Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (12)
Rubrika: Literatura – Na pokračování
| MOJE PALIČATÉ IQ (12) |
| V polovině června porodila Simona dvojčata, oba chlapečky. Přijel mi to oznámit Viktor. Vrhl k nám do kuchyně a hned ve dveřích volal: - Mám konečně dva kluky… tak jsem dobrej!!! Před pár minutami mi volali z nemocnice! Hned jsem mu také blahopřála. - Kde je dědek…?! sháněl se po svém otci. – Musíme to spolu oslavit…! - Není tady. Jel do Plané pro nějaké vodovodní trubky! - Škoda…! Mohli jsme kluky zapít! - Jestli máš chuť, možná že něco najdu! Řekla jsem. - Fajn, dáme si spolu! souhlasil a neklidně přecházel místností. Zamířila jsem do komory, kde jsme měli zásoby pití. Sami jsme popíjeli jenom skromně, občas bylo ale nutné nabídnout ze zdvořilosti skleničku řemeslníkům. Viktor mě následoval. Byla jsem tehdy doma sama. Luboš odešel do práce jako obvykle před půl šestou, krátce po osmé přijela jeho matka. V poslední době nás navštěvovala velice často. Když vypila kávu, nabídla se, že vezme Denisku a Patrička s kočárkem na procházku. Nebránila jsem jí v tom, mohla jsem si aspoň v klidu připravit věci na vaření, umýt si vlasy a přeprat na děti pár nejnutnějších kousků prádla. Starý pan Grosman, který na stavbě od rána kopal kanalizační přípojku, po desáté této práce nechal a přišel mi oznámit, že musí nutně sehnat dvě trubky půlcoulky a nějaké kohouty, jinak nebude mít zítra instalatér práci, bude děsně otrávenej a příště už ho na naši stavbu nikdo nedostane. A tak staveniště na pár hodin osiřelo a já zůstala ve starém domku sama. Bylo nesnesitelné vedro, od rána pražilo slunce, a proto jsem běhala po stavení bosa, jen v trenkách a starém tílku. Rozhodně to nebyl úbor, v němž bych měla přijímat návštěvy. Dokonce ani před tchýní jsem se nepřevlékla… proto mi bylo nepříjemné, že teď jde Viktor za mnou až do komory. Možná, že jsem ho měla požádat, aby počkal v kuchyni, až láhev přinesu… prostě jsem si to uvědomila o něco později! V tmavé místnůstce, kde spával Luboš, jsme měli blízko u dveří dřevěný regál zaplněný kompoty, zavařeninami, zásobami jedlého oleje, dále vepřové sádlo, které máma dostala od nějaké kolegyně z práce, a docela na zemi pár načatých lahví s alkoholem, becherovku, fernet, staromysliveckou, v těch neoznačených slivovici. – Na co máš chuť?! Obrátila jsem se na Viktora. - Na tebe! řekl a současně mě objal kolem pasu a tiskl můj klín ke svým napjatým džínám. - Snažila jsem se z jeho sevření vyprostit. – Nech toho…! zavrčela jsem mrzutě. - No tak, Martino…! Prosil a usmíval se přitom. – Čeho se bojíš? Jsme tady sami, musíme toho přece využít. Uvidíš, bude se ti to líbit, jsem dobrej, všechny ženské to říkají, možná žes to slyšela i od Simony…! sliboval s nezbytnou dávkou domýšlivosti, která mne u něho příliš nepřekvapila. - Ne…! procedila jsem vztekle mezi zuby. A vysmekla jsem se konečně z jeho sevření. – Já nechci…! Vůbec se necítil dotčený. – Jak myslíš…! prohodil a prohrábl si své černé vlasy. – Myslel jsem, že ti nejsem protivnej…! - Vlastně ani moc ne! připustila jsem, odcházejíc už s láhví vodky zpátky do kuchyně. – Jenom nemám v úmyslu podvádět svou vlastní sestru! - Trochu staromódní názory, nemyslíš? poznamenal. – Víš, jak dlouho jsem už se Simonou nic neměl?! postěžoval si kňouravě a já byla ráda, že se neurazil. - Už se dočkáš…! utěšovala jsem ho. Posadil se ke stolu a připravil dvě sklenky, abych mohla nalít. – Říkala u nás v hospodě kuchařka, že až za šest týdnů! - Přesně tak! přisvědčila jsem se smíchem a opatrně nalévala vodku do skleniček. - Nevydržím to…! kroutil vysíleně hlavou. – Určitě se z toho zcvoknu a povezete mě na psychiatrii! - Tebe určitě! Postavila jsem láhev mezi nás na stůl a pozdvihla skleničku. – Tak na ty kluky, Viktore! Mimochodem… jak se vůbec jmenují? Neříkal jsi mi to! švagr se zarazil. – Vidíš, jakej jsem vůl? Na to jsem se zapomněl zeptat. Nejspíš Laurel a Hardy, pokud budou po tatínkovi! Rychle do sebe obrátil nabídnutou vodku, hlasitě zasyčel, jak ho pálila v hrdle, a pak prohlásil, že se nemůže zdržet, protože musí nejmíň sedmdesáti dalším lidem oznámit, jak je dobrej, když Simoně udělal dva krásný kluky!!! Možná, že mezi nimi bude minimálně polovina žen, které vůbec nebudou skoupé na trochu sexuální útěchy, takže psychiatrické oddělení krajské nemocnice přijde v budoucnu o jednoho pacienta! napadlo mne, když odjel. Hlavou mi procházely i další úvahy. Především jsem si uvědomila, jak blízko má vdaná ženská k nevěře. Stačilo přece, abych v komoře Viktora neodmítla. A mohli jsme spolu souložit. Třeba by to s ním bylo opravdu něco mimořádného, jak tvrdí jeho obdivovatelky! Ale já neměla důvod svého muže a nakonec ani Simonu podvádět…! Když do mých úvah vstoupil i Luboš, napadlo mě, jak asi on trpěl, když jsem byla podruhé těhotná a dlouhé týdny jsme se nemohli milovat?! Tehdy byl ještě zaměstnán jako ředitelský šofér, vracel se ze služebních cest pozdě večer, někdy dokonce i v noci. Žárlila jsem tenkrát na něho. Možná, že tak docela zbytečně! Třeba si našel nějakou, která ho ochotně utěšila! Co mohla vědět žena, která zatím nosila pod srdcem jeho dítě?! Nemohla jsem se podobných myšlenek zbavit, a když se odpoledne Luboš vrátil z práce, nechápal, proč jsem na něho bezdůvodně zlá, podrážděná a vzteklá. Netušil, chudák, že si to vypíjí nejen za své pozdní návraty ze služebních cest, ale i za Viktora. Jako obvykle to nějaký čas zase trvalo, než jsme se udobřili. Mezitím jsme se jeli i s dětmi podívat na Simonina dvojčátka. To už jsme věděli, že se jeden chlapeček jmenuje Dan, druhý Ondřej. Cestou k nim jsme vzali i mé rodiče. Snad na nás Simona počká s koupáním! připomněla máma a podívala se přitom na své zápěstí, kde se jí zařezávaly hodinky. - Proč? nechápal táta. – Ona to sama neumí?! Máma sykla a vrhla po něm stranou zničující pohled! Připojil se i Luboš. – Taky, babi, nevím, oslovil ji přes rameno, - co obě máte na tom koupání! Martina nás doma pokaždé kvůli tomu div nezchvátila! - Tomu vy, chlapi, nerozumíte! vysvětlila máma lakonicky celý problém. Já však podotkla: - Chceme taky jednou vidět dva pořádný nahatý mužský, chápete už?! Později mi máma zezadu zaťukala na rameno a zeptala se: - Koupilas jim něco?! - Proč se ptáš?! - Protože tě znám! zněla mámina odpověď. Pochopitelně že si neodpustila udělit mi výchovnou lekci. Jenže já už jim odvykla. Dost naštvaně jsem přiznala: - Jo, něco mám! - Co? - Nebuď zvědavá, dočkáš se! krotil ji táta. - Ty se do toho nepleť! upozornila ho a na mně dál vyzvídala: - Tak co je to?! Rozhodla jsem se to mámě neprozradit! – Překvapení, uvidíš sama! Zklamaně popotáhla nosem a zvrátila se zpátky na opěradlo. Po zbytek naší krátké cesty už s nikým neprohodila ani slovo. Bylo to mezi námi 1 : 1 ! Simona s Viktorem už nájezd kočovníků čekali. V kuchyni byla na dvou židlích připravena vanička, na gauči v obýváku se všelijak kroutili a svíjeli dva krásní klučíci. Blahopřáli jsme šťastným rodičům, Simoně předali dárečky a pak už se všichni vrhli nad gauč a obdivovali se novorozencům. Byla to jednovaječná dvojčata, dvě naprosto zaměnitelné šeredky. Když jsem si je důkladně prohlédla, musela jsem sebekriticky připustit, že obě mé děti byly po narození mnohem krásnější. – Tak co jim říkáte?! dorážel na nás Viktor. – Povedli se nám, co? - Zvláště tenhle! ukázala jsem na oškliváčka nalevo, abych novopečeného tatínka poškádlila. – To je celej můj švagr! - No tak, Martino! napomenula mě máma. – Nech si toho! Víš, že ty tvoje vtipy nemám ráda! Viktor objal Simonu zezadu kolem pasu, bradu si opřel o její rameno a takto k ní přitulen řekl mile: - Kdepak, jsou krásní po mamince! A políbil svou ženu někam za ucho.  Mizera!!! Ještě před několika dny by si to se mnou docela rád rozdal. Jenže on tyhle věci bere asi jinak! Když jsem v komoře odmítla jeho nabídku, ani se neurazil, ani pak se mnou nemluvil odměřeně. Možná věděl, že když neuspěl u mne, potěší ho jiná! Pokud vím, nemíval o ženské nikdy nouzi. Byl vysoký, štíhlý, černovlasý, přitažlivý, klidně by mohl hrát hlavní roli v nějakém milostném filmu. A kdyby nebyl manželem mé sestry, třeba bych ho ani já neodmítla! blesklo mi hlavou. Zejména po nějaké ostřejší hádce s Lubošem…! Viktor je prostě jiný! Teď například předstírá, jako by na téhle zemi byla pouze jediná ženská. Ta, s níž se právě sklání nad svá dvojčátka. Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, proč Simoně občasné zálety jejího muže nevadí. Stejně jako personál restaurace, kde Viktor pracoval, musela o nich také určitě vědět! Nevěřila jsem, že by ho zas tak milovala! Jako barmanka přece sama poznala, jak to v takovém podniku pozdě k ránu chodí. Simona se mi však nikdy nesvěřila, ani si nepostěžovala. Jako svobodná holka vystřídala mnoho kluků. Byla hezká, přitažlivá i hubatá, dokázala se příjemně bavit. Nechápala jsem, proč je teď najednou jako manželka tak slepě tolerantní. Jak dokáže nežárlit?! Kdyby mně byl například nevěrný Luboš, asi bych ho zabila, v nejlepším případě ho zmalovala tak, že by se o mně psalo v Černé kronice, a té jeho čůze bych vyškrábala oči! Mé sestře nic takového nevadí. Proboha, je tak blbá, nebo s Viktorem uzavřeli dohodu, že i pro manželství si ponechají jistou volnost pro své milostné odskoky?! Nesmysl!!! Simona je sice malá, ale přece jen normální! To jsem asi jen nedokázala pochopit vztah mezi nimi…! Konečně nastalo v kuchyni očekávané koupání dvojčátek, při němž se přítomní muži, kteří nechápali závažnost a krásu tohoto obřadu, přesunuli k prostřenému stolu, aby se občerstvili. Viktor každému, podle jeho přání, naléval z bohaté nabídky vín a likérů. Pouze Luboš, jako řidič, se musel spokojit s kofolou. S neutuchajícím obdivem jsme později přenesly chlapečky do jejich postýlek v ložnici. Patrik mi při zdlouhavém koupání v náruči už také klimbal. Uložila jsem ho do Simoniny postele, kde okamžitě usnul. Vrátily jsme se potom k ostatním do obýváku. Táta s Viktorem už správně popíjeli, zatímco můj střízlivý muž, který nás musel odvézt zpátky domů, u otevřeného baru předčítal si spíš pro sebe polohlasně etikety na láhvích s alkoholickými nápoji. My ženy jsme se však vrhly na jídlo. S talířky vrchovatě obloženými šunkou, sýrem, malými okurkami a plátky plněného bůčku, který Viktor asi přinesl z hospody, jsme se potom usadily také do křesel a pochutnávaly si na těch vzácných dobrůtkách. – Ty se kroť! napomenula máma našeho tátu, když si všimla, jak do sebe obrací jednu vodku za druhou. – Znáš se…! - Nech mě! ohradil se táta a zvedl výhružně ukazováček. – Dneska oslavuji další vnuky! Už jsem čtyřnásobný dědeček! Mám… zkoušel počítat na prstech - …Denisku, Patrička, Davídka a ještě…! Máma ho přerušila: - Kde jsi vzal, dědku, Davídka?! - Tady ten jeden… ukázal táta palcem za sebe k ložnici. - To je Daneček, tati, víš?! Opravila ho s úsměvem moje sestra. – Mám Danečka a Ondřeje…! řekla co nejzřetelněji. - Nenamáhej se, Simono! poučila ji skepticky máma. – Nevidíš, že dědek už je nametenej?! Zastala jsem se ho: - Náhodou je zrovna dneska trapně střízlivej, viď, tati?! Než mi stačil táta přisvědčit, otevřely se dveře a v nich se objevil Viktorův otec. Znovu jsem si připomněla, jak jsou si ti dva podobní. Pan Grosman ale nepřicházel sám. V šeru chodby byl ještě někdo. Vzápětí jsme uslyšeli velice známý ženský hlas. – Dobrý večer! řekla příchozí a my všichni poznali paní Tichou. - Babi…! vykřikla radostně Deniska a s roztaženýma rukama jako motýlek jí běžela v ústrety. Luboš se po mně otočil, jako by se dožadoval vysvětlení, a potom se užasle zeptal: - Co tady děláš, mami?! - Byla jsem navštívit pana Grosmana, stočila jeho matka krátce pohled na Viktorova otce a pak, už s Deniskou v náručí, zdravila se zcela samozřejmě s mými rodiči. - Ach tak, promiňte… zapomněl jsem jim říct, že jste taky tady! Omlouval se Viktor. – Posaďte se někam! pobídl otce a paní Tichou. - Dědkové sem! Ozval se okamžitě náš táta a uvolnil vedle sebe na gauči místo. – Tak co budeš, chlapče, pít?! Šedovlasý chlapec si poručil koňak. Tchyně se posadila vedle mé mámy a začala se s ní jako obvykle srdečně bavit. Denisku přitom houpala na klíně. Když Viktor odskočil do kuchyně, šla jsem za ním. – Co to má znamenat? ptala jsem se na ty dva. - Nic, co by? Asi se mají rádi! Viktor otevřel lednici, vytáhl balíček se šunkou a jednotlivými plátky obkládal další talíř. Přidal i dvě kolečka čerstvé okurky a kroužek z rozříznuté papriky. Všimla jsem si, jak si při tom obratně počíná. Nezapřel profesionála! - Proto ona k nám tak často jezdila! uvažovala jsem nahlas. – Chtěla být s tvým tátou…! - A divíš se? Táta je pořád hezkej chlap, nemyslíš?! - Chtěl jsi říct: na rozdíl ode mne?! utřela jsem ho a natáhla ruku pro talíř se šunkou. – Ukaž, donesu jim to…! Vyšla jsem pak z kuchyně sama, Viktor ještě uklízel šunku a pár věcí, které zůstaly na myčáku. Mé krátké nepřítomnosti si nikdo z přítomných nevšiml. Položila jsem talíř se šunkou na stůl před mou tchyni a naslouchala všeobecně zmatenému rozhovoru. Od Simony jsme odjížděli už skoro za tmy. Luboš zarytě mlčel, naše děti spinkaly, táta nesouvisle blábolil. Od auta jsme ho museli dovést až k výtahu. – Počkej, dědku, zítra, jakou ode mne dostaneš nakládačku! slibovala mu máma. Jen se na ni opilecky culil. - Buď k němu milosrdná, mami! prosila jsem, když jsme se s ní loučili. – Uvědom si, kolikrát za život se mu ještě poštěstí, aby zapíjel dvojčata! - Od rána bude čistit okna…! promýšlela zaujatě pomstu. Znovu jsme se vrátili do auta. Posadila jsem se k dětem na zadní sedadlo, a když Luboš zařadil, zeptala jsem se ho: - Co je s tebou?! Napadlo mě, zda se nenaštval, že jsem byla pár minut s Viktorem sama. Můj muž za volantem zamyšleně prohodil: - Já ji nechápu. Pokud vím, nikdy se o žádného chlapa nezajímala…! - Třeba sis toho nevšiml…! .Ne… určitě bych to věděl! A teď si nabalí takového starého dědka! pohoršoval se. Shovívavě jsem ho poučila: - To se jen tobě zdá, že Viktorův táta je starý…! - Možná, připustil. – Ale stejně to není fér, že nám to máma neřekla! - Nezapomeň, že zůstala v Lukavci docela sama…! - Sama...? Možná! Ale má teď přece nás! - Chápej, že si chce s někým popovídat, mít společné zážitky, svěřovat se…! Poslechni, Luboši, nezačínáš ty vůbec na starého Grosmana tak trochu žárlit?! Dlouho mi neodpovídal, předstíral, že je zaujatý řízením škodovky. Teprve když jsme projížděli náměstím, hodil po mně dozadu letmý pohled a provinile se zeptal: - Chovám se tak?! - Jo, měla jsem takový pocit! Zase přiměřeně dlouhé odmlčení. – Máš pravdu. Měl bych ho vlastně mámě přát…! - Ty sis asi nevšiml, že od té doby, co se spolu znají, se tvoje máma i ke mně chová jinak! - Opravdu…?! - Tak pozor! zvolal tak hlasitě, že se Patriček v mé náruči nespokojeně zavrtěl. – Já víc…! Rychle jsme se blížili k domovu. Auto vykroužilo ještě poslední zatáčku a už jsme v mírném stoupání vjížděli do ulice Na Příhonech. Minuli jsme pár starších domků, kterým jsme snad nevěnovali jediný pohled. Zaujaly nás dva jiné objekty. Baráček po Zdenině babičce a hrubá stavba našeho zatím nedokončeného snu. Najednou se Luboš ozval“ – Ty, Marti? Čekala jsem, že se dozvím něco, co bude nějak souviset s naší stavbou. – Ano? ozvala jsem se mu. - Všimla sis, že naše děti jsou hezčí než jejich?! - Seš blázen…! řekla jsem šťastně a políbila ho zezadu neobratně na krk. |
| Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jan Filip |
| Stanislav Rudolf: MOJE PALIČATÉ IQ, vydáno ve vydavatelství Adonai, s.r.o, 2004 |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 01. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Blanka Kubešová |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Milan Lasica |
 |
PhDr. Jiří Grygar |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Milan Markovič |
 |
Jiří Menzel |