Milan Markovič: Pro radost
Rubrika: Literatura – Fejetony
|
|
 PRO RADOST Jako dítě a později tvor adolescenční měl jsem zálib celou hromadu, ale pravda je, že fotbal dominoval. Nejen proto, že jsem sám denně nafukoval kožený míč, do kterého se kupovala zvlášť duše a to celé se potom náročně šněrovalo, abychom s kamarády mohli vyběhnout na trávník dětského hřiště na bratislavských Kramářích, ale nevynechal jsem opravdu ani jeden zápas na stadionu Slovana. A přišel jsem na zajímavou věc: Dodnes vysypu z rukávu jména hráčů té éry. Vím i kdo hrál za Prešov, za Duklu či Ostravu, ale namouduši nepamatuji si jediný výsledek. Ne že by mi nebylo záleželo na tom, jestli „moje“ mužstvo vyhraje, ale teprve až teď přicházím na to, že to asi nebylo to nejdůležitější. Dodnes vidím před očima Schrojfovy parády, Bílého hlavičky, úniky Tóna Moravčíka, Pažického bomby, které trhaly sítě. Počítali jsme dny do derby Slovana s Rudou hvězdou, nebo jsme se těšili na kvalitní „focík“. A řvali jsme jako o duši, abychom překřičeli fanoušky soupeře na protější tribuně. Ať se propadnu, jestli si vzpomenu na nějaké výraznější výtržnosti či nedejbože bitky na stadionu nebo dokonce v ulicích. „Soudce hoří!“ křičeli ti největší chuligáni, co v hledišti zapalovali noviny, ale hned také utíkali, aby je nečapli esenbáci, kteří neznali žerty. Už, hádám, je to takových čtyřicet pět let od doby, co do Bratislavy zavítal fotbalový klub Botafogo Rio de Jandero. Hrál se Slovanem, ale jak se to skončilo, nemám tušení. Vím však docela přesně, že v bráně Botafoga stál skoro černý fousatý chlapík jménem Lugano. To, co předváděl, bylo neskutečné.  S neuvěřitelnou lehkostí plaval vzduchem, neznal nechytatelný míč, skákal jako kočkovitá šelma, ve skoku chytil míč, ještě ve vzduchu si ho vložil pod paži a s úsměvem (!!) dopadl na trávu jako pírko. Šlo o přátelský zápas, ale nebyla to žádná samoúčelná exhibice, žádný humor, kterým se nacvičenými fintami publiku předvádějí tenisoví veteráni. Ba ani fotbalová kopie basketbalových Harlem Globetrotters, kteří svého času změnili svět právě nesoutěžným bavením obecenstva a naučili svět spřátelit se s černou pletí. Byl to fotbal, který přinášel radost a potěšení. Po poločase potom nastoupili na trávník náhradníci a předváděli kouzla s míče, ve středovém kruhu. Vím, dnes jsou jiné časy. Hraje se o jiné peníze. Neexistuje remíza, prodlužuje se až do vysílení. V boji o výsledek jde o existenci trenérů. Asi to tak musí být. Jen kdyby se aspoň trochu té radosti vrátilo divákům, kteří se jí, tuším, už ani nedožadují. Ze slovenštiny přeložila Marie Zieglerová |
foto © z archívu Milana Markoviče
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 01. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Miloslav Švandrlík |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Ivan Rössler |
 |
Vladimír Just |