Pavel Kovář: Otec kulak, syn zelený baron (11)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (11)

(1992--2004)
HAŠKŮV GRUNT MÁ OPĚT HOSPODÁŘE
Ani sebelepší tesař Hašek v sobě nikdy nemohl zapřít sedláka Haška. Po sametové revoluci bylo jen otázkou času, kdy rodný grunt, číslo popisné 3, bude mít zase svého hospodáře. Stalo se tak v roce 1992.
Kdekdo ho sice varoval: "Jindro, nadřeš se jako mezek, mnohem víc než dosud! Nejsi už taky žádný mladík!" On ale nedbal.
Nakonec v celých Úhonicích měly odvahu navázat po půlstoletí na práci předků pouze čtyři staré selské rody.
Jindřich Hašek a jeho žena Iva se vydali touto cestou a po pěti letech práce si mohli říct, že to dokázali.
Ale jednoho letního jitra roku 2000 paní Iva do chléva nepřišla. Ten den se neprobudila. Usnula navždy a přitom si na srdce nikdy nestěžovala. Od velkého štěstí je někdy k největšímu bolu jen nepatrný krůček.
Pan Jindřich Hašek i poté v sedlačení pokračoval, byť už jako poslední hospodář v Úhonicích.
 
PROBUDIL JSEM SE JAKO SEDLÁK
Bylo to na podzim roku 1992. Euforie po pádu komunismu zvolna mizela, ale byla tu chuť podnikat. A já, potomek selského rodu, se těšil na restituci, na vrácení majetku ukradeného komunisty před čtyřiceti lety. Kromě toho jsem se už nemohl dočkat, až budu opravdu sedlačit. Jako táta, děd, praděd a všichni Haškové na našem gruntu tři staletí zpátky.
Je mi osmapadesát, a tak na to ještě nejsem starý.
Skončím v Konstruktivě, rozloučím se s tesařinou a půjdu dříve do důchodu. Naše parta dělala na letišti v Ruzyni, stavěl se tam nový terminál. Byla to fajnová práce, bavila mě. Šalování jedna radost. Láďa Petřík a já, po patnácti letech společné práce skvěle sehraní. Ale teď se přede mnou rýsuje jiná možnost. Moderně se tomu říká – výzva.
Pozval jsem pár chlapů z party a z Konstruktivy na malou hostinu. Poseděli jsme na letišti, klidně v pracovní době, pojedli a popili. Dali mi na rozloučenou hrníček na kafe, řekli jsme si ahoj a bylo to. Žádná nostalgie. Firma se drobila na menší celky, v pohodě mi vyplatila odstupné, tři měsíční platy. Bylo jasné, že starších zaměstnanců se ráda zbavuje. Takže naměkko jsem nebyl ani trochu. V hlavě mi už dlouho vířily myšlenky jen na hospodaření.
Druhý den jsem se probudil jako sedlák.
Byl to zvláštní pocit. Najednou jsem nemusel snídat v poklusu a pospíchat na autobus do práce. Dneska budu dělat doma, na svém a podle svého. Byl to slavnostní a zároveň i lehce tísnivý pocit. Hlavou mi proběhly různé výroky.
"Jindřichu, sedlačina je těžká práce, co nikdy nekončí!" téměř mě varoval před rokem starý pan Schlauderer v Bavorsku.
"Jindro, divím se ti. Potřebuješ se na stará kolena dřít? Že se na to nevybodneš," kroutil hlavou pan Jansa, listonoš, který kdysi zachránil naši rodinu před vystěhováním a mě vyreklamoval z práce v JZD.
Na druhou stranu mi zase dodávaly optimismus debaty se švagrem Mirkem Rajtorou, který se oženil s Vlastou, sestrou mojí Ivušky.
"Jindro, jsme sedláci?!" ptal se hodně nahlas a s úsměvem a věděl, co odpovím.
"Mirku, to se ví, že jsme!" skoro jsem vždycky zakřičel.
"Jdeme do toho?!" zvolal.
"Jdeme!" odpověděl jsem.
Takhle jsme se před restitucemi hecovali. A pak snili, co všechno budeme na statcích pěstovat a chovat.Ale pozor, mnoho nás takových nebylo. Lidem se totiž do sedlačení nechtělo. Zažili jsme třeba schůze o zemědělských restitucích v Řevnicích. Bylo tam pět set lidí, skvěle na nich mluvil pan Zdeněk Veselý z Mratína a taky diskuse byly bouřlivé. Ale výsledný efekt nic moc. Většina starých sedláků skoro plakala.
"My už jsme staří, na hospodaření nemáme síly a naši synové nebo vnukové o návratu k sedlačení nechtějí ani slyšet. Mají svou práci a nechtějí dřít, jako jsme kdysi dřeli my," stěžovali si na další křivdu osudu. Bylo mi jich líto, rozuměl jsem jejich zklamání.

MÁME DOBYTEK JAKO KDYSI
Státní statek vystěhoval býky z našeho chléva asi deset let před pádem režimu. Z "kdysi našeho chléva" by se mělo správně říct. Chlév byl v budově mezi dvorem a zahradou. Smutně jsme sledovali, jak neopravenou střechou dovnitř zatéká, jakV únoru 1993 přivedl šťastný hospodář Hašek do chléva sedm dojnic a sedm jalovic. Stejně tolik kusů dobytka bylo na tomto statku v dobách před bolševizací vesnice. kdosi strhl patro v přilehlé stodole a ukradl trámy a prkna. Ale s tím jsme nemohli nic dělat. Občas se v noci býci v chlévě plašili nebo se chtěli pošťuchovat a při tom obvykle některý šlápl v podlaze u stěny na automatické napájení. Následkem toho se v něm vzpříčila klapka, načež do chléva začala nepřetržitě proudit voda. To mě probudilo, protože darling, jenž byl v našem domě ve sklepě, začal hučet. Takže jsem vstal a v polospánku se potácel do sklepa nebo někdy i k býkům, abych to nějak spravil. To byl naprostý paradox: já se staral o dobytek státního statku. Občas se taky stalo, že lajdácký krmič nepřišel klidně dva dny do práce, býci proto bučeli hladem, a nám jich bylo pochopitelně líto, a tak jsme jim hodili nějaké krmení.
Když státní statek býky odvezl, začal jsem postupně chlévy opravovat. Ovšem nejdříve ze všeho jsme chtěli udělat pořádek na dvoře - odvézt zbytky zrezivělých strojů, polámané vozy, harampádí a taky hnojiště.
"Ať co nejdřív zmizí všechno to, co by připomínalo komunistické hospodaření!" říkali jsme si při téhle práci. A potom jsme uprostřed dvora udělali travnatý tenisový kurt. Měl možná lepší povrch, trochu přeháním, než ve slavném Wimbledonu. Tady se odehrávaly souboje o tenisového mistra rodiny. To bylo ještě před revolucí. Po ní ale dostalo všechno jiný spád a na tenis jsme téměř zapomněli.
Když se připravovala restituce, dělal jsem ještě na letišti. Ovšem po práci běhal na úřady a připravoval sedlačení: budoval jsem nové stáje i hnojiště a chystal instalaci strojního dojení s chladícím systémem. Nebylo to jednoduché. Všechno byly pro mne novinky. Ty stovky hodin práce na statku a desítky hodin při jednáních na úřadech se nedají vůbec spočítat. A pak se to stalo. Přesně 4. února 1993 jsem přivezl k nám domů sedm dojných krav a sedm kusů jaloviny. Krávy byly většinou zabřezlé, hned se dvě otelily a my měli dvě telátka, jalovičku a býčka. Chlév byl plný přesně jako v dobách, když hospodařil můj táta. To jsme mívali kolem patnácti kusů hovězího dobytka. Jen koně ve stáji nebyli Byl to nádherný pocit.

OBRYŇKA SE ZAROSTLÝM ŘETĚZEM
Krávy pocházely z nedalekého velkokapacitního kravína. Bylo jich tam tři sta padesát. Všechny mířily k restituentům, ale zatímco čtyřicet procent z nich našlo nový domov u hospodářů, šedesát procent jich putovalo na jatka. Prodali je tam ti restituenti, potomci starých sedláků, kteří nechtěli hospodařit. Bylo to hromadné vybíjení teprve asi sedmiletých dojnic. Z toho mi bylo hodně smutno.
Mezi našimi kravami byla jedna, co svou velikostí převyšovala ostatní. Dostala proto jméno Obryňka a hned první den nám začala dělat starosti. Měla totiž do krku zarostlý řetěz. V kravíně jí, když byla ještě jalovice, zapomněli povolit řetěz. Ona rostla, ale řetěz zůstával stejný, až došlo k tomuhle maléru, kterým se tehdy nikdo nezabýval. Hrůza! V těch místech, kde měla řetěz vrostlý pod kůží, se jí dělaly hnisavé boláky. Třebaže musela hodně trpět, byla moc hodná.
"Panebože, kdo to nechal dojít takhle daleko?!" běsnil veterinář, doktor František Chalupa z Hostivice, když jsem ho zavolal. Obryňce bylo sedm let, řetěz ji musel trápit hodně dlouho. Řešení bylo jasné: přeštípnout a z krku odtrnout. Po lokálním umrtvení se tak stalo. A pak trvalo dva měsíce, než se krk zahojil natolik, aby mohla mít koženou ohlávku. Při zákroku a léčení byla statečná. Moc jsme ji za to obdivovali.
S kravami byly i jiné problémy, třeba s ošetřováním paznehtů. Ty se musí pravidelně zkracovat, podobně jako si lidi stříhají nehty. Na to ale v onom kravíně vůbec nedbali. Tak jsem zavolal paznehtáře pana Gellerta. Přivezl si klec, s tou najel nad krávu, pak dal pod její břicho popruhy, těmi ji nazvedl, takže nohama nedosáhla na zem. Potom postupně přivazoval každou nohu, takže s ní nemohla hnout. Teprve pak pazneht zkracoval, seřezával a čistil. Ty naše kravky měly z kravína nohy hrozně zanedbané, pan Gellert jim musel léčit i vředy mezi paznehty. To se ví, že je to bolelo, a to i navzdory lokálnímu umrtvení. Chudinky, bylo mi jich vždycky moc líto. Tři dny po takové kúře se sotva postavily na nohy a taky dojivost byla mizerná, asi poloviční.
Tady se ukázalo, jak si krávy zapamatují lidi. Když paznehtář navštívil chlév poprvé, zvědavě a v pohodě se po něm otáčely. Ale když se objevil podruhé, nastalo velké zděšení a během chvilky se všechny pokálely hrůzou z toho, co je čeká. Ovšem to bylo jen zpočátku, než jsme jim paznehty dali do pořádku.

V ÚHONICÍCH JEN ČTYŘI ODVÁŽNÍ 

Tři roky po pádu komunistického režimu jsem začal hospodařit na rodném statku, ale takových nás v Úhonicích nebylo mnoho. Zpočátku jen tři: můj soused Josef Kučera, potom Petr Kučera ze statku, kde se říká u Nových, a já. A po třech letech se přidal Josef Zima. Ostatní sedláci nechtěli. Důvody byly jasné: jsou Po mimořádné úspěšné sklizni kukuřice v roce 1995 pomáhaly Haškovým spřízněné duše. Hospodaření se jevilo v těch nejslibnějších barvách.hodně staří, jejich potomci to dělat nechtějí a konečně – statky jsou buď přestavěné nebo hodně zchátralé. V sousedních obcích byla situace obdobná: většinou tak tři sedláci měli odvahu pokračovat po čtyřicetileté přestávce v práci na rodných gruntech. Na jedné straně to byl zázrak, na druhé straně smutek.
Jednání o restituci se státním statkem v Jenči proběhlo seriózně a k oboustranné spokojenosti. Dostal jsem zpět svých dvacet a půl hektaru polí, dva hektary luk a čtvrt hektaru lesa. Pole byla ve dvou celcích, oproti minulosti, kdy jsme je měli na dvanácti místech. Radost jsem měl ze dvou hektarů luk na Kačáku, protože to byly původní naše louky, jež se celou dobu sekaly a sklízely. Kromě dobytka jsem dostal krmivo: siláž, seno a šrot. A konečně jsem si domů odvezl dva traktory značky Zetor, tři valníky, nakladač na hnůj a těžké polní válce. Vše ostatní jsem si koupil. Pýchou bylo dojící a chladící zařízení. Na ně jsem si vydělal na stavbě v Mnichově a na stáži u sedláků v Bavorsku.

NÁLEZ ZAPOMENUTÉ STARÉ SEČKY  

V restituci jsme dostali zemědělské stroje, ale většinou staré a takřka v havarijním stavu. Naštěstí jsou oba synové – Jindřich a Jan – strojní inženýři a nevadí jim umazat si ruce od šmíru. Leč i tak jim trvalo zhruba dva roky, než všechny mašiny uvedli do chodu. Dělali to oba po svém zaměstnání, a toho jsme si se ženou moc vážili.
Z celého strojního parku byl na tom nejhůř nakladač hnoje a zeminy ND 4-027. Měl to být zázrak techniky, kdyby jeho hydraulika těsnila. Avšak dali mi ho jako mrzáka, odevšad z chudáka tekl olej. Kluci ho však dali do kupy a pak přímo koncertoval: za tři dny dokázal naložit a rozvést na všechna naše pole a louky čtyři vagóny hnoje. Z toho jsem měl velkou radost i proto, že hnoje jsme měli dostatek a nemuseli používat chemická hnojiva. Tehdy jsem vzpomínal na otce, co by asi říkal tak velkému soustu práce vykonané během tří dnů. Jinak ovšem starostí bylo pořád dost. Třeba se sběracím vozem Lely, holandské výroby.
"Co s tím krámem chceš dělat?" ptal jsem se staršího syna Jindry, když ho objevil na jednom vrakovišti, dokonce bez kol, a dotáhl na dvůr.
"Tati, neboj se a věř mi. Bude šlapat jako hodinky, uvidíš!" řekl. A měl pravdu, mašina slouží dodnes bez sebemenších poruch.
Samostatnou kapitolou je příběh secího stroje. Objevili jsme ho úplně náhodou při prohlídce stodoly u mého tchána, pana Kapalína, ve Pticích. Pod slámou mu vykukovalo zadní kolo.
"To může být kolo od sečky!" zvolal jsem překvapeně, jako kdybych objevil poklad. Opravdu to byla sečka, kterou jsme zrovna neměli a potřebovali. Než jsme ji vyhrabali, trvalo Sečka jičínské firmy Knotek, rok výroby 1923, objevená náhodně ve stodole tchána, pantáty Kapalína ve Pticích, spolehlivě pracovala i po odmlce půl století.to hodinu. Po vytažení na dvůr bylo jasné, že je hodně stará a zapřáhá se za koně. Pak jsme ji táhli za traktorem do Úhonic, ona drkotala dřevěnými koly po silnici a vzbuzovala pozornost chodců. "Do kterého muzea vezete tu rachotinu?" vykřikovali vtipálci. Doma jsme sečku očistili, promazali a co bylo důležité – zjistili jsme, že secí mechanismu funguje perfektně. Na štítku jsme přečetli vše podstatné o jejím původu: v roce 1923 ji vyrobila známá jičínská firma Knotek. Nově nalezený poklad měl jen jednu nevýhodu, záběr pouhých 233 centimetrů. Na poli jsme se proto mohli ujezdit, než jsme zaseli. Na druhou stranu byla ale sečka stoprocentně spolehlivá. Sloužila nám tři roky, než jsme si pořídili novou a širší. Ona však ani pak nezahálela. Od nás ji koupil jeden hospodář z Tachlovic a byl s ní moc spokojen. 

HOROROVÉ DOJENÍ: MAŘENKA A BETYNKA
Největším a nejodpovědnějším břemenem byla práce se zvířaty, zejména s dojnicemi. Rok nám trvalo, než jsme poznali jednotlivé kusy, zjistili, co jsou zač a jaké mají návyky. A to hlavně při dojení. S kravami se ve velkém kravíně nikdo nebavil a ani nemazlil. Jenomže na statku je to jiné, tady zvířata patří do rodiny a lidi je milují. Tohle jsem věděl a dobře si pamatoval z dětství. Ale my jsme dostali zvířata, která byla zvyklá na jiný život. Potřebovali jsme v mnoha věcech poradit, jenomže pamětníci, sedláci a selky, buď již zemřeli, nebo byli příliš staří. A tak jsme vlastně nevěděli, koho se zeptat.
„Vidíš, Jindro, tys byl pro rozumy a na zkušené v Bavorsku, ale můj táta mi vyprávěl, že za první republiky mělo české zemědělství tak špičkovou úroveň, že se k nám jezdili učit hospodáři z Dánska,“ říkal mi kamarád Jaroslav Rákos z Jenče, když jsme o tomhle vážném problému debatovali. V tomhle ohledu jsem moc obdivoval učenlivost mé ženy Ivušky. Navíc ona na rozdíl ode mne nepoznala hospodaření v dětství a kromě toho celý život pracovala v účtárně. Po padesátce však docela klidně ze dne na den přešla z pohodlné kanceláře do chléva a začala trpělivě dojit naše krávy. A třebaže to nikdy před tím nedělala, brzy to uměla.
Tahle speciální práce vyžaduje kromě jiného i absolutní čistotu. Ono se opravdu vyplatí vemena pečlivě mýt a dezinfikovat, aby se zabránilo zánětům. Ty totiž působí krávě velké bolesti, při nichž si na vemeno nenechá sáhnout a nikdo se k ní nesmí ani přiblížit. Ale protože se vydojit musí, nejdřív jí pomocí řemenů a manžet svážeme zadní nohy tak, aby stála a nohama nemohla hnout. Takové spoutání může trvat až hodinu a teprve pak se podojí. Při druhém dojení je už klidnější, ale i tak musí být člověk ve střehu. Léčili jsme všehovšudy pouze dva záněty s těžším průběhem a pokaždé museli u dojení asistovat tři lidi včetně doktora Chalupy. Není to legrace a taková léčebná akce trvala obvykle celý týden.
Zkrátka a dobře, se zvířaty to bývá občas složitější. Navíc je tu ještě jejich nevyzpytatelné chování. Třeba hnědě strakatá kráva Mařenka si přinesla z kravína tolik zlozvyků, že jsme nikdy nevěděli, jakým hororem nás při dojení překvapí. Kopala, mlátila hlavou, zkopávala si dojící zařízení z vemena. Půl roku nám trvalo, než se jakž takž zklidnila. Pak porodila jalovičku jménem Betynka a ta byla celá maminka. Ba ještě horší.
"Zlatá Mařenka," říkali jsme, když divoká Betynka začala dávat mléko. Mísil se v ní temperament i strach. Jakmile jsme se k ní zpočátku s dojícím zařízením přiblížili, začala kolem sebe kopat všema nohama, takže jsme ji museli přivazovat. Ale často i tak se vysmekla a pak už lítaly hadice až ke stropu. Byla krásně stavěná, silná, a tudíž dokázala zařízení rozmetat do všech koutů chléva. Skoro měsíc trvalo, než si zvykla. Během té doby dupla ženě na nohu a zlomila jí palec a mě zase nakopla do kolena, že jsem pár dní sotva chodil. Její podojení trvalo zpočátku i hodinu. Později to s ní šlo, ale stejně jsme pořád museli být ve střehu. Na druhou stranu musím říct, že ze všech krav dávala nejvíc mléka.
Ostatní krávy byly moc hodné a jejich podojení netrvalo dlouho. Nicméně asi rok nám trvalo, než jsme poznali, jak se ke které chovat. Teprve pak měla zvířata od nás veškerou péči a byli jsme s nimi dokonale sehraní.

PADESÁT TELAT
Kdo chová krávy, ví, že problémů a složitostí je víc. Ovšem nejvíce komplikací přináší zcela jistě porod. Doba březosti je sice devět měsíců, ale den, kdy tele přijde na svět, se určuje velmi obtížně. Na rozdíl třeba od prasnice, kde je lze vypočítat téměř přesně. V praxi to znamená, že několik dní před porodem se nevyspíte, v noci natahujete budíka po dvou hodinách a v těchto intervalech běháte do chléva, jestli už nenastala ta chvíle.
Na první dva porody jsem vždy volal doktora Chalupu. Při práci jsem ho pozorně sledoval, takže na třetí telátko jsem si už troufl sám, když mi asistoval kamarád Pepík Zima. Za dvanáct let hospodaření jsem přivedl na svět nejmíň padesát telat.
Špatně to dopadlo jen ve dvou případech a pokaždé šlo o mladé krávy, prvničky, u nichž jsou porody rizikové. První byla Lucinka, nádherné zvíře Holštýnského plemene. Zpočátku vše nasvědčovalo hladkému průběhu, objevila se zadní kopýtka, což je dobré znamení, ale pak jsme ani čtyři chlapi nedokázali telátko z Lucinky vytáhnout. Ona totiž měla neuvěřitelně úzkou pánev. Zavolali jsme veterináře, ale ani císařský řez ničemu nepomohl. Po hodině zoufalého boje o záchranu ztratila Lucinka hodně krve, takže ji řezník musel utratit. Bohužel, nepřežilo ani telátko. Podobný byl i další případ, kdy kráva přežila, ale telátko se zachránit nepodařilo. Tohle je vždycky smutné, ale musí se s tím počítat. Patří to k životu a k sedlačině.
Na druhou stranu je nepopsatelně krásné, když můžete pomoci při příchodu na svět živému tvoru. Tele je mokré a zabalené ještě v bláně, vystupují z něho páry. Když ho osušíte, začne zvedat hlavu a zajímat se o svět kolem sebe. Najednou je tu živý tvor.
Obryňka, která měla celkem pět telat, jednou porodila dvojčata. To, že budou dvě, mě v první chvíli vůbec nenapadlo. Vytáhl jsem snadno první telátko, a to úplně sám. Zatímco ono si hovělo na čisté slámě, já se mírně znaven posadil opodál, se zalíbením ten zázrak pozoroval a vychutnával slast té chvilky. Když jsem však pohledem zabloudil k Obryňce, uviděl jsem, že z ní vykukují další nožky. V ten moment jsem rychle vyskočil, ale druhý porod proběhl stejně hladce. Nicméně menší problém nastal. Jak se dvojčata v mámě přece jen víc mačkala, kloubky předních nohou měla příliš ohnuté a chodila po nich, nikoliv po paznehtech. V životě jsem to předtím nikdy neviděl! Působilo to legračně, ale nesmělo se to takhle nechat. Pomoc byla naštěstí snadná. Kloubky jsme narovnali a na nožky pak přivázali laťky coby dlahy. Když jsme je za týden sundali, kloubky byly v pořádku a telata skákala jak se sluší a patří.

ÚTĚK PŘED UTRŽENÝM PEPÍKEM
Velká rizika přinášel chov býků, nevyzpytatelných a silných zvířat. K nim jsem chodil pouze já. Třebaže jsem si vždy dával pozor, jednou jsem se při krmení dvoumetrákového Ferdy přiblížil k jeho žlabu moc blízko. On se po mně jen lehce ohnal hlavou a to stačilo, aby mi zlomil tři žebra, pacholek.
Mívali jsme vždy čtyři až pět kusů býků masného plemene Charoleis. Vypiplali jsme si je sami od telátek. Po roce a půl krmení z nich byli šestimetrákoví pořízci, které na jatkách vykupovali za dvacet tisíc korun. Slušná cena, ale taky hodně práce a rizika.
Býky jsem ve chlévě uvazoval zásadně na dva řetězy. Stejně však při krmení či poklízení musel být člověk vždy ve střehu. Nejhorší byl jejich odvoz na jatka. Nákladní auto zacouvalo vždy ze zahrady k chlévu. Ovšem když dva chlapíci z jatek vešli dovnitř, býci z nich zřejmě ucítili pach smrti, takže začalo rodeo. Počali cloumat řetězy a u huby se jim objevila pěna. Odvedení býka ze chléva na náklaďák – to byla práce pro čtyři chlapy. A vůbec ne jednoduchá, protože mnohokrát s námi zvíře pěkně mávalo. Nejdříve se býkovi musel dát přes rohy a kolem huby silný provaz, pak se postupně odepínaly řetězy, ale současně vstupoval do hry naviják z náklaďáku. Ten ho vlastně vytáhl ven. Bez něj bychom vzdorující zvíře nedostali na sklápěcí rampu a později do auta.
Jednou se provaz vzpouzejícímu býkovi smekl z hlavy, a to právě ve chvíli, kdy jsem mu v boxu odepnul řetěz. Duchapřítomně jsem bleskově uskočil, vyhoupl se na dva metry vysoké zábradlí a přes ně téměř po hlavě skočil do sousedního boxu k několika vyděšeným telatům. Nepřeháním, ale tenhle skok mi zachránil život. Za normálních okolností bych takového výkonu nebyl schopen. Pepík, jak se ten šesticentový drobeček jmenoval, by mě určitě na místě rozdupal.
Pokračování...
Další díly najdete zde


Knihu
OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON
vydalo v roce 2004
nakladatelství Riopress Praha

Copyright © z archívu Jindřicha Haška

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 01. 2009.