OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (4)

OTEC BYL PRVNÍ ZAVŘENÝ SEDLÁK

Stalo se to po žních v roce 1951. stále jsme hospodařili na našem statku, právě jsme mlátili, paní Andělová svým nenapodobitelným způsobem pouštěla klasy do mlátičky a stála nad hučícím strojem jako Bohyně úrody.

Vše probíhalo jako obvykle, až na časté výpadky elektřiny. Nešlo však o přetíženou síť. Tehdy se totiž naplno rozhořel třídní boj. Komunisté jej vyhlásili sedlákům. Po obci se šuškalo, že tuhle lumpárnu má na svědomí elektrikář Tonda Lomoz, sebevědomý komunista, který za prací dojížděl do Prahy. Ten prý škodolibě vypíná proud, protože ho baví zlobit sedláky.
A tehdy našemu otci došla trpělivost.

„Já mu to vytmavím! Tohle si nesmí dovolovat!“ řekl a blýskalo mu v očích, když sedal na kolo.

Tonda Lomoz byl vlastně otcův vrstevník, jeho rodiče na našem statku pracovali a měli se dobře. Jeho táta jezdil s voly a byl to slušný chlap.

Otec a Lomoz se potkali na cestě.

„Tondo, co to vyvádíš? Vždyť my nemůžeme vymlátit!“ zlobil se náš táta.

„Však už brzy domlátíte navždycky. S kulaky totiž hezky rychle zatočíme!“ smál se mu Lomoz.

To byla rozbuška. Otec prý v tu chvíli pochopil, že tohle musí vyřídit jedině ručně, takže chytil šklebícího se Tondu pod krkem. I když u toho žádní svědkové nebyli, věřím tátovi. Ten den se už mlátička ani jednou nezastavila. Ale brzy nám došlo proč. Lomoz přestal vypínat proud, protože jel otce udat.

„Pane Hašek, odevzdejte dvě lovecké pušky! Tady mám papír,“ řekl stroze esenbák, který k nám dorazil ještě ten den večer. Otec jen stiskl rty a poslechl. Byly to nádherné brokovnice. Moderní hamerleska a lancasterka se stříbrným a měděným zdobením. Tu druhou, na níž byl ještě obrázek letících bažantů, jsem si rád tajně půjčoval. Bylo mi do breku.

Tohle ale nebyl zdaleka konec incidentu.

Druhý den ráno jsme jeli pro krmení na jetelové pole směrem na Dušníky. Najednou koukáme, jak k nám po polní cestě přijíždí esenbácká Škoda Tudor.

„Půjdete s námi!“ poručili otci tři chlapi v uniformách.

„Proč? Nic jsem neudělal.“ Odpověděl jim klidně.

„To si povíme. Nastupte si!“

Sledoval jsem vše mlčky.

„Shrab to a odvez vše domů,“ řekl mi táta a stačil dodat, že do večera bude určitě zpátky.

Tvářil se klidně, takže jsem mu věřil. Byl to však velký omyl. Vrátil se až za čtvrt roku. Hospodářství jsme museli zvládnout bez něj, s matkou, babičkou Anežkou z Jenče. Při práci na otavách, sklizni řepy i brambor nám taky pomohlo několik dobrých lidí: fotbalisti Mereda a Čipera, hajný Bureš a také komunista Žižka, zaměstnanec Radlické mlékárny, kterého práce na poli nesmírně těšila.

Zprávy o tátovi jsme neměli, a tak jsme na něj mohli jen vzpomínat.

 Byl ve vazbě bez soudního rozsudku a vědělo se jen to, že je v Bartolomějské. Když už ho věznili čtvrt roku, rozzlobil se právě Mareda, hráč SK Úhonice.

„To se nestydíte ho tam nechat?!“ hřímal v hospodě před spoluhráči, funkcionáři a taky Lomozem. A ten se zřejmě chytil za nos a ještě s jedním komunistou se překvapivě sebral, jel do Bartolomějské. Tady našeho otce, dá se říct, doslova vysvobodili. V rámci objektivity je nutné tohle přiznat.

O tom jsme však doma neměli nejmenší tušení. A tak se jednoho dne otevřela vrátka a kdosi vešel do dvora. Koukám, nějaký cizí chlap, a tak jsem čekal, co bude chtít.

„Ahoj!“ řekl a teprve podle hlasu jsem ho poznal. Zhubl o dvanáct kilo, proto ta změna podoby. Ale o tom, co ve vazbě zažil, nechtěl mluvit.

„Dostal jsem nakládačku... A těch štípanců od štěnic, co jsem si užil... Ještě měsíc a asi bych tam zhebnul,“ řekl a už se nikdy ke svému uvěznění nevracel.

„Podívejte, za co komunisti zavřeli Haška,“ potřásali lidi ve vsi hlavami a začali se nového režimu opravdu bát.

Fakt, že byl prvním zavřeným sedlákem z Úhonic, zachránilo tátu před soudním procesem. Protože když komunisté obžalovali několik místních sedláků půl roku po jeho návratu z vazby, on již pracoval jako horník. A těch si nový režim náramně považoval.

OSTRAŽITOST A BDĚLOST PŘEDEVŠÍM

Žili jsme v podivné době. Z té mám coby svědectví schovány jakési noviny nebo spíš leták s názvem Nová vesnice okresu Praha-západ, jejichž vydavatelem byl Jednotný svaz českých zemědělců, jak stojí v záhlaví čtyř stránek se články a zprávami. Číslo 17 vyšlo 15. října 1951 a stálo korunu. O naší obci se tam píše v nevelkém článku s příznačným titulkem v duchu dobové komunistické propagandy – Ostražitost a bdělost především.

Text jasně ukazuje, jak režim bezostyšně zasahoval do soukromí lidí na vesnici, kontroloval jejich majetky. Z vět, jejichž autorem je dopisovatel Bohumil Barták (za své jméno uvedl, že pracuje ve výkupně v Ruzyni), vyplývá, že cokoliv vlastnit je přestupek či snad přímo zločin. Pro dnešní mladou generaci je to dokonalé a autentické svědectví.

Nuže, čtěte si a posuďte, kdo byli a jak uvažovali tehdejší komunisté:

V minulých dnech byl odhalen soukromý zemědělec Rychtařík z Chýnic, který prováděl výmlat pšenice tak, že ve slámě nechával polovinu zrna. Další prohlídkou u zemědělce Šťastného v Úhonicích bylo nalezeno 6 q většinou zkažené mouky, kterou hlodali červi, 25 hrnců různé velikosti sádla a zapečeného masa, 10 párů nové obuvi, celé haldy látek, cích a sypkovin. Na hotovosti 430 000 Kčs.

Přes 80 kusů různých pamětních mincí, neúměrné množství drobných kovových peněz a zápalky ukládal, takže jich měl plný pytel. U jeho bratra ve Pticích, známého neplniče dodávek, bylo 500 vajec, 6 hrnků sádla, 80 pytlů, kterých je nedostatek, 8 klubek provázků do samovazu, deky na koně v neúměrném množství a přitom tento chamtivec je vdovec a v hospodářství žije sám. Přijímal záhadné návštěvy, zřejmě za účelem šmeliny a nedovolených pletich.

Tak také ostatní spekulanti z Úhonic, Markup, Zima, Kučera, Pomajzl a Kalous vytvořili kolektiv a společně sami pracovali na svých polích, a tak chtěli znemožnit v obci dobře prosperující JZD, kterému nepřáli a neměli snahu se do něho zapojit. Toto jsou ukázky, jak je nutno ostražitost a bdělost prováděti v praxi, jak je nutno i  v dobách vítězství a slávy býti na pozoru před špatnými lidmi, nepřáteli pracujícího lidu.

K tomu je zbytečné cokoliv dodávat.

TRAGICKÉ OSUDY

Komunisté byli náhle neomezenými pány a přivlastnili si právo rozhodovat o osudech lidí. A tak přikázali v Úhonicích panu Pintnerovi a jeho ženě, aby opustili největší zdejší statek. To, že jim zabavili pole, sto hektarů, zvířata a zařízení, nestačilo. Šlo o grunt Roučových, jednoho z nejstarších rodů v obci. Pan Pintner, skvělý chlap a výborný hospodář, se oženil s paní Roučovou, jež ovdověla. Rodina se zprvu musela nastěhovat do chalupy zvané Antošovna. Ale po čtvrt roce soudruzi usoudili, že tohle není dostatečný trest pro kulaka. Následovalo stěhování do polorozpadlého statku v Honicích na Kladensku, kde nebyla zavedená voda a ani elektřina. Mám-li stručně dovyprávět ten smutný příběh, tak pan Pintner tam po dvaceti letech živoření zemřel, paní Roučová zůstala v té barabizně ještě dva roky a teprve poté se mohla vrátit do svého původního bytu na statku v Úhonicích...

Takových osudů bylo bezpočet. Například pan Janoušek z Rudné, sedlák a bývalý poslanec agrární strany, se musel z rozhodnutí KSČ do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat mimo obec. Jeho syn, jenž dnes na rodném statku hospodaří, si pamatuje, jak otec komunisty prosil, aby ho nechali alespoň jezdit s koňmi. Nenechali, musel za trest do továrny.

Některé takové příběhy končily skutečně tragicky. Když hospodáři Beránkovi z Jenče zabrali statek, dvaatřicet hektarů polí a koně, tak se ještě ten den oběsil. A jak na to reagovali ti, kteří ho k tomu zoufalému kroku přinutili? Zcela typicky – zbytek rodiny z Jenče chladnokrevně vystěhovali.

Tady je nutné zmínit ještě jednu skutečnost. Sedlákům byl ukraden jejich majetek – pole, zvířata, stroje, hospodářské budovy, ale kromě toho byli ještě nuceni pracovat v družstvu či ve státním statku. Odejít mohli nanejvýš do těžkého průmyslu, dolů či hutí. Jinak řečeno byli zbaveni svých práv a neměli nikde odvolání.

KOMUNISTICKÉ ZÁKONY: BIČ NA SEDLÁKY

Nebyla samozřejmě pravda, co tvrdil před lety ministr Ďuriš, že komunisté nechtějí dělat kolchozy. Naopak, chtěli je dělat, a proto si vytvářeli zákony podle svého, aby tohoto cíle dosáhli.

Po zákonu o pozemkové reformě, kdy jedinec mohl vlastnit nanejvýš 50 hektarů, přišel takzvaný scelovací zákon, podle nějž se v zájmu spojování polí ve velké lány odebíraly kulakům jejich pozemky a náhradou se jim poskytly pole na okraji katastrů či s horší bonitou. Kromě toho bylo od roku 1950 zakázáno poskytovat úvěry soukromě hospodařícím rolníkům a podle ministerské vyhlášky neměly jejich rodiny nárok na šatenky a lístky na cukr či mýdlo. Na vysvětlenou – některé druhy potravin a průmyslového zboží nebylo možné koupit volně, ale jen na přídělové lístky; systém byl zrušen po měnové reformě roku 1953.

Dalším opatřením proti sedlákům bylo jejich vysídlování. Dělo se tak podle takzvané směrnice tří ministrů (vnitra,spravedlnosti a národní bezpečnosti) z října 1951 o úpravě poměrů rodinných příslušníků vesnických boháčů. Ano, čtete dobře, takto režim nakládal se zemědělcem, občanem horší kategorie. O co šlo? V každém okrese velitel bezpečnosti, dnes bychom řekli policie, sledoval jednu až dvě obce, kde bylo nejvíc kulaků. Když u nich došlo třeba jen k sebemenšímu neplnění dodávek, ihned je předával prokuratuře. Pak následovalo uvalení vazby, zajištění majetku a vysídlení celé rodiny z obce. Do očí bijící nespravedlnosti byly však posléze příliš silnou kávou, a tak je ministr národní bezpečnosti Ladislav Kopřiva zastavil. Probíhaly od ledna 1952 do července 1953 a podle jednoho údaje postihly téměř dva tisíce, ale podle jiného dokonce tři až čtyři tisíce rodin.

Zmínku zaslouží ještě nový správní zákon ze srpna 1950. Za osm měsíců od jeho přijetí bylo potrestáno přes 8 700 sedláků, šlo hlavně o neplnění dodávek a osevního plánu. Počet potrestaných rychle stoupal, o rok později jich bylo již 30 tisíc... přesto ministerstvo vnitra považovalo ve své zprávě z května 1951 toto číslo za nedostatečně nízké.

Tuhle dobu jsme znali a poznávali na vlastní kůži. Nicméně fakta o ní jsem si mohl přečíst až po listopadu 1989, a to třeba ve studii Šárky Rokosové, vydané Úřadem dokumentace a vyšetřování komunismu. Násilná kolektivizace zemědělství přinesla našim rolníkům nesmírné utrpení. Výčet křivd není a nemůže být úplný. Komunistický režim – podle jiných pramenů – zasáhl zlovolně do života dvou set padesáti tisíc zemědělců. Postiženy byly celé rodiny, rozpadala se manželství, děti kulaků nesměly studovat.

SOUDRUZI, ODMÍTÁM VYSTĚHOVAT JINDRU HAŠKA

Nejhorší chvíle, jaká potkala náš rod, se odehrála v dubnu 1952. Do našeho statku přišli zničehonic tři místní komunisti v čele s prvním poválečným předsedou MNV, kladenským havířem Antonínem Palečkem. Byli opojení propagandou KSČ, která lidem slibovala ráj na zemi. Byl to však jen sen, jejž nebylo možné uskutečnit, ale tím se nikdo nezabýval.

„Pane Hašek, jménem lidu se veškerý váš majetek zabavuje!“ řekli se škodolibou radostí.

„Jo, a ještě něco. Úřední vyrozumění dostanete později,“ dodali ve dveřích.

Byl to trest za to, že jsme odmítli vstoupit do JZD.

Maminka se rozplakala, táta sevřel rty a dlouho mlčel.

Vnímal jsem jen tikání hodin a bzučení much na oknech.

„Tak a teď nemáme nic,“ řekl otec po chvíli.

Už nám nepatřila pole, chlévy a stodoly, na nichž pracovali předkové po staletí. A nepatřila nám ani zvířata.

Pro hrdého sedláka Jindřicha Haška bylo nepřijatelné, aby dělal v JZD. Využil toho, že mu režim poskytl šanci pracovat v těžkém průmyslu, a tak již příští týden nastoupil u rudných dolů v nedalekých Chrustenicích. Byla to pro něho velká změna, protože celý život hospodařil a byl od rána do večera na zdravém vzduchu. Když však nyní, ve třiačtyřiceti, začal fárat, bral to sportovně. Co mu také zbývalo? Musel přece živit rodinu. Práce se nikdy nebál.

Jenomže komunistům tohle nestačilo. Na třetího největšího sedláka v obci a předsedu úhonického fotbalu měli i nadále spadeno. Pomoc byla snadná: KSČ doporučovala vystěhovávat obzvlášť nebezpečné kulaky i s rodinami do pohraničí. Na úhonickém MNV o našem vysídlení schůzovali a skoro již hlasovali.

„Soudruzi, odmítám vystěhovat Jindru Haška, leda přes mou mrtvolu! Vy jste zapomněli, kolika lidem ve válce pomohl od hladu, a taky že léta držel fotbal v obci nad vodou a zařídil ten památný zápas se Slavií?“ měl prohlásit náhle a nečekaně listonoš František Jansa.

Svůj názor posléze prosadil, takže lze říci, že kromě jiného nám zachránila střechu nad hlavou někdejší exhibice fotbalové Slavie.

NÁŠ ZPUSTLÝ DVŮR

Komunisté zničili po staletí pěstovanou lásku k půdě, která přecházela z rodičů na děti. Slovu „sedlák“ dodali hanlivý obsah, náhle znamenalo něco zavrženíhodného. Rolníci, kteří dříve podle svého nejlepšího rozumu svobodně hospodařili, sklízeli plodiny k obživě společnosti a utvářeli podobu krajiny, byli okradeni a stali se nádeníky. A pokud protestovali, skončili ve vězení.

Zvolna chátraly zemědělské usedlosti, odkud byli vyhnáni původní majitelé. Novým pánům – JZD či státním statkům – na nich vůbec nezáleželo, protože k nim neměli osobní vztah.

Staří hospodáři mohli jen smutně pozorovat onu katastrofální proměnu venkova. I náš dvůr, vždy pečlivě udržovaný v čistotě, na konci týdne zametaný, se změnil k nepoznání.

Co kde komu upadlo od ruky, tak tam zůstalo ležet, močůvka vytékala ze hnojiště na náves, nikdo nic neopravoval.

„Sedláčkové, vidíte, vidíte, došlo na vás,“ škodolibě se smály ženské, které chodily kolem našich oken pracovat do kdysi našich a nyní družstevních chlévů. V duchu si asi představovaly, že nyní budou dělat selky. Jako by nevěděly, že jejich matky nedávno spokojeně pracovaly u sedláků, kteří jim za to půjčovali potahy a pluhy nebo dávali naturálie. Protože chalupníci měli malá políčka a potřebovali je obdělávat.

„VYNIKAJÍCÍ POSTŘEH,“ ŘEKL SUŠE

Jako kluk jsem často snil o tom, že bych mohl být hajným. Třeba nástupcem pana Bureše.

„Tys přece sedlák. Myslivcem si klidně buď ve vlastní honitbě!“ vysvětlil mi otec. Když jsem se přihlásil na vyšší rolnickou školu v Plzni, s nálepkou kulakova syna mě tam však nepřijali. Nevzdali jsme to a přes tátova známého jsem se dostal na zemědělskou školu v Praze na Vinohradech a odtud po roce přešel do druhého ročníku vyšší rolnické školy v Poděbradech. V tomhle známém ústavu byli kluci z okolí Prahy. Bydleli jsme na internátě a domů jezdili dvakrát do měsíce a někdy ani to ne. Na škole totiž vznikl za docela zajímavých okolností dorostenecký fotbalový tým. Nedaleký Křečkov dorost neměl, ale to odporovalo směrnicím. Proto přišli do školy křečkovští funkcionáři, slovo dalo slovo, my pod hlavičkou Křečkova hráli o body s nejlepšími kluky v okolí a já, velký milovník fotbalu, měl pevné místo v sestavě. 

 

Škola mě bavila, měli jsme vynikající učitele, například na chovatelství profesora Františka Mináta, uznávaného odborníka. Ten jedničky a dvojky vůbec nedával. Nejlepší žáci od něho dostávali trojky, víc než polovina třídy čtyřky a zbytku hrozila nedostatečná. Však jich taky na konci roku bez váhání hodně rozdal. Při zkoušení u tabule chtěl slyšet jasné odpovědi na otázky a při sebemenší nejistotě nebo chybě ihned psal pětku.

Bylo na jaře, po zkoušení chtěl vykládat novou látku, ale najednou se zarazil, podíval se po třídě a pravil:

„Jestlipak jste si, chlapci všimli, co se tento týden stalo?“

Zvedlo se několik rukou.

„Začíná boj s mandelinkou n´bramborovou!“ řekl první vyvolaný.

„Prezident Gottwald odjel na přátelskou návštěvu do Sovětského svazu!“ přidal se druhý.

Hlásili i další, ale pan profesor Minát nebyl s jejich odpověďmi zjevně spokojen. A tak jsem zvedl ruku i já.

„Vzhledem k abnormálně příznivým klimatickým podmínkám se během čtyř týdnů olistily všechny keře a stromy,“ řekl jsem a čekal napjatě na jeho reakci.

„Vynikající postřeh!“ pravil suše a trochu překvapeně. Poté si cosi poznamenal do notesu. Já jsem byl překvapen notně, stejně jako celá třída, protože takovou pochvalu od něj nikdo neslyšel. Patřil jsem k průměrným žákům, čili u profesora Mináta čtyřkař. Nicméně od té chvíle si mě pamatoval a na konci školního roku jsem měl trojku, tu nejlepší známku, jakou dával.

Za „vynikající postřeh“ jsem vděčil tomu, že jsem hltal vše, co napsal velký znalec přírody, spisovatel Jan Vrba. Ten týden se udělalo skutečně mimořádně hezky, slunce se střídalo s jarními deští, takže listy na všem rostly přímo před očima.

Když jsem však po druhém ročníku odjížděl domů na prázdniny, nemohl jsem tušit, že se už nikdy do poděbradských školních lavic nevrátím a školu nedokončím.

Příběh o soudním zastrašení úhonických sedláků

Několik úhonických občanů – Josef Kučera, Josef Zima, Antonín Markup, Antoním Pomajzl st., Jaroslav Příhoda, Karel Slaboch st., a Karel Slaboch ml. – bylo 17. března 1952 odsouzeno okresním trestním soudem v Praze. Obžalovali je komunisté. Za co? O tom bude řeč.

Odsouzení se odvolali a 10. července téhož roku se konalo soudní líčení před krajským soudem. Ten však neměl se vzpurnými sedláky slitování, jejich odvolání šmahem zamítl a ještě jim „přidal“.

Některé citace z pětistránkové zprávy krajského soudu, nadepsané slovy Jménem republiky!,nezazní doslovně. Jsou totiž „přeloženy“ z právnické do lidské řeči, nicméně fakta zůstanou zachována.

     Podle rozsudku krajského soudu se odsuzují:

1. Josef Kučera k úhrnnému odnětí svobody na dva roky, dále k propadnutí veškerého zemědělského majetku a tříleté ztrátě čestných práv občanských.

2. Antonín Markup a Karel Slaboch ml. k peněžitému trestu 20 000 Kčs, nahrazenému pro případ nedobytnosti trestem odnětí svobody na dva měsíce.

3.  Karel Slaboch st. k peněžitému trestu 12 000 Kčs, nahrazenému pro případ nedobytnosti trestem odnětí svobody na dva měsíce.

4.  Antonín Pomajzl ml. k trestu odnětí svobody na tři měsíce.

Obviněným Josefu Kučerovi a Josefu Zimovi se započítává do trestu vazba: od 17. března 1952 (16,30) do 10. července 1952 (17 hod.)

(Poznámka autora: čísla paragrafů trestního zákona nejsou dnes podstatná, proto je neuvádíme.)

Odůvodnění (opět bez balastu právnického jazyka):

Obviněni byli sedláci Kučera, Zima ( původní jeden rok vězení a peněžitý trest 20 000 Kčs zůstaly zachovány), Markup (původně půl roku vězení a peněžitý trest 10 000 Kčs zůstaly zachovány), Pomajzl starší (původně pět měsíců vězení a peněžitý trest 20 000 Kčs zůstaly zachovány), Příhoda (tři měsíce vězení a peněžitý trest 5 000 Kčs zůstaly zachovány), Slaboch starší a Slaboch mladší (původně oba čtyři měsíce vězení a peněžitý trest 8 000 Kčs zůstaly zachovány).

     Všichni se provinili tím, že „podle způsobu hospodaření jednali v úmyslu ztěžovat plnění jednotného hospodářského plánu,“ jinak řečeno dopouštěli se sabotáže.

Co se tím myslelo? Citujeme z rozsudku: Když byla provedena hospodářsko-technická úprava půdy ve prospěch JZD (jak jemné označení pro krádež! – pozn. Autora) v zájmu pokrokového hospodaření na velkých plochách, nebyli obvinění s touto úpravou spokojeni, protože obdrželi půdu horší bonity (až nečekané přiznání režimu! – pozn. Autora). Tím ochabl i jejich zájem o obhospodařování pozemků, nevěnovali práci na poli takovou péči a spíše se zaměřili na výrobu živočišnou.(...) Též veřejní činitelé, odpovědní za zemědělskou výrobu v obci, posuzují činnost obviněných pod tímto zorným úhlem jako hrubou nedbalost. Nepojímali s náležitou odpovědností povinnost svého povolání samostatně hospodařících zemědělců, neučinili vše, co bylo v jejich silách, a touto svou nedbalostí vzhledem ke značnému rozsahu nedodávek ztěžovali provoz a rozvoj veřejných podniků vykupujících zemědělské plodiny (cukrovar, hospodářské družstvo).

Další obvinění – Marie Zimová, Václav Bartoš, František Kubát – spolu s některými již výše zmíněnými občany se podle soudu dopustili pobuřování proti republice, když všichni šířili zprávy zahraničního rozhlasu, zejména Hlasu Ameriky a šířili letáky s protistátním obsahem. Trojice Zimová, Bartoš a Kubát však byla odsouzena podmíněně jak ke dvěma měsícům vězení, tak k peněžitému trestu.

     Některé citace z rozsudku stojí za doslovné uvedení:

Obviněný Kučera prohlašoval v r. 1950 a 1951 před více rolníky podle zpráv zahraničního rozhlasu, že ten, kdo vstoupí do JZD, přijde o majetek, a že v republice nastane zvrat poměrů a vrátí se režim podobný režimu první republiky.

Obviněná Zimová našla při práci na poli leták, shozený na území republiky s letadla a obsahující štvavé protistátní projevy. Aniž leták podrobně přečetla, zavolala ostatní pracovníky na poli, kteří si jej prohlédli, a dala jej poté Kučerovi. Podobný leták nalezl na poli obviněný Kubát, po přečtení jej dal obviněnému Bartošovi s tím, aby jej po přečtení zničil. Bartoš však jej potom dal Kučerovi.

Soud považoval za hlavního pachatele obviněného Kučeru. Citace rozsudku: (...) dopustil více trestných činů, zejména pobuřování a nedovoleného ozbrojování. Odvolací soud mu proto trest odnětí svobody přiměřeně zvýšil, a ježto obviněný projevil trestným jednáním nepřátelství k lidově demokratickému řádu republiky, vyslovil vedlejší tresty propadnutí zemědělského majetku a ztráty čestných práv občanských.

Josef Kučera přechovával ve své usedlosti bez povolení těžký granát, což byl pozůstatek z nedávné války, a 105 kusů různých nábojů. Jeho argument, že granát před lety schoval na trám, aby nedošlo k neštěstí, a pak na něj pozapomněl, soud nepřijal. Inu, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.

     V závěrečném odstavci odůvodnění rozsudku se praví:

U obviněného Markupa, Slabocha st. A Slabocha ml. zvýšil odvolací soud peněžité tresty tak, aby odpovídaly majetkovým i osobním poměrům obviněných. Uvážil, že obviněný Markup byl v době činu vlastníkem pozemků ve výměře téměř 20 hektarů, obviněný Slaboch st. Ve výměře 15,40 hektarů, obviněný Slaboch ml. sice jen o výměře 13,93 hektarů, avšak zároveň byl vlastníkem hostince.

V otázce podmíněného odsouzení prvý soud v podstatě správně přiznal podmíněný odklad trestu odnětí svobody u těch obviněných, u nichž jako u vedlejších viníků nepříčí se toto dobrodiní zákona důležitému obecnému zájmu a jejich dosavadní život dává záruku, že pohrůžka trestem na svobodě ve spojení s nepodmíněnými tresty peněžitými k jejich nápravě postačí.

U obviněného Kučery je podmíněné odsouzení vyloučeno již ze zákona vzhledem k odsouzení pro trestné činy podle paragrafu 81 a 120 tr. z. U obviněného Zimy by se podmíněné odsouzení příčilo obecnému zájmu, protože tento obviněný byl jedním z hlavních pachatelů, kteří podle obsahu spisu ovlivňovali ostatní rolníky proti vstupu do JZD. Obviněnému Pomajzlovi ml. uložil odvolací soud trest nepodmíněně, protože jeho dosavadní život jakožto syna většího rolníka neskýtá záruku, že i bez výkonu trestu povede řádný život pracujícího člověka.

     A tečku za pětistránkovým, hustě psaným textem obstarala víc než jasná věta:

Proti tomuto rozsudku není řádného opravného prostředku (paragraf 172, odstavec 2 trestního řádu).

V Praze dne 10. července 1952

JUDr. František Veselý

                                                  -------------------------------------------------

Šlo o nebetyčnou křivdu, u soudu totiž nezaznělo, že režim nechal soukromě hospodařícím rolníkům udělat žně, ale peníze za ně jim zablokoval v bance. A totéž nastalo po sklizni cukrovky.

Zatímco tahle skutečnost se zamlčela, o to větší humbuk se ztropil kolem jejich špatného hospodaření. Jenomže co mohli chudáci sklidit z kamenitých či naopak mokrých polí, těch nejhorších, co jim byly poskytnuty „náhradou“ za jejich kvalitní zemědělskou půdu.

Proces s úhonickými hospodáři byl veřejný, ale zapůsobil. A to se komunistům věru podařilo. Vidět na lavici obžalovaných coby zločince Antonína Pomajzla, více než osmdesátiletého, nebo Karla Slabocha, jenž bojoval jako legionář v bitvě u Zborova, to byl smutný a varovný pohled,

Nebylo divu, že po zpřísnění trestů a vyřčení nových rozsudků padl na Úhonice a okolní obce strach.   

 

Pokračování...

Další díly najdete zde