Milý deníčku...

Musím se ti svěřit, že dnes mám v hlavě těžký „zásek“. Stalo se tomu tak lehce před polednem, kdy „sběrnost“ mého mozku dosáhla své maximální kapacity.
Jak se to projevuje? Přítok informací stále nepolevuje. Příval přišedších osob také ne. A stále se řinou odkudsi dotazy a požadavky a... tu se zkrátka stane, že se mozkovna takzvaně kousne a přestává vstřebávat. Působí (i na mne) dojmem, že dosáhla nabobtnáním tvaru míče. Má velmi odolné stěny a nic se nedostane dovnitř ani ven. Myslitelná změna by byla pouze tehdy, že by se o to někdo pokusil hrubým násilím. Kupříkladu za pomoci kapesního otvíráku na konzervy a nebo krumpáčem.
Po asi tisíci dvě stě padesáti sté se přistihuji při touze býti malou, menší... asi tak školkového věku. Ve zhruba čtvrtém roce věku je dítě dostatečně vnímavé k okolí, a přesto je ještě stále svými blízkými (většinou) hýčkáno. Jak mě nebavil ve školce polední klid! Dnes bych si jej s velkou radostí naordinovala dobrovolně. A takové procházky do přírody. Hmmm. Ve svém věku bych asi už schroupla i to, že mám zákaz lezení na ploty, stromy, hlazení cizích psů. Je někdy s podivem, co člověk v dětství nedocenil a co mu vlastně v dospělosti chybí.
Jenomže čas nelze vrátit. To neumí nikdo. Lze jej jenom uchovat. Zakonzervovaný v nitru. Dostupný jen na dotaz. Pokroucený a vybledlý dlouhým skladováním. Otřepený v rozích častým otáčením. Nebo zaprášený jako stará půda, která skrývá dávno zašlá a zapomenutá tajemství. Někdy by možná nebylo od věci svoje dávno zapadlé zážitky a pocity hezky oprášit, vycídit skladovací prostory a vyvětrat zatuchliny. Možná by se pod náporem slunečních paprsků části naší duše rozpadly. Ale možná, kdo ví, by mohly absorbovat vzdušnou vlhkost a zazelenat se. Vydat svědectví o nás samých. Abychom si připomněli, kdo a co vlastně prapůvodně jsme. Bez nánosů. Bez přetvářek. Bez vnitřního prachu a usazenin.
Tak si teď jenom tak dumám o „nesmrtelnosti chrousta“, poněvadž do hlavy se již nic nevejde a dívám se z okna na strom. Zezlátly mu listy. Září. Čeká. Brzy přijde vítr a zbaví ho jeho krásného hávu. Teď ještě svítí sluníčko. Paprsky jsou šikmé a trošku bodají do očí. Domů už pojedu za tmy.
Doma zatáhnu žaluzie, pustím si nostalgickou muziku a zkusím vzít vzpomínky do dlaní. Jednu po druhé. Budu je oprašovat, kochat se jimi. Ať už byly dobré, či špatné. Zaslouží si všechny slušné zacházení. Na noc je uložím do šuplíčků, které jim byly za ta léta vyhrazeny, a popřeju jim dobrou noc.
Svítání je už nezastihne. Budou čekat na to, až se zase objeví pověstný „zásek“, který mě nasměruje jinam než do každodenního stresu.
A třeba nebudou čekat ani tak dlouho. Vždyť tento svět je pomalu jeden velký blázinec. Jednou se uprostřed něj všichni sejdeme se vzpomínkami v hrstích a prázdnými pohledy upřenými do nikam.
A pak se to stane: myšlenky a vzpomínky se nám vysmeknou a začnou kolem nás vytvářet barevný kaleidoskop, který budeme sledovat s otevřenými ústy, doširoka rozevřenýma očima. Potom se začneme smát. Sami sobě i druhým. A nebudeme chápat, proč jsme tak dlouho otáleli a neudělali slavnostní přehlídku všech našich vzpomínek již dávno.

Vracím se k papírům a šanonům, milý deníčku. Ale i to už začíná být jedna ze vzpomínek.
Přeji všem krásných dnů jsoucích i budoucích. Bez ohledu na to, zda mají či nemají vzpomínky :)

Jana Pilátová
http://pilatka.webgarden.cz