Jana Pilátová: Milý deníčku (4)

Rubrika: Literatura – Fejetony

Milý deníčku... 

Dnes jsem si maně vybavila svou zasutou vzpomínku z dětství. Snad proto, že ten slibovaný sníh již napadl. Jako malé děcko jsem do první třídy docházela pěšky z Částkova do kilometr a půl vzdálené vísky zvané Úšava. Ačkoli jsem jedním z tzv. Husákových dětí, měla jsem to štěstí, že zažila půvab stařičké školy (i když pouze během první třídy). Psal se rok 1980.

Budova oné školy bývala pravděpodobně takzvanou jednotřídkou, kde se scházely děti od první do páté třídy. Ale to bylo kdysi. V době, o které píšu, tam sedávala pouze naše třída, poněvadž již byly jiné časy a dětí do první třídy bylo bezmála třicet.

Krása a romantika onoho místa spočívala v tom, že jsme sedávali ve škamnách se sklápěcími sedadly. Desky lavic měly v sobě zabudovány otvory na kalamáře. Ty v tom čase již zely prázdnotou a byly zhusta využívány k odkládání zbytků svačiny, počmáraných papírků, kapesníků a v neposlední řadě jsme je při výtvarné výchově používali k odkládání kelímků s barvami. Ve třídě se nenacházelo ani umyvadlo s tekoucí vodou. Mytí rukou bylo řešeno lavorem, který stál na jakési kovové konstrukci a voda do něj se donášela ze studny. Ta se nacházela na školním dvoře. V období, kdy hrozily infekce, se nám do druhého lavoru připravoval desinfekční roztok, ve kterém jsme si povinně před svačinou museli omýt tlapky.

Ústřední topení také nebylo a místnost se vytápěla pouze kamny, která stála v rohu třídy. K nim vysloužilý pan řídící donášel nasekané dřevo a uhlák naplněný briketami. Zmíněný pan řídící nás nevyučoval. Byl v penzi a obýval první patro stařičké školy. Mnoho jsme jej nevídali, ale občas plnil funkci školníka, poněvadž prováděl drobnou údržbu závad v budově a připravoval na zátop „aby soudružka učitelka nemusela“.

Tabule vůbec nebyla „mnohokřídlá“ jak je dnes ve školách běžné, nedala se otočit, byla notně poškrábaná a zešedlá a museli jsme ji dost často mazat, poněvadž učit psát prvňáčky znamenalo hodně toho napsat tak, aby to bylo viděno. Také se stávalo, že se na ní objevila i torza různých svačin, neb se pořádaly různé „bojůvky“ a vzduchem létala nejen houba, ale právě i to, kdo co dostal z domova zabaleno.

Také záchody byly dosti unikátní. Nacházely se v zadním traktu budovy. Při vstupu do oné místnosti člověka udeřil do nosu pach moči, výkalů a chloraminu. Po levé straně se nacházel betonový žlábek s odtokem kamsi, kam močili chlapci. Po levé straně se nacházely tři suché záchody, které sloužily pro vykonávání potřeby dívek i chlapců. Oddělené záchody v té době nikdo neřešil.

Občas jsme se dostali při různých příležitostech oslav státních svátků i na půdu školy. Byly tam uloženy zaprášené obrazy, vlajky různých rozměrů, pochroumané tělocvičné náčiní, různá budovatelská hesla natištěná na obřích deskách, v rozích stály staré almary naplněné za ta léta Bůh ví čím, okna potažená pavučinami, ve kterých se černala motýlí tělíčka a také spousty dalšího hmyzího pronároda. Návštěvy půdy bývaly pro nás děti něco jako dobrodružné výpravy. Jednak proto, že nebývaly až tak časté a navíc se tam jen tak někdo nedostal. Vždycky se vybíralo, kdo půjde. Schody nahoru byly letité a provrtané zhusta červotočem a nahoře to vždycky „zvláštně vonělo“. Dnes bych onen pach nazvala zatuchlinou a odérem nevětraných prostor, ale tenkrát to zkrátka byla vůně.

Další radostí bylo, když jsme o velké přestávce směli vyskotačit na školní zahradu. Byla kolem plotu zarostlá křovím a rostly na ní stromy, na které jsme se pokoušeli lézt. Pokud byl sníh, stihli jsme i postavit sněhuláka a do třídy pak přišla banda hastrmanů, která musela rozvěsit kolem kamen vše, co se obalilo sněhem. Hrozilo totiž, že na zpáteční cestě domů omrzneme. Ale jakmile jsme opustili zdi školy, okamžitě jsme byli zase až po uši ve sněhu a to někdy doslovně, protože v roce 1980 ještě byly zimy zimami a oplývaly hojností sněhu.

A ačkoli již takové zimy téměř nemáme, přeji všem, aby našli teplo nejen uvnitř svých domovů, ale hlavně v srdcích svých blízkých.

Jana Pilátová
http://pilatka.webgarden.cz

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © František FrK Kratochvíl 
http://frk60.aspweb.cz    http://frk1.wordpress.com

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 03. 12. 2008.