Přijít do zaměstnání, uvařit si instantní kávu, nasnídat se instantní polévky, obědvat instantní kaši, koupit instantní večeři, vypít instantní vitamíny, sledovat instantní směs televizních novin, ulehnout na latexovou matraci, přikrýt se dutými vlákny a případně ještě zvládnout sterilní sex za použití kvalitních izolantů. Buď na bázi latexu nebo na hormonálním základě. Vytvářet si instantní vztahy s okolím a kdykoli být připraven je bezezbytku rozpustit v jakékoli tekutině.

Kolik instantních věcí je schopen lidský organismus strávit, aniž by se sám stal instantním? Od dětských let nás učili, co smíme, co nesmíme, čemu máme věřit, čemu ne. Naučili nás konzumovat nejen jídlo, ale i život. Místo vychutnávání jíme i přijímáme věci bez chuti a zápachu, žijíce v iluzi, že to, co se děje kolem nás, je reálné. Vlastně i to, co bylo v šerém dávnověku vymyšleno jako platidlo, je dnes instantní. Člověk kdysi dostal zlaťák, a aby se přesvědčil o jeho pravosti, kousnul do něj. Ve zlatě a stříbře zůstávaly otisky zubů. Zkuste se dnes zakousnout do elektronického bankovního účtu a nebo do platební karty. V případě, že máte štěstí, nevylámete si zuby. Obrazně i reálně.

I tohle psaní je takové trošku jako knedlíky v prášku. Žádné psadlo, žádný papír. Elektronické nic. Ačkoli - nic? Některá tato nic, která plní instantní éter, dokáží hýbat našimi mozky v prášku. Hrozíme se, že přijde krize. Děsíme se, že nám někdo sáhne na naše zvyky. Bojíme se přijít o náš život, který takřka nežijeme. Jen do suchých komponentů lijeme pojidlo. Nestabilní a křehké. Ve chvíli, kdy se přistihnu při tom, že jednám podmíněně = naučeně = instantně, mám chuť se efektivně zbláznit. Například říkat naplno věci tam, kde ostatní mlčí, "protože se to nehodí". To celkem plním. Uvádím do rozpaků ty, kteří nečekají to, že vše obrátím na hlavu. I kdyby jen proto, abych uvedla v pohyb lidské bránice. Smích je v podání některých mediálních rádoby komiků věcí vskutku rovnou buchtám v pytlíku. Stačí jen přilít tu správnou tekutinu a divák = konzument se skvěle baví. Někdy ani neví proč, protože pointa ta zkrátka není, a nebo je servírována v pozlátku od čokolády. Ale smích ze srdce, protože se člověk svou duševní spřízněností naladil na stejnou vlnu, je léčivý. Uvolňující. Někdy i naplňující. Zvláště když se člověk jen tak směje s těmi, kteří jsou mu blízcí.

Z tohoto umělého světa utíkám a tvořím svůj trošku praštěný. Ale vlastní mně samé. Pokud nepíši standardním typem češtiny, tvořím svoje vlastní "patvarosloví". Potom by obyčejná věta, kdy by člověk chtěl říci: "dnes je krásně", v mém podání zněla třeba takto: "den tento jestiť krasawitzoidním. Zdá se mi". Občas se stává, že svoje písánky pro lidi, kteří mě již delší dobu znají, musím jiným méně znalým osobám vysvětlovat. Nemají ve svém světě tzv. "zalít a jí(s)t" prostor pro fantazii, uvolnění, prožití či přemýšlení. Stalo se kdysi, že mi obyvatelé "zemí v prášku" psali, abych byla tak laskava a poslala jim slovník svých slov. Ale to je zhola nemožné. Tato slova a slovíčka vznikají spontánně a nahodile. Nevyrábí se na pásu podle jednotného vzoru dle ENxyz nebo ČSNabcd. Jen ten, kdo je naladěn na podobnou notu, je schopen strávit slovní potravu, která není z toho, čemu se říká instantní jídlo. A přitom - hrát si, je tak snadné. A krásné. Stačí jen opustit zažité modely zabalené do igelitu a opatřené značkou vysoké trvanlivosti v důsledku naprostého vysušení.

Je opravdu taková doba, že bychom měli být vysušeni na troud, zabaleni a jednou za čas smíseni se sterilní balenou vodou? A nebo budeme živí, nesterilní a třeba úžasně praštění? Přála bych všem po svém způsobu mluvy i psaní: "mějtež jeden každý swoje praščenošče a zpotvořenošče, by legratze a laskawosti mezi lidem vším dostatek bylo. Suďtež ně, esiwá jest vám kterémužkolivěk teho zapotřebie, ale lásky k sebje chovajte po wšetzky časové" 
 

Jana Pilátová

http://pilatka.webgarden.cz