Libuše Čiháková: Taky máte pacholky děti? Tak šťastné a veselé!
Rubrika: Literatura – Zamyšlení
| Také máte pacholky děti? Tak šťastné a veselé! Musím se přiznat, že články o Vánocich mně nenechávají v klidu. Kolik toho lidé vědí co o Vánocích dělat a co nedělat! Kolik blogerů a diskutujících donekonečna popisuje o co že o Vánocích jde, o čem že Vánoce vlastně jsou, hemží se to samým odpuštěním a otevřenými srdci... Čirou náhodou jsem se dozvěděla, že můj dospělý syn, spolu s kamarádem, jezdí pravidelně, po celý rok, do Domova důchodců potěšit opuštěné staré lidi. Prasklo to, když po mně chtěl mou první knížku, kterou už mám jen v domácím archivu. "Nedám," řekla jsem. "Mám to už jen pro známé, kterým chybí do sbírky." "Mami," zažadonil. "Paní Nováková by si ji tak přála..." "Jaká Nováková? Neznám!" " Z Domova důchodců," podíval se na mně pohledem, kterým mne i dnes odzbrojil. A tak, když jsem běžela pro knížku, mně napadlo, že pořád nevím co on má společného s nějakým Domovem důchodců a paní Novákovou A tak jsem se ho zeptala. "Kdybys mami viděla, jak nás tam pokaždý vyhlížejí! Jak tleskají, když nás vidí přicházet, jak se těší, že jim zase budeme hrát na kytaru a předčítat z knížek..." "Počkej, počkej!", chytla jsem ho za ruku. "To chceš jako říci, že za cizíma babkama jezdíš častěji, než za vlastní matkou?" Stál provinile jako školák přistižený při podvodu. "No jo, no," špitl. "Víš, všechno musí jít podle potřebnosti! Ty ještě nejsi na řadě..." "Jak na řadě? " "No, ty pomoc ještě nepotřebuješ. Ale oni, ti chudáci, nikoho nemají. Tedy mají, jenže ty děti, které těžko vychovali, si na ně teď ani nevzpomenou," psí oči upřené na mně. Spolkla jsem něco o tom, že já po nich nejen teskním, ale občas i brečím, že bych se kolikrát za nimi rozjela třeba o půl noci, jenže jim nechci přidělávat starosti. Těm mým pacholkům, velkým i malým, milovaným. Těm, kteří při bloudění po cestičkách života škobrtají a hledají tu nejsprávnější. Dobře, že jsem už nic neřekla, že jsem se udržela. "Chceš tam věnování?", zamáčkla jsem slzy. Nejraději bych tam babce napsala něco o jejích špatně vychovaných dětech, ale nakonec jsem vepsala: "Milé paní Novákové od maminky moc hodného syna, dobrého táty tří dětí..." |
| Článek byl uveřejněn na blogu na iDnes: |
| Taky máte ......? Tak hodně štěstí do *nového roku!* ...Přejme si, aby následující rok prokázal, že dokážeme táhnout za jeden provaz. Solidarita má největší význam právě v dobách obtížných. Proto zvláště nyní nezapomínejme na ty, kteří naši pomoc nejvíce potřebují – seniory, rodiny s dětmi, nezaměstnané, nemocné, osamělé. Nespoléhejme v těchto věcech pouze na stát. Často stačí docela málo. Často stačí pouze překonat vlastní lhostejnost a pohodlnost. Zamýšlejme se nad tím, a to nikoli pouze v dnešní sváteční den... Z projevu prezidenta republiky Václava Klause l. 1. 2009 Když u chalupy zastavilo auto a já uviděla syna se dvěma vnuky, tak jsem se málem na schodech přerazila jak jsem je letěla přivítat. To už ale vnuk mrňous mlátil do kláves, vnuk puberťák stál jak solný sloup a čučel, jen syn rozevřel náruč. Pověsila jsem se mu na krk. „Ano, je to jak bývalo“, tiskla jsem ho k sobě. „Pořád máme srdíčka na svých místech! „Vezeš mi konečně tu kazetu s Jožkou Černým, co jsem ti půjčila?“, spustila jsem na něho, abych zakryla dojetí.  „A ty do toho tak netluč,“ houkla jsem na mrňouse u kláves. Pozdě. Křáp! Busta hudebního skladatele Bohuslava Martinů se válela na zemi v deseti kusech. Klávesy na chvíli zmlkly. „To nic,“ řekla jsem, „slepíme to.“ Puberťák přestal čučet a běžel pro lepidlo. Vlepila jsem mu v letu pusu. Viditelně trpěl. Poblázněná moucha jako kamikadze narážela do lampy nad stolem. „Jo, mouchy, ty dokážou člověku pěkně otravovat život,“ prohlásil syn a zabil ji. „V domově důchodců měli na eldénce utrženou síť v okně a mouchy těm chudákům lezly až do pusy.“ „Pozor,“ ozvalo se moje druhé já. „Zase byl za cizíma babkama!“ „Tak jsem jim tu síť přitloukl, vytloukl v pokoji všechny mouchy a bylo po problému. Sedm jich bylo.“ „Vidíš ho! A tobě zabil jen jednu mouchu!“, nedalo to zlo pokoj „Vím, jak dokáže moucha bezmocnému člověku ničit život,“ vložila jsem se synovi do řeči. „Moje maminka neusnula dokud měla v ložnici byť jedinou. A mně jednou, když jsem byla nemocná, přivedl komár v noci málem do blázince,“ snažila jsem se přehlušit toho žárlivce v sobě. „A rádio se sluchátky, který jsem jim taky dovezl...“ „Moje rádio,“ klepl si puberťák významně do prsou. „Jenže, když jsem pak poprosil sestřičky,“ pokračoval syn nerušeně, „ aby, až v rádiu dojdou baterie, je babkám vyměnily, koukaly na mne jako na blázna. Ale jinak,“ dodal rychle, když viděl jak se nadechuji,“ všechna čest, jak se tam o ty chudáky starají...“ Jo. A ještě větší čest všem, kteří ve svém volnu cizím nemohoucí lidem přinášejí radost. I tobě můj milý synku. |
Foto © archiv autorky
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 17. 01. 2009.
