Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (7)
Rubrika: Publicistika – Fouskův svět
CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL (7) |
Životopisné ohlédnutí – Ze zápisníku – Dům starých Američanů – Sbohem Queensi – Luhačovická Fontána Můj zesnulý bratranec Karel Rys marně v Praze pátral po našem pradědečkovi. Nikde ani stopy. Také mně nedá spát babička, maminka mého táty, ač jsem ji nikdy nespatřil. Skonala prý hodně mladá. Za svobodna se jmenovala Josefa Andršová, narozená v Kladně. Dcera Josefa Andrše, zámečníka a Kateřiny, rozené Fouskové z Kyšic. Mého tatínka křtil kaplan František Pilík. Vrtá mi hlavou, zda nešlo o příbuzenské sňatky. Možná, že jsem trochu pokrevně degenerován a projevuje se to mým emotivním životem a realistickou neschopností v chápání tohoto světa. Jsem plný „talentu“ pro romantické nesmysly. Zámečníkem jsem se vyučil, toulám se po kostelích, v Kyšicích má můj vnuk Josef babičku a dědečka, v Motyčíně-Švermově navštěvuje zápasnický oddíl řeckořímský. Jsem z rodiny římskokatolického vyznání, ale tyhle souvislosti ještě nejsou u konce. V době německé okupace, kdy jsme byli Böhmen und Mähren, museli občané prokazovat, že nejsou židovského původu. Otec mé ženy Bohuslav Příhoda má v jednom ze starých křestních listů svých předků zapsáno: – Anna Štípková (zřejmě prababička mého tchána). Narozena 23.7.1854 – Anna, dcera Jana Štípka mlynářského v Kostelci nad Černými lesy a Kateřiny Fouskové! – Vypadá to tak, že jsme všichni příbuzní už od Adama a Evy. Ležím na zemi v newyorském Queensu, v místnosti s devíti chlapy, a abych na chvíli zapomněl na zoufalství tam někde za Hudsonem v Manhattanu, vracím se do minulosti. Minulost, která se zapomíná, se připomene sama novou skutečností. Co je to MINULOST? Lehký závan z pootevřeného okna, který rozechvěje list posledního dopisu. Někdo ze spolunocležníků šel právě do koupelny. „Fousku, ty nemůžeš spát?“ šeptala postava nade mnou. „Nemůžu,“ odpověděl jsem. „Já taky ne“, sotva jsem zaslechl. Byl to kytarista a zpěvák Petr Kocman. Napadlo mne, na co myslí tuhle noc jiní. A na co myslí ti, kteří v troskách mrakodrapů ztratili své nejbližší. A myšlenky se opět vrátily domů, za Atlantický oceán, když jsem se doma probíral starými zažloutlými písemnostmi. – Na dalším křestním a rodném listě – GEBURTS UND TAUFSCHEIN, jsem četl o dalším příbuzném mé ženy Jarmily. – Marie, narozena v Minicích č. 19, dcera Václava Douchy, učitele, který je synem Františka Douchy z Vodvovic a Kateřiny roz. Bartůňkové, z Malých Ličovic. Ve slovníku naučném od dr. Frant. Lad. Riegera z roku 1862, jsem četl pod písmenem D: – Doucha František, spis. český, nar. v Praze 31. srpna 1810. - Mimo mnoho dalšího - Překladatel Shakespearových dramat, působil svými úvahami a díly na křesťansko-humanitní cítění mládeže, znal několik cizích jazyků, byl kaplanem v Petrovicích, a tento plodný katolický kněz napsal i slabikář – Obrázkovou abecedu. V žádném prostředí neutečeme od vzpomínek z rodných míst. Než jsem usnul, zapletly se mi do vzpomínek prázdniny v Nemanicích u Českých Budějovic. „Pepíku, ty se jednou utopíš,“ strkala do mne babička Kristýnka, „zase jsi usnul na hrázi rybníka! Pořád se couráš kolem vody! Vodník tě jednou stáhne a dá tvou dušičku do hrníčku!“ Na babiččiny průpovídky nikdy nezapomenu. Vodník číhá na dětičky, aby je dal pod pokličky. Na rybníce zbyde ďoura, kluka stáhnul za pinďoura. Maminka Boženka se pokaždé rozčilovala a přitom mně babiččiny veršovánky celý život opakovala. Proč jsem v New Yorku vzpomínal na dávno zaprášené okamžiky z mládí? Na snídani mne pozval starý boxer Vladimír. Vyprávěl o svém osudu exulanta, o starých dobách před Druhou válkou. „Tohle je nejlepší pivo v Americe,“ říkal hrdě a nevěděl, že nerozeznám černé od světlého. Když je pivo studené, chutná mi skoro každé. Dolévali nám kávu a Vladimír vyprávěl o krásných ženách jeho mládí, o Floridě, věčném sluníčku, o tenisu. „Ameriku nikdo nedostane na kolena,“ říkal úplně klidně. „Amerika je silná, protože ji máme, my Američané rádi!“ Poznal na mně, že nejsem ve své kůži. „Už ve Zlaté Praze jsem poznal, že ti něco chybí,“ říkal ustaraně. Přiznal jsem, že mi došly léky na srdce. „Bral jsem si víc prášků,“ přiznával jsem, „protože ta hrůza mi zamávala s tlakem. A také jsem netušil, že tu budeme déle!“ Letiště byla zavřena. Stále ČEKÁNÍ! A venku projížděla auta s americkými vlajkami. Podivné mrazení při projíždění sanitních aut s červeným křížem. Už jsem nechtěl jet na Manhattan. Zdálo se mi nefér lovit snímky, abych se jimi mohl chlubit. Oba fotoaparáty jsem nechal na pokoji. A to jsem býval fotograf! Nemám rád hyeny, které profitují z neštěstí. Ale okamžitě mne opravil vnitřní hlas: „Ať všichni vidí, kam vede fanatismus a nenávist! Ať se celý svět dozví, jak uprostřed civilizace nastává den nenávisti a hrůzy!“ Vláďa objednal další pivo. Kategoricky mávl rukou, když jsem chtěl přispět na útratu. Chtěl mi ukázat, kde a jak bydlí v hotelovém domě Starých důchodových Američanů. „Je to nedaleko, směrem dolů po 23. Road,“ utěšoval mne Vladimír. Vykračoval jako mladík a já, ač o hezkých pár let mladší, jsem sotva dýchal. Před námi, v dálce, se objevila silueta Manhattanu pod zataženou oblohou nad East River. „Před týdnem jsem spálil guláš,“ vyprávěl můj starší kamarád, „zapomněl jsem vypnout vařič. Dým se táhl celým barákem, lidé nadávali a správce nejvíc. Řekl jsem mu: Co se stalo, boy? Trochu dýmu, ohořelý stěny, vůně spálenýho bifteku a jinak nic. Hlavně, že jsou lidi živí!“ Ze šestého patra, kde byl byt Vladimírův, jsme viděli šeď vzdálených domů. „Dvojčata už nikdy nikdo neuvidí,“ poznamenal klidně a pokýval hlavou. Chvíli jsme mlčeli. Vzdušnou čarou jsme byli několik málo kilometrů od trosek, kde lidé zachraňovali druhé s nasazením svých životů. Zvítězí někdy moudrost nad šílenou nenávistí? Byt starého exulanta byl malým muzeem vzpomínek. Obrázky Prahy, Floridy, tenisových kurtů, umělá kytice, fotografie opálených žen a tři televizory. „Abych nemusel přepínat programy, mám tři televize!“ vysvětloval. „Na týhle židli na kolečkách můžu přejíždět od televizoru k televizoru a z pokoje do pokoje. Tu třetí mám ve vedlejším pokoji. Denně chodím na pivo a na kávičku několik kilometrů.“ Vláďa otevřel prastarý zaprášený šampus, ale málo zbylo pro nás. Špunt vyletěl do stropu a vzácné šampáňo na stůl a na lino. Ale na přípitek na Ameriku a na Československo ještě zůstaly dvě deci. Vláďa si vzpomenul na letitou píseň svého mládí. On ožralý byl, když mne k oltáři vedl, on ožralý byl, ach ten mizera, a když měl říci to osudné „Ano“, tak jenom škyt a poblil pátera. Opsal jsem si tuto lyrickou lidovou, ale dál ji už nebudu citovat. Na okamžik jsem zapomněl na nedávné dny a musel jsem se smát. Potom otevřel můj hostitel velikánskou lednici a na stůl přede mne položil obrovský kus překrásné tlačenky. Byla pestrá jako mramorová skládačka. Chlouba newyorského řezníka. S chutí jsem ji jedl. „Je moc dobrá! Výtečná!“ chválil jsem upřímně. „Aby nebyla,“ přikývl Vláďa, „už ji tady mám čtyři měsíce!“ Polkl jsem poslední sousto a dál jsem už nejedl. „Je to sytý,“ vymluvil jsem se. Vláďa se zamyslel a něco vyndal ze skříně. „Tady máš památku,“ držel v ruce veliký kolt pětačtyřicítku. „Dáš si ho do kufru navrch a já ti dám k němu dvě krabičky nábojů!“ Aby mne přesvědčil, roztočil bubínek na prstu kovbojským trikem, který se nepovedl. Potom namířil na strop. „Nemůžu si ten dar vzít!“ vzkřikl jsem v obavách, že bude zkoušet, jestli patrony nezvlhly. Přikývl: „Máš pravdu, zapomněl jsem, že je napjatá situace.“ Oddychl jsem si. V duchu jsem viděl, jak mi celníci na letišti otvírají kufr a nahoře leží pětačtyřicítka velká jako malý kanon. Ještě než jsme se rozloučili, spadl jsem ze židle, která praskla ve sváru. Omlouval jsem se. „To nic,“ klidně říkal, „nejsi první. Ta židle je jen do osmdesáti kilo.“ Slíbil jsem, že se uvidíme večer u Jiřího Suchánka v restaurantu a vykročil jsem do pozdně odpolední ulice. Objal mne ten krásný pocit svobody. Sám a bez mapy! V neznámé ulici. Odbočil jsem do Mexické hospůdky. Samozřejmě, že jsem to neměl dělat. Měla dva východy a já vyšel tím špatným. Sanity sjížděly dolů, a tak jsem šel jejich směrem. Tam dole je někde nemocnice a naproti cíl mé cesty. Před obchodem s pečivem zastavila černá Američanka. Určitě vážila kolem sto třiceti kilo. Ukázala na kárku, na které křičel její potomek a naznačila mi kolébání. A tak jsem se stal dočasnou chůvou. Kolébal jsem a myslel na svého vnoučka Matěje, kterému říkáme Matýsku. Dáma nakupovala do ohromné tašky. Občas vyhlédla z krámu, vycenila krásná a bělostná kousadla a špitla: „Ou key!“ Měl jsem docela hezký pocit hrdosti, že si zrovna mne vybrala jako důvěryhodnou osobu, která je způsobilá ohlídat její černé štěstí. Dítě se jmenovalo Bob. Mělo to napsáno na tričku. Ani nevím, kolikrát jsem sebral se země chrastítko ve tvaru kačera Donalda. Bob neplakal, ale pozoroval mne. Jsem přesvědčen, že nějakým prapudem poznal, že nejsem Američan. Zajódloval jsem a kluk se rozesmál. Čech v Americe tyrolsky jódluje, aby potěšil amerického občánka původem odněkud z Afriky. Tady se tedy o xenofobii mluvit nedalo. Na kárce ve stříšce proti slunci měl Bob zastrčenu americkou vlaječku plnou hvězd. Maminka vyšla, podala mi ruku a řekla: „Thank you!“ Potom mi nabídla bonbon. Jako „rodilý“ Američan jsem zadrmolil „senkjů“ a „baj, baj“. Podívala se na oblohu a něco říkala. Přikývl jsem: „Jó, nikde ani mráček. Září, to je Babí léto!“ Zakroutila hlavou, trochu vykulila oči a odjížděla. Byla hodně tlustá a přitom hezká. Byla to máma, jak se patří. Bonbon s citronovou náplní byl skvělý. Spravovaný zub jsem si však vylomil vzápětí, a tak se mé myšlenky okamžitě přenesly za oceán, do zubařské ordinace mé zubní lékařky paní Magdaleny. Poslal jsem jí také pohled. Z dvanácti pohledů s datem 10. a 11. září, přišlo do rukou mých přátel šest. Ztratily se. Paní Magdalena mi odpustí, že jsem zub vylomil. Zavinila to maminka Boba. Ale prominu jí to. Dědek s paradentózou si má dávat pozor. Naštěstí můj vous skryje estetické nedostatky. Cestou jsem se zastavil v Athénském parku. Stal jsem se chůvou po druhé. Trochu mne to znepokojilo. Proč mne obdařují důvěrou tlusté maminky? Tentokrát to nebyl Bob, ale buldok. Vrazila mi do ruky vodítko a vykročila na druhou stranu ulice do marketu. Buldok, začal jsem mu říkat Sam, protože u nás v domě má soused Vrtík podobného, se ke mně choval vlídně. Několikrát mne olízl a čekal pokojně na svou paničku. Tady v Queensu mi lidé svěří dítě a psa, a na hranicích v celém světě mne vždy prohlédli jako mafiána. Celníci mají jiný vkus nežli kypré Američanky. Majitelka Sama se vrátila a nabídla mi camelku. S díky jsem odmítl. Posadila se na lavičku a dala se do sendviče. Sama držela v náručí. Občas mu dala ukousnout. Ukazovala na oblohu a vyprávěla. Určitě vyprávěla o včerejší tragédii. Měla smutné a vlhké oči. Loučili jsme se. „Lucie,“ zašeptala. „Josef,“ představil jsem se. Hrozně se rozzářila. Jméno Josef se jí určitě líbilo. Opakovala mé jméno s takovým divným přízvukem, že se začalo líbit i mně. Děti vedle u školy už tolik nešvitořily. Držely se máminých rukou. Prožily atmosféru u televizí a slyšely úzkost svých rodičů. Do smrti budou patřit k městu, kde se 11. září 2001 stala hrůzná věc. Nejsem chronologický. Je vůbec něco na naší člověčí existenci dle tabulek a řádů? Můj mozek je záznamník, notýsek bez tužky. Poznámky si dělám na účtenky, prospekty a ubrousky. Chtěl bych se rozdělit o všechna setkání, která se mne dotkla. Ještě k té důvěryhodnosti. Tři měsíce před cestou do Spojených států jsem šel, sklesle a se strachem, z předoperačního vyšetření, z nemocnice u Karlova náměstí. Podnájem mého žlučníku skončí za tři dny. V parku se mi udělalo nějak mdlo. Položil jsem se na trávník a opřen o kámen zhluboka jsem dýchal. „Hele, táto, ten pán nějak divně dýchá, pomoz mu! Je mu asi špatně,“ volala na svého manžela štíhlá dáma zralých let. Muž si mne opovržlivě prohlédl: „Nech ho ležet! To je nějakej bezdomovec. Ještě nás okrade!“ Proto mne tolik potěšila důvěra kyprých dam z Queensu. Další den zmizel z kalendáře. Opět jsme neletěli domů. Na pokoji bylo ticho. Někdo z Greenhornů pronesl, že bychom měli sehnat vánoční stromek. Odlet byl v nedohlednu. „Nikdo nezavírejte kufry,“ nabádal nás banjista Ilja, „nebo nepoletíme.“ Té pověře jsem začal věřit. Dolary ubývaly a letadla na obloze zmlkla. Bylo to zvláštní ticho. Jan Vyčítal seděl v kuchyni, kam se chodilo na cigaretu. „Na co myslíš?“ zeptal jsem se. „Na to, jak si udělám prima vandr, až se vrátím.“ Věděl jsem, že když Vyčítalovo srdce žádá svobodu, nechá „kšefty kšeftama“ a vyrazí do lesů a strání. Jako já miluje kraj okolo bájné Berounky. „Musím zapít prášky na srdce,“ přerušil jsem ticho. „Klidně, Pepo,“ povzbuzoval mne Honza, „tady v New Yorku je určitě bezvadná voda a pitná. Jsme v Americe!“ Ulehčeně jsem si natočil z kohoutku vodu a zapil prášky. V tom okamžiku vstoupil do kuchyně bubeník Vašek Šváb a hlásil: „V rádiu říkali, že je voda v New Yorku otrávená. Udělali to ti parchanti!“ Zahlédl jsem oči Jana Vyčítala. Zbledl jsem a sáhl si na břicho. Bez dovolení varhaníka Mirka Ročka, zvedl jsem k ústům jeho láhev whisky a mocně se napil. Potom jsem začal poskakovat a dělat taneční pohyby, aby alkohol zničil případné infekční bakterie. Honza Vyčítal a Mirek Černý se dívali někam přes mne do daleka. Vypadal jsem, jako když mám pokročilou padoucnici. Než jsme odešli na večeři, hlásili v rozhlase, že to s tou otrávenou vodou byla pouze fáma. Honzovi muselo dát hodně práce, aby nespadl smíchy ze židle. Mně spadl ze srdce kámen. Břicho mne začalo opravdu bolet. Psychika je potvora. Tentokrát jsem si dal whisky ve Zlaté Praze. Josef Kočovský mi nalil takovou dávku, že jsem zapomněl, jak se jmenuji. Na druhé straně pod subwayí jsem našel telefonní automat. Tam jsem pochopil, že sudičky při rozdávání inteligence na mně hodně škudlily. Nejen, že jsem se nedovolal, ale ztratil jsem i poslední půlku vasocardinu, kterým mne vybavil primář MUDr. Jiří Povolný v Kladně. Nedokázal jsem z telefonního automatu zavolat domů do Evropy. „Hlavně, že nás naučili Suliku a rusky,“ nadával jsem nahlas, „ale anglicky umíme akorát Yes a jíst.“ Ve Zlaté Praze mne čekaly zprávy z Detroitu, Chicaga a Montrealu. John Bures, Eduard Vedral a Láďa Křivánek svorně pozdravovali nás všechny, kteří jsme čekali na odlet do vlasti. Ten večer jsem dostal stodolarovku od příjemného Slováka, kterému se líbily mé písničky a knihy. Moc jsem se nezdráhal. Daroval jsem tomu dobrému muži své CD a políbil jeho paní ruku. Najednou mé starosti odešly. Už jsem neměl prázdnou kapsu. K osmnácti dolarům, které mně zbyly v kapse, jsem přidal sto a měl jsem sto osmnáct. Připadal jsem si jako boháč. S příchodem noci jsem navštívil Athénský park. Děti i dospělí drželi zapálené svíce. Důstojný otec obyčejně a bez emocí vyprávěl o nedávné hrůze. Bez afektu, nesentimentálně. Tím více mne jeho věty zasahovaly, ačkoli jsem rozuměl pouze srdcem. Přes sochu Athény a Sokrata byly nataženy vlajky Spojených států amerických. Svit sta svící osvěcoval park a tančil v očích dětí. Byly to oči vážné, které předešly svůj věk. To nebyla hra, bylo to setkání se stíny světa dospělých. Společně s ostatními jsem se modlil. Náš český Otčenáš. Zaslechl jsem polštinu, němčinu, španělštinu a nějakou neznámou řeč. Pomalu jsem odcházel z parku, který mi přirostl k srdci. Ohlédl jsem se. U sochy Sokrata stál stín muže s walkmanem. Sluchátka měl na krku. Před nemocnicí stálo opřeno velké papírové srdce, uprostřed s fotografií. – Carlito – 11-18-63 9-11-01 – Zemřel mlád 38 let. Byl o rok mladší než můj syn Tomáš. Děti a manželka tiše hleděli na fotografii táty, newyorského hasiče, který zahynul v troskách World Trade Center. Pozůstalí drželi v rukách malé svíce a pokládali je k papírovému srdci. Nedbal jsem varování v příručkách o zločinnosti velkého města a vykročil jsem pod konstrukcí metra do neznámých míst. Daleko jsem nedošel. Koleno se ozvalo. Přístavem pro poutníky je kostel a hospoda. Navštívil jsem obojí. V kostele jsem se pomodlil za Carlita a v hospodě jsem si dal za něj Jacka Danielse. Bez ledu. Americkým pivem jsem zakončil svou půlnoční večeři. Chutnalo jako naše nealkoholické pivo. V ulici bylo ticho a bylo mi divné, že neslyším štěkat psy. V sobotu 15. září jsme se začali připravovat k odletu. Ilja mně pomohl snést kufry dolů před dům. Měl sarkastický humor a dobré srdce, což je dobrá kombinace. Prášky proti hypertenzi, které jsem dostal od vlídné paní kuchařky ze Zlaté Prahy, mi dodávaly pocit jistoty, ačkoli jsem si je nevzal, protože jsem je neznal. Projížděli jsme Queensem na mezinárodní letiště Johna F. Kennedyho. Zavřel jsem oči a znovu se ke mně vrátila smutná a důstojná nálada večerní piety před restaurantem Zlatá Praha. Na stolku plápolaly svíce a nad vchodem vlála veliká americká vlajka. Tichem jsme uctili památku nevinně zavražděných. Na letišti J. F. Kennedyho – ticho a prázdnota. Čekali jsme osm nebo devět hodin na odbavení. Tiše a pokorně. Přísná, ale korektní prohlídka dokumentů. Byli jsme pasažéři prvního letadla do Evropy po teroristickém útoku. Kalvárie mého chrupu pokračovala. Horší nežli bonbon černé dámy, jíž jsem hlídal Boba. Věře Martinové jsem přelepoval lepenkou pouzdro s kytarou. Nevzali jí drahou „živitelku“ na palubu. Páska nešla přetrhnout. Přidal jsem na síle, abych hvězdě naší české country pomohl. Lepenka praskla a já se uhodil do svého letitého můstku. Pěstí do zubů – řečeno srozumitelně. Můstek mám uvolněný dodnes a čeká na opravu. Věře Martinové jsem se nepochlubil. Nechtěl jsem ji zarmucovat. S Věrou a s Kamilem, lékařem a hudebníkem Sebranky, jsme seděli na „nóbl“ místech, ihned za kabinou pilotů v BUSSINES CLASSE. Trochu jsem se styděl, že nejsem opět mezi ostatními v ekonomické třídě – ECONOMY CLASSE. Ale protože se andělům lhát nemá, nestyděl jsem se moc. Přijal jsem tento velký a drahý dar od Jiřího Suchánka, prý za moje stáří 63 let, a za by-pass. Jirka mi před odletem říkal: „Pepíku, komunisti tě nikam nepouštěli, jsi samá jizva a šrám, slávy sis taky moc neužil, tak aspoň ať letíš jako král.“ Josef Kočovský to kývnutím potvrdil. Letušky se o nás staraly jako o své nejbližší. Neštěstí lidi spojuje. Škoda, že nejsme k sobě hodní, když život běží bez problémů. Ale je vůbec život bez nich? Z té obrovské výšky jsem měl dojem, že vše, co se událo 11. září 2001, bylo snem. Ošklivým a nezapomenutelným. Strašidelným a děsícím. Pod námi nekonečné dlouhé STREET a AVENUE. Miliony světel. Tam někde dole bojují stále stovky hasičů, záchranářů a lékařů s maskami na tvářích, v prachu a dýmu. Při odbavování na Kennedyho letišti nás zasáhla infekce nedůvěry. Zasmušile jsme pozorovali pasažéry jiných národů a naše zraky zůstávaly déle u těch snědých. Vypil jsem další Chivas, dvanáctiletou whisky, kterou nám podávala milá letuška z Kyšic. Ze stresu jsem jedl všechno, co nám nabízela. Kuře, zmrzlinu, ovoce, víno, dvanáctku Plzeň. Sytil jsem se ze strachu a z únavy. Zážitek minulých dnů byl příliš silný. Věra Martinová mlčela. Viděla zblízka, co je to hrůza. Byla z nás nejblíže k místu tragédie. Bydlela na Manhattanu. Pod námi, v hloubce desetitisíců metrů se převaloval oceán. Kamil a Věra spali. Zůstával jsem v polospánku. Letuška z Kyšic mi přinesla ještě jeden „čivas“ a sodu. Chvíli jsem vyprávěl o svých toulkách po Kačáku a Berounce. Hned nalevo, co nejblíže ke kabině pilotů, seděli dva vážní muži. Neunikl jim žádný pohyb. Věděli jsme, že nás chrání. Potom jsem usnul opravdově. „Prosíme cestující, aby si zapnuli bezpečnostní pásy!“ Měl jsem ten svůj zapnutý, i když to nebylo třeba. Většinu cesty z New Yorku. LETIŠTĚ RUZYNĚ. Rozloučili jsme se. Redaktoři z televizí lovili čerstvé zážitky svědků nedávných událostí. Stál jsem s kufry v pošmourném počasí. Kamarádi z parkoviště mi poskytli přístřeší. Na nic se mne neptali. Dostal jsem minerálku a mlčeli jsme. Kamarádka mé dcery Ivanky, Káča, přijela s mojí ženou po půlhodině. Těšil jsem se domů do Kladna. První větu, kterou jsem slyšel při setkání v sídlišti, jsem strávil těžko: „To je dobře, že jim to tam v Americe spadlo! Já tam letenku nedostanu!“ Dal jsem si v Game baru panáka slivovice, abych zapomněl na potomka blbů. Myslel jsem na to, že jsem tomu idiotovi měl dát pěstí do toho hloupého ksichtu. „To jsi humanista?“ ozval se vnitřní hlas, a tak jsem jen mávl rukou. Později jsem byl ještě vícekráte nucen zaslechnout ještě omezenější úvahy. Přemýšlel jsem, kde se tu bere ta nenávist k Americe. Chlap, který si hraje celý život na trampa a na chatě zpívá písníčky o americké prérii a o kovbojích, cynicky pronese: „Američaní mají, co chtěli. Kulisy se jim bouraji! Nemaji strkat nos do cizejch problémů! Mysleji si, že jsou páni světa!“ Přestal jsem mluvit o New Yorku. Dělalo se mi špatně. Později jsem pochopil i levičáckou náturu našeho národa. To po volbách v červnu 2002. Hanička Šimková, dcera mého bývalého šéfa, mne pozvala k rannímu vysílání Novy. Při dalším setkání s jedním „osvíceným“ Čechem ve Slaném jsem musel vyslechnout: „Pane Fousek, vy jste byl v té televizi moc emotivní.“ Tiše jsem podotkl, že když zahyne nevinně tři tisíce lidí zavražděných fanatiky uprostřed míru, jde těžko zachovat neemotivnost. Usmál se protektorsky: „Pane Fousek, musíte vidět příčiny.“ Už jsem se ho neptal, jaké příčiny omlouvají teror uprostřed míru. Odcházel jsem a u kostela se pokřižoval. Měl jsem hříšné myšlenky. Tedy, jestli je hříšné myslet na to, že by blbci měli dostat nakopáno do prdelí a jízdenku bez návratu do státu, kde zítra znamená včera. V sobotu jsem zazpíval při benefici Uršuly Klukové v divadle ABC píseň Atomová bába. Před lety ji zpívala v Semaforu ona. Text jsem napsal já a Petr Spálený jej zhudebnil. Další den jsem s Jarmilou „uprchl“ z města do Luhačovic. Vypnul jsem ihned mobil, jedl jsem, pil víno, procházeli jsme se Janáčkovou cestou a já vyprávěl Jarmile o svých snech. Celý život jí o nich vyprávím a ona je pomáhá naplnit. Od doktora Miroslava Sýkory z Kladna jsem měl v koleně injekci a newyorské koleno se zlepšilo... V hotelu FONTÁNA jsem léčil duši zraněnou v New Yorku. „Jarmilo, sem budeme jezdit, když budou peníze a zdraví.“ Venku zpívá kos. Je to překrásná píseň. My lidé písně pouze napodobujeme. Ať děláme, co chceme, pouze vytváříme duplikáty opravdových písní, které napsali Pán Bůh a příroda. Nový den začíná Nový den začíná Venku zpívaj kosi Chodím rosou bosý sám Díky Bože Nový den začíná nám Popěvek jsem napsal ráno před příjezdem České televize a drze jsem ji zazpíval při kytaře do Dobrého rána. Jako kos jsem nezpíval, ale vnučka Kristýnka a vnuk Josef tvrdili, že to bylo dobré. A protože vnoučata mají vždy pravdu, uvěřil jsem. Usínám, a do spánku mi vcházejí výčitky. Před několika lety jsem zabil, ne vlastní vinou, psa na Šumavě. Vyběhl z uličky mezi chalupami v malé vesničce. To psisko ani nezakňučelo, a já ho slyšel plakat. Vzpomněl jsem si na Sama v Athénském parku. A také na Boba. Jestli ještě vyhazuje chrastítko z kárky. Ten newyorský bonbon za hlídání byl skvělý. Zítra ráno jdu k paní doktorce Magdaléně. Zuby se opraví, nebo vytrhnou. Ale co svědomí? Jsou mezní situace, kdy člověk bojuje se svou slabostí, – někdy zvítězí, ale většinou spadne do tůně kompromisu. V noci jsem nemohl usnout. Nemyslel jsem na mezní situace, ale na Pomezní boudy. Chvíle strachu jsou pilíře mezních okamžiků. Myšlenka je nejrychlejší dopravní prostředek. Pokračování příště... |
Josef Fousek CO JSEM ANDĚLŮM NEŘEKL Copyright © Josef Fousek 2002 V roce 2002 vydalo nakladatelství Jindřich Kraus - PRAGOLINE jindrichkraus@volny.cz www.pragoline.cz © Ilustrační fotografie z cyklu OBRAZY DUŠE web Josefa Fouska - www.pepafousek.cz |
Spisovatel, písničkář, textař, básník a fograf Josef Fousek v oblíbených pořadech na ČR2-Praha
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 12. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
Ivan Rössler | |
Helena Štáchová | |
Jitka Molavcová | |
Ivan Kraus | |
Jan Vodňanský | |
Jan Krůta | |
Ivo Šmoldas | |
Jiří Suchý |