ křičela Pikartová a držela se za srdce. „To určí státní promovaný odhadce. Nebojte se, stát vás neošidí. Pokrok se nedá zastavit. Společnost potřebuje dálnice!“ „Márnice!“ řekla Kornelie. „Co tím myslíte?“ zvedl prst Krtička. Kornelie se podrbala na čele: „Nic. Jen, že se to rýmuje.“ „Vyklopte karty na stůl, Krtička, začínám dostávat vražednou náladu,“ přiškrceně říkal Klimeš. „Přes Klimešovic, Pikartovic a Rákosovic pozemky povede obchvat dálnice.“ „A kde budeme bydlet? Kde budou zvířata, kde kozy, kde králíci, kde slepice, kde psi, kde kočky?“ volali jsme jeden přes druhého. „Prodáte je a získáte. Nebudete mít starost o krmení. Budete bydlet v panelovém speciálním domě za kostelem.“ „Tam je hezkej výhled do okolí,“ poznamenal jsem, ale byl jsem surově okřiknutej ostatními. Klimeš zařval: „Mlč, ty omezenej pitomo!“ Kornelie se mě zastala a křičela: „Hned chci abyste se omluvil, občane Klimeši.“ Klimeš se mi omluvil a rozplakal se. Tohle jsme od něj nečekali. „Proč pláčeš,“ ptala se Klimešová, který se natřásal hrb pláčem. „Jako ty,“ šeptal Klimeš, „nebudeme mít zvířata, stromy, zahrádku, kočku, psa, budeme vězní v paneláku.“ Po jeho slovech jsme se rozbrečeli všichní. Fiflena na nás udiveně civěla a listovala v Supru. „Občané, nestavte barikády proti společenskýmu pokroku,“ uklidňoval nás mladej Krtička a blondmluvčí přikyvovala. „Denně budete mít teplou vodu, plyn bude vařit za vás, elektřina vám bude dávat světlo, kabelová televize vás spojí s celým světem.“ „Já na telku koukám celou noc,“ ozvala se poprvně fiflena a dál se věnovala honění myši. Krtička se s náma rozloučil: „Hlavu vzhůru, občané, ještě nebylo tak špatně, aby nebylo hůř. Směle k novým zítřkům!“ Když viděl pěsti Pikarta před svým obličejem, schoval se rychle v koupelně a fiflena utekla za ním. Koncem srpna jsme se stěhovali. Šlo to rychle. Kornelie všechno prodala lacině sousedům ve vsi. Pazderová si od nás koupila kozy a slíbila, že se na ně budeme moct kouknout, kdy chceme. Kornelie brečela a líbala je. Já polykal slzy, ale dělal jsem, že je mi to fuk. Pazderka slíbila, že kozy nikdy nenechá omakávat cizejma lidma a že je neprodá ani nezabije. Kornelie si chtěla vzít králíky s sebou do paneláku, ale Krtička to neschválil. „Vemu si aspoň jednoho,“ hádala se má žena, „někdo má kočku, někdo psa. Zvíře jako zvíře! Můžeme ho vycvičit na hlídání. Všude se moc krade!“ Klimeše a Pikarta museli vystěhovat z domu policejně a hasičsky. Chtěli bránit svý domy kosama a cepama. Některý lidi z Tumlovic z toho měli legraci a křičeli: „Bijte je, boží bojovníci!“ Z Ratolůstek, Bloumova a Nutonic přijel autobus se zvědavcema. Zájezd vymyslel Karpala. Třicet korun za osobu. Dívali se do tý doby, než Pikart vyběhl s brokovnicí a vystřelil jim nad hlavy. Hrobník odjel s autobusem tak rychle, že se málem převrhli v zatáčce u hasičárny. Náš byt v paneláku byl v přízemí. Vedle Klimešů. Nad námi bydleli Pikartovic. Pikart dal dohromady peníze a začal stavět u Bloumova novej dům. „Zbláznil bych se v tomhle vězení,“ křičel na chodbě, „někdo si uprdne v třetím patře a já to cejtím ve sklepě.“ My jsme měli pokoj a kuchyň. Na balkón jsme nesměli, protože se propadal. Klucí, co tenhle panelák stavěli šetřili cementem. Ale postavili na stavbě z ušetřenýho jeden malej baráček pro mistra Kukučku. Já ani Kornelie jsme se nerozčilovali. Kornelie klidně říkala na chodbě: „Lidi v Americe nebo v Indii přijdou při uragánu, nebo když bouchne sopka o všechno a žijou dál. My jenom změnili dům. No a co? Jedeme dál!“ V duchu jsem jí, jako mnohokrát obdivoval. Byl jsem s ní klidnej a odpustil jsem i její odchod k Literovi. Pokaždý, když jsme šli z kostela, zastavili jsme se u Pazderky. Kozy radostně mečely a Kornelie říkala, že nás určitě poznaly. Kornelie přestala chodit do toho společenskýho kurzu, ale bylo znát, že ten kurz má. Když se šla koupat, neřikala „jdu se vykoupat“, ale „jdu si vzít koupel“. Chtěla, abych říkal, že jdu na klozet, ale pořád jsem si ho plet‘ se záchodem. „Starýho kozla mladejm kouskům nenaučíš!“  Za čtrnáct dní se vyvalil z míst, kde jsme tak dlouho s ženou žili, kouř. Kornelie se dívala z balkónu a mlčela. Měla šedivý vlasy jako obilnej lán v podvečer. Potom beze slova začala přibíjet do zdi skobu a zavěsila na ní obrázek Poslední večeře. Byl to barvotisk, kterej jsem jí jednou přines‘. Našel jsem ho ležet špinavej u popelnice, ale Kornelie ho omyla a podlepila. „Takový obrázky se nezahazujou,“ řekla tenkrát. Vlezl jsem si do vany a smutek mě přešel. „Když člověk začne něco jinýho, omládne,“ říkala Konča při večeři. Někde v domě plakalo dítě. To jsme dřív neslyšeli. Stěny byly slabý v tomhle domě. „Co budeme dělat s těma penězma? Budeme jich mít tolik, že nevím co s nima.“ Kornelie mávla rukou: „Co bysme? Nábytek koupíme novej, taky koberec, aby nás nezábly nohy.“ „Jestli nám vůbec za naší chalupu zaplatěji!“ povzdechl jsem. „Samozřejmě, Emane! Zákony platěji pro každýho,“ poznamenala Kornelie, ale ne moc přesvědčivě. Kornelie měla dobrý nervy. Ani jí moc netrápilo, že jsme jinde. Brala život jako řeku. Ta se taky nezastaví, pořád plyne, a břehy omejvá stejně. „Pojď k oknu,“ volal jsem na ženu, „vidíš?“ Kornelie přikývla. U hřbitova se pásl kůň Arthur. „Ráda bych věděla, kde vůbec spí. Takový léta se tady toulá a nikdo to neví.“ „Začíná pršet,“ ozvala se Kornelie. Vystrčil jsem ruku z okna, ale nikde ani kapka. „Tady, uvnitř,“ ukazovala na strop. Oválná mokrá skvrna rostla jako houba. Kapky kapaly pořád hustějc. Vyběhli jsme nahoru k Pikartovům. Zabouchal jsem pěstí na dveře. Pikart otevřel v župánku. Jako nějakej filmovej herec. „Vytopili jste nás,“ řekla klidně Kornelie. Pikart pochopil a rozběhl se do koupelny. Otevřel dveře a voda se valila do kuchyně i do chodby. Úplně mu to podrazilo nohy. Ze dveří obejváku vyběhla Žofinka v natáčkách. „Káčo pitomá, cos to udělala? Nechala si přetýct vanu!“ řval na ulekanou dívku táta Pikart. Žofinka se rozbrečela a mezi vzlyky šišlala: „Já se chtěla vykoupat. Zejtra přijede Ríša.“ Kornelie chvíli přemejšlela a potom řekla Pikartovům: „Helejte se, ještě jsme nemalovali, to se stane, nic si z toho nedělejte. A ty Žofinko, neplač.“ Pikart nabízel peníze, ale já mu odstrčil ruku. „Nechte si je, sousede. My je nepotřebujeme.“ Pikartová, která právě přišla z kravína, spráskla ruce. Ale potom jsme si dali u Pikartů kafe a buchtu. Tedy potom, když jsme tu spoušť uklidili. Pomáhala i Klimešová a Klimeš. Myslel jsem na to, že jsme se k sobě všichní chovali nějak lepší než když jsme měli vlastní chalupy. Tohle jsem nechápal. Pikart otevřel láhev dobrýho vína. Bylo z jablečnýho moštu. Chutnalo jenom mně. Žofinka rozkrájela uzený maso, chleba a na talíř dala dlouhý nakládaný papričky. Po půlhodině se ozvalo zaklepání, zachrčel zvonek a objevil se agronom Ječmen s referentem Krtičkou. „Přišli jsme vás pozvat na pokec do hospody,“ říkal sladce Krtička, „a máme zajímavej návrh...“ Ten večer nebyl ještě u konce. Klimešová přinesla okresní plátek Tumlovický občasník a četla nahlas: „Dnes se v Tumlovicích dožívá padesáti pěti let pan František Pikart. Hodně zdraví mu přejí Ríša a Žofinka. Redakce se ke gratulaci ráda připojuje.“ Pikart, kterej svý narozeniny tajil, byl viditelně dojatej. „Ríša je formát,“ zašeptal a Žofinka se začervenala. Pak se objevil Těšík s láhví sojové omáčky, popřál a odešel dělat inventuru. Venku na něj čekala Mařka Šafránková. Kočí Falousek přinesl věnec vuřtů a basu piva. „Jak jste se to všichní dozvěděli?“ divil se Pikart. Ode dveří, které zůstaly otevřené se ozval pošťák Přenosil: „Já to dal do místního rozhlasu!“ V bytě začalo bejt těsno, a tak jsme se všichni vydali do hospody ke Knotkovi. Pokračování... Předcházející díly najdete zde |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Martin Velek, http://lestatvamp.deviantart.com |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 01. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Jiří Menzel |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Jitka Molavcová |
 |
Jiří Suchý |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Stanislav Motl |
 |
Milan Markovič |
 |
Zdeněk Pošíval |