Vánoční rozjímání

Rubrika: Literatura – Pohlazení

„Kdybys měl možnost někomu naposledy zavolat, kdo by to byl a co bys mu řekl?", slyším z rádia hlas Petra Novotného. Vzápětí dodává: „Tak proč to neuděláš?"
  
Venku chumelí, vůně cukroví provoňuje byt a připomíná blížící se Vánoce. Tedy příhodná otázka. Kdo by to ale byl? Dlouho přemýšlet nemusím. Zavolala bych určitě mé zlaté mámě. Francouzka, v jejichž žilách pulsovala španělská krev, která jako horká láva protékala „italským" manželstvím mých rodičů i naším dětstvím. Často, když maminka nabyla dojmu, že jsme "aranti a ajzlové" a tatínek navíc ještě "na ovno", hodila po tatínkovi hrnec a nás děti zmydlila pantoflí, "lava, nelava". Ve francouzštině se písmeno "H" nečte a tak vznikaly kouzelné zkomoleniny, kterým jsme se my děti mohly uchechtat. Promiň mami. Ty však uznej, že výchova nic moc.
kresba E.Casperi Mühsam
A taky tátovi bych ráda zavolala. Vzpomínáš, tati, jak jsem tě v obchodě mořila kvůli loutkovému divadlu? Peněz tehdy nezbývalo, a ty jsi mi jej tak dlouho a hezky rozmlouval, až jsem si nakonec domů, navýsost šťastná, odnášela slánku za dvě koruny? Dodneška jsem nepochopila, jak jsi to, ty můj milovaný táto, dokázal. Zapaluji oběma svíčky a uvědomuji si, jak mi pořád chybějí.
 
Taky bych chtěla zavolat sestrám. Té nejstarší bych řekla, že i když je teď jako Slovenka v naší zemi cizinkou, u mě bude vždy doma. Nikdy jí sice nezapomenu, jak mě jako malou mučila, protože jsem ji šmírovala, když chodila na rande.
Sestry, které měla hlídat, zaparkovala s kočárkem v příkopě a přes oči jim narazila čepice, aby moc neviděly. Doma jsem pak detailně a barvitě líčila rodičům nejen každé milenecké šustnutí, ale taky všechno o těch "chudinkách" sestrách. Dostala "zaracha", a na oplátku, když rodiče nebyli doma, mě zlechtala tak, až jsem se počůrala. „Omluv se za mučení, já se omluvím za donášení."
 
Další sestře bych řekla, jak mě mrzí, že se tak málo vidíme. Vždyť já si ji zamilovala, sotva se narodila. Žlutá jak citrón, s váhou kilo devadesát, se probojovala na světlo boží zrovna když maminka spěchala do sanitky. Ta dlouho pak blahořečila své prozíravosti, že si tenkrát vzala spodní prádlo s pevnou gumou, jinak by naše nová sestřička byla nejen nedonošená, ale taky praštěná.
 
Té z nás ze všech nejhodnější sestřičce snad ani nic říkat nemusím. Ta ví moc dobře, že ji mám ráda - často si totiž vjedeme do vlasů a tak se toho o sobě dozvíme víc než dost. Pořád budu vidět ji jako miminko a kolemjdoucí, ptající se maminky, jestli tu maličkou nepoštípaly na ručičkách včely. Na ten okamžik jsem čekala. O překot jsem každému vysvětlovala, že ne, že je jen tak hrozně tlustá. To mě moc bavilo.
 
A co říci té nejmladší, která se mamince narodila už jako dvojnásobné babičce? "Že jsi nám, Zůzo, dala pořádně zabrat! Nesnesitelně jsi mlela pořád dokola, že určitě nejsi naše, že jsi z dětského domova a nepochybně cikánka. Kolikrát já tě jen musela seřezat, abys pochopila, že jsi doopravdy naše a jak tě máme rádi."
 
Vidíte, měla jsem zavolat jen jednomu a už je jich šest. A to jsem se nedostala ani k vlastním dětem a vnoučatům. Nevadí. Oni mi to odpustí. Volám jim často a tak dobře vědí, že dospělí - nedospělí, vnoučata malá - velká, všichni vždycky dostanou hned to, co si zaslouží. Vždyť "Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas." (Přísloví 12-13/24).
Naposledy jsem, s hráběmi v ruce, hnala vnuka, protože nesplnil zadaný úkol a navíc byl hubatý.
 
A taky přátelům a kamarádům posílám ujištění, že si bez nich život nedovedu představit. A vůbec všechny lidi na světě pozdravuji a přeji jim nikým nerušený mír, šťastné, veselé, vanilkově vonící a láskou proteplené Vánoce.

grafika © E. Casperi Mühsam

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 10. 12. 2005.