- „Kdybys měl možnost někomu naposledy zavolat, kdo by to byl a co bys mu řekl?", slyším z rádia hlas Petra Novotného. Vzápětí dodává: „Tak proč to neuděláš?"
-
- Venku chumelí, vůně cukroví provoňuje byt a připomíná blížící se Vánoce. Tedy příhodná otázka. Kdo by to ale byl? Dlouho přemýšlet nemusím. Zavolala bych určitě mé zlaté mámě. Francouzka, v jejichž žilách pulsovala španělská krev, která jako horká láva protékala „italským" manželstvím mých rodičů i naším dětstvím. Často, když maminka nabyla dojmu, že jsme "aranti a ajzlové" a tatínek navíc ještě "na ovno", hodila po tatínkovi hrnec a nás děti zmydlila pantoflí, "lava, nelava". Ve francouzštině se písmeno "H" nečte a tak vznikaly kouzelné zkomoleniny, kterým jsme se my děti mohly uchechtat. Promiň mami. Ty však uznej, že výchova nic moc.
 - A taky tátovi bych ráda zavolala. Vzpomínáš, tati, jak jsem tě v obchodě mořila kvůli loutkovému divadlu? Peněz tehdy nezbývalo, a ty jsi mi jej tak dlouho a hezky rozmlouval, až jsem si nakonec domů, navýsost šťastná, odnášela slánku za dvě koruny? Dodneška jsem nepochopila, jak jsi to, ty můj milovaný táto, dokázal. Zapaluji oběma svíčky a uvědomuji si, jak mi pořád chybějí.
- Taky bych chtěla zavolat sestrám. Té nejstarší bych řekla, že i když je teď jako Slovenka v naší zemi cizinkou, u mě bude vždy doma. Nikdy jí sice nezapomenu, jak mě jako malou mučila, protože jsem ji šmírovala, když chodila na rande.
Sestry, které měla hlídat, zaparkovala s kočárkem v příkopě a přes oči jim narazila čepice, aby moc neviděly. Doma jsem pak detailně a barvitě líčila rodičům nejen každé milenecké šustnutí, ale taky všechno o těch "chudinkách" sestrách. Dostala "zaracha", a na oplátku, když rodiče nebyli doma, mě zlechtala tak, až jsem se počůrala. „Omluv se za mučení, já se omluvím za donášení."
- Další sestře bych řekla, jak mě mrzí, že se tak málo vidíme. Vždyť já si ji zamilovala, sotva se narodila. Žlutá jak citrón, s váhou kilo devadesát, se probojovala na světlo boží zrovna když maminka spěchala do sanitky. Ta dlouho pak blahořečila své prozíravosti, že si tenkrát vzala spodní prádlo s pevnou gumou, jinak by naše nová sestřička byla nejen nedonošená, ale taky praštěná.
- Té z nás ze všech nejhodnější sestřičce snad ani nic říkat nemusím. Ta ví moc dobře, že ji mám ráda - často si totiž vjedeme do vlasů a tak se toho o sobě dozvíme víc než dost. Pořád budu vidět ji jako miminko a kolemjdoucí, ptající se maminky, jestli tu maličkou nepoštípaly na ručičkách včely. Na ten okamžik jsem čekala. O překot jsem každému vysvětlovala, že ne, že je jen tak hrozně tlustá. To mě moc bavilo.
- A co říci té nejmladší, která se mamince narodila už jako dvojnásobné babičce? "Že jsi nám, Zůzo, dala pořádně zabrat! Nesnesitelně jsi mlela pořád dokola, že určitě nejsi naše, že jsi z dětského domova a nepochybně cikánka. Kolikrát já tě jen musela seřezat, abys pochopila, že jsi doopravdy naše a jak tě máme rádi."
- Vidíte, měla jsem zavolat jen jednomu a už je jich šest. A to jsem se nedostala ani k vlastním dětem a vnoučatům. Nevadí. Oni mi to odpustí. Volám jim často a tak dobře vědí, že dospělí - nedospělí, vnoučata malá - velká, všichni vždycky dostanou hned to, co si zaslouží. Vždyť "Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas." (Přísloví 12-13/24).
Naposledy jsem, s hráběmi v ruce, hnala vnuka, protože nesplnil zadaný úkol a navíc byl hubatý. -
- A taky přátelům a kamarádům posílám ujištění, že si bez nich život nedovedu představit. A vůbec všechny lidi na světě pozdravuji a přeji jim nikým nerušený mír, šťastné, veselé, vanilkově vonící a láskou proteplené Vánoce.
|
