OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (1)

  
DĚTSTVÍ S PŘÍBĚHY NA ROMÁN
(1934 – 1945)


Jindřich Hašek přichází na svět 6. září 1934 jako prvorozený syn. Rodí se do složité doby. V květnu téhož roku se stává sice již počtvrté prezidentem Československa demokrat Masaryk, ale kandiduje i komunista Gottwald. V Německu je rok u moci Hitler a v českém pohraničí stupňují své požadavky sudetští Němci.
Haškovi vlastní třetí největší statek v Úhonicích a hospodaří na dvaceti hektarech polí, dvou hektarech luk a dvou hektarech lesa.
Malý Jindřich zažívá ještě původní stavení pod doškovou střechou. Pomáhá ve stáji nebo při senoseči, jako ostatně všichni kluci ze statků. Hltá Foglarův časopis Mladý hlasatel a osobně poznává fotbalistu Josefa Bicana, tehdejší modlu národa.
Sleduje souboje německých a spojeneckých letadel nad nedalekým ruzyňským letištěm. Na konci války v pětačtyřicátém roce poznává zblízka vojáky Rudé armády.
Prožívá dětství s příběhy na román.



MACHULKOVÁ, ČVAŇHEJTE!

Když přemýšlím o svém úplně prvním zážitku z dětství, vybavuji si Vánoce, kdy mi byly tři roky a pár měsíců. Tenkrát jsem dostal velkého plyšového medvěda na kolečkách, řekl bych, že byl vysoký asi jako malá ovečka. Potom si vzpomínám, jak mi služebná Machulková vyprávěla pohádky. Moje nejoblíbenější byla Zvířátka a Petrovští a úplně se slyším, jak jí říkám:
"Machulková, čvaňhejte!"
Tohle slovo není dnes moc slyšet, ale kdysi se hlavně dětem říkalo: "Nečvaňhej nesmysly!" Nebo: "Přestaň čvaňhat!" No a já chtěl, aby mi Machulková vyprávěla pohádky, tedy aby čvaňhala.
Machulková pomáhala mé matce, zatímco její muž Machulka byl u nás devatenáct let kočím. Machulkovi byli chalupníci a po šesti letech služby na našem statku si našetřili na domek.
Je zajímavé, že se jim neříkalo paní Machulková nebo pane Machulko, ale jen Machulková, Machulko. Dnes to může znít povýšenecky, ale nikdo to tak nebral. Oni zase titulovali mé rodiče - panímámo či pantáto. A mimochodem děti tehdy oslovovaly všechny dospělé - buď "Panímámo!" nebo "Pantáto!"
Kočí Machulka, podle otcova vyprávění prima chlapík, byl menší podsadité postavy, který rozuměl koním, ale i všem zvířatům a miloval je. V každém větším statku měli kočího a někde dokonce i dva. Před válkou jich bylo v Úhonicích pětadvacet. Tihle chlapi byli hrdí na svou práci a mezi sebou se poměřovali, kdo bude mít koně lesklejší a vůbec pěknější.
Otec třeba odměřoval koním dávky ovsa, protože se muselo šetřit. Avšak milý Machulka toho nedbal a, kde mohl, tak pěkně potichoučku našim koním Mindě a Frickovi, to byla máma se synem, přilepšoval. Tedy přisypával jim ovsa. Otec to samozřejmě věděl, ale jen se tiše usmíval a dělal, že nic nevidí.
Byl to Machulka, kdo mě asi ve čtyřech letech posadil na Mindu. Tehdy jsem byl štěstím bez sebe. Její tělo se pode mnou lehce chvělo, já se ocitl v obrovské výšce, mohl jsem se rukou dotýkat její plavé hřívy. Vedle stál Fricek, nejkrásnější ryzák ve vsi, který byl stejně starý jako já. Nejraději bych tam seděl celou věčnost, jak se mi to líbilo.
Machulkovi k nám chodili každý den brzy ráno už na krmení dobytka, pak dělali všechno, co bylo nutné, s námi u stolu poobědvali i povečeřeli a teprve až večer šli domů. Machulková pomáhala mamince se vším možným, takže mě často ukládala do postýlky a vyprávěla pohádky.


NA VONÍCÍCH LOUKÁCH V ÚDOLÍ KAČÁKU

Už jako šestiletý kluk jsem musel doma pomáhat. Pečoval jsem o koně, kydal jim hnůj, dával podestýlku, krmil a napouštěl vodu do žlabu. Později jsem je odstrojoval a vodil do stáje. Dělal jsem to moc rád, protože jsem miloval zvířata. Od malička jsem byl zkrátka sedlák.
Když mi bylo sedm, poprvé jsem pomáhal při senoseči a ten zážitek se mi nadosmrti vryl do paměti. Tehdy byla senoseč pro sedláky svátkem i zpestřením práce. Už jenom tím krásným prostředím. Naše louky se totiž rozprostíraly po obou březích Kačáku, potoka tekoucího přes Nenačovice a Svatý Ján pod Skalou do Berounky. Nad jeho údolím se zdvíhaly zalesněné stráně, jež východně sahaly k Úhonicím a západně se přimykaly ke Křivoklátským lesům. Dodnes stojí v údolí Kačáku starý Kalousův mlýn, nyní Vaňkův, a notně zchátralá budova Příhodovy restaurace se sotva znatelnými zbytky někdejšího koupaliště. Smutno je při pohledu na místa, kde bylo kdysi tak živo. Restaurace nabízela letní byty a o prázdninách byla plně obsazena. Ležela na krásném místě, kousek od Prahy, proto k ní mířily davy výletníků; zejména v neděli tu bylo nabito. Opodál stály tři vily majetných Pražáků, které tu jsou stále. Stejně jako několik trampských osad, z nichž nejznámější jsou Batalion a Údolí oddechu.
Senoseč začínala počátkem června, sekalo se časně ráno, kdy na lukách ležela rosa. Sekačku táhl pár koní, na uších měli jakési chrániče z látky, aby je neštípaly mouchy, což se mi jako klukovi líbilo. V té době srny vyváděly mláďata, a tak jsme dávali pozor na srnčata, aby je nezranily nože sekačky. Posečená tráva se nechala dva dny ležet a po proschnutí se obracečem taženým jedním koněm obrátila. Tohle se dělalo většinou dvakrát. Rázem byla louka plná krásně voňavého sena. To se pak hrabačkou shrabalo do řad a mohlo se kupit. V tu chvíli se ocitli na lukách všichni, co měli na statku ruce a nohy. Od nás tam pracovalo dvanáct lidi, kdekdo z příbuzných a šest žen ze vsi, které nám často pomáhaly. Pouze maminka zůstávala doma, protože těm, co pracovali na lukách, musel někdo uvařit. V té době se lidmi a povozy hemžilo celé údolí Kačáku; louky tu měli sedláci z Úhonic, Ptic i Nenačovic. Když seno proschlo v kupkách, někdy stačily dva dny pěkného počasí, tak se na žebřiňácích sváželo. Po naložení fůry se nahoru doprostřed položila takzvaná pavuza, kulatina ze smrku, zbavená kůry, provazy se přitáhla k žebřiňáku a tím se seno na voze upevnilo. Pak kočí vylezl nahoru, někdy byla fůra až čtyřmetrová, práskl bičem a jelo se domů. Rád jsem tam nahoře taky sedával, držel se pavuzy a shlížel z té neobvyklé výšky na cestu a okolí.


MAGICKÉ SLOVO KOLOMASTRIKA

Jako kluci jsme žili kopanou a hráli ji na návsi od rána do večera. Potíž byla jen v tom, že jsme neměli opravdový míč. Takže jsme dlouho kopali s hadrákem. Ten se vyráběl ze staré vlněné punčochy, do níž se nacpaly hadry, vytvarovaly do koule, pak se punčocha dvakrát přetáhla a pečlivě zašila. Hadráky dělala jedna panímáma, ale už si nevzpomenu, koho z kluků to byla máti. Takový míč měl asi dvakrát větší průměr než tenisák a vůbec neskákal. Vydržel ale jen dva tři dny, pak byl prošoupaný a musel se vyhodit. V tu chvíli byl přichystaný již nový.
Jednou nás přijela navštívit babička z Jenče, už ve dveřích se na mne spiklenecky usmála a řekla: "Jindroušku, představ si, že jsem při úklidu kůlny našla něco, co vypadá jako míč." Po taková zprávě jsem měl hned oči navrch hlavy a ještě ten den na kole vyrazil do Jenče. Doprovázelo mě asi deset kluků, všichni jsme hořeli nedočkavostí. Cestou jsme vykřikovali jeden přes druhého, co to asi je za míč, jak bude velký a jestli třeba není dokonce kožený. Taky jsme měli obavy: co když se babička spletla? Byl to však opravdu míč. Průměr asi patnáct centimetrů, tedy ne moc veliký, ale byl ze surové gumy. Kolomastrika se jí říkalo. Jenomže jak dlouho ležel zapomenutý mezi harampádím v kůlně, tak ho myši na mnoha místech ohlodaly. Nebyl proto zcela kulatý a následkem toho naprosto nepředvídatelně odskakoval. To nám ale nevadilo. Měl totiž jednu ohromnou výhodu – byl nezničitelný.
I když mi později otec koupil skutečný míč, tak na tuhle gumovou kouli, myšmi ohlodanou, na milovanou kolomastriku, pro nás kluky tehdy magické slovo, dodnes nemohu zapomenout.


KDY A JAK JSEM SE STAL SLÁVISTOU

Ve třiačtyřicátém roce na jaře, to mi ještě nebylo devět, mě otec vzal do Prahy na fotbal. Z Úhonic mě vezl dvacet kilometrů na rámu kola na Bílou Horu, tam nechal bicykl v hostinci a dál jsme pokračovali tramvají. Na stadiónu Slavie, jenž byl na jednom konci Letenské pláně, u dnešního ministerstva vnitra, se konal ligový dvojzápas. Nejdříve hrála Viktoria Žižkov proti Viktorii Plzeň a po nich SK Slavia s SK Židenice. Tehdy jsem byl hodně malý a drobný, vytáhl jsem se až později, a tím víc mě ohromily plné tribuny. Tolik lidí pohromadě jsem nikdy v životě neviděl. Naštěstí v ochozech pro stojící diváky rostly stromy, takže jsem, podobně jako spousta jiných kluků, na jeden vylezl, protože jinak bych z fotbalu nic neměl. Ve větvích nás bylo určitě deset. Když pak nastupovala Slavia ve svých červenobílých dresech s hvězdou, úplně se ve mně zatajil dech. Nic krásnějšího jsem dosud neviděl. Zíral jsem na slavné fotbalisty – Vycpálka, Průchu, Bradáče, Kopeckého a hlavně na úžasného střelce a technika Bicana – s posvátnou úctou. Otec stál v hloučku se svými známými a sešli jsme se až po zápase.
"Jindro, vidím, jak ti svítí oči, tak se ani neptám, jak se ti to líbilo," řekl otec, když jsem cestou k tramvaji kopal do každého kamínku. Šajtlí jako Kopecký nebo placírkou jako Bican. Můj zlatý táta mě nechal a nenapomínal, že ničím boty. Pak jsme dojeli tramvají na Bílou Horu, sedli na kolo a uháněli k domovu.
Tak takhle jsem se, coby vykulený kluk z vesnice, stal v devíti letech slávistou a nadosmrti jím zůstanu. Rozhodly o tom krásné dresy Slavie, kumšt skvělých fotbalistů a atmosféra na stadiónu. Samozřejmě se o to také zasloužil můj otec tím, jak fotbal měl rád. On tu lásku k němu přenesl na mě. Přitom sám byl sparťan.


SLAVIA PŘIJELA NA POSVÍCENÍ

Psalo se léto roku čtyřicet tři a bylo jasné, že Německo válku prohraje. Jen se nevědělo, kdy to konečně bude. K tomu málu věcí, které tehdy lidi mohly těšit, patřil hlavně fotbal. Lize kralovala Slavia s míčovým kouzelníkem Josefem Bicanem. Klub českých barev, červené a bílé, byl proto v protektorátu Čechy a Morava milován určitě o něco víc než Sparta, její odvěký rival. Tehdy se zrodil nápad: co kdyby slavná Slavia přijela do Úhonic na posvícení?
Slovo dalo slovo a můj otec, předseda fotbalistů SK Úhonice, domluvil se zdejším rodákem Václavem Jirotkou, toho času úředníkem v Praze, že ten využije svých známostí a pokusí se zápas vyjednat. Protože ve válce bylo potravin málo a ke všemu ještě na lístky, slávisté rádi hrávali na venkově raději za proviant než za peníze. Všichni hráči, výboři i rekvizitář si tedy vymínili, že každý dostane balíček a v něm bude: jedna husa, dvacet kilo hrubé i hladké mouky a pět kilo sádla.
Úhoničtí neváhali ani vteřinu a na takový honorář kývli, ale pamatuju, že třeba naše maminka tím nebyla zrovna nadšená.
"Neboj se, Jarmilko, kvůli fotbalu nepřivedu statek na buben," uklidňoval ji otec. Slyším ho, jako by to říkal včera.
Podrobnosti utkání přijeli několikrát projednat výboři Slavie i s Bicanem. Jednou přivezl slavný hráč otci anglickou látku na oblek, příště pro mne velkou bonboniéru a ještě svou fotografii s věnováním a podpisem. Kdo z kluků se mohl takovou vzácností pochlubit? Nikdo. Byl jsem šťastný jako blecha.
O příjezdech jsem dopředu věděl a nenechal si to pro sebe, takže na návsi vždy čekalo přes třicet úhonických kluků. Jednou dostali nápad, jestli by na ně pan Bican nekopl aspoň jednu jedinou penaltu. Ve vratech našeho statku měla být jako fotbalová branka, od vrat kluci naměřili jedenáct metrů směrem do dvora, udělali značku, na ni položili míč a čekali, až u nás v kuchyni skončí jednání. Když pak slávistická delegace vyšla na zápraží, naskytl se jí následující obraz: ve vratech stálo patnáct kluků, coby brankářů, víc by se jich tam ani nenamačkalo, a jedenáct metrů před nimi ležel na dvoře míč.
"Tati," špitl jsem, "řekni prosím tě, panu Bicanovi, jestli by na ně nevystřelil. Oni se stydí ho poprosit. Jako penaltu, víš?" dořekl jsem a ukázal na balón.
Otec klukovskou žádost tlumočil, Josef Bican se usmál, popošel k míči a v elegantních polobotkách poslal na imaginární branku ve vratech lehoučký oblouček. Nevím už, který šťastlivec míč chytil, ale jsem přesvědčen, že toho večera dlouho nemohl usnout.
Zanedlouho přišel slavný den, 13. září 1943. Kočáry tažené vyfešákovanými koňmi vezly vzácné hosty od nádraží v Rudné. Kolem nich jsme poskakovali my kluci, určitě čtyřicetihlavé hejno. Uprostřed návsi velký transparent oznamoval: VÍTÁME MISTRA LIGY S.K. SLAVII! Slušelo by se jistě udělat oficiální uvítání, ale od nějakých slavnostních proslovů se upustilo. Sedláci si raději rozebrali výpravu vždy po jednom hostu k obědu. Důvod byl jasný: aby se již upečené husy na pekáčích moc nevysušily.
Do našeho statku zamířili šéfové Slavie a s nimi samozřejmě pan Bican. Tohle mi kluci strašlivě záviděli. Moc jsem z oběda neměl, protože jsem ze slavného hosta nespustil oči a taky uši jsem měl náležitě našpicované, aby mi neuniklo jediné slůvko z hovoru.
"Tak, pane Hašek, máme vyhrát deset, dvacet nebo třicet nula?" zeptal Josef Bican, když spokojeně odložil příbor.
"Pane Bican, třicet gólů je moc. Dejte jich dvacet, ať si fandové přijdou na svý, ale nechte nás dát jeden gól," odpověděl otec.
"Dobře, jsme domluveni," přikývl vzácný host, o kterém maminka později řekla, že takový fešák by mohl být filmový herec. Ovšem já byl z toho, jak se Bican s otcem domluvil na výsledku, úplně paf.
Na hřiště tehdy přišlo osmnáct set diváků, sjeli se zdaleka, byl to svátek širého kraje. Na vstupném se vybralo tolik, že klub z toho žil tři roky. Slávisté báječně driblovali, přesně si přihrávali a stříleli nádherné góly. Lidi se bavili a tleskali. Utkání skončilo podle dohody. Mistr ligy porazil SK Úhonice 20:1. 




KLUKOVSKÉ RADOSTI A POJÍZDNÝ BIOGRAF

Náves – to bylo klukovské eldorádo. Na jaře se tu hrály kuličky, což přinášelo potíž v tom, že v Úhonicích nebyla drogérie, takže pro cíněnky nebo obyčejné kuličky se muselo šlapat až do Hořelic k drogistovi Cikánkovi. Kuličkám ale holdovali spíš kluci, co neuměli kopnout do balónu. My ostatní - bylo nás takových třicet, a to je pořádná horda - jsme hráli hlavičky, okýnka nebo fotbal. Hlavičky byla hodně rozšířená hra. Hrál jeden proti jednomu, hlavičkovalo se tenisákem, dvě branky byly proti sobě pár metrů. Na návsi bylo několik hřišť na hlavičky. Před naším statkem se říkalo SK Slavia, u Kučerových byla AC Sparta a před hospodou U Zimů pro změnu SK Kladno.
Mým nejšťastnějším dnem v týdnu býval dlouho pátek, kdy vycházel časopis Mladý hlasatel s kresleným seriálem Rychlé šípy. Kupoval jsem ho při cestě ze školy v koloniálu pana Kaprála, což byl náčelník úhonických Sokolů. Hlasatele jsem přečetl vždycky od první až do poslední stránky, ročníky třicet devět, čtyřicet a čtyřicet jedna jsem si nechal svázat a dodnes je mám.
Pokud jde o další klukovské zábavy, tak v Úhonicích se celou válku hrálo v sobotu i neděli loutkové divadlo v domě pekaře pana Františka Šťovíčka, ale to větší kluky moc nebavilo. U nás to na celé čáře vyhrál pojízdný biograf v nedalekých Pticích. Patřil panu Antonínu Kaiserovi, který bydlel s rodinou v maringotce na návsi a filmy promítal v hostinci U Suchých. Do tanečního sálu se na lavice vešly tři stovky lidí, a pokud byl zájem, otevřely se dveře do šenku, a hned přibylo dalších sto diváků. Hrálo se tři dny v týdnu, ve středu, sobotu a neděli. Místa lidi obsazovali podle toho, jak přicházeli do sálu. Na prvních deseti lavicích seděli vždycky kluci.
S hlavami plnými zážitků jsme se po představeních ve tmě vraceli domů a znovu si vyprávěli různé scény. "Hele, jak tam ten vystřelil..." Nebo: "A von přece udělal..." Mluvili jsme jeden přes druhého, překřikovali se, byly to nezapomenutelná dohry.  Za protektorátu byla taky velkou zábavou kluků a hlavně dospělých chlapů - čára. Ta se vyryla něčím ostrým na zemi a asi ze tří metrů se na ni házely mince. Protektorátní koruny byly velké asi jako dnešní dvacetikoruny. Když hráli dospělí, bylo ve hře taky pět set korun. Ten, kdo měl svou minci nejblíže čáře, byl první na řadě, takže vzal všechny mince do dlaně, zatřepal s nimi a řekl "Panna!" nebo "Orel!". Když ovšem bylo ve hře pět stovek, tak ten první třepal mincemi v dlaních taky desetkrát za sebou.

ZATAJENÁ SELATA A HRACHOVÁ VÝPRAVA

Nepřiznání části sklizně bylo za německého protektorátu trestné. Hitler vykřikoval, že ve válce se musí hlavně najíst německý voják. Proto, jak už bylo řečeno, potraviny se mohly koupit jen na lístky. Přesto navzdory riziku, že to kontroloři objeví, každý si schoval něco z úrody pro sebe. Tady měly Úhonice oproti jiným obcím velkou výhodu: obecní rozhlas. Když totiž přijela kontrola, starosta Václav Zima, jinak též znamenitý chlap, sedlák i hostinský, ihned něco bezvýznamného rozhlasem občanům sděloval. Ale dříve než cokoliv řekl, pustil do ampliónů Kmochův pochod "Kolíne, Kolíne..." A to byl právě domluvený signál: Pozor, je tu kontrola! Každý hned mohl ještě lépe schovat své zásoby.
Nebylo statku, kde by do roka neměli dvakrát zabíjačku. Načerno, pochopitelně. A chalupníci nezůstávali za sedláky o moc pozadu. Praxe byla jednoduchá, při narození selat se dvě zatajila, brzy odstavila od prasnice a vykrmovala zvlášť. Obvykle se někde v rohu stodoly postavil z prken přístřešek, takový malý chlívek, ten se zaházel slámou, takže by ho tam nikdo ani nehledal. A v tom chlívku se prasátka pěkně vykrmovala.
Ve městě, kde nebyla možnost si něco k snědku vypěstovat, se za války žilo hůře než na vesnici. A tak k nám jezdili Pražáci nebo Kladeňáci pro jídlo, i když to bylo zakázáno. Obcházeli statky a za mouku, hrách či sádlo nabízeli buď peníze nebo nějaké věci výměnou. Od nových montérek, které fasovali chlapi v Poldovce, přes míče, kytary až po rodokapsy. Někteří sedláci neodolali pokušení a nekřesťansky zvyšovali ceny. Otec ale tohle odsuzoval, měl ve městech spoustu známých a věděl, jaká je tam bída.
Myslím, že to bylo v předposledním válečném roce, kdy počasí mimořádně přálo hrachu. Sklidili jsme ho ze dvou hektarů, byl nádherně zelený, a když se sušil na špejcharu, na dálku nádherně voněl. Tehdy k nám dvakrát týdně chodila pomáhat paní Prošková z Kročehlav. Její muž dělal na Poldovce a tam se musel zmínit, že u Hašků v Úhonicích mají hodně hrachu, protože najednou v sobotu odpoledne vkráčel do obce průvod lidí od vlaku, co přijel z Kladna do Červeného Újezdu, nejbližší stanice od nás. Kde tu bydlí na návsi Haškovi? Tak zněla otázka. A za chvíli se nahrnul ten dav na náš dvůr. Muži, ženy i děti.
„Lidi, já nevím… Ten hrách ale ještě není suchý. A manžel je na poli. Nevím, co tomu řekne, až se vrátí,“ lamentovala zaskočená máti.
„Paňmámo, neřekne nic, jsem jeho kamarád, známe se dobře. Od vás jsme nikdy neodešli s prázdnou. My ten hrách moc potřebujeme, ženy nemají co vařit,“ odpověděl nejvýřečnější návštěvník.
Matka ještě podotkla, že hrách nemáme navážený, ale na to hned lidi vykřikli, že jí s vážením rádi pomůžou. V mžiku jich byla plná sýpka a za hodinu zůstala z velké hromady malá hromádka. Když lidi odešli, máti měla zástěru plnou protektorátních peněz, které neměly valnou cenu, a já držel od jednoho kluka knížku „Klučina z farmy“. Takový dětský rodokaps, dodnes ho mám schovaný. Pak se vrátil otec, vyslechl, jak nás Kladeňáci přepadli, smál se a řekl: „Ta paní Prošková…“ Měl radost z toho, že jsme potěšili několik hladových rodin.
Ale pozor, aby nedošlo k mýlce, že se sedláci měli za války jako v ráji a nevěděli, co si počít s hrachem, masem nebo sádlem. Tak tomu opravdu nebylo. Nakonec o tom nejlíp svědčí následující příhoda.
V pětačtyřicátém roce na jaře, kdy jsme konec války už brzy čekali, se u nás objevil chlapík z Prahy. Vešel do statku, nabízel pěkný, skoro nový volejbalový míč - kožený, modrý, vidím ten balón jako včera – a chtěl za něj deset kilo sádla. Otec váhal, ale když uviděl, jak mi svítlo v očích, kývl. Maminka to však považovala za čiré bláznovství a jen co chlápek odešel, tak se naši kvůli tomu snad jedinkrát v životě přede mnou pohádali.

Pokračování...