Pavel Kovář: Otec kulak, syn zelený baron (9)

Rubrika: Publicistika – Historie

OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (9)

(1963 - 1992)
ZA PRACÍ DO AFRIKY I BAVORSKA


Srpen 1968 bere poslední zbytky iluzí, že by se mohlo v politice a životě něco změnit.
Haškovi však vědí o komunistech své, a proto obrodnému procesu nevěřili.
Pantáta Hašek vozí ve fabrice na Zličíně špony od soustruhů a na osud nežehrá. Má rád lidi, pivko, cigaretky a hecování o fotbale. A náhle přichází smutná zpráva o jeho tichém skonu. Nebylo mu ani pětašedesát.
Mladý Jindřich ovládá tesařinu, přestává hrát fotbal, stává se trenérem žáků a postupuje s nimi do krajské ligy.
Haškovi si od MNV pronajímají strouhu u silnice a sklízejí v ní seno i jahody.
Tesař Jindřich podává ruku spisovateli Jaroslavu Foglarovi pětatřicet let poté, co založil jeho čtenářský klub Hochů od Modrého vrchu.
Nejstarší žijící muž Haškova rodu pracuje v Libyi a po sametové revoluci v Mnichově. V Bavorsku posléze sbírá zkušenosti ve dvou zemědělských farmách.
 
S  DÁVNÝMI VZPOMÍNKAMI V PASOVĚ
V osmašedesátém roce na jaře jsme otec i já s velkým zájmem sledovali obrodný proces, snahu o demokratizaci režimu. Chudák táta byl rád, že se něčeho takového dočkal, ale nedělal si iluze.
„Jindro, tohle neskončí dobře. Obrodný proces dělají převážně zase komunisti a ti nedovolí, aby strana ztratila vedoucí roli. Proto nemůžeme dostat náš majetek zpátky!“ tvrdil prozřetelně. Jak se ukázalo, byl to správný odhad. V srpnu 1968 přijely ruské tanky a veškeré naděje vzaly za své.
Do emigrace odešly pouze desetitisíce lidí, pravda hodně chytrých a schopných, a zbylou většinu národa normalizace přinutila ani ne tak k poslušnosti jako k rezignaci. Říkalo se jí taky „vnitřní emigrace“. Lidi z měst unikali před politikou na chaty a chalupy. My zase po práci hospodařili na zahradě: chovali zvířata a pěstovali všechno možné.
Když jsme šetřili na dovolenou v cizině, bylo jasné, že se můžeme vydat dostat pouze k Baltickému moři do NDR, potom na pláže maďarského Balatonu a konečně k Černému moři v Bulharsku nebo Rumunsku. Jinak nikam!
K cestám na Západ člověk potřeboval valuty, a aby je získal, musel žádat o takzvaný devizový příslib. Dělal jsem to vytrvale šest let, ale naprosto bez úspěchu. Pak mi kamarád poradil, že na to musím jít přes známosti. Pravda, nějakou korunu to stálo, ale v jedenaosmdesátém roce jsem se konečně dostal za železnou oponu – na zájezd do Bavorska, Švýcarska a Rakouska. Zajímalo mě všechno, ale hlavně krajina a zemědělství. V pohraničí na našem území jsme jeli kolem zpustlých statků a usedlostí, ale hned za hranicemi se vyrojily úhledné vesničky, uspořádaná pole, udržované louky, zkrátka najednou se tu rozprostírala krajina jak na obrázku. O tom, co tam bylo vidění v obchodech, nemá smysl mluvit. Ohromený našinec si připadal jako v Jiříkově vidění.
Když jsem pak v osmdesátých letech projížděl opět přes západní Německo a dostal se do Pasova, nedalo mi to a vydal jsem se na adresu paní Tůmové, dávné přítelkyně mé jenečské babičky. Ulice a dům v centru města byly snadno k nalezení. Passau, Oberer sand Strasse 13 – těchto pár údajů nikdy v životě nezapomenu. Tak dokonale jsem se je kdysi naučil nazpaměť. Tenhle dům měl být naším prvním záchytným bodem v emigraci, kterou jsme plánovali s Jardou Příhodou, mým nejlepším kamarádem, který už dávno umřel. Tady měla začít naše nová cesta životem. Před kolika že lety? Před pětatřiceti lety? Ano, tak strašně dávno je to.
Při prohlížení solidního domu z počátku století jsem si uvědomil, že takhle nějak jsem si ho maloval ve své fantazii. Tady bychom zazvonili, dostali najíst, přespali… a co by bylo dál? Určitě bychom letěli do Ameriky. Vše ostatní je otázka fantazie.
Přistoupil jsem ke dveřím domu, ale jméno Tůma na zvoncích nenašel. Když už jsem tady, alespoň se na Tůmovy zeptám. Proto jsem vešel do obchodu v sousedním domě.
„Ano, znal jsem je oba, paní i pána, byli příjemní a nedaleko měli obchůdek. Pokud vím, neměli děti. Už jsou asi deset let po smrti,“ odpověděl mi ochotně starší prodavač.
Škoda, pomyslel jsem si a odškrtl další položku snů z mládí – navštívit paní Tůmovou v zakazovaném západním Německu.
 
KAŽDÝ MŮŽE BÝT PELÉ
S aktivní hrou v dresu Sokola Úhonice jsem skončil ve čtyřiceti, ale protože jsem fotbal pořád miloval, řekl jsem si, že budu trénovat žáky. To je totiž sen mnoha fotbalistů. Malí kluci jsou ještě nezkažení, mají své sny a vzory, chtějí se učit a je na nich rychle vidět, jak se zlepšují. Na jedné straně přináší taková práce starost a odpovědnost, ale na druhé straně působí jako balzám na duši. Navíc v té době naši synové Jindra a Honza už taky hráli za žáky.
„Každý z vás může být vynikající hráč, jako je Pelé nebo Beckenbauer, pokud bude poctivě trénovat!“ řekl jsem v proslovu před prvním tréninkem na úhonickém hřišti více než dvaceti klukům. Ze Sokola a Junáka jsem věděl, že každému musím dát šanci, nikomu nesmím nadržovat a vždy a za všech okolností musím dodržet slovo. Na tohle jsem opravdu nikdy nepřestával myslet.
Za první tři sezóny jsme postoupili z okresní soutěže do krajské žákovské ligy, kde hrály oddíly jen ze známých a větších měst – namátkou z Berouna, Sedlčan, Příbrami, Dobříše, Rožmitálu, Mníšku, Březnice. V těchto místech s dlouholetou fotbalovou tradicí a mnohem bohatšími kluby měli několik žákovských týmů a různé přípravky, zatímco náš chudý oddíl mohl počítat pouze s dvaceti místními kluky. Postup byl obrovský úspěch. Ten rok se vůbec zapsal zlatým písmem do dějin úhonického fotbalu. Do krajské soutěže postoupilo totiž také áčko mužů pod vedením Václava Lišky. 
Měl jsem v kádru kluky talentované, průměrné i vyloženě málo šikovné, lidově by se řeklo „dřeva“ nebo „nekopové“. Ale já se držel zásady, že šanci musí dostat každý, kdo má snahu a zájem. Proto jsem zavedl tréninky třikrát týdně a sledoval docházku. Byla téměř stoprocentní, což znamenalo, že kluky fotbal baví.
Zažil jsem s nimi řadu příhod a na mnohé nikdy nezapomenu.
Jednou nám onemocněl stálý brankář, takže musel nastoupit nepříliš zkušený náhradník Petr Pecko. Hráli jsme s nejlepším týmem tabulky, Jiskrou Dobříš. Pro soupeře mělo být utkání snadnou záležitostí, jen lehkým tréninkem. Jenomže Petr dělal v bráně hotové divy. V prvním poločase zneškodnil pět vyložených šancí soupeře a ve druhé udržel čisté konto až do předposlední minuty. Prohráli jsme 0:1. Kluky to strašně mrzelo, ale takový je fotbal. Neměl jsem ve zvyku je moc chválit, leč tentokrát jsem rád udělal výjimku. Petra jsem chválil zaslouženě, ale měl jsem k tomu ještě jeden důvod. Kluci ho totiž dosud odstrkovali, neuznávali jeho kvality, jako by ho odepisovali. Nyní, když zazněla má pochvala, obrátili a vzali ho. Proč se o tom zmiňuji? Protože pohled na Petra byl nezapomenutelný. Měl slzy v očích, zažíval nejšťastnější chvíle ve svém třináctiletém životě. Popral se vítězně s nepřízní osudu. Dokázal něco, co ostatní ocenili. Tohle pocítit, takhle se učit motivaci, tolik potřebnou pro život – to dokáže jen kolektivní sport. A nemusí to být jen fotbal.
„Pane Hašek, musím vám říct, že jste pro našeho kluka něco jako bůh, denně mluví o tréninku a těší se na hřiště,“ děkovala mi za pár dní na návsi Petrova babička.
Co dodat? Především jsem nebyl ani trochu bůh. Ba dokonce nastaly chvíle, kdy jsem na kluky musel zakřičet nebo jim vynadat, když něco hloupě zkazili. Tady šlo ale o jinou věc: podchytit i ty méně šikovné, aby si ověřili, že když o něco usilují, tak se jim to může podařit.
Podobně na tom byl jiný náhradník, jmenoval se Luboš Burian a pokaždé když nastoupil, tak mu ti šikovní nadávali, že jim hru kazí. Tak to ale ve sportu chodí. On z toho byl strašně nervózní a v jednu chvíli natolik zmatený, že chtěl zahrávat rohový kop proti vlastnímu týmu. To byla neuvěřitelná situace a málem k tomu došlo. Tím by se Úhonice zřejmě zapsaly do světových dějin fotbalu… Tehdy jsem myslel, že vylítnu z kůže. Jinak jsem však Lubošovu snahu oceňoval, a proto nastupoval na hřiště aspoň na pár minut. Byl silnější postavy, moc dlouho nevydržel se silami, to ho právě hodně brzdilo. A tak mě jednou napadlo, že s ním udělám experiment.
„Luboši, dneska budeš hrát hned od začátku zápasu. Dej do toho všechny síly! Až ti dojdou, tak tě vystřídám,“ řekl jsem mu.
Celý šťastný nastupoval v základní sestavě a už v páté minutě dal hlavou gól. Záměr mi náhodou vyšel, a tak jsem ho za odměnu nechal na hřišti do konce prvního poločasu. Když šel do kabiny, sotva pletl nohama, ale ve tváři se mu zračilo obrovské štěstí. Minule mu spoluhráči nadávali a on to musel trpce snášet, zato dneska mu gratulovali. Po přestávce jsme dali ještě dvě branky a poprvé tak v krajské lize zvítězili. A on se o to zasloužil. Vsadil bych se, že si na ten zápas později mockrát vzpomněl. Určitě pro něj znamenal moc.
To, že v krajské žákovské lize skončíme poslední a sestoupíme, se dalo čekat. Důležité však bylo to, že ti kluci zažili něco, na co dodnes vzpomínají. A o tom se přesvědčuji dost často, když je dnes potkávám jako otce rodin.
Bylo to moc pěkných pět let. Bral jsem to trenérství vlastně jako splátku dluhu. Vždyť já mám podobné vzpomínky na nádherné roky v Sokole či Junáku.
 
IVUŠKO, MÁME PROSTŘENO!
Když jsme neměli žádná pole, pronajali jsme si začátkem sedmdesátých od MNV v Úhonicích – strouhu. Ano, obyčejnou strouhu u silnice, dlouhou skoro tři sta metrů. Chovali jsme tehdy osm ovcí a ... a zahrada za domem. Rodina Jindřicha Haška mladšího se nedaleko pronajala od MNV strouhu u silnice. Na snímku mladá hospodyně, paní Ivuška Hašková.potřebovali pro ně píci. Na naší zahradě, byť je poměrně velká, jsme jí však takové množství vypěstovat nedokázali. 
Strouha byla hned za vesnicí, kde se cesta mírně svažuje směrem k Rybníčkům, a po levé straně ji lemuje alej starých a mohutných hrušní. První věc, kterou jsme museli udělat, byla jasná – vyčistit ji. O příšerně zanedbanou a zarostlou strouhu totiž nikdo léta nepečoval. Vzali jsme to z gruntu a byla to práce pomalu na rok. Ale pozor: ani ve snu nás nenapadlo, jakou budeme mít z proměny strouhy radost. 
Přibližně v její polovině rostl velký šípkový keř, který v červnu nádherně rozkvetl. O kus dál jsme objevili místo, kde rostly lesní jahody. Bylo to vlastně takové malé políčko dvakrát dva metry. A jak jsme strouhu sekali, tak se každým rokem ta jahodová plantáž rozšiřovala. Z takových drobností jsme mívali ohromnou radost.
„Ivuško, prosím, máme prostřeno!“ volal jsem na ženu, když jsme spolu chodili sklízet strouhu. To jsem ovšem nejdříve musel jahody objevit a pak opatrně posekat vysokou trávu nad nimi. Potom jsme si sedli a trhali přímo do pusy. Žádné mytí, žádný strach z nečistot. Po téhle silnici moc aut nejezdí a naše jahůdky byly stejně schované pod hradbou vysokých travin na okraji strouhy. To zvolání „máme prostřeno!“ jsem musel vždycky říct, na to Ivuška čekala, a já zase pak čekal na to, jak se tomu bude smát. Když se někdy stalo, že jsme tam seděli a jahody po malých hrstech vychutnávali a z lesa se ozvala kukačka a zapadalo slunce, někdo by řekl, že je to scéna jako dokonale vyvedený kýč. Prosím, jak je libo, ale my byli opravdu šťastni, připadali jsme si mladí a nic nás v tu chvíli netrápilo.
Senoseč a otavy ze strouhy, dvě sklizně, nás taky moc těšily. Když jsme pak odváželi voňavé seno domů a ohlédli se, naskýtal se nám krásný pohled na vysekanou strouhu, čistou a uklizenou jako v nějakém anglickém parku.
Tohle bylo včera.
Ale dnes, kdy tudy často chodím do lesa, se mi naskýtá jiný pohled. Ta kdysi naše milovaná a krásná strouhaje je opět zanedbaná, zarostlá plevelem a bezinkovými keři. Je mi z toho smutno a určitě to taky netěší staré vrásčité hrušně, které pochopitelně nikdo neprořezává a které na rozdíl ode mne odtud nemohou rychle odkráčet.
Kdekdo řekne, že to tak má být, a mávne rukou. Já si to určitě nemyslím, ale žádný nápad na řešení mě bohužel nenapadá.
 
NÁVŠTĚVA JAROSLAVA FOGLARA
Stalo se to ve dvaaosmdesátém roce.
Míval jsem ve zvyku si čas od času pročítat svázané časopisy – Mladého hlasatele nebo Vpřed, kde vycházely články Jaroslava Foglara, duchovního otce Rychlých šípů. Slavný spisovatel báječně rozuměl světu klukovských dobrodružství, ale taky přírodě, zemědělství i těžké práci sedláka. Proto mě jeho texty hladily na duši. Když jsem se dozvěděl, že v jednom pražském knihkupectví podepisuje své knížky, napadlo mě jediné – půjdu tam a poděkuju mu. Pan Foglar ovlivnil můj život jako málokdo a já mu za to musím aspoň podat ruku.
V komunistickém režimu byly jeho knížky dlouho na indexu, ale postupem doby tahle nesmyslná klatba pominula a mohly zase vycházet. Určitě i proto, že skýtaly vydavatelům slušné zisky.
Na autogramiádě nebyl čas na delší hovor, ale laskavý pan Foglar mi dal telefonní číslo, abych mu zavolal a domluvili se na návštěvě u něho doma, na rozhraní Vinohrad a Žižkova. S velkým rozechvěním jsem pak vstupoval do obyčejného činžáku nedaleko Flóry. S sebou jsem nesl své tři klukovské deníky z let 1947 a 1948 a legitimaci Foglarova čtenářského klubu Hochů od Modrého vrchu, která dostala číslo 4340.
Jaroslav FoglarPan Foglar se právě vrátil z nedalekých Olšanských hřbitovů, kam denně chodil k hrobu své maminky. Přívětivě mě pozval dál, nabídl mi čaj, a když jsem mu ukázal klubovou legitimaci, usmál se a vybídl mě, ať vyprávím o sobě a o svém životě. Poslouchal, občas se na něco zeptal, a já měl pocit, že ho moje vyprávění opravdu zajímá. Taky jsem mu řekl, že Foglarovy čtenářské kluby byly u nás tři – kromě toho, který jsem založil já, ještě Hoši od Kačáku a Jestřábi.
„Jak žijí? Jsou spořádaní? Vyprávějte mi o nich!“ vybídl mě k další řeči. Mimochodem, těch čtenářských klubů bylo po celé republice na dvanáct tisíc. Slavný spisovatel mi podepsal klubovou legitimaci, pochvalně pokyvoval hlavou, když si prohlížel mé deníky a pak na první stránku jednoho uvedl svou vypsanou rukou:
Tenkrát chlapci, dnes otci rodiny, panu Jindřichu Haškovi,
Jaroslav Foglar, 2.5. 1982
Největší radost měl z toho, když jsem mu líčil, jak jsme jeho Mladé hlasatele a Vpředy pokaždé dychtivě četli, pak si je nechali svázat a později si je – někdy až po mnoha letech – půjčovali. 
Pro mne to bylo jedno z mála nezapomenutelných životních setkání. Tehdy mi bylo osmačtyřicet a jemu pětasedmdesát. Když zemřel v lednu 1999, nemohl jsem chybět na jeho pohřbu.
Pokračování...

Další díly najdete zde


Knihu
OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON
vydalo v roce 2004
nakladatelství Riopress Praha

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Copyright © z archívu Jindřicha Haška

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 01. 2009.